Název výstavy Střelci na královnu je přesný zásah. Nepopisuje, ale provokuje. A přestože je zastřešením výstavního projektu zaměřujícího se na umění ve veřejném prostoru Moravskoslezského kraje z let 1948–1989, jak zní ostatně i její podtitul, nastoluje otázku mnohem rozlehlejší.

Výstava v opavském Domě umění, kterou připravil kurátor Martin Pavlíček, nepřivolává jen historickou vzpomínku, jak by se na první pohled mohlo zdát. Poukazuje na strategii, napětí a pohyb. Název výstavy vychází z názvu dnes již zaniklého reliéfu Jiřího Babíčka, který vznikl pro ostravský Tuzex. Dílo se nedochovalo, stejně jako množství dalších realizací ve veřejném prostoru. Přesto se právě jeho název stává klíčem k celé výstavě – jako připomínka, že umění ve veřejném prostoru bylo vždy součástí širší partie mezi estetikou, politikou a architekturou.

Bez morálních soudů

Při procházení velkorysého výstavního prostoru mne opakovaně napadala jedna otázka – proč umění z období socialismu, které bylo právě součástí veřejného prostoru, dostalo do neodvolatelna pejorativní status?

Výstava se totiž záměrně vyhýbá zjednodušujícím interpretacím. Nepracuje s uměním socialismu jako s nostalgickou kulisou ani jej neuzavírá do moralizujícího hodnocení. Místo toho ale otevírá důležitější otázku: vznikalo i v rámci ideologického zadání kvalitní umění?

Překvapilo mne, kolik vystavených děl obstojí i bez znalosti svého historického kontextu. Jejich kvalita nespočívá v naplnění ideologického zadání, ale ve výtvarném řešení, práci s materiálem a citlivém vztahu k architektuře.

Kvalitu totiž neurčovala ideologie. Určovali ji konkrétní autoři, jejich schopnost pracovat s materiálem, architekturou, měřítkem i místem. Veřejný prostor tehdy nebyl chápán jako prázdná plocha určená reklamě či developerské identitě. Počítalo se s tím, že umění bude přirozenou součástí každodennosti – že bude vznikat pro konkrétní budovu, náměstí, školu nebo sídliště. Jako integrální součást prostoru.

Výstava tak není adorací ani obhajobou tehdejšího režimu, ale odmítá zjednodušující výklad, podle něhož vše vzniklé mezi lety 1948 a 1989 nese totožnou estetickou hodnotu a naopak ukazuje, že vedle propagandistických zakázek existovala díla mimořádné výtvarné úrovně, jejichž autoři dokázali i v omezených podmínkách prosazovat autonomní umělecký jazyk.

Co se dnes změnilo?

Další podstatná otázka ale neleží v minulosti. Co se stalo po roce 1989? Získali jsme svobodu tvorby, ale neztratili jsme současně odvahu zadávat umění veřejnému prostoru? Kde dnes vznikají realizace s ambicí obstát po desetiletí? Kde jsou nové mozaiky, reliéfy, plastiky či světelné intervence, které nejsou pouhou marketingovou kulisou, ale přirozenou součástí architektury?

Přestože se občas potkáme s monumentálními sochařskými realizacemi, často nejsou součástí právě veřejného prostoru, ale spadají do území korporátních budov. Setkáme se i s novými Masaryky, protože ti mají stále v každém městě alespoň jedno místo. Velmi zřídka dnes ale vznikají veřejné zakázky, které dávají autorům prostor vytvořit dílo s dlouhodobou ambicí přesáhnout pouhou reprezentativní funkci.

Střelci na královnu proto nejsou výstavou o socialismu. Jsou výstavou také o našem současném vztahu k veřejnému prostoru. Byla minulost lepší? Proč dnes, v době nesrovnatelně větší svobody, vzniká tak málo děl s ambicí stát se organickou součástí města? Demokratická společnost zřejmě dosud nenašla stejně ambiciózní model, jak systematicky podporovat dlouhodobě usazené kvalitní umění ve veřejném prostoru. ∞


Střelci na královnu
Umění ve veřejném prostoru Moravskoslezského kraje z let 1948–1989
Dům umění (Pekařská 12, Opava)
22. 5. — 13. 9.