Tato esej není ohlédnutím za kulturní událostí. Je snahou ukázat, že výstavy mají různé fáze zralosti a jejich působnost nemusí být omezena časem mezi vernisáží a deinstalací. Vyvíjejí se i po svém skončení. Výstava Pokoj berlínského umělce Jonase Habricha, která proběhla v bytové galerii Vítězná 15 (6.–13. 9. 2025), je jednou z těch, které nám ukazují naši každodenní existenci ve světě. V našich příbytcích, v jejich okolí. A pomáhají nám nalézat různorodé, zprvu neviditelné spojnice.

Do vnějšku se bortí vnitřek. Jeho střepy dopadají do neklidné ulice, která se třese se vším, co na ní stojí. S obchody se suvenýry a s konopnými produkty a jejich pronikavě bílými světly, která zahlcují lidské orgány chladem a jejich majitele vyzývají k rychlému výběru zábavního artiklu a opuštění přísně monitorovaného prostoru. Pod vahou tramvají se chvěje celá ulice. Túrování motorů překřičí jejich hlas, ale nedokáže napodobit poetiku překotného nadzvedávání a klesání hmoty. Nasvícené výlohy vibrují podobně rychle, jako blikají neonová oka v light
boxech uvnitř Pokoje; tato jejich bleskurychle přerušovaná mluva je dostupná jen jeho pozorným návštěvníkům.

Jonas dal pokoji na adrese Vítězná 15 velké P. Pokoj je názvem výstavy i jejím předmětem. Kde je vystavován, na čem? Má nějaký piedestal či vitrínu? V textu Herberta Grafa čtu, že Jonas pracuje „s prázdnými prostory, jejichž přítomnost vychází z absence“. Za rám vystavovaného předmětu můžeme považovat absenci, až pomocí ní je objekt zviditelněn. V Jonasově případě se ale nejedná o předmět v materiálním smyslu. Pokud bych se slovy měla co nejvíce přiblížit, nahradila bych toto označení pojmem „atmosféra“. Jonas ji konstituuje absencí ohraničení, která umožňuje prodloužit výstavu do ulice. Nebo možná vystavuje i ulici samotnou, která se odráží na stěnách místnosti jako světlo přes zvlněné tabule starých oken. Tím odrazem jsou Jonasovy fotografie, je tak v určitém smyslu doslovný: Jonas náš byt navštívil asi měsíc před výstavou a jeho pozornost upoutal pohled z okna místnosti, které říkáme „sál“.

Pozorování

Tento velkorysý prostor s malovaným stropem, historickým krbem a s odhalenými vrstvami nánosů barev na stěnách, které se v něm za několik desítek let nashromáždily, je součástí bytu, v němž bydlíme. Využíváme ho jako místo setkávání, otevíráme ho veřejnosti pořádáním výstav, přednášek nebo filmových promítání. Jonas bere foťák a zachycuje kompozici historické pouliční lampy a městské kamery. Pozorovací systém, jímž je do určité míry lampa, která vrhá světlo, a samozřejmě dané monitorovací zařízení, je pozorován a Jonasem fotograficky dokumentován. Oba fotografované objekty se vyznačují formální podobností, jako by zaoblená kamera byla vizuálně inspirována svým zářivým předchůdcem. Až ironická podobnost, ve které Jonas nachází souvislosti.

Náš osobní prostor je viděn. Lidmi z ulice, když čekají u přechodu na zelený signál, řidiči v autech, kteří v tu chvíli musí zastavit. A my se někdy díváme na ně, na cizí kolemjdoucí a hlavy za okénky vozů. Mnoho z nich si nás nevšimne, ale jsou tu svým způsobem s námi, jako i my s nimi, jako objekty pohledu nebo subjekty, se kterými si i na vzdálenost několika desítek metrů hledíme do očí.

Jonasovy fotografie jsou referencí. Odkazují na film a knihu A Lack of Clarity (Nedostatek jasnosti) jeho přítele Stefana Kruseho, jenž o pozorovacích systémech umělecky pojednává prostřednictvím filmového materiálu z termovizních kamer instalovaných v Las Vegas. Do našeho sálu Jonas rozprostírá dvě kopie knihy, aby se jemně zapustily do nevzhledného červeného koberce, otáčí je na strany 65 a 45 a pokládá na ně muzejní sklo – jejich tvar ze strany připomíná letící vlaštovky. Na jedné z nich je vedle fotografií text, který informuje o rozsvícení Paříže na konci 17. století: postupně zde bylo umístěno na 6 500 lamp s odůvodněním potřeby většího bezpečí v ulicích. Na s. 65 čteme: „Dnes je v Paříži 25 000 bezpečnostních kamer.“

Nalézání

Zatímco za okny se rozprostírá tramvajové vedení jako materiální spojnice dopravního mechanismu, mezi oběma knihami ležícími v odlišných částech pokoje vyvstává pomyslná linie. Další abstraktní vlákno se diváku odhaluje, když se otočí k fotografiím lampy a kamery zády a zaměří průhledem z okna jejich fyzické původce na hřbetu křižovatky. Obsah jednoho snímku není na první pohled zřejmý, druhý z nich nabízí konkrétnější pohled a dráha mezi fotografovaným zátiším a jeho reál-ným předobrazem ve vnější části Pokoje – ulici – je připravena k nalezení. Výstava se vyznačuje procesuálností, pomalostí… Nachází se daleko od instantních tvrzení. Divák se intuitivně dotýká nabídnutých vodítek, ze kterých pomalu splétá vrstevnatou tkáň.

Tři neonové světelné čtverce jsou vedle sebe umístěny na straně místnosti sdílející monumentální zdobný krb se sousedící stěnou. Navzájem se dotýkají, a tvoří tak celistvý a zároveň symetricky členitý obdélník. Kruseova kniha je dále zduplikována v jiné Jonasově fotografii, která, umístěna mezi okny, hledí na fotografie lamp na protější stěně. Její záměrná vysoká zrnitost nám skoro nedá přečíst text na exponované straně knihy zachycené vedle snímku spící osoby: „Tyto rozmazané obrazy mi připomínají opakující se sen, který jsem míval.“

Splétání

V jednom light boxu se usadilo hnízdo vyrobené z odpadků, jejichž původ v celkovém výrazu již přesně nerozpoznáme. Toto hnízdo se ozývá ve svém duplikátu usídleném na zemi pod ním a další tři hnízda obývají roh na druhé straně místnosti. Jonasova práce je precizní, myslí na každé zákoutí odrazů i jejich abstraktní spojnice. Propletenost částeček tvořících malá hnízda je pro mě i zde jakýmsi odleskem složitého systému, který v našem domově vzniká. Pokoj jako hnízdo, které je ale částečně vystaveno nehostinnému okolí i případnému ohrožení. Stejně jako ptačí tělo je i to lidské postupně ochromováno pronikavým umělým světlem, a přesto je pro nás tak lákavé, uvažuje Jonas. Najdou vlaštovky svůj domov tvořený syntetickými vlákny? Nebo zůstanou u země pod tíhou městských světel a CCTV kamer? A co lidé, zůstanou s očima vypálenýma od vzrušujících modrých monitorů, nebo budou pohlceni studeným žárem?

Roztékání

Nápadným objektem je model bytu uložený na zemi v centrální části místnosti. Jeho strana rovnoběžná s ulicí je tvořena starým zrcadlem s defekty. Tato zrcadlová stěna odráží opačné stěny s rohy papírových místností. Je charakteristická místy narušení své plochy, která umožňují fragmentární průhled skrz ni – dírkami tlumeně problikává koberec. Poničený povrch starého zrcadla se dále vyznačuje lehce vlnitým zakřivením podobně jako desítky let stará okna, která náš byt ztrácí po jejich výměně nezáměrně navazující na dernisáž výstavy Pokoj. Model bytu se odrazem sebe sama rozšiřuje. Expanduje do vnějšku, stejně jako se vnějšek roztahuje do něj přes onu útržkovitou transparentní část. Jonas nechává vyblednout rám-stěnu bytu, která částečně blokuje smíšení osobního a veřejného, na jejichž pomezí byt už dlouhodobě žije. Tím ji ale vlastně zvýrazňuje.

Když návštěvník vkročí do zpola otevřených dveří (nebo zpola zavřených), je součástí průniku a splynutí těchto dvou prostorů. Přináší kus cizího elementu z ulice, intervenuje svou přítomností do našeho opečovávaného a Jonasem opracovaného vnitřku, který současně vstupuje do něj. Se všemi vjemy a pocity, které v člověku jednotlivé prvky Pokoje mohou zanechat. Pak už se jen cizinec ocitne zpět na hřbetu křižovatky na cestě domů a my ho ještě přes zakřivená skla můžeme pozorovat. Stává se jedním ze střepů vnitřku rozsypaných na ulici pod námi.