Výtvarné umění hraje v našem světě nezastupitelnou roli. Kultivuje společnost, reflektuje současnost a poukazuje na otázky, které je nutné si klást. Co se ale stane, když je umělecké dílo ve světě fyzicky přítomné, avšak lidským očím skryté? Zmizí také z kolektivního vědomí?

Na světě existuje nespočet uměleckých děl. Mnohá z nich patří do sbírek muzeí a galerií, jiná se nacházejí v rukou soukromých sběratelů. Pouze zlomek této tvorby je trvale přístupný veřejnosti. Některá díla putují na dočasné výstavy, díky zápůjčkám mezi muzejními institucemi, jiná visí na zdech obývacích pokojů či ve vstupních halách kancelářských budov. Mnohá se však k lidskému oku nedostala celé dekády – a je jen otázkou času, kdy zmizí nejen ze zorného pole, ale také z kolektivního vědomí.

Mnoho uměleckých děl zůstává lidským očím skryto. Jsou uložena v chladných prostorách, uzavřená mezi čtyřmi betonovými stěnami, upevněna na sítech kovových konstrukcí či uložena v plechových zásuvkách doplněna o evidenční čísla, podle kterých jsou v elektronických databázích dohledatelná. Tato tajemná místa zvaná depozitáře představují ideální materiální podmínky pro zachování uměleckého díla – stálou teplotu mezi osmnácti a dvaceti stupni Celsia, nízkou vlhkost vzduchu a absenci denního světla. Malby, sochy, fotografie či kresby v depozitářích přežívají své autory i desítky generací. Ale je to opravdu to nejlepší prostředí pro život uměleckého díla?

Společnost potřebuje umění a umění potřebuje společnost

Umělecké dílo je nesmrtelné, protože vzniká již jako mrtvé. Ožívá pouze a jedině ve styku s lidskou bytostí. Tento myšlenkový obrat nabídla už na přelomu 20. století německá filozofka Hannah Arendtová. Její představa narušuje tradiční narativ, který akcentuje jednostrannou potřebu společnosti po umění. Poukazuje na vzájemnost tohoto vztahu. Stejně jako příběhy v knihách, které nikdo nečte a leží na zaprášených zadních policích knihoven, zapadají do propasti zapomnění. Tak také duše maleb, na které se nikdo nedívá, se postupně vytrácí. Kontakt s člověkem je pro umění živou vodou, kyslíkem, podmínkou existence.

V posledních letech sledujeme v kulturním prostoru trend zpřístupňování umělecké produkce veřejnosti. Ve veřejném prostoru se objevuje čím dál více soch současných autorů. Soukromí sběratelé zpřístupňují své sbírky veřejnosti a zakládají vlastní galerie. Můžeme se ptát, jaký záměr je k těmto krokům vede a zda jsou úmysly skutečně tak nezištné, jak jsou prezentovány. Jedno je však jisté: demokratizace světa umění prospívá nejen společnosti, ale také umění samotnému.

Zámky na deset západů se odemykají a dveře depozitářů se otevírají

Také již zmíněné depozitáře se postupně otevírají široké veřejnosti. V roce 2021 otevřela v nizozemském Rotterdamu své prosklené posuvné dveře veřejnosti futuristická budova ve tvaru vázy Depot Boijmans Van Beuningen. Jde o depozitář stejnojmenné galerie, která je z důvodu rozsáhlé rekonstrukce dlouhodobě uzavřena. První evropský veřejnosti přístupný depozitář umožňuje návštěvníkům nahlédnout na obrazy předních světových malířů jakými jsou Claude Monet, Vincent van Gogh, Mark Rothko, Salvador Dalí a Jean-Michel Basquiat či instalaci Yayoi Kusama – díla, která by jinak po více než dekádu zůstala mimo zraky veřejnosti. Koncept se zdá být funkční a další evropské muzejní instituce průkopnické kroky následují.

S myšlenkou zpřístupnění umění veřejnosti souzní i ředitel Moravské galerie v Brně Jan Press. Po vzoru zahraničních muzeí se také Moravská galerie rozhodla ukázat značnou část své rozsáhlé sbírky českého umění, designu a nábytku. V nově otevřené přístavbě na severu Brna mohou návštěvníci na vlastní oči vidět, jak samotný depozitář vypadá a setkat se s patnácti sty velkoformátovými díly ze sbírky moderního a současného umění, které nejsou součástí sbírkových expozic a po dlouhou dobu byly přístupné pouze badatelům a restaurátorům. Návštěvníci tak nyní mohou nahlédnout do zákulisí depozitáře a vidět, jak jsou umělecká díla uložena. Zaměstnanci galerie jim vysvětlí, jakým způsobem se o díla pečuje, jak je připravují na zápůjčku nebo kde se díla digitalizují, čistí či konzervují. Na podzim začnou také dopolední komentované prohlídky pro školní skupiny.

Umění je vztah

Umění není pouze kulturní statek – je to především vztah. Dialog mezi tím, kdo tvoří, a tím, kdo se dívá. Je nositelem důležitých příběhů, které společnost formují. Staví mosty mezi národy, jednotlivými kulturami a přes mezigenerační propasti. Umění lidi spojuje, bez nich se však samo neobejde. Jde o vztah založený na vzájemnosti.

text: Barbora Růžičková