Nnena Kalu je umělkyně, která byla vybrána do širší nominace na Turnerovu cenu 2025, jejíž vyhlášení proběhne 9. prosince. Její případ je výjimečný – je totiž prvním člověkem s výraznými neurodivergentními rysy, který se do širší nominace prestižní soutěže dostal.

Nnena Kalu žije s komplexní poruchou učení, kombinovanou s autismem a omezenou verbální komunikací. V běžné interakci téměř nemluví – vnitřní obsahy sdílí především skrze pohyb, zvuk, rytmus a výtvarné gesto. Její přístup ke světu je nesmírně přímý a senzoricky citlivý – zcela oddaný přítomnému momentu. Kalu neplánuje, nekomentuje, nevysvětluje. Právě to umožňuje, aby její práce byla osvobozena od konvenčních filtrů ega nebo strategie. Je členkou studia ActionSpace, které podporuje umělectvo s vývojovým postižením v rozvoji jeho autentické praxe bez vnucování stylu nebo tématu. Tam má Kalu své stálé pracovní místo a tým, který ji podporuje v tom, co sama určuje jako podstatné.

Tvorba Nneny Kalu je proces, který nelze oddělit od její fyzické přítomnosti. Pracuje přímo s materiálem – vrstvením, balením, obtáčením, navíjením. Díla často vznikají z nalezených, recyklovaných nebo běžných materiálů: igelitů, lepicích pásek, textilií nebo plastových trubek. Výsledkem jsou objekty, které připomínají kokony, svinuté útvary, jakési organismy v pohybu – někdy visí ze stropů, jindy se plazí po zemi, občas připomínají zmrzačené tělo, jindy primitivní rituální totem. Kalu pracuje s opakováním a rytmem, její gesta jsou cyklická, jako by šlo o instinktivní tanec s hmotou. Dané práce nezobrazují nic konkrétního, ale zároveň působí naléhavě tělesně, emocionálně, občas až brutálně.

Vedle těchto trojrozměrných instalací Kalu nachází význačnou polohu také v kresbě a malbě. Výkresy vznikají jako série vrstevnatých, intenzivně energických čar, které se opakují, překrývají a zahušťují až do momentu, kdy plocha působí jako pulzující organismus. Akrylovými pery či inkoustem na papír klade stopy. Jako by kresba byla dráhou jejího těla, záznamem rytmu, dechu, napětí.

Vidět celé dílo. Ale jak?

Nominace Nneny Kalu otevírá paradoxní otázku, se kterou se kurátorky jejího díla musely vypořádat. Jak zajistit, aby publikum neztratilo kontakt s díly samotnými a zároveň nezůstala opomenuta klíčová okolnost, která s jejich vznikem neoddělitelně souvisí? Umění je přece neodmyslitelně spojeno se zkušeností tvořícího subjektu a ani zde nelze tento fakt zastřít. V případě upozornění na odlišné kognitivní fungování Kalu se může stát, že zastíní to zásadní – její umění. Pokud by však nebylo reflektováno, zanedbala by se skutečnost, že umělectvo s vývojovými odlišnostmi má stejné právo na úspěch jako to, které je společností považováno za „normální“. Rozhodně nebyl záměr nechat lidi s kognitivními specifiky stranou, naopak – kurátorkám jde o to ukázat, že jsou naprosto legitimními tvůrci*kyněmi, u nichž se můžeme od diagnózy oprostit a vnímat jejich díla sama o sobě.

Není ale naše vnímání umění vždy, pokud známe alespoň částečně jeho kontext, ovlivněno tím, co víme? Nebo tím, v jaké nominaci které ceny se nachází, v jakém prostoru je umístěno a jak je vystaveno? Ztrácíme se ještě v galeriích v dílech po tom, co jsme uprchli všem myšlenkám pramenícím z pečlivě formulovaných obsahů v poblíž pověšených popiskách? Nebo představám, které pasivně třímáme v mysli, kde se nahromadily již pouhou naší existencí ve společnosti a v mediálním prostoru?

Kdo smí být umělcem?

Tím, že kurátorky kladou důraz na to, aby dílo bylo chápáno ve své celistvosti, nesměřují nutně k odtržené kontemplaci. Koneckonců díla mohou působit odlišně na různá individua, částečně přece záleží i na přístupu diváka samotného. Čemu se ale chtěly vyhnout, je fetišizace kognitivních specifik Kalu, ze kterých by se snadno mohl stát terč mediální pozornosti. V dnešní společnosti jsou navíc dané anomálie chápány jako poruchy. Jejich negativní zabarvení by mohlo vrhnout na díla předpojatou interpretaci. Analogicky si můžeme představit i další marginalizované skupiny – jedna z nich zahrnuje děti. Pokud dítě nakreslí abstraktní obraz, nebereme ho vážně jako dílo umělecky hodnotné, ale spíše jako neuvědomělé a nepromyšlené tahy ústící v „čmáranici“. Stejně tak to může být u lidí s duševními poruchami – i tzv. art brut je sice uznáváno nejen mnohými odborníky, spousta lidí se však zdráhá považovat ho za „pravé“ umění.

Domnívám se, že vyčleňování jedinců z uměleckého světa na základě mentálního nastavení, které se odlišuje od normy, je už přežitkem. V současnosti se stále více dostává do popředí inkluzivnější pojetí umění, které zahrnuje i více-než-lidské tvořící subjekty, jako jsou mravenci nebo stromy. Takové teorie jsou velmi pečlivě podloženy filozofickými i vědeckými studiemi. Přesto vůči „nelidem“ a lidem, kteří se vymykají průměrnosti, nedokážeme zaujmout zcela neutrální postoj. Jsou náchylní k tomu, že budou vnímáni z nadřazené pozice jako nedostateční či jako pasivní oběti odkázané na pomoc druhých, na jejíž potřebu jsou mnohdy redukováni. Do hry samozřejmě vstupují i obvinění z přehnané politické korektnosti. Ta vycházejí z přesvědčení o samoúčelném naplňování kvót a preferenci jedinců ze společenských minorit v různých oblastech, umělecký svět nevyjímaje. Takoví lidé jsou pak vnímáni jako pouzí maskoti, kteří udělují dané společnosti alibi sloužící jako štít proti nejrůznější kritice.

Hierarchie tvorby

Nominace umělkyně s neurodivergentními rysy na Turnerovu cenu je na jedné straně obrovským úspěchem, na druhé straně fakt, že k ní poprvé dochází až v roce 2025, vnímám jako důkaz lidské přezíravosti a exkluze určitých projevů ve veřejném prostoru. Umění je pro mnohé stále spojováno s „vyvoleným“ individuem s neobyčejným talentem a precizní technikou, s géniem. Nebo převládá jiný exkluzivismus: umění s propracovaným konceptem, filozofická libůstka. Jsem příznivkyní klasických obrazů i současného konceptuálního umění, ale myslím si, že stejně jako ty by měly být přijímány i nejrůznější další umělecké projevy. Předsudek, že lidé s různými „poruchami“ nemohou být plnohodnotnými umělci*kyněmi, vychází z hluboce zakořeněného kulturního modelu, který privileguje racionalitu a technickou dovednost.

Díla, která působí konceptuálně silně a technicky vyspěle, bývají v mnoha kontextech vnímána jako vyšší forma umění. To ale vypovídá spíš o kulturních preferencích než o samotné hodnotě díla. Jinými slovy: v uměleckém diskurzu má často vyšší hodnotu tvorba, která je poučená a technicky precizní – jak ukazuje například způsob, jakým jsou hodnocena portfolia, výstavní projekty či univerzitní přijímací řízení. Tento pohled systematicky potlačuje jiné formy tvořivosti – spontánní, emocionální, intuitivní. Zároveň se chybně očekává, že právě zmíněnými upřednostňovanými vlastnostmi lidé se speciálními potřebami nedisponují. I oni mohou ale tvořit rozumově a technicky precizně. Stále dochází k tomu, že jsou genericky vnímáni jako nedostatečně kompetentní – a to bez ohledu na konkrétní osobnost a bez jasného pojmenování, k čemu konkrétně. Tato paušální nedůvěra jim pak neprávem možnost reflexivní práce nebo technické přesnosti upírá.

V případě Nneny Kalu ale vidíme, že tvůrčí síla nemusí pocházet z výmluvnosti či konceptuální vyspělosti, ale z autentičnosti gesta. Umělkyně netvoří umění, které prosí o pochopení, ale svět, do kterého můžeme vstoupit, pokud úporně přestaneme hledat klíč. Je vydatný přítomností, do které jsme vtaženi a která se nedá upozadit.