Šev není jen na šatech. Je jizvou v krajině, připomínkou toho, že ne vše srostlo tak, jak mělo. Je nánosem průmyslové výroby, mementem minulosti zarytým pod kůží i paměťovou stopou operací, které jsme krajině provedli. Její vrstvy dnes dál zatěžují syntetická vlákna a tuny oděvů produkovaných systémem fast fashion, jako nová environmentální diagnóza, která po textilním průmyslu zůstávají.

Výstava Zbytky budoucnosti v industriálních prostorách letos otevřené Šmeral Art Factory, která sídlí v nevyužívané části areálu Šmeralových závodů v Brně, představuje různorodý materiálový archiv těchto spojů a zpřítomňuje usazené vrstvy paměti, které z původní funkce prorůstají v novou tkáň.

Rozvlněné ruiny

Historická zátěž textilního průmyslu se paradoxně s dobou nestala minulostí; hromadění syntetických vláken a tuny vyhozeného šatstva dnes utvářejí novou geologickou vrstvu planety, na jejíž budoucnost se nyní díváme jako na velký nejistý otazník, který se každého z nás dotýká různou měrou.

V Brně, přezdívaném moravský Manchester, připomíná textilní dědictví i množství zaniklých fabrik, jako jsou Mosilana či Vlněna, jejíž zboření a nahrazení novou kancelářskou zástavbou lze číst jako příklad vyhlazování průmyslové paměti. Výstava uvažující o textilu ve vztahu k budoucím životním perspektivám však tuto tendenci rozrušuje a namísto představy budoucnosti jako bílého nepopsaného plátna vychází z toho, co teoretička Donna Haraway nazývá setrváváním v potížích (Staying with the Trouble), tj. z představy, že žitelnou budoucnost lze vybudovat jedině spoluutvářením uprostřed trosek, které už po nás v tuto chvíli zůstaly.

Pouze stopové množství

Kolektivní výstava autorů a autorek, kteří se dlouhodobě zabývají materialitou uměleckého média, pracuje s objekty a materiály, které již zánikem prošly. Hmota byla podrobena důkladným chirurgickým i rituálním zákrokům ekologické revize.

Výstava pracuje s motivem sešité krajiny jako haptické mapy, jež nese nesourodé fragmenty povrchu terénu. Stejně tak však lze uvažovat o vertikálním řezu do hloubky materiálu, podobném vrstvám palimpsestu, které byly opakovaně odkrývány a přepisovány. Obdobný princip se objevuje v textilu i nalezených objektech: pod zásahy výšivky, tuftingu či tavení prosvítají starší vrstvy industriální výroby a stopy opotřebení.

Tato dvojí optika odpovídá tomu, co Jacques Derrida nazývá stopou (la trace), tedy přítomností toho, co už pominulo, ale i toho, co teprve přichází. Ve výstavě se objevuje celkem deset umělců a umělkyň především střední a mladší generace, kteří brání tomu, aby se ze stop minulosti stala nostalgická relikvie, a vrství jednotlivé autorské přístupy od sešívání přes propalování, perforaci plechu vrtačkou, výšivku drátem až po speciální techniku netkané tapiserie art protis, kterou si jako svůj umělecký jazyk osvojila Inez Tuschnerová, jejíž jméno se ve výstavě objevuje coby hommage textilnímu průmyslu.

Anatomie gesta

Zájem o dříve poněkud marginalizované téma textilu a módy v umění se v českém prostředí začíná po světovém vzoru v posledních letech proměňovat. Ať už se podíváme na letošní ročník Benátského bienále, kde dominoval nepřehlédnutelný jihoafrický či marocký pavilon s opulentními panely z oranžovo-červených vláken spuštěných ze stropu; v lokálním kontextu pak například v Moravské galerii, která módu integruje do svých akvizic i aktuální výstavní agendy.

Ve Šmeral Art Factory se ocitáme v prostoru, v němž je materialita děl přítomná fyzickou neúprosností, v jednolité hale ji nelze umlčet ani odfiltrovat. Přestože díla při daném množství autorů disponují odlišnou estetikou a některá si říkají o specifické uspořádání, fungují poměrně organicky.
Maud Kotasová se záhy sune do prostoru s válečným svědectvím a částí karoserie a nití protkává plechovou skříňku. Stehům Daniely Mikuláškové stále zůstává přívlastek trpělivosti. U Jana Bražiny uvízneme skrze sešívané antropomorfní objekty v intimitě zranitelného těla, zato venuše Martina Skalického napuštěné pryskyřicí potlačují tuto křehkost. Vendula Chalánková s Vojtěchem Lukschem znovuobjevují pomalost výšivky, Michal Mižu Mitro propojuje krajinu s tělesností, již lze spatřovat i v rytmických strukturách Kristýny Kovaříkové. Judita Levitner Studénka svými destruktivními technikami destabilizuje a exponuje materiálovou zátěž.

Sutura approximata

V chirurgii znamená sutura přibližování okrajů rány pod napětím. Steh představuje násilnou i opečovávanou intervenci okamžiku, v němž se dvě materiálové vrstvy pojí k sobě. Bolavé sešívání trhlin i opečovávaný akt opětovného spojení. Po každém takovém zákroku musí nastat adekvátní rehabilitace, která však v kurátorském gestu Martiny Mrázové neznamená uzdravení do původního stavu, ale přiznává již opotřebenému materiálu novou způsobilost (habilis) nést paměť, promlouvat a tvořit autonomní výpověď.
Právě tato znovunabytá způsobilost materiálu je jeho nejsilnější re:sponzivitou vůči otázkám budoucnosti, v níž se onen pomalý steh stává novou jednotkou času.

Zbytky budoucnosti
Šmeral Art Factory (Křenová 261/65c, Brno)
17. 9. – 1. 11.