Letohrádek Hvězda hostí od 16. května do 28. září neobvyklou výstavu nazvanou Poslední muzeum? Karáskova galerie pro vaše století. Odpichuje se od výročí významné Karáskovy galerie, ale především se ptá, jak vystavovat starou sbírku tak, aby žila. Hovořím s hlavním kurátorem Karlem Kolaříkem, který o Karáskovu galerii uloženou v Památníku národního písemnictví již léta pečuje.

PhDr. Karel Kolařík, Ph.D. (* 1980, Klatovy) je bohemista, literární historik, knihovník, kurátor výstav. Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Od roku 2007 pracuje v oddělení knihovny Památníku národního písemnictví.

Památník národního písemnictví (PNP) se ve svém výstavním programu zaměřuje především na literární témata. Proč nyní připravil výstavu výtvarnou – a nadto zaměřenou na jednu pražskou galerii?

Památník se sice věnuje hlavně literatuře a knižní kultuře, má ale zároveň rozsáhlé umělecké sbírky a čerpá z nich i pro své výstavy. Karáskova galerie, která se stala jeho součástí v roce 1955, ale i s literaturou podstatně souvisí. Založil ji básník Jiří Karásek ze Lvovic a vedle obrazů, grafik, kreseb či soch obsahuje také rozsáhlou knihovnu nebo archiv týkající se mj. dějin písemnictví i umění.

V meziválečné Praze fungovala řada soukromých výstavních síní. Odlišovala se Karáskova galerie něčím – krom toho, že její vznik podnítil básník?

Karáskova galerie především nebyla soukromou galerií. Karásek se v poválečných letech soustavně zamýšlel nad tím, že by svou uměleckou sbírku věnoval nějaké instituci, která by ji ve vhodných prostorech vystavila a umožnila mu ji nadále rozšiřovat a spravovat. Takovou nalezl v Československé obci sokolské, která tehdy zrekonstruovala Michnův palác (tzv. Tyršův dům) a Karáskovu nabídku přijala. Sbírka získala sály pro stálou expozici i depozitární prostory a Karásek se stal jejím ředitelem a pečoval o ni až do své smrti.

Její specifikum tedy určil právě on?

Ano, právě jeho umělecký vkus a kontakty definovaly její výjimečnost. Charakter galerie byl výslednicí různých básníkových vizí a plánů – a také možností. Původně se měla stát muzeem staré kresby a grafiky. Karásek je sbíral zřejmě od konce devadesátých let a v Praze postrádal takto zacílenou veřejnou galerii. Posléze ji prezentoval spíše jako prostor česko-polského uměleckého dialogu. K tomu přispělo především jeho přátelství s polským malířem Wlastimilem Hofmanem, jenž se podstatně podílel na akvizici prací polských výtvarníků. Díky stálé zápůjčce maleb slovanských umělců z nákupů Ministerstva školství a národní osvěty i díky svému přátelství s tvůrci z řad exulantů z bývalého Ruského impéria pak galerii uváděl jako Slovanskou. Vedle toho ale získával mnoho děl od nejrůznějších dárců, a sbírka tak podobně široce vypovídá i o českém umění 19. století nebo o tuzemské moderní grafice. Karásek ovšem neodmítl žádný dar, a tak se ve sbírkách galerie objevuje i řada kuriozit, například kolekce napoleonik, i nečekaných vzácností, jakým je třeba soubor egyptských vykopávek, které obdržel od vdovy po českém velvyslanci v Káhiře Cyrilu Duškovi.

Skoro na den přesně po otevření Karáskovy galerie (17. 5. 1925) zahajujete výstavu svou. Jak jste ji při takové šíři oblastí, které zahrnuje, pojali?

Naše výstava není prvním výstavním projektem na toto téma. Ty předešlé se většinou snažily zpřehlednit její fond nebo z něj vybrat určitou sbírkovou oblast a zpracovat ji monograficky, nebo se zaměřily na vztah Karáska a jeho sbírky. My jsme se zamysleli nad tím, jak by v dnešní době mohla vypadat její stálá expozice, a pokusili jsme se alespoň dočasně ji vystavit.

Stálé expozice chtějí často návštěvníkům ukázat to nejvzácnější nebo nejoriginálnější z fondu. Postupovali jste také tak?

Nikoliv, snažili jsme se v pravém smyslu uvést sbírky v život. To je totiž hlavním posláním muzeí a galerií. Najít to, čím jejich sbírky promlouvají k dnešnímu člověku. Stálá expozice pak poskytuje příležitost k tomu, aby se představila kolekce a jejím prostřednictvím i nějaké klíčové téma. Návštěvník tak může pobýt mezi krásnými exponáty a současně se zamyslet i nad sebou samým a dnešním světem.

Vyšli jsme ze základní myšlenky galerie, kterou je vytvoření podmínek k soustředěnému vnímání uměleckého díla. Myslím, že přes všechny vzpomenuté Karáskovy „programy“ byla tato idea opravdu určující a nejstáleji orientovala provoz galerie. Ta se také právě v tomto svém zacílení potkává s naší přítomností. Náš dnešek, jak známo, příliš prostoru k pozornému vnímání světa, natož něčeho tak zdánlivě neužitečného jako umění, neposkytuje. Žijeme kvapně, necitlivě k druhým i k přírodě, stále více se zaměřujeme na sebe samé a postrádáme oporu, s jejíž pomocí bychom se vyrovnávali s nejrůznějšími krizovými podněty, které dnešek přináší. Ať již jde o mezilidské odcizení, četné válečné konflikty nebo vzrůstající násilí ve společnosti či projevy globální ekologické krize. Ono přehlížené umění nám přitom může pomoci i tím, že se jeho pozorným vnímáním stáváme citlivějšími vůči všemu, co nás obklopuje.

Napomáhá vaše výstava takovému zcitlivění něčím zvláštním?

K tomu, aby návštěvník mohl souvisleji uvažovat o tom, jak sám vnímá, přispívá především kompozice a výběr děl. I výstava je totiž takovým malým světem a návštěvník jeho dočasným obyvatelem. Organizujeme ji na ose příběhu individuální proměny ze solitérní existence, zahleděné do vlastního žalu, v pospolité soužití a přátelství. Nepřímo jej vyprávějí odpovídající exponáty a k takovému čtení přispívají doprovodné texty a environmentální stylizace jednotlivých výstavních místností. Například prožitek beznaděje vtěluje první z nich, v níž vystavujeme staré italské kresby s náměty osamocených, melancholicky působících postav. Tu jsme pojali jako noční prostor.

Proč zrovna noční?

Noc je klíčovým motivem Karáskovy literární tvorby a s prožitkem osamocení souvisí. Snažili jsme se totiž současně přihlížet ke Karáskovi, jeho životní cestě a dílu. V první místnosti tuto vazbu posiluje i videoinstalace, která mezi kresby uvádí herce nonverbálně inscenující Karáskovy verše zaměřené na ono krizové já.

Co vedle těch starých kreseb návštěvník na výstavě uvidí?

Vystavujeme přibližně sto děl. Mezi nimi například plastiky jednoho z ruských emigrantů a Karáskových přátel Alexandra Golovina a portrétní busty dalších osobností z tohoto prostředí. Jejich kompozici doplňuje cyklus fotografií Ondřeje Přibyla zachycujících detaily těchto prací. Nedílnou součástí výstavy jsou totiž i intervence současných tvůrců.

text: Ivan Adamovič / foto: Aleš Vopat

Poslední muzeum? Karáskova galerie pro vaše století.
Letohrádek Hvězda (Praha 6)
16. 5. – 28. 9.