Potkat dneska na ulici věstonickou Venuši, jeden by si řekl, že by si ta baba měla koupit permanentku do fitka a začít se sebou něco dělat. Natrefit barokní mladík na současnou modelku, změří si ji pohledem, usoudí, že to neduživé nedochůdče pravděpodobně trpí souchotěmi, ne-li něčím horším, odvrátí zrak a pro jistotu se pokřižuje.

Celospolečensky přijímaný a opěvovaný ideál ženy se neustále mění. Jak říká Umberto Eco ve svých Dějinách ošklivosti, o tom, co je hezké, nebo ošklivé, rozhodují společenská kritéria. Jak se v průběhu staletí měnila situace a lepší časy byly střídány těmi horšími, ideální žena střídavě přibírala a hubla v návaznosti na to, co zrovna v dané epoše chybělo. Pravěcí lovci si vysnili ženu kyprou, až obézní, protože obstarat si něco k snědku nebyla legrace, a když usínali s kručením v hladovém břiše, mohli si o starostech s body mass indexem nad 25 nechat tak akorát zdát. Když starověké kultury odhalily tajemství obdělávání půdy a otázce „co bude zítra k obědu“ tím ubraly na palčivosti, ideál krásy rapidně zeštíhlel a konečně byl čas zaobírat se do hloubky jeho definicí, což lidstvo nepřešlo dodnes. Hezké s ještě hezčím se srovnávalo a vyhodnocovalo tak dlouho, až filozofie přestala stačit. Nastoupila tedy chladná matematika a římský učenec Vitruvius stanovil, že kdo nemá hlavu velikou osminu výšky a hrudník čtvrtinu, prostě a jednoduše nevyhovuje ideálním proporcím a má to s fyzickou neodolatelností spočítané.

Středověk se krásy bál stejně jako ďábla, vlkodlaků, hereze, vzdělání a v podstatě všeho, co by mohlo obyvatelstvo ponoukat k samostatnému myšlení a potencionálně ohrožovat církevní vliv. Porobený lid měl pracovat, brát zřetel na hrozbu ohňů pekelných a moc nepřemýšlet. Žena, jako nositelka něčeho ďábelského a potencionální čarodějnice, se měla alespoň snažit stát se vzorem všech ctností. V souladu s mariánským kultem také nebylo na škodu pyšnit se téměř průsvitnou pletí a celkově křehkým vzezřením. Musela si ovšem vystačit s tím, co jí příroda nadělila. Bůh stvořil svět a člověka jako dokonalé dílo a jakékoli snahy o zlepšení se považovaly za rouhání. Kdyby byl středověký člověk konfrontován se současným arzenálem líčidel a s možnostmi plastické chirurgie, dojde k názoru, že lidstvo se řítí do záhuby a konec světa je za dveřmi.

Situace se začala měnit až s příchodem renesance a s ní spojeným vzestupem vzdělání a velebením antiky. To zasadilo katolickému tmářství těžkou ránu, která vygradovala až v církevní reformaci a dlouhá léta náboženských válek. Zrodilo se baroko, v Evropě zas nebylo co jíst a špíčky získaly na přitažlivosti. Pak přišla průmyslová revoluce a ekonomický vzestup a záhy se korzety znovu stahovaly o dost těsněji. Ve vyšší společnosti až do první světové války letěl vosí pas, mdloby a čichací sůl. Paradoxně se někdo zapomněl zeptat mužů na jejich názor. Ti se zařídili po svém a naháněli zdravě vypadající vesnické holky, které neviděly vyztuženou šněrovačku ani z dostavníku.

Dnes je situace obdobná. V 60. letech někdo přišel s univerzální pravdou, že prototyp dokonalé ženy má postavu dvanáctiletého chlapce. Od té doby se neustále hubne, přestože většina mužů prohlašuje, že se jim dvanáctiletí chlapci nelíbí. Kdo tedy vytváří ideál? Média ve spolupráci s módním a dietářským průmyslem? Nač vzhlížet k vyretušovaným modlám, které nechávají opačné pohlaví chladným? A proč se tak málo bere zřetel na mužský názor? Možná proto, že by pak nebylo co sáhodlouze řešit. Drtivá většina mužů netouží po holce z plakátu, ale po spřízněné duši sídlící v těle, které se jim osobně líbí. Tak vznikne z jejich pohledu neodolatelný celek. ∞

Co bolí víc – otevřená zlomenina ruky nebo rozchod? Odpověď je sice prvoplánově zřejmá, na druhou stranu ale ještě nikomu zlomené srdce pod kusem sádry nesrostlo. Pokud ano, dejte vědět, určitě bude tato metoda levnější než litry alkoholu, kilogramy sladkostí a oblečení. O zázračných uzdraveních z lásky sádrou jindy. Teď zase k těm údajně pozitivním emocím, které máte zažívat ve vztahu. I ony mají práh bolesti – okamžik, kdy další: „Víš, chtěl bych ti něco říct…“ (mám přítelkyni; jsem ženatý; chtěl bych být jen kamarád; můj pes tě nemá rád a já taky ne; už musím jít, mám rande… dále doplňte dle vlastních zkušeností) bude tím posledním, než se vážně zamyslíte nad návštěvou Obchodu pro sebevrahy nad tím, jak daleko jste ochotni to nechat zajít. Poprvé se zamilujete bez vteřiny zamyšlení, podruhé se sice zamyslíte, ale zřejmě příliš krátce, a potřetí muže raději odmítnete, protože se vám nelíbily jeho boty. Je to vlastně celkem jednoduché – po prvních pár odmítnutích zřejmě dochází k transformaci vzhledu, která je sice pro dotyčnou nepostřehnutelná, zato všem okolním mužům dává signál „ruce pryč“. Udržování staromládeneckého statusu s lehkým přechodem do staropanenského je pak víc než jednoduché. Ani se nemusíte snažit – nabídky prostě nepřicházejí.

Život je potom skvělý. Shovívavě posloucháte známé a jejich vztahové trable, zlomyslně se posmíváte všem, kteří ždímají v ruce mobil a čekají tu jedinou SMSku. Nemusíte nikoho sledovat na sociálních sítích a snažit se určit míru hrozby té blondýny, se kterou se vyfotil. Nedostáváte se do situací, kdy u něj v záchvatu zamilovanosti (a i několika dalších věcí) zůstanete neplánovaně přes noc a ráno přemýšlíte, jak se nasoukat do zakouřených věcí ze včera a vykouzlit make-up bez kosmetiky. V hlavě máte krásný klid, vzděláváte se, po večerech hledáte duševní rovnováhu na kurzech jógy a pak v hledání pokračujete na drinku, dvou i třech. Jen vám občas vaši teorii single-spokojenosti kazí fakt, že přátelům stále sabotujete domácí večírky a trváte na návštěvě barů. Protože už od dětství domácí večírky nesnášíte. A nikdy nejste přátelům bez červenání schopní dát uspokojivou odpověď na otázku, proč rychle zapomínáte na sabotérství i dětskou nenávist k domácím večírkům, když vám přislíbí účast hned několika nezadaných kolegů. To musí být čirá náhoda.

Zkrátka, máte to srovnané. Naprosto. Až do toho dne, kdy přijde někdo, koho desetkrát proženete svým radarem kontroly kompatibility a vyřadíte jako zcela nevhodného, a přesto neuděláte nic proti veselým motýlkům v břiše, lehce rozklepaným rukám a srdci bušícímu v krku. Samozřejmě svádíte zoufalý boj o čest svojí staromládenecké single masky. Vy nikoho nepotřebujete. V žádném případě. To nejste vy, kdo se hloupě usmívá a občas i hlasitě směje při čtení zpráv a mailů cestou po ulici a děsí kolemjdoucí. A už vůbec to nejste vy, kdo si celé dny konstruuje scénáře, ve kterých vás nekompatibilní objekt obejme a pak taky to a tamto a áách, zástava srdce. Vůbec to nejste vy, kdo se ze sebejistého všechno-je-mi-jedno single za několik týdnů promění v lehce pomatenou bytost, která během jógových meditací sní o tom, že tentokrát vše vyšlo a později na drinku s přáteli zničeně rozebírá, že šance jsou nulové. Práh bolesti, zkoumání bot, racionalita… Vážně jste mi věřili?

Není nic snazšího, než ze sebevědomého single učinit doufajícího idiota s úsměvem, který místo spaní sedí za počítačem a ventiluje své myšlenky typu má mě rád / nemá mě rád do grafomanských textů. Že zdravím. Staromládenectví v ženské verzi je skvělá věc. Od posledního: „Víš, chtěl bych ti něco říct…“ až do první iracionální zamilovanosti.

P.S. Tento článek se měl jmenovat „Ženská zamilovanost“. Autorka však měla obavy, že by si ho žádný čtenář nepřečetl, tak v nadpisu raději trochu lhala.

14:26 Odpoledne, nenamalovaná, lehce rozespalá a naštvaná vybíhám s pytlem odpadků. Ve výtahu potkám sousedku. Přísahám, že ji vidím tak potřetí v životě.

- Dobrý den! Já jsem vás včera večer viděla… Vy máte nové auto?

Němá otázka v mých očích. Ženská, já ani nevím, v jakém patře bydlíš, a ty víš, co mám normálně za auto? Hm, to jen potvrzuje, že můj vůz vážně leží sousedům v žaludku. Ale natolik, aby do dvou ráno sledovali, čím přijedu domů?

- Ne. Včera mě přivezl kamarád.

- Ach, no krásné auto. Luxusní. Já myslela, že je vaše…

Já vím, že si myslíte, že jsem zazobaný šmejd. Díky.

- Já to kamarádovi vyřídím.

- Ale přede mnou se nemusíte upejpat. (Mrkne na mě.) Já vím, jak to u mladých chodí.

Mohl by ten výtah už dojet?!

- Jak to myslíte?

- No, že mu říkáte kamarád. Já to chápu. Je vidět, že to je slušný kluk, když vás takhle odveze domů. A má hezké auto. To si na něj vydělal sám? Výtah dorazil do přízemí.

- Tak nashledanou, paní — eh— sousedko!

Doběhnu k popelnici, vrátím se. Před dveřmi od bytu marně šmátrám po kapsách. Vyloženě fyzicky cítím, jak se na mě zubí moje vlastní klíče, zastrčené v zámku zevnitř. Mám na sobě vše, co tak nosí člověk, který před půlhodinou vstal a plánoval strávit líné neupravené odpoledne v prostorách svého bytu. Bez vycházek. Následné shánění druhých klíčů, tedy rozčílených rodičů, nechám stranou.

19:45 Za patnáct minut bych měla být na adrese U Zvonařky 9. Za možné to považují jen jako obvykle optimistické Google maps.

20:25 Dojela jsem sice za slibovaných 15 minut, jenže teď už půl hodiny romantickou okružní jízdou po I. P. Pavlova hledám místo k parkování. Všechny ulice jsou samozřejmě jednosměrné. Během jedné ze zuřivých okolobločních cest potkávám celou rodinu na noční vycházce mokrou Prahou. Plánují přecházet přes přechod. Rychle projíždím za jejich nenávistných pohledů.

20:26 Při druhé cestě kolem bloku potkávám tutéž rodinu v půlce stejného přechodu. Pomalu přecházejí provázeni mým nenávistným pohledem.

20:28 Na zcela jiném přechodu potkávám tu samou rodinu. Pomalu a s gustem přecházejí. Pokud existuje něco silnějšího než nenávistný pohled, tak přesně tím na ně zahlížím z auta.

20:32 Konečně parkuji. Otvírám dveře. Auto začíná hlasitě pípat. Couvám. Pípá. Dorovnávám kus dopředu. Stále ohavně pípá. Neutrál. Žádné zvuky. Na displeji symbol francouzského klíče. Zkouším velmi ženskou metodu. Vystupuji, zamykám a doufám, že až se vrátím, prostě se to nějak spraví.

22:30 Tiše a nenápadně se vracím k autu. Znáte to? Doufáte, že když ten počítač zapnete pomalu a opatrně, najednou začne fungovat. P-o-m-a-l-u startuju. Vzduch je klidný. Nikdo nepípá. Zkouším zpátečku, stále žádné pípání a francouzské klíče na obzoru. Řadím první převod — PÍÍÍP!

Telefonát s rodiči
- Mami, co znamená francouzský klíč na neutrálu?

- Že jsi moc pila?!

- No jako v autě. Podívej se do manuálu, co znamená, když se na displeji zobrazí francouzský klíč. Je tam k tomu něco?

- To, že jsi blbá, tu nepíšou, protože to je každému jasný. Kdo tě vůbec nutí jezdit autem? Co ti brání jezdit MHD? Víš, co já jsem v tvém věku…?

Ano, už dávno přešla z pionýra do komsomolu a okouzlovala tátu na brigádě na závodě Rudého krasnoarmějce při lepení podpatků na boty pro rolníky předního sovchozu Krasnodarského kraje.

- Ne, nevím, mami, nemůžeme vyřešit to auto? Našla jsi, co znamená francouzský klíč?

- Ne, nenašla! Já bych tě tím klíčem vzala po hlavě, třeba se tam objeví rozum! Jak ses mohla narodit tak nezodpovědná?!

Asi jste mě vyráběli nekvalitně.

- Dobře, díky, zkusím zavolat otci.

Telefonát s otcem předem hodnotím jako zbytečný. Následujících 30 minut startuji, popojíždím, plazím se pod autem, zkoumám olej a ruční brzdu, protáčím motor naprázdno. Auto stále pípá, pejskaři se řadí v desítkách na výbornou podívanou (blondýna v bílém kabátě leze pod auto).

Poslouchám znervózňující pípání. Protahuju se. Sakra, přivřela jsem si kabát do dveří. Naštvaně s nimi prásknu. PÍ — ticho… Otvírám dveře — PÍP PÍP PÍP — zavírám… Rozhostí se nádherné ticho… Hodinu a půl jsem řešila problém způsobený nedovřenými dveřmi.

00:30 Konečně dorážím domů. Otvírám manuál. „Francouzský klíč na displeji znamená blížící se termín technické kontroly.“

Ale zpět k oné „studii“. Podle mého názoru z ní vyplývá, že každý musí být v něčem odborníkem. Byť jen v pouhém čištění zubů. Nebo možná sprchování se. I když v tomhle směru bych byla možná trochu skeptičtější. Například léto a rozpálená tramvaj je dost děsivá kombinace, která profíky vylučuje. Schválně se zamyslete, jakou činnost jste podrobili takovému opakování. Jeden kamarád mi s radostí a bez váhání oznámil, že je rutinér v pití piva. Druhý, že toho prvního opilého vodí domů. Nevěřím. Zkrátka je nad půllitrem napadla první věc, kterou se oba velmi intenzivně zabývají.

Spíše mě ale zajímá, jestli existuje mladý člověk, který by byl naprostým profesionálem ve svém povolání? Mé propočty jakožto mizerného matematika ukazují, že v daném zaměstnání bych musela působit pět let, a nejlépe bez nároku na dovolenou. Některé požadavky, kladené na odborníka svého oboru, však už zvládám bravurně. Domnívám se, že za to může právě ono tisíceré opakování. Přesvědčivým důkazem budiž následující: Umím říkat Dobrý den a Na shledanou ve velmi rychlém sledu po sobě. Dokážu zachovat klidný výraz, i když stanu tváří v tvář neuvěřitelně nechápavému či protivnému člověku. Pryč jsou časy, kdy jsem nedovedla zadržet smích při pohledu na fotografii na dokladu totožnosti. Naučit se ovládat mě stálo celý rok soustavného úsilí. Umím dokonce zachovat kamennou tvář při vyslovování jmen, jako je Chlupatá, Chlastavá či Kakáček. Jednou rukou telefonuji, druhou odpovídám na e-maily. Zkrátka naprostý odborník.

Tak mi, prosím, vysvětlete, jak je možné, že se dlouhé vteřiny snažím opsat číslo průkazu z tisícikoruny. Myslela jsem snad, že se jedná o občanku Františka Palackýho?

S trochou štěstí možná uvidíte i na plátno. Pokud se ovšem usadíte do první řady. Filmuchtiví velikáni nad sto osmdesát centimetrů si totiž rozhodně sednou před vás. K tomu stále vrtí hlavou, aby pro vás bylo ještě obtížnější najít ideální pozici, ze které vidíte alespoň jednu třetinu z titulků.

Nejlepší je, když se diváci začnou uprostřed promítání ještě více projevovat. Teď se ukážou limity lidské tolerance. Konečně pochopíte, které okamžiky ve filmu mají být ty humorné. Kdyby vám to náhodou nedocvaklo. Jsou to chvíle, kdy divák vedle vás začne hýkat smíchy a dávit se lupínkem. Nejčastěji v momentě, kdy je ve filmu použito sprosté slovo. To spolehlivě rozesměje alespoň polovinu publika, na věku nesejde. Také snadno rozpoznáte, jakého vyznání jsou okolní návštěvníci. Ačkoli na to zprvu nevypadají. Dokud vám půlku filmu nekřičí do ucha – Ježíši! V lepším případě se dozvíte i pár pikantních historek, které byste od věřících rozhodně nečekali. Říkáte si – Tohle snad není možné – Proboha!

A když už jsem na té religiózní půdě, mám pro vás malou zpověď. Nechci vypadat jako nějaká netykavka, a tak přiznávám: Nesmírně si užívám všechny výše zmíněné projevy ostatních diváků. Občas jsou totiž zajímavější než samotný snímek. Někdy dokonce přizpůsobuji volbu filmu očekávání úžasného publika. „Intelektuální“ komedie jsou mé nejoblíbenější. Sama často využívám oné možnosti v pravou chvíli se hlasitě rozesmát a předvést ostatním, že vtipům rozumím. Zkrátka mám ráda šum, ruch a výlevy ostatních diváků. Však uznejte – jaké by to bylo mít celý sál jen pro sebe? Z toho podezřelého klidu byste se snad ani nemohli soustředit na děj.

„Jasně, v kolik kde?“ Hlavní je být lakonická a nedat tu radost znát. Jakože nic. Jakože je to jedno.

„Tak v sedm u Národního, jo?“ Skvělé, pomyslela si, to budu mít po práci ještě hrozně času – stihnu si skočit koupit hezký boty a možná i nějakou sukni a… No vůbec, co si teda vezmu na sebe?

Zbytek pracovního času byl přirozeně věnován debatám s kamarádkou o ideálním oblečení a úvahám, co by od toho měla nebo neměla čekat. Udusit v sobě hned v zárodku naději na kytici růží a romantické šampaňské u Vltavy, morálně se připravit na hospodu. Nečekat moc. Ale zase nečekat málo a oholit si nohy, přece se sám ozval. V břiše měla plno motýlků, oběd s kolegy proto vynechala – možná by se jí mohlo do večera podařit i něco málo shodit.

O čtvrté s nadšením zaklapla počítač. Tak, teď bude tři hodiny něco smysluplného dělat, vůbec se nebude stresovat, ani na tu schůzku myslet. Prostě to vezme s klidem, jako by na tom nezáleželo… nezáleželo… Hele, kadeřnictví! Ignorovala fakt, že stav jejího účtu je žalostný a výplata v nedohlednu, a zaplula do prosklených dveří. Ano, trochu zkrátit. Vyfoukat do objemu, víte co, mám večer něco důležitého. Sakra, pomyslela si. Přece si říkala, že to nebude brát vážně. Ale tak co, tak jako tak potřebovala s vlasy něco udělat.

Stejně si vysvětlila i nákup voňavky, předražené pleťové masky, nových lodiček, sukně, náušnic, řasenky a dvou odstínů laku na nehty. Poté s hrůzou zjistila, že už jí zbývá jen čtyřicet minut na vytvoření svého krásnějšího já. Stihla to tak tak. Se správným čtvrthodinovým zpožděním se nesla na místo schůzky na mírně krkolomných podpatcích a v plné výbavě – stylové, sexy, ale zároveň něžné. Variantu toho, že by chtěl vyrazit na romantickou procházku, se rozhodla potlačit hned v zárodku sdělením, že má hlad.

On na místě ještě nebyl. To jí výrazně zkazilo plánovaný efektní příchod, na druhou stranu měla čas se alespoň efektně postavit. Než přiběhl v půl, celý udýchaný, stihla už vystřídat přes deset efektních pozic doporučených v časopise, žádná však zřejmě nepočítala s nikdy nenošenými lodičkami. Au. Dal jí letmou pusu na tvář:

„Promiň za to zpoždění, dneska hrozně nestíhám. Budu právě muset zase za chviličku běžet…“

„…?“

„No tady je ten foťák, už ho nebudu potřebovat, tak vracím. Nezlobíš se, že jsem ho měl tak dlouho, viď? Promiň, už budu muset fakt jít. Tak se měj krásně, rád jsem tě viděl.“

Poodběhl už několik metrů, když se otočil přes rameno, prohlédl si její vzhled a než naskočil do tramvaje, stihl se na ni usmát: „Ty jdeš pak ještě někam na rande, viď?“

Pořádně zvažte, než se rozhodnete stát otrokem téhle lstivé šelmy. Péče o její spokojený život není jen tak. Kočička se sice tváří něžně, ale ve skutečnosti je pořádný divoch. Touží být stále středem pozornosti a vyžaduje dodržování svých zvyků. Jak k nim přišla, se neptejte.

Začíná snídaní přesně v pět třicet. Prý vhodná doba pro zažívání. V pět patnáct spustí koncert. Dá vám čtvrt hodiny, abyste rozlepili oči a servírovali maso na talíř. Není radno jí odporovat. Nevěříte? Vyzkoušejte. Ale bude to bolet! Sotva se rozespalí dobelháte do koupelny, hned je vám v patách. Kontroluje ranní hygienu. Případně si sama smlsne na troše pasty. Vůně masa z tlamičky bývá totiž nelibá. Někdy se nechá zlákat na hru s provázkem. Nejraději s vaší tkaničkou od tepláků. Na té visí celou dobu, co se chystáte do práce. Vyžaduje také kontrolu oblečení. Zda chodíte v čistém. A touží znesvětit oděv chlupovou stopou. Aby každá jiná kočka věděla, že už jste zadaní. V momentě, kdy si na postel připravíte svetr či mikinu, lehce zanaříká. Vaše žehlicí schopnosti nedosahují vysokých kvalit, raději se sama chopí práce. Zalehne oděv a uhladí vlastními silami. Leží urputně a odmítá se hnout. Nakonec s ní musíte svést krutou bitvu, po které odejdete s několika šrámy. A někdy stejně jen v triku.

Brzy si spočítá, v kolik se vracíte. Vybízí vás hlasitým kvílením, abyste si pospíšili a do pátého patra vyběhli co nejrychleji. Madam už se dost nudí. Požaduje vyčesávání chlupů. Tak dlouho, dokud vám razantním úderem drápky nesdělí, že vaše služby dál nejsou potřeba. Teď si chce hrát. Když nereagujete a zasednete k počítači, jasně vám dá najevo, co si myslí. Musí vám vyprávět, jaký měla den. A tak mňouká a mňouká. Číhá zpoza rohu a pak rychle vyskočí, abyste se cítili ohroženi. Snad jste pochopili, že práce s počítačem je riziková činnost.

Nejvíc se těší na přípravu večeře. Běda, pokud vaříte bezmasé jídlo. Dost ji naštvete. Rozhodně hodlá ochutnat každou složku pokrmu. Občas jí něco nejde pod fousky, tak to nepozorována uklidí pod lednici. Hotové jídlo přijde ochutnat přímo ke stolu, respektive na stůl. Nebraňte jí v přístupu! V deset večer se jí klíží oči. Pokud se nechystáte spát, začne nervózně přešlapovat. Jestli nepochopíte, bude zlá. Nezbývá než zhasnout a natáhnout se do mezery mezi matracemi. Kočka potřebuje hodně místa. Nejlíp se jí spí, když vám zadek narafičí přímo před nos.

Tak co? Ještě jásáte, že už se té roztomilé antistresové kuličky nemůžete dočkat? Nebo jste se rozpomněli, že vlastně následujících čtrnáct dní nebudete mít čas?

Ještě včera tu s ním byla a dnes po ní zbylo jen prázdné místo. Musel uznat, že mu chybí. Zvykl si na ni. Když stál v obchodě ve frontě a ze zvyku nakukoval cizím lidem do košíků, přemítal, co by asi do svého nákupního koše dávala ona. Jaký parfém by si vybrala? Nejspíš něco svádivého, lehkého a zároveň s naléhavým podtónem. Cítil přezrálé ovoce, trochu pižma, možná vanilku.

Spodní prádlo nosila černé, rudé nebo temně modré. Když byla sama doma, chodila jen v kalhotkách. Občas si okusovala nehty, a když byla nervózní, namotávala si pramen vlasů na levý ukazováček. Taky věděl, že si chtěla pořídit kočku. Velkou a chundelatou, co se tváří divoce, ale mňouká překvapivě něžně. To vše znal nazpaměť.

Pak se jednoho dne začal zaobírat myšlenkou, že ji zabije. Nejspíš to bude nešťastná náhoda. Nebo jí přece jen dá šanci? Kdepak, už se rozhodl, ona musí umřít. Už toho s ní zažil příliš mnoho, teď musí dát prostor někomu jinému. Jde o to zbavit se jí. Elegantně, s grácií, v souladu s jejím charakterem.

Vodní živel k ní zvláštním způsobem pasoval. Byla vždy jaksi neklidná a ve slabých chvilkách se jí oči pokrývaly temnou mázdrou stesku. A tak ji posadil do člunu.

Bylo to na Baltu. Z ničeho nic se zvedl vítr. Plavat uměla, ale voda byla příliš ledová. Z nebe začaly chrstat proudy vody, ona bojovala ze všech sil, ale živel byl silnější. Ráno pak rybáři našli její prochladlé tělo.

Plakal dlouho, ale už se nedalo nic dělat. Takto je to pokaždé, říkal si. Nemůžu si na to zvyknout. Každá postava z mých povídek mi nakonec přiroste k srdci. Zvlášť ty, které nechám zemřít. Ale tragické konce jsou mi prostě odjakživa bližší.

Poslední dobou toho měl dost, poslední rok se to všechno začalo hroutit. Manželka se odstěhovala a on nepodniknul nic pro to, aby se vrátila. „Seš magor a já už se tě normálně bojím!“ řekla naposledy, když ho přistihla, jak vykloněný z okna a namol opilý huláká na kolemjdoucí přívaly sprostých slov.

„A co mám dělat, když je svět takovej, jakej je? Co jinýho než chlastat? Celej život jsem se snažil něco v těch lidech probudit, o něco jsem usiloval a teď mám hovno! No tak mě vyhodili. Jsem starej, nepotřebnej, tak si tam místo mě nasadili jeho. Toho nedostudovanýho umělce, toho fušera, toho kýčaře, dyť ten byl rád, že se vůbec někde uchytil, hochštapler! Svině je to, svině jste všichni! Plameny pekelné vás všechny sežehnou, vy děvky! Vy všichni jste blbí, skrz nazkrz prohnilí, vy už nejste, rozumíte, poslední generace už byla! Vy už nejste, vy jenom přežíváte a čekáte na ránu z milosti!“

Stará paní na zastávce se polekaně odvrátila. Dvě puberťačky propukly v pištivý smích. Jiří se vyklonil ještě víc. „Nány, telata, hovada!“

V ten okamžik před jeho domem zastavilo auto. Vystoupil mladý muž a Jiří ho ihned poznal. „Pavle, seš to ty? Můj nejlepší student, malíř par excellence! Všecko je to na hovno, všecko! Ale ty tvoje obrazy, ty si pamatuju! Jestli někdo ještě něco umí, jestli někdo má v sobě ten záblesk, ten dar, seš to ty! To já vím, já jsem to poznal hned.“

Natáhl se pro zbytek vína v plastové lahvi. Pavel couvnul. Nervózně přešlápnul a řekl „Zdravím vás, pane profesore,“ tomu zarostlému muži. Pak si uvědomil, že přijde asi pozdě. No, nevadí, však oni na něj počkají. Nakonec, je to z velké části jeho zásluha, že se jejich pobočka stala minulý rok tou nejúspěšnější. Špička na trhu s realitami.

Na protější straně chodníku dokouřil Vasil cigaretu. Znovu pustil sbíječku a ulici zaplnil hrčivý zvuk. Pavel věnoval Jiřímu jeden ze svých úsměvů a zmizel ve vedlejším vchodu. „Popovídáme si, až půjde zpátky“ řekl si Jiří a napil se vína. „Nesmím tu chvíli promeškat.“

Není to náhodou tak, že si potřebuješ neustále dokazovat, že jsi strašně free, liberální a volnomyšlenkářská, tabu opovrhující osoba hledající inspiraci? Třeba tenkrát, kdy jsi tančila v jednom nonstopu s jakousi divnou ženskou ostříhanou na ježka? No vida, možná se ti včera zachtělo podobného zážitku. Proto jsi tak rychle kývla, když tví přátelé navrhli pro zakončení večera tento „přátelský“ bar v Bartolomějské ulici?

A i kdyby, kdo se mi může divit? Celé dny sedím v práci a potřebuju to nějak vykompenzovat. Ano, opít se, to je panečku kompenzace. Ale dost, slíbila jsem si, že nebudu skuhrat, jak jsem přepracovaná. To teď opravdu nepotřebuju. Potřebuju závan inspirace. Chci napsat povídku. Jenže nevím o čem. Aha, takhle to je, děvče zlaté. Meleš tu v jednom kuse o inspiraci, ale nemáš jí, ani co by se za nehet vešlo, a tak se uchyluješ ke klasickému triku – psát o tom, jak to nejde. Popsat tvůrčí muka. No to by se opravdu jeden dojal k slzám. Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby to vypadalo co nejvíc autenticky, jako by to všechno bylo napsáno během deseti minut. Přitom se za každým odstavcem skrývá sedm nebo osm variant, ale to se samozřejmě v lepší společnosti nepřiznává.

Na povídku jsem si vyhradila toto sobotní dopoledne. Lidé v sousedství mezitím dospali kocovinu, dokoukali seriály v televizi, domilovali se, dovařili oběd a teď nejspíš řeší, jestli se budou na semifinálový hokejový zápas dívat doma nebo v hospodě. Mně je srdečně jedno, jestli vyhrají Češi nebo Slováci nebo někdo další. To, co mi celoživotně schází, je vlastenecké cítění. A disciplína. A schopnost rychle se rozhodovat. A spousta dalších věcí. A samozřejmě povídka.

Viktorie tráví svůj čas nejraději ve vaně. Je to její místo, její osobní prostor, její skrýš. Ve vaně je doma, ve vaně k ní nemůže okolní svět. Ve vaně může o okolním světě nerušeně přemýšlet, aniž by se jí dotýkal. Jinde to tak není, vysvětlovala mi.

Vešel jsem a viděl jsem ji v její obvyklé poloze. Seděla ve vodě, kouřila cigarety, pouštěla si hudbu na notebooku a poblíž ležel telefon.

„Tak co je, co se děje?“

Jen zavrtěla hlavou a přitočila si trochu horké vody.

„Jde o chlapy, že jo?“ vyzvídal jsem.

S Viktorií je to těžký. Pokaždý, když si mě zavolá, tak zezačátku nemluví. Mám z ní vždycky dojem, že není ani ráda, že jsem přišel.

Viktorie je Ruska a studuje v Čechách proto, že v Rusku je zima, Putin a vodka. Kreslí realistický obrazy, kde zachycuje opuštěný industriální místa, ve kterých se zasekl život. Moc barev nepoužívá, její obrazy jsou studený, nepřístupný a sledovat je není žádný potěšení. Člověk tam ale vidí její duši, a to se mi líbí. Její umění je pravdivý a bez pozlátka.

Viktorie koukala před sebe, jako bych tam ani nebyl. Nevěnovala mi ani jeden pohled. Vytáhl jsem tedy knížku a začal si číst.

„Ty seš teda dobrej, ty ke mně příjdeš a začneš si tu číst… To jsem si teda pozvala toho pravýho, do prdele,“ zlobila se Viktorie.

Odložil jsem knihu. Viděl jsem rozzlobenou dětskou tvářičku a prsa pohupující se nad vodou. Schovala se pod hladinu.

Na chvilku jsem zauvažoval čistě živočišně. Pak jsem si ale uvědomil, že přátelství a sex nejde dohromady. Jedno ruší druhé. Proto jsem si přikázal zákaz jakýchkoli nepřístojností. No jo, ale co chtíč? A co chlastem unavená morálka?

Podala mi houbu a ukázala na záda.

„Víš, jak si mě seznámil s tím svým kamarádem Tomášem?“ začala Viktorie.

„No,“ odpověděl jsem a pečlivě se věnoval její kůži.

„Tak von mi volal,“ otočila se na mě.

„Tak to se mu asi líbíš, ne?“ odtušil jsem s nezájmem.

„Opravdu si myslíš, že se mu líbím?“ zeptala se s nadšením.

„Tak asi jinak by ti nevolal, ne?“

„Jasný, ale on mi volal s tím, že by si chtěl půjčit nějakou knížku, o který jsme se spolu bavili.“

„To je taková zástěrka, Viktorie.“ Houbou jsem se dostal k zátylku a prsty se letmo dotýkal její kůže.

„Myslíš? Von vo tý knížce ale mluvil dost přesvědčivě, jako kdyby neexistovalo na světě nic důležitějšího, než ta blbá knížka,“ řekla Viktorie.

„To je hra. Někdo ti bude povídat o knížkách a jinej ti rovnou řekne, že tě chce,“ odložil jsem houbu a rukama dál mydlil Viktoriino tělo.

„Co říkáš ty holkám, když se ti líbí?“ optala se Viktorie.

Nahnul jsem se k ní a políbil ji na zátylek. Rukou sjel k prsům.

„A co vlastně ten tvůj kamarád dělá?“ zeptala se.

„Je to ajťák,“ řekl jsem mimoděk a dál Viktorii líbal.

„Ajťák jo?“

„No, ale je dobrej. Myslím, že byste se k sobě hodili.“

Viktorie se zvedla, oblékla do županu a odešla do kuchyně si zapálit. Přišel jsem k ní zezadu a vjel rukou pod župánek.

„A není von taky trochu divnej?“

„Je skvělej, Viktorie,“ řekl jsem.

„Já se prostě nechci zase spálit.“

To už dokouřila. Zavřela oči a nechala mě, abych si s ní hrál. Odešli jsme do ložnice, kde jsem ji pomiloval.

„Mně se asi líbí,“ začala opět nejistě.

„To je dobře. Ty se mu taky líbíš.“

Leželi jsme vedle sebe a hladili se. Zazvonil telefon, volal mi Tomáš. Zvedl jsem se a odešel do kuchyně.

„Jsem u Viktorie, přijd. Bude ráda.“ řekl jsem.

„Je to kamarádka,“ povídám.

„Řešíme tu tebe, vole.“

„Vem nějakou láhev a přijď,“ ukončil jsem hovor.

Vrátil jsem se k Viktorii. Už nebyla v posteli, ale seděla u plátna. Pozorně štětcem občas doladila místa, která se jí nezdála.

„Přijde Tomáš.“


pokračování zde
redakčně kráceno

Na balkon protějšího domu vyšla žena v květované zástěře. Zapálila si cigaretu a vyfoukla kouř. V tom gestu bylo něco holčičího, nepatrný záchvěv doby, kdy ještě chodila na tancovačky. Černá Máry, říkali jí v žertu. Teď už jí černé vlasy zšedivěly. Zadívala se přes ulici, jako každý večer. Hledala jeho.

Napřed se na ty rostoucí kancelářské budovy dívala se znechucením. Draly se bezohledně k nebi jako nějaká monstra. Naše čtvrť nenávratně mizí, stává se z ní cosi cizáckého, říkaly si s kamarádkou Věrou, když se potkaly ve dveřích samoobsluhy. Jen ten náš barák je naštěstí pořád stejný.

Z ulepené videopůjčovny na rohu se vyklubala restaurace, prosklená jako akvárium. Máry v letních podvečerech pozorovala úhledné servírky a číšníky ve stejnokrojích. Po nějaké době s úžasem zjistila, že se jí nová tvář čtvrti začíná zamlouvat. Zvykala si na úderný rytmus podpatků ambiciózních slečen, které každé ráno klapaly kolem jejího okna, a s chápavým zaujetím shlížela na hloučky mladých mužů v oblecích, které shora připomínaly hejna holubů.

Jen ten, kterého vyhlížela, většinou chodil sám. Měl dlouhý šedý plášť a kráčel ulicí, jako by tančil. Když viděla, jak si sedá k oknu přímo naproti jejímu balkonu, považovala to za znamení osudu.

Co tam ta bába tak dlouho dělá? Už půl hodiny se ani nepohnula, napadlo Vladimíra. Ještě že sem pozítří namontujou ty rolety. Nesnáším, jak sem každej furt civí.
Pak konečně vypnul počítač a šel domů.

Jsem zklamaný ze sebe samého, začíná mne trápit pocit vlastní nedostatečnosti, neschopnosti se soustředit. Na čem tento stav závisí? Na psychickém rozpoložení? Nicméně se ve svém zklamání necítím dobře. Raději se tedy oddám pozorování. Pozoruji lidi, pozoruji ženy, poslouchám cizí hovory, sleduji gesta. Přemýšlím o těch lidech, co jsou zač. Čím by mi byli prospěšní, čím bych je obohatil já. A jelikož jsem (nevím proč a ten důvod stále hledám) poměrně sebevědomý, jsem si jistý, že mé nitro je pro ty lidi zajímavé. Trochu se uvolním a usměji se. Úsměv je předehra pro muže a ženy, je to ten nejpřirozenější a nejvhodnější signál, že jedinec je připraven být pářen, být účasten toho velkého projektu, na kterém stojí tahle civilizace.

Netrvá to dlouho a vidím ji. Je to blondýna s velkým nosem, takovou mírnou skobičkou. Vlasy má odbarvené, zuby bílé, make-up nanesen. Prototyp dívky z časopisu, uniformní a naprosto ordinérní kráska. Její držení těla mi však imponuje, její zadek mi imponuje. Ano, vím, je to mizerný důvod ji milovat, ale jsem jen muž, kterého nenapadlo nic jiného než koukat po ženách. Kde se ve mně bere ten pud, ten lidský pud, ta lidská potřeba, ten chtíč, když mám pocit, že jsou na světě důležitější věci, hodnotnější a pro mě podstatnější? Jsem obyčejný člověk, a tak si mohu dovolit tyto pocity. A když tak nad tím přemýšlím, je to lež, co říkám, protože na světě není nic důležitějšího než láska. Člověk, když ji necítí, nebo má srdce zatvrzelé, zhýralé, ztvrdlé, tak jeho pobyt zde je zbytečný, naprosto fatálně nenaplněný. Co si tedy namlouvám, když je to tak jasné. Láska, člověče, láska. A já tu lásku cítím, teď. V tento jedinečný okamžik. Zrodila se, i když důvod k ní je naprosto banální, i když ten důvod je naprosto opilý.

Koukám po ní a čekám, kdy mi dá signál, že ji mohu začít bezmezně milovat. Ona je krásná a já krásný nejsem. Je to problém? Nemyslím si, a tak s vytrvalostí sobě vlastní číhám a pokukuji. Po několika minutách naprosto nuceného zírání si mne všimne. Vidím na ní rozpaky, smíšené pocity, radost v nedohlednu. To mne však neodradí. Nasazuji těžký kalibr, zapaluji si cigáro, prohrábnu své mastné vlasy, olíznu knír a napiji se piva. Kdo by odolal? Snad jedině lesbička nebo žena toužící po smyspluplné budoucnosti.

Mé vyzývavé pohledy ke štěstí nevedou. Nezvedá se, nepřichází a neříká mi, že mne miluje. Není to nic zvláštního, ale já se jí divím. Mám snad vyrazit na zteč já?

Nešel jsem za ní, i když chtíč mnou cloumal. Nešel jsem za ní, i když jsem cítil, že není na světě jednodušší činnosti než právě téhle. Opanoval jsem svou potřebu, ale gratulovat si za to nehodlám. Stačí přece jen vyslovit se, jen být upřímný, jen dát průchod sobě samému. Tak kde je problém?

Odcházím z baru a zavírám za sebou historii. Ta dívka měla naději, ale nevyužila ji, říkám si a směji se své cyničnosti. Docházím na tramvajovou zastávku Národní divadlo. Je po desáté hodině a kolem mě jsou spousty mužů a žen v krásných šatech. Cítím se nepatřičně, jelikož na mou schránku tak skvostný pohled není. Nepatřím k nim. Směji se jim, jsou mi odporní, oni by se měli cítit nepatřičně. Vidím chlapce, který si to rázuje skrze dav těchto namydlených figurín. Se zájmem si je prohlíží, otáčí se po nich, komentuje je.

„Vy jste krásný, vám to sluší. Podívejte se na sebe… no, vy a vy taky. Úplně všichni,“ povídá a směje se od ucha k uchu.

Do toho chlapce jsem se zamiloval, okamžitě. Promítnul se snad můj duch do něho? Byl mým druhým já? Určitě ne, jen měl potřebu a tu vykonal. Ulevil si. Já s ním tu potřebu sdílel, ale nedokázal jsem ji realizovat. Nemůžu ale spoléhat na ostatní, že budou vždy poblíž a mé myšlenky – mé pocity, budou realizovat. Musím být, já musím být, musím být sám za sebe. Konat, být upřímný.

Tramvaj dlouho nejela, a tak jsem se zamyslel. Vrtala mi hlavou jedna dívka, ne ta z baru, jiná. Ta, kterou důvěrně oslovuji. Potíž je, že nerozumím jejím signálům, že nedokážu rozklíčovat její sdělení. Udělám krok? Budu upřímný? Odhalím se?

Napsal jsem jí zprávu. Pozval jsem ji na kafe, což v překladu znamená, že se sejdeme zítra v sedm hodin, půjdeme do kavárny, každý si dáme zhruba osm piv, nějakého panáčka a poté se odebereme ke mně, kde dojde k vášnivé, jinak vcelku zbytečné, avšak bezpečné souloži. Taková je má idea, tak si to maluji. A když to bude jinak, tak jen nepatrně jinak. Já ji znám, ona zná mě. Co si myslím já, si myslí zajisté i ona. Příval spokojenosti, které zaznamenalo mé tělo, když jsem se odhodlal k tomuto činu, byl nečekaný. Byl jsem pyšný. Ulevilo se mi. Byl jsem upřímný, byl jsem to já. Přímý a rozhodný. Nefalšovaný a nepokřivený. Čistý, i když poskvrněný minulostí. A budoucnost? Té se usměji a nechám ji plavat. Ať si teče, ať si proudí, ať je, jaká je. K mé spokojenosti postačí, když ještě chvilku budu já, jen já, sám sebou.

Většinou v takových chvílích své spolucestující nevnímala. Připadalo jí, že je všechny zná: studenty s velkými batohy, ženské, které luští křížovky nebo si čtou levné časopisy o celebritách, dělníky s utahaným skelným pohledem, zamilované dvojice, kde ona vždy položí jemu hlavu na rameno a oba zavřou oči a vypadají jako párek holoubků z lidových výjevů.

Teď naproti ní seděl bledý muž. Měl řídnoucí rozcuchané vlasy a řezavý pohled.

„Věděl jsem, že se potkáme, dnes je ten den,“ řekl tichým hlasem.

„Příliš dlouho jsem se brodil v asfaltu, příliš dlouho. V asfaltovém jezeře své osamělosti.“

První, co Zuzanu napadlo, bylo rozhlédnout se kolem. Byla to instinktivní reakce. Jenže nikdo jiný tam neseděl, jen oni dva.

„Jen my dva,“ řekl ten muž. „Už jsem přestával doufat, v soumračných dnech jsem chodil bezcílně po ulicích a díval se do každého rozsvíceného okna, jestli tam nejsi právě ty. A teď tu sedíš proti mně, celá zrůžovělá spánkem a já jsem tak dojatý. Nic už nebolí, nic. Nemohu tomu uvěřit, takové štěstí.“

Pak otevřel okno a dovnitř mrazivě zafoukalo. „Bože děkuji, že jsi mne vyslyšel!“ zakřičel ven.

Zuzana vstala a on se otočil. „Neodcházej, nesmíš odejít. Nesmíš mě nechat samotného, už jednou jsi to udělala, ale podruhé už se to nesmí stát!“

„Ale vždyť, vždyť my se neznáme. Kdo jste?“ vykoktala Zuzana.

„Známe, neznáme, to je jedno. Stál jsem nahoře a díval se, pořád jsem čekal, že tě uvidím. Věděl jsem, že to musím udělat. Nechat naše světy znovu protnout. Bude to trvat jen chvíli, ale pro mě tato vteřina znamená víc než celou věčnost.“ A pomalu se k ní přibližoval.

Zuzana couvla. Jednou rukou chytla tašku, druhou otevřela dveře. Vběhla do uličky a vlak najednou prudce zabrzdil. Ztratila rovnováhu a upadla na zem.

„Proberte se, slyšíte!“ slyšela nad sebou hlas. Napřed si všimla chomáče šedých vlasů. Pak zaostřila. Skláněla se nad ní stará paní.
„Co se děje?“ zeptala se Zuzana.

„Musíme vystoupit, stalo se neštěstí. Dál to nepojede, někdo skočil pod vlak.“

„Už to nedokážu dál snášet. Pořád si představuju, že se brodím obrovským jezerem asfaltu a ta černá hmota se mi lepí na nohy a já nemohu dál,“ stálo na papíře, který zůstal přichycený na železničním mostě.

Anna si ohřívala dlaně o sklenici s kávou. „Zima, co?“ usmál se na ni bezzubými ústy děda ve vaťáku. Anna si všimla několika propálených míst na pravém rukávě. „Zas balíš holky, viď, Pepku?“ ozvala se žena od výčepu. Pepek se zasmál podruhé. „To musíte ruma, slečno, dát si do kafe ruma, to je něco.“ Anna mu úsměv opětovala. Patrik si všimnul, že v jejím výrazu je cosi tvrdého. Dotkl se jejího ramene.

Pepek poprvé vzal na vědomí Patrikovu přítomnost. „Pardón!“ zvolal a jeho pravice opsala ve vzduchu gesto, jako když poraněný pták mává křídlem. „Já se do vás nebudu… toto,“ zamumlal a sklonil se ke svému půllitru.“Je to tvoje holka, že jo, jste mladí a zamilovaní, to je hezký, nalej mi, Lojzičko, ještě zelenou,“ a obrátil se na ženu v zástěře.

Ještě půl hodiny čekání. Pak se na peroně objeví můj vlak a až do něj nastoupím, budu si chvíli číst a pak jen tak civět z okna, pozorovat jak ubíhá krajina venku, ten pocit mám rád, v té monotónnosti je něco fascinujícího, pomyslel si Patrik.

Na všechno mám rychlou odpověď, ale teď nevím, co říct. Chtěla bych vědět, jestli tohle je láska, nebo není, přemýšlela Anna a mezi prsty mnula prázdný papír od cukru.

To nevyřčené viselo ve vzduchu, čpělo to jako nevyvětraná ložnice. Patrik zaplatil Anninu kávu a svoje pivo. Položil mince na tácek a tvářil se spíš jako někdo, kdo krade, než jako někdo, kdo platí.

Pokladna zacinkala a Lojzka se podívala kamsi za Annino rameno. Viděla na chvíli sebe. Jak z tohoto nádraží šla tenkrát v létě vyprovodit Karla, když musel na vojnu do Košic. Jak pak Karel přijel na opušťák a když ho šla vyprovodit na nádraží, tvářil se stejně jako tady ten hubenej kluk. A potom přijel podruhé, ale to už vedle něj kráčela i ta pihovatá Slovenka.

Neboj, holka, řekla si Lojzka v duchu. Přestaneš na něho myslet, jako jsem přestala já. A najdeš si jiného. A jen Pepkovy oči, stejně zelené a stejně protáhlé jako oči jeho bratra Karla, ji znova na chvilku znejistěly. Tak jako vždycky.

Deset let od maturity. V první chvíli mě zcela automaticky napadlo, že tam nepůjdu, že se na něco vymluvím. Ale výzvám je třeba čelit. To mi našeptalo mé nové já.

Co bylo, to bylo. Už nejsem ta zakřiknutá obtloustlá holka v divnejch hadrech. Těch pár šašků, v čele s Dášou, mě nemůže rozhodit. Co nadělám, prostě náhoda tomu chtěla, že jsem zrovna s těma lidma trávila čtyři roky života. S lidma, se kterýma – kromě Kláry – jsem si neměla vlastně co říct. A kromě Martina. Jak asi teď vypadá?

Život v Londýně mě změnil. The city of my dream. Vychutnávám si v duchu ty anglický slova. Město plné možností. Dynamické. Přiletěla jsem předevčírem a hned po Vánocích letím zpátky. Nechápu Martina. Vrátit se do týhle díry.

Byl to tehdy radikální řez. Vyloupla jsem se ze staré, nehezké slupky a mezi pravým a levým břehem Temže se ze mne stal nový člověk. Brand new. Budou koukat. Začínám se na ten sraz těšit.

„Jsi to ty? Vypadáš fakt skvěle. Úplně… tak nějak jinak. Líp.“ říká Klára. Ano, dodávám v duchu. Však na tom už dlouho pracuju.

Následují všechny ty povinné otázky „Jak se máš“ a „Co děláš“. Objednávám si další dvojku. Řeči plynou dál, vzpomínky vyplouvají.

„Pamatujete přece? Tenkrát ve fyzice? Jak nás Dusil dusil? A jak jediná Dáša měla tu odvahu…“

Martinova věta uvízla ve vzduchu. Zřetelně jsem slyšela to zajíknutí. Ostatní na něj upřeli oči. Tak zvláštně.

A je to zase tady. Věčné téma – Dáša. I on do ní byl zamilovaný?

„Co máte všichni s tou Dášou?“ Asi jsem už vypila moc vína, ale tohle prostě jednou musí ven. Pryč s tou zakřiknutou holkou, řekne mi znova moje brand new myself. Jdi do toho hezky zvostra. Už se po mně nikdo vozit nebude! Nadechnu se. „Prostě jste ji akorát chtěli vošukat, všichni, i ten Dusil na to beztak myslel. Ale přitom je to jenom vobyčejná píča. A zlá. Zlá a zákeřná svině. Jediný, co uměla, bylo ztrapňovat ostatní.“ Dostala jsem se do rauše. Napodobovala Dášino typické gesto, jak si odhazovala vlasy z čela a mlátila hlavou sem a tam. Najednou to všechno bylo směšné.

Nikam se neposunuli, je to stádo maloměstských tupců, pomyslela jsem si. Vychutnávala jsem si zkoprnělé výrazy kolem. „A vůbec, dyť se ani neobtěžovala přijít, sere na vás, tak co furt o ní melete!“

Klára mě chytla za ruku: „Tys nedostala tu zprávu?“

„Nevim, jakou? Jo, mám asi nějaký nepřečtený maily. Ale neměla jsem čas…“

„Dáša je mrtvá. Zabila se v autě. Předevčírem byl pohřeb. “

Za oknem se začaly snášet vločky prvního letošního sněhu.

Když se takhle procházím, přemýšlím. Rekapituluji si a tříbím myšlenky. Je to mé milé povyražení se sebou samým. S mým člověkem.

Už nejsem opilý. Už nejsem tak opilý, jak jsem byl po celý novoroční den. Už jsem ze sebe dostal tu zábavnou dávku alkoholu, které jsem se musel silvestrovské noci poddat. Jistěže musel.

Jdu tou ulicí. Jdu sebejistě. Hlavu vzhůru. Dobrá nálada v patách. Vracím se v myšlenkách k předešlým holkám. K přítelkyním. Ke známostem. K obvyklým povyražením. Jsou to milé vzpomínky. Jsou to ale vzpomínky. Jsou to epizody. Jsou to náhody a jsou to dlouhé pohledy do očí, za kterými se skrývala radost. Taková ta upřímná a spontánní radost. Ta dětská bezelstnost. To odevzdání se svému chtíči.

Takže jdu. A přemítám. Nad svým uměním pro začátečníky, nad nenaplněnými vizemi. Nad svou upřímností zahalenou do lehkého oparu. K mým zálibám patří holky, k mým zálibám patří slova. Se slovem a i s holkou jsem v přátelském vztahu. Z holek mám slova a ze slov mám holku. Jedno souvisí s druhým.

A teď, když jdu po ulici, tak si říkám, že by mě měla potkat náhoda. Měla by mi zaťukat na rameno: „Jsem tady, jsem tady pro tebe.“ Myslím na jednu holku. A byl bych rád, kdyby právě ona byla tou náhodou. Kdyby právě ona zaťukala a řekla: „Jsem tady pro tebe.“ Tak jdu naproti náhodě. Mojí vypočítaváé náhodě. Mojí podlézavé náhodě. Náhodě, ve které nejde o překvapení. Tyto druhy náhod vytvářejí nepříjemné situace. Jsem si toho vědom. Bojím se sebe, bojím se téhle náhody.

Jdu. A jak se ohlížím, vidím svého přítele. Potkáme se a pozdravíme. Naše kroky jsou stejné. Jsme si podobní. Jsme si podobní tím, že si občas takhle samotářsky vyrazíme a bloumáme. Něco hledáme. Něco, co nedokážeme přesně popsat. Naše shledání je radostné. Vidíme se rádi. První náhoda pro nový rok. První setkání. První setkání s přítelem. Kráčíme spolu stejnou cestou. A mluvíme o náhodě. Jsme její součástí. Jsme součástí plánu. Toho velkého plánu, jehož smysl nikdo nezná.

Jdeme. A já uvažuji nad tím, s kým pojedu zítra na svůj každoroční výlet. Přítel nemůže. Můj jediný velký přítel nemůže a já uvažuji nad svými přítelkyněmi. Uvažuji a nejsem si jist ani jednou z nich. Novoroční výlet má význam. Má význam pro mě a má význam i pro můj protějšek. Je to důležité rozhodnutí. A já si v důležitých rozhodnutích nejsem jistý. Myslím na jednu, na holku, která není mou přítelkyní. Na holku, která by ani do kategorie přítelkyň nepatřila. Měla by své výsostné postavení. Na rozdíl od přítelkyň by byla totiž jediná.

Jdeme. Míříme na kávu. Míříme na kávičku. Přijdem do kavárny a potkáme tam známou. Holku, která je čerstvě rozešlá s naším společným kamarádem. Náhoda číslo dvě. Milé setkání, uvolněné hovory. Zanedlouho přichází její bývalý přítel, náš kamarád. Radostné setkání, uvolněné hovory. Náhodné setkání číslo tři. Tolik náhod v jeden večer. Tolik příjemných náhod v jeden večer.

Sedíme. Z kávy se stalo pivo. Ne jedno pivo. Ne pivo na žízeň, ale pivo na chuť. Chutná nám. Chutná nám všem. A já si všímám. A já ji vidím. Náhodu. Holku. Důvod mé dnešní vycházky. Velké oči. Blondýna. Naše pohledy se setkávají v nepravidelných intervalech. Úsměvy si vyměnujeme v rychlém sledu. Teď já a teď ty. Nekonečná hra. Nekonečné namlouvání. Ruka v rukávě. Radost na obou stranách.

Mluvíme o literatuře. Mluvíme o filmu. Mluvíme o holkách. S přítelem máme mnoho společného. Pivo střídá pivo. Nápad střídá nápad. Holka střídá holku. A já si uvědomil, že tahle holka je náhoda. S ní chci jet na výlet. Právě s ní. S ní chci být. Nápad a realizace. Čím víc se odkládá, tím těžší to bude.

Popili jsme. Připraveni k odchodu. Vhodný okamžik. „Pojedeme spolu zítra na výlet?“ Dovídám se, že ne. Její úsměv však nemizí. Hraje si s vlasy. Rozpaky. Stále se usmívá. Pár slov si vyměníme. Nic si neslíbíme. Odcházím a vím, že je pro. Vím, že je pro mě. V jejím pohledu to bylo, v tom výrazném pohledu určeném jen pro zvláštní příležitosti. V pohledu, který si každá holka šetří.

Odcházíme. Zažívám čtyřnásobnou radost. Radost bez sladké tečky. Radost z odmítnutí. Radost z budoucího přijmutí.

Ležím. Je pozdě. Je ráno a za chvíli bude svítat. Nemůžu usnout. Přemýšlím. Čtyřnásobná náhoda. Krásná holka na závěr. A zítřejší výlet? Pojedu s tou, na kterou myslím, pojedu s tou, se kterou se chci náhodně potkat. S tou, pro niž je náhoda živá voda. S tou, se kterou si vyměnujeme pohledy, o jejichž významu pochybuju. Pochyby. To je to, co mě živí. Nejistota, rozpaky, nervozita, bušení srdce.

Usnul jsem. Probudil se. Čas výletu. Je na čase. Je na čase se rozhodnout. Vyrážím na nádraží. Vyrážím sám na nádraží. Vyrážím úplně sám na nádraží. Spokojeně usedám do vlaku. Spokojeně a bez lítosti. Jen s myšlenkami a touhou něco zažít.

„Protože jsem začal makat ve financích a prostě jsem si zvyknul na určitej standard. Několikrát jsem sice měl cukání, že s tím praštím, ale zatím jsem to neudělal,“ dodal a naklonil se blíž ke Katce. Nasadil výraz, který se blížil pohledu Dr. House. Aspoň mu to tak říkala jeho bývalá manželka. „Dostal jsem se na úplnou špičku. Práci jsem ale musel podřídit všechno. Všechno, chápeš? Finančních poradců je jako sraček, nahoru se vypracuje jenom ten, kdo maká fakt tvrdě.“ Odmlčel se a usrknul ze sklenice. „No a co děláš ty?“

„Nic. Teda, prodávala jsem v knihkupectví a předtím jsem byla rok na jazykovce. Nevím, co bude dál. Asi pojedu někam pryč. Tady to stejně nemá cenu.“

„Aha, já jsem si myslel, že seš studentka. Tohle je přece studentskej klub…“

„Vytáhla mě sem moje spolubydlící. Je zamilovaná támhle do toho basáka,“ Katka kývla směrem k pódiu, „ale je tady nuda a ta hudba se mně moc nelíbí.“

„Tak nepůjdeme jinam?“

„Mně se už nikam jinam nechce.“

„Tak si dáme panáka? Co si dáš?“

„Nevim, rum asi.“

„Rum?! Dej si tequilu!“ Adam mávl na barmanku.

Kapela se s plnou vervou opřela do svého posledního kousku. Pod pódiem se na poloprázdném parketu kroutilo několik holek. Partička kluků u dveří se hlasitě smála. Barmanka začala umývat sklenice.

Kateřina zívla. Pak řekla, že si musí odskočit. Adama napadlo, že z tohoto večera nic kloudnýho nekouká.

Bylo půl třetí ráno.

Adam se vracel z koupelny ve svém bytě. Vzpomněl si na Katku, na tu divnou holku u baru. Ty dnešní holky jsou takový mdlý, chybí jim životní elán, pomyslel si. Jsou jiný, než bývaly moje spolužačky. Ale zase jsou tak nějak hezčí.

Katka a Helena kouřily doma na balkoně. Helena vzlykala a po několikáté opakovala, že basák Robert je neskutečnej hajzl. „Pozve mě a pak se tam u baru olizuje s ňákou vodbarvenou krávou!“ vypravila ze sebe mezi vzlyky a začala hledat kapesník.

„Kašli na něj,“ utěšovala ji Katka,“ prostě neví, co chce. Jako všichni chlapi.“ A zaplavil ji pocit, že ona je naštěstí tak nějak nad věcí.