Výstava Hra proměnila Oblastní muzeum v Chomutově v prostor smyslového zážitku, kde se návštěvníci stávají součástí přenesené deskové hry. Projekt propojuje vizuální umění, hudbu, vůně i interaktivitu. Otevírá cestu k sebepoznání a v neposlední řadě tématiku péče o duševní zdraví. Ředitelka muzea Markéta Prontekerová v rozhovoru přibližuje, jak se projekt rodil, co přináší a které momenty této hry jsou jí samotné nejbližší.


Projekt vznikl ve spolupráci s Galerií Benedikta Rejta v Lounech. V čem pro vás bylo toto partnerství přínosné a jak ovlivnilo výslednou podobu výstavy?

Původním záměrem bylo přenesení výstavy Je to HRA, která proběhla v roce 2024 v GBR, do chomutovského muzea. Tak to bylo s velkým předstihem dojednáno právě s kolegyní, ředitelkou GBR, Kateřinou Melenou. Po zahájení výstavy v Lounech však bylo zřejmé, že nebude možné koncept plnohodnotně přenést. Nicméně potřeba přenést tento projekt obsahově, byť v transformované podobě, zůstala. Společné setkání nad projektem přineslo spontánní konsenzus všech zúčastněných a do Chomutova byla přenesena Hra v podobě původní deskové hry, kterou vydala GBR u příležitosti výše uvedené výstavy.

Návrh deskové hry na základě staroindické hry Líla připravily Kateřina Melenová a Lucie B. Šiklová, výtvarnou podobu jí dal umělec Ondřej Smeykal. Samotná výstava v chomutovském muzeu je pak převedením deskové hry do 3D prostoru výstavního sálu. Konkrétní podobu jsme dávali dohromady společně s umělcem Ondřejem Smeykalem, jenž je autorem ilustrací a architektonického návrhu a Kateřinou Melenovou. Partnerství s GBR přineslo nejen originální výstavu, která se zcela vymyká dosavadním muzejním standardům, ale i spolupráci v oblasti doprovodného programu, který jsme pro veřejnost připravili. Kateřina Melenová zrealizovala několik workshopů pro veřejnost, velmi úspěšné byly zejména aromaterapeutické workshopy. Umělec Ondřej Smeykal, který dodal mimo jiné hudební podklad k výstavě, u nás uspořádal několik zajímavých koncertů na netradiční hudební nástroje, jako například australské didgeridoo.

Muzeum je z podstaty konzervativnější instituce než galerie, vzájemné propojení přineslo určité uvolnění a znamenalo překročení známých hranic na neznámé území. Tato zkušenost nám otevřela nová poznání, která se promítnou i do dalších výstav a projektů.

Expozice pracuje se smyslovostí a interaktivitou – návštěvníci se stávají figurkami, dotýkají se objektů, naslouchají hudbě. Jakým způsobem jste hledali rovnováhu mezi volností zážitku a kurátorským vedením?

Naším cílem od počátku bylo, aby si návštěvník ze Hry odnesl především intenzivní prožitek, jenž se u každého pochopitelně liší. Zatímco pro někoho to může být vášnivé pobíhání od jednoho obrazu k druhému, pro jiné je to zase meditativní zamyšlení a relaxace v odpočinkových zónách. Naštěstí koncept hry, tak jak vznikl ve své deskové podobě, vyhovoval všem těmto požadavkům a jeho uplatnění v prostoru muzea se ukázalo být jednoduché a zcela intuitivní.

V posledních letech se v kulturní sféře hodně mluví o propojování umění, performativity a terapie. Jaký je váš pohled na tuto tendenci – je výstava Hra i určitým příspěvkem k diskusi o umění jako formě sebepéče?

Výstava Hra vznikala právě s cílem upozornit na význam péče o duševní zdraví, což je téma, ve kterém se můžeme vzdělávat, nebo spíše obohacovat, celý život. Projekt Hra obrací pozornost na iniciační a ozdravnou sílu umění a toto téma se mnou velice rezonuje. Zásadní význam má Hra pro děti a mládež, jež jsou na své cestě za emočním uvědoměním teprve na začátku. Díky Hře, která jim nabízí bezpečný prostor, mohou rozvíjet své dovednosti, trénovat a učit se popisovat různé životní situace z pohledu emocí.

Hra je v západním kulturním prostředí často vnímána jako zábava nebo soutěž. Jakým způsobem toto pojetí výstava zpochybňuje či rozšiřuje?

Hra je přirozenou a nedílnou součástí lidského života a výstava má pomáhat ke zvědomění si této skutečnosti. V chomutovském muzeu se Hra stala především formou zábavného učení, možnou cestou k vlastní duši a sobě samému, tedy cestou k sebepoznání. Návštěvníci se setkávají s různými vyobrazeními, které v nich vyvolávají různé pocity – uvědomění si těchto pocitů může být určitou formou či součástí duševní terapie. Hru jako takovou lze v základu hrát dvěma způsoby: buďto jako soutěž, tedy kdo bude první v cíli, nebo jako orákulum, tedy věštbu. Samozřejmě se zde však žádné hranice fantazii nekladou a návštěvníci si mohou vymyslet i svůj vlastní způsob hry a pohybovat se zde zcela volně. Působivé je právě to, že hra nic nepopírá, nediktuje ani nezpochybňuje. Můžete se držet pravidel, ale také nemusíte. Můžete se klidně jen bavit nebo soutěžit, záleží pouze na vaší preferenci. Bez ohledu na vaši osobní volbu se volně pohybujete v prostoru, který s vámi interaguje v mnoha aspektech.

Kurátorské výstavy dnes často oscilují mezi čistě vizuálním zážitkem a participativní zkušeností. Do jaké míry může právě tento typ „celotělového“ prožitku otevírat nové cesty k porozumění umění a sobě samému?

Meditativní atmosféra tlumených barevných světel, vonné esence, sametové odpočinkové zóny a zvukový podklad zapůsobí téměř na všechny návštěvníkovy smysly. I díky nim je tak podpořen v uvědomění si „tady a teď“, v autentickém prožívání, v pocitech. V možné oscilaci mezi příjemným, nepříjemným či neutrálním. Originální umělecká ztvárnění abstraktních pojmů, emocí a charakterových vlastností kladou nároky na fantazii a interpretaci. V kontaktu s těmito podněty je návštěvník veden k možnosti uvědomit si své vlastní prožívání a položit si otázky, které si zřejmě běžně nepokládá. Formou hry se tak obrací ke svému vlastnímu nitru a poznává sám sebe, aniž by si to uvědomil nebo to předem plánoval.

Součástí koncepce Hry je edukační a doprovodný program. Jaké pedagogické a společenské ambice v něj vkládáte – má jít o nástroj hravého vzdělávání, nebo spíše o prostor kolektivního sdílení a dialogu?

Dá se říci, že od každého trochu. Hlavním cílem edukačních programů ve výstavě Hra je otevřít téma emocí a ukázat, že je nejen přirozené, ale především potřebné umět své emoce komunikovat. To bývá pro žáky často náročné a je potřeba toto „trénovat“. Ve skutečnosti se tedy žáci ve Hře hravou formou učí, jak komunikovat mezi sebou o emocích, jak přijímat svoje vlastní emoce a také jak respektovat emoce druhých. Důležité je ovšem umět tyto emoce pojmenovat, tak abychom mohli daný pocit uchopit a dále s ním pracovat. Žáci se tak často setkávají s pro ně neznámými slovy a rozšiřují si slovní zásobu. Naším cílem není vést během edukačních programů terapii či cíleně otevírat citlivá témata, jde nám více o podporu rozvoje emoční inteligence i o snahu otevřít téma péče o duševní zdraví jako přirozené součásti našeho života. Stejně tak, jak se dnes běžně a samozřejmě hovoří o zdravém pohybu nebo stravování, tedy o zdravém těle, stejně tak je potřeba dát odpovídající prostor i péči o duševní zdraví. Souhra či soulad těla a duše však přenáší úvahy ještě do jiných sfér.

Vnímáte výstavu Hra spíše jako jednorázový experiment, nebo jako začátek širší linie, která by mohla postupně redefinovat roli muzea a galerie nejen v regionálním kontextu?

Přestože se původně jednalo spíše o experiment, ve kterém jsme si dopřáli úplnou svobodu bez svazujících ambicí, a naše představy o reakci návštěvníků byly spíše přáním, tak podle ohlasů veřejnosti víme, se jedná o koncept, který chceme prosazovat i v budoucnu. Plánujeme zařadit do dalších chystaných výstav „trochu jiné hravé a zážitkové prvky“. Do dalších edukačních programů již zavádíme prvky artefiletiky, tedy tvořivého a zážitkového pojetí vzdělávání. Věřím, že muzeum by mělo být vnímavé a reagovat na potřeby současné společnosti a nabízet výstavy a projekty, které odpovídají požadavkům doby, v tom nejlepším slova smyslu.

Výstava návštěvníka vybízí, aby „opustil každodennost“ a vydal se na cestu do svého nitra. Myslíte, že v dnešní době informačního přetížení a hluku má právě muzeum zvláštní roli v poskytování prostoru k introspekci?

Muzeum je prostor výjimečný a svým způsobem i magický – odtržení se od svých běžných starostí se zde může ukázat jednodušším, než se na první pohled zdá. Nádherné historické prostory obsahující pestrou paletu uměleckých děl a dalších originálních artefaktů působí na každého návštěvníka, aniž by musel rozumět všemu, co vidí. Už samotný vstup do muzea může pro někoho znamenat až hmatatelnou změnu ve vnímání času a prostoru. Je tom prostě jiné než venku, a to často stačí.

Výstava Hra tento aspekt ještě zdůrazňuje svou hrou světel, hudby a vůní a přímo vybízí k zaměření se na to, co prožíváme „teď a tady“.

Jaké byly největší výzvy při převodu herního principu do muzeálního prostředí, které je přece jen spjato s určitými pravidly ochrany a konzervace uměleckých děl?

Pro Hru jsme vyčlenili uzavřený sál, kde běžná pravidla muzea přestala zcela platit. Ve Hře samotné mohou návštěvníci běhat, skákat, hlasitě mluvit a smát se, čehokoliv se dotýkat – a nikoho a nic tím neohrozí. Právě to bylo jednou z našich podmínek – aby šlo o prostor zcela svobodný a každý si mohl hru užít podle svých vlastních preferencí.

Projekt zdůrazňuje svobodu pohybu – návštěvník si může lehnout, běhat, dotýkat se. Jak reagovala instituce a její pracovníci na tuto změnu „etikety“ muzejního chování?

V muzeu dlouhodobě do výstav i expozic zařazujeme interaktivní stanoviště a různé aktivity pro malé i velké návštěvníky, a tak jsme na tuto „odlišnou“, tedy interaktivní formu návštěv do značné míry zvyklí. Formát výstavy byl nicméně velmi netradiční, nestavěl vůbec žádné mantinely, a tak se zpočátku objevovaly určité obavy ohledně provozu a obsluhy Hry, které se naštěstí ukázaly být lichými. Těší nás zejména to, že Hra překvapuje návštěvníky svou otevřeností a svobodou, což by většina lidí právě v muzejní instituci nečekala. Projekt Hra tedy svým pojetím nejen překvapil návštěvníky, ale významně obohatil o zajímavé zkušenosti i zaměstnance muzea. Pomohl všem překročit zažité předsudky i očekávání spojená s muzeem.

Vnímáte „hru“ jako univerzální jazyk, který dokáže oslovit i publikum, které by si jinak cestu do muzea nenašlo?

Hru vnímáme jako přirozenou součást života, ať už vědomou, nebo nevědomou. Lze ji tedy považovat za univerzální jazyk, který nevytváří bariéry (sociální, věkové apod.). Ve hře člověk probouzí svou fantazii a kreativitu, umožňuje si zkoušet, chybovat, objevovat, vyhrávat i prohrávat a poznávat sám sebe. Díky hře můžeme v bezpečném prostředí zkoušet zvládání nejistoty a neznámého. Zatímco pro některé je hraní si přirozenou aktivitou bez námahy, někteří musí ještě sebrat odvahu k tomu, aby si mohli hrát. Hra vytváří v naší mysli alternativní realitu, která je na rozdíl od skutečnosti téměř bez hranic a svazujících norem.

Věřím, že díky tomuto formátu se do muzea dostali, a ještě i dostanou návštěvníci, kteří by jinak o návštěvě neuvažovali. Pro nás je její přijetí návštěvníky povzbuzením a znamením, že tato cesta je přínosná a můžeme po ní kráčet dál.

Osobně – která „zastavení“ či momenty ve výstavě jsou vám nejbližší a proč?

Velmi inspirativní byla spolupráce s Kateřinou Melenovou, vzájemné sdílení bohatství myšlenkových pochodů, vnímání reality i profesních a životních zkušeností.

A samotná Hra pro mě osobně znamená zklidnění a zastavení. Její prostor je jakousi přívětivou a laskavě otevřenou náručí, kde mohu být sama se sebou v niterném dialogu. Všechny materiály, dřevo nebo hebký samet či měkká hřejivá tlumená světla, vůně, uklidňující hudba a kolem dokola výtvarná díla s tématy k zamyšlení mě k tomu přímo vybízejí. Je ale nutné dodat, že já mám tu jedinečnou možnost vybrat si chvíli, kdy mohu být v tomto prostoru úplně sama.

Hra – Cesta za sebepoznáním pro děti i dospělé
Oblastní muzeum v Chomutově
(nám. 1. Máje 1, Chomutov)
3. 4. – 28. 10.

Mgr. Markéta Prontekerová (* 1974, Chomutov) je od roku 2017 ředitelkou Oblastního muzea v Chomutově. Do muzea poprvé nastoupila v roce 1997 a vyzkoušela si všechny běžné muzejní činnosti: katalogizaci sbírek, realizaci výstav, konferencí, průvodcovství i publikační činnost. Po několikaleté zkušenosti v komerční sféře se roku 2009 vrátila jako kurátorka. Dnes vnímá muzeum jako tvůrčí laboratoř i útočiště paměti, které uchovává kulturní dědictví a zároveň zve k dialogu. Jejím cílem je prostor široce otevřený, inspirativní a lidský, kam se návštěvníci rádi vracejí.