Léto v Galerii Lázně Liberec ovládly sarkasmus a ironický vtip. Monografická výstava Jízlivá něha Naděždy Plíškové mapuje životní příběh této známé české kreslířky, grafičky a sochařky.

Návštěvníci mají až do 14. září možnost prohlédnout si na výstavě počáteční studijní kresby, nejznámější grafiky a plastiky 60. let, ale také závěrečná díla z let devadesátých ovlivněná dlouhodobou nemocí autorky.

„Ať je však námět sebevážnější, dílo Naděždy Plíškové vždy nese jeden podstatný rys, a tím je ironický vtip. S odstupem a humorem sobě vlastním komentuje umělkyně sarkasticky svět svůj i svět kolem sebe a dává nám nahlédnout na život jako na sérii absurdit. K nim přistupuje někdy s lehkostí, jindy s jízlivým komentářem,“ dodává k tvorbě autorky kurátorka výstavy Jana Farská Hájková.

Výstavu doprovází obsáhlá monografie (článek o ni vyšel v Artiklu 7/2025). Ta se snaží komplexně zmapovat a představit život a dílo již zesnulé Plíškové. Pro současnou uměleckohistorickou literaturu je publikace přínosem, protože žádná publikace dosud neexistovala. Součástí monografie je také detailní pohled na tvorbu Plíškové v kontextu českého i mezinárodního uměleckého prostředí 20. století a zahrnuje její grafiky, sochy, kresby i literární tvorbu. Projekt má za cíl nejen zvýšit povědomí o jejím odkazu, ale také přiblížit její umění širší veřejnosti a odborné komunitě.

Kromě výstavy o Naděždě Plíškové lze v letní sezoně vidět také ikonická díla japonského umělce Kojiho Kakinumy, netradiční vázy Romana Šediny a poznat válkou poznamenané osudy českých a českoněmeckých umělců.

text: Kateřina Trunečková

Galerie Lázně Liberec
(Masarykova 723/14, Liberec)

Konečně první monografie se dočkala Naděžda Plíšková (1934–1999). Výtvarnice a básnířka, členka Křižovnické školy, tvůrčí i životní partnerka sochaře a grafika Karla Nepraše. Ale především svébytná a sarkasmem oplývající a vždy svá.

Nová monografie věnovaná osobnosti Naděždy Plíškové je podstatným a výjimečně citlivým příspěvkem k reflexi českého poválečného umění. Autorka – výtvarnice, grafička, básnířka a členka undergroundového okruhu – zde konečně vystupuje ze stínu známějších jmen, která ji po většinu života rámovala. Díky erudovanému kurátorskému vedení Jany Farské Hájkové vznikl plastický a hluboce lidský portrét ženy, jejíž tvorba oscilovala mezi humorem, melancholií a bezohlednou přesností.

Motýli, kolíčky i vyžehlené košile

Naděžda Plíšková se narodila v Praze. Nejprve studovala grafiku na pražské Vyšší uměleckoprůmyslové škole a v letech 1954–1958 pak obor grafika u profesora Silovského na pražské AVU, ale od počátku se vydávala vlastní cestou. Už v 60. letech začala vytvářet své charakteristické grafické listy – především technikou suché jehly – v nichž ironicky zachycovala každodennost, vztahovou tíseň, rodinný život i dobové stereotypy ženství. Její cykly, jako Polibek, Můj muž, či drobná ex libris, často motýli v nejrůznějších absurdních variacích, mají v sobě jakousi kreslenou přesnost i bolestnou úspornost. Právě její tvůrčí období ex libris jí velmi zazlíval teoretik Jindřich Chalupecký. Oponovala mu, stále v úctě, že na chleba je potřeba nějak vydělat. Ve svých grafikách často vystupuje sama jako postava – žena v zástěře, žena u šicího stroje, žena v posteli – obklopená věcmi a stísněností, ale vždy s neúprosným humorem.

Vedle výtvarné tvorby byla také aktivní součástí Křižovnické školy, ale také manželkou Karla Nepraše – vztah s ním byl hluboký – a velmi komplikovaný. Ostatně, komplikovaná osobnost si často najde podobně komplikovanou osobnost. V 70. letech byla vystavena tlaku státní moci a na výtvarné scéně ji režim postupně umlčel. I přesto pokračovala v práci na menších formátech a věnovala se autorské knize, deníkovému psaní a domácí poezii. Vycházela z toho, co bylo možné, v rámci všeho nemožného.

Zlom přinesl rok 1982, kdy po pádu ze schodů utrpěla vážné zranění páteře. Od té doby žila s trvalým postižením a bolestí, což výrazně proměnilo její tvorbu – výtvarné dílo postupně ustupuje textu. Básnické zápisky z tohoto období, publikované později v samizdatových sbírkách jako Hospodská romantika nebo Plíšková sobě, přinášejí čtenáři nemilosrdně pravdivý pohled do vnitřního světa ženy zraněné, ale nezlomené. Plíšková zde píše jazykem úsporným, drsným, místy komickým – záznamy každodenní bolesti, znechucení i tiché radosti z detailu.

Ucelený vhled do života i tvorby

Monografie citlivě vytváří ucelenou mozaiku – výběr klíčových děl, citace z osobních textů a básní, dobové fotografie a přehled výstav, to vše doplněné kurátorským komentářem, který dává prostoru Plíškové hlasu, aniž by ho překrýval výkladem. Už jen text přímo Jany Farské Hájkové vtahuje do prožívání veškeré hořkosti Plíškové života s lehkostí a autenticitou, jako byste Plíškovou sami znali osobně a to ne jen zběžně z vernisáží. Knihu završuje rozhovor s dcerou – Karolínou Neprašovou Kračkovou. Není obsáhlý, ale je veden ohleduplně i obsažně. Publikace je i zásadním příspěvkem k dějinám ženského umění ve střední Evropě. Ukazuje, jak lze tiše a soukromě tvořit něco, co přetrvá hluk i zapomnění. A jak lze i v bolesti najít odstup – a někdy i smích. Nemapuje ale jen životní osud, ale uceleně nechává nahlédnout do díla autorky, jejíž rezonance na sebe opětovně nebude dlouhou čekat – a to nejen v tuzemském kontextu.

Plíšková nikdy neusilovala o veřejnou slávu, a přesto se stala jedním z nejupřímnějších a nejpronikavějších hlasů své generace. Tato kniha ji ukazuje nejen jako manželku umělce zvučného jména, ale především jako samostatnou autorku – důslednou, vtipnou a neuhýbající. Její ironie nebyla jen obranným gestem, ale tvůrčím principem, jímž si přetvářela svět – i bolest – k obrazu svému. Žádný zárodek feminismu, pouze způsob, jak prostě žít – a často i přežít.

Naděžda Plíšková
Jana Farská Hájková (ed.)
Galerie Lázně Liberec, 2025
252 str.

Festival současného umění Prostějov nabídne během čtyř festivalových dní pestrý průřez tvorbou současných českých i zahraničních umělců různých generací.

Akce se koná od čtvrtka 5. do neděle 8. října v galerijních i negalerijních prostorách v centru města Prostějova a budou zde k vidění umělecká díla z oblasti malby, grafiky, fotografie, sochařství, ale i videoartu či performance.

V minulých letech festival nabídl návštěvníkům výstavu Veroniky Šrek Bromové, Jindřicha Štreita, Vladimíra Havlíka či Jakuba Jansy. Letošní ročník návštěvníkům představí českého umělce a laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého Marka Thera, který ve spolupráci s kurátorem Mirou Macíkem v rámci výstavy V hedvábí v Muzeu a galerii v Prostějově nabídne reinterpretaci zdejší umělecké sbírky. Festival představí ještě dalšího laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého, Michala Pěchoučka. Ten společně s Rudy Kovalem, se kterým působí v uměleckém duu s názvem Unconductive trash v Galerii současného umění připraví výstavu věnovanou tématu fotbalu, kterou jako happening oživí i fotbalové utkání. Mezi umělci bude zastoupena i mezinárodní scéna, polská umělkyně Marta Pogorzelec představí výstavu vzniklou v kurátorské spolupráci s bývalým děkanem Fakulty umění v Ostravě Zbyňkem Janáčkem.

Návštěvníci letos budou mít také jedinečnou šanci podívat se do prostor kláštera Milosrdných bratří, který je běžně veřejnosti dlouhodobě uzavřen. K vidění tam bude například výstava malíře Oskara Hořánka či fotografa Lukáše Procházky. Umění na festivalu doprovodí hudební program či videoart ve foyer Kino Metro 70.

text: Mira Macík

Festival současného umění Prostějov
5.—8. 10.

Umělecké intervence do veřejného prostoru si žádají pozornost a nezřídka ji také dostávají. Řidiči ani chodci neunikne Tvárnice u Národního muzea (viz článek Heleny Todorové v únorovém Artiklu) a uživatelé podzemní hromadné dopravy si zcela jistě všimnou fotografií v rámci projektu Umění za čarou.

Program Umění pro město za dobu svého fungování přinesl do ulic několik zajímavých uměleckých děl, která nejsou v českém prostoru zcela samozřejmostí. Aktivita této iniciativy je bezpochyby dobrou cestou, jak umění demokratizovat – téma v poslední době tak často omílané. Uchazeči o umístění v městském plenéru jsou především sochy a různé instalace, mohou to však být i obrazy, fotografie nebo performance. Artwall na nábřeží Kapitána Jaroše přináší aktuálně dokonce poezii. Demokratizace umění ale nemá způsobit, abychom si na umění zvykli, aby srostlo s okolním prostředím, které nám slouží k povrchní orientaci ve městě, k přemístění z místa na místo. Pokud se svým okolím tvoří nový celek (čímž se úspěšná umělecká intervence vyznačuje), naopak nám představuje daný prostor na jevišti nevšednosti, tvaruje pomyslně zkostnatělé budovy, chodníky, zdi, parky… Zabarvuje jejich význam třeba aurou „nevýslovných“ veršů Anny Beaty Háblové, které člověk míjí z tramvaje mířící na Stross nebo k Právnické. Umělecký vetřelec má místo narušit, ale zároveň ho doplnit, dát mu nový význam. Naopak urbánní prostor, jehož atmosféru si dílo vypůjčuje, mu poskytuje svoji tvárnost, jedině díky ní tento nový společník odhalí kolemjdoucímu (či kolemjedoucímu) možnosti interpretace – jak sebe, tak dosud konkrétním způsobem vnímaného místa. Je pomalovaným plátnem hledajícím potenciální tahy štětcem a riskantní pigmenty, pokouší své limity, ohmatává své schopnosti, riskuje ztrátu sebe sama za cenu nalezení pravdivého já, protože jedině to podléhá konstantnímu vývoji, z něhož teprve vlastní identita vzchází. Umění v otevřeném prostranství města je další doposud neprovedenou linií, která rozbije zažitý celek a poskytne mu nový kontext. Obávám se však, že vedle vyjmenovaných uměleckých druhů zde něco chybí.

Grafika coby pole experimentu
Mnou bylo zatím opomenuto pouze to, co je opomíjeno obecně v řeči o umění veřejného prostoru. Je to něco, co míjíme denně a nikdy tomu nebylo jinak, něco, co je tak nezvratně přilepeno k šedi všedních dní, že se může zdát problematické dát tomu přívlastek „umělecký“. Jedná se o grafický design, užité umění, na ulicích často smíchané s různorodým grafickým paskvilem, či dokonce odpadem. Skrze bannery a plakáty absorbujeme informace o nejrůznějších akcích, službách nebo produktech. Jedná se o reklamní poutače příhodně zapadající do konzumní společnosti, které jsme součástí. Je to ale vše? Postmoderní filozof J. F. Lyotard se tímto tématem zabývá v textu Paradox o grafikovi. V tomto dialogickém eseji jeden z konverzačních partnerů zdůrazňuje „zájem“, který grafik svou prací musí vzbudit. Nejedná se však o zájem ve smyslu laciného zaujetí za každou cenu (což nejedna sexistická reklama dnes dovede). Je jím naopak myšleno vytržení z běhu života či z běhu na tramvaj, navázání citlivého dialogu a poskytnutí krásy, vzbuzení kontemplace, která již ze své podstaty nemůže být pasivní. Pro grafický design je podle Lyotarda zásadní jeho aktuálnost – geniální zasazení do konkrétní doby a konkrétní oblasti a jejich reflexe. Grafické výtvory právě z události (v tom nejobecnějším slova smyslu) vznikají, jsou temporální. Grafik tedy musí být výstižný, musí tvořit adekvátně k jisté situaci, to však neznamená, že by byl svázán striktními pravidly. Tato domnělá stísněnost je naopak obrovskou šancí pro experiment. Grafik dostává materiál, ze kterého musí stvořit jednak funkční reklamu, jednak estetický objekt. Ten, komu se tento náročný úkol daří plnit, je pro Lyotardova mluvčího grafikem. Proto je třeba vyškrtnout z našeho pole zájmu ony sexistické či zcela neestetické počiny (které si estetickou působivost zřejmě mnohdy nekladly ani za cíl) dávající však díky své ohyzdnosti či neutralitě vyniknout oněm skutečným grafickým, a tedy uměleckým, dílům.

Grafický design – zajatec konzumu?
Dalo by se snad říct, že grafický objekt coby představitel určité události (ať už obchodní nebo kulturní) vystihuje ducha Lyotardovy i naší doby odtržené od tradice. Brojí proti zkušenosti a rebeluje experimenty. Při návštěvě galerie jsme připraveni na konfrontaci s uměleckými díly, my sami jim jdeme naproti. Ovšem plakát pokoutně vyhlížející kolemjdoucí s možností jejich transformace ve své recipienty musí být akčnější než pouhý obraz, musí být progresivní, musí, jak již bylo řečeno, zaujmout. Těžkost grafikovy práce však spočívá v kombinování propagace a estetické působnosti. Grafikova práce vyplývá z konkrétní události, jejíž součástí je i zadání. Toto zadání je však natolik obecné (může se jednat pouze o produkt a text), že poskytuje dostatečnou tvárnost pro grafikovu interpretaci. Je grafický design podřízen všemi uráženému konzumu? Ekonomickým zájmům? Paradox o grafikovi nabízí odpověď – tyto entity mu staví jisté limity, jeho umění však spočívá právě v pohybu uvnitř nich, v obratnosti v tomto uzavřeném pozemku zájmů a v korunovaci této obratnosti estetickou hodnotou. A zrovna na základě tohoto vymezení nelehkého grafikova úkolu, kdy balancuje mezi vlastní individualitou a předpisem, jehož se musí držet. Lyotard grafika připodobňuje k Diderotovu herci, jak byl představen v Hereckém paradoxu.

Fluidnost grafického díla
Toto zamyšlení nechť je pobídkou k větší všímavosti ke grafickým objektům, tedy uměleckým dílům, jejichž hodnota je masami, které proudí polepenými ulicemi (a jichž je každý z nás alespoň na chvíli součástí) nezřídka přehlížena. Jako předměty s dočasnou působností jsou plakáty a další grafikova média unikátní – vztahují se k určité skutečnosti, která sama je ve svém rámci proměnlivá. Vezměme si poutač na výstavu – do veřejného prostoru je vsazen před jejím otevřením, zůstává v průběhu jejího konání a přetrvává často i po jejím ukončení. Grafikovo dílo tak prochází různými kontexty. Stejně tak reklama na nějaký produkt – dnes je novinkou, zítra může být zapomenut nebo se stane běžnou součástí obchodního sortimentu. Ošuntělé plakáty na maloměstských zastávkách tlumočí událost, při jejíž neaktuálnosti jsou jen jejím zamlženým odrazem – kromě zobrazeného produktu/akce se také charakter plakátu mění. Je závislý na čase, jeho bytnost je fluidní. Plakát nám otevírá právě probíhající svět, zpřístupňuje nám kontakt s ním. Jeho nestálost utvrzuje i pozice, z jaké je plakát viděn – okénko jedoucí tramvaje, zastávka determinující nás k čekání, spěšná chůze do práce. To jsou okolnosti prezentace grafického umění, které ho spoluutvářejí. Při spěchu dne nebo brouzdání zákoutími města pamatujte, že každé zachycení grafického výtvoru na lidské sítnici je příležitostí, na jejímž rozvinutí se může podílet každý „míjející“, z nichž jedním jste vy.

Karolína Rossí (* 1983) se narodila v Bystřici nad Pernštejnem. Studovala v Ateliéru grafika II pod vedením Vladimíra Kokolii na pražské Akademii výtvarných umění. Aktuálně žije a pracuje v Praze. Věnuje se malbě a akvarelové koláži s přesahem do prostorových instalací. Její obrazy jsou plné kontemplativní atmosféry, která nechává diváka pohlédnout snad do klidu hlubin moře, kdy se stává svědkem zrodu nových životů, či nahlížet někam daleko za hranice konkrétna. Zachycená esence života připomínající buňky, zárodky, tvary prvopočátků, jsou subtilními připomínkami nekonečnosti naší existence. Kompozice pracující s organičností i nahodilostí jsou meditativními obrazy, které diváka zklidňují a harmonizují. Plátna jsou pak skrze kombinovanou techniku doplněna akvarelovými kolážemi, které v celkové kompozici vytváří jemné barevné akcenty. V rámci prostorových instalací doplňuje autorka akvarely malbou přímo do galerijních prostor. ∞

Eva Maceková (* 1984) se narodila ve slovenském Martinu. Studovala v Ateliéru ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM. Její tvorba se pohybuje v rejstřících výrazné barevnosti, v kontrastu k tomu pak i ve škále odstínů šedi. Přístupy ke grafice ale volně kombinuje a propojuje. Věnuje se tematické ilustraci, grafice, tvorbě komiksů, ilustruje knihy. Její rukopis je rozpoznatelný skrze prvky dětské bezprostřednosti či výrazné kresebnosti. Zajímají ji mýty, bytosti na okraji, středověké vidění. Její práce se často pohybují v mezích naivní dekadence a tragikomických apokalyptických motivů. Množství jejích obrazů je elementárními odkazy ke stavům podvědomí. Pracuje převážně spontánně, občas využívá automatismus a sen. Často vychází z literatury a hudby. Za knihu 12 hodin s Oskarem (nakladatelství Baobab) získala 1. místo v kategorii Literatura pro děti a mládež (Nejkrásnější české knihy roku 2012). Vystavuje na samostatných i skupinových výstavách. ∞

Jan Bažant aka Hza Bažant (* 1979) se narodil v Praze. Studoval na DAMU Scénografii alternativního a loutkového divadla. Absolvoval stáž v atelieru ilustrace a grafiky na UMPRUM. Doktorské studium zakončil na Katedře alternativní a loutkové tvorby a její teorie DAMU. Záběr jeho práce spojuje divadlo, pouliční performance, komiks a autorské grafické techniky, zejména sítotisk. Je autorem grafických novel Krakatit, Pán času a řady kratších příběhů. Jeho kniha Nusle byla oceněna v soutěži Nejkrásnější české knihy 2015 za ilustrace a s grafikou Podél toku se stal laureátem ocenění grafika roku 2016 za serigrafii. Koncepce vyprávění knihy Nusle je založena na celostranách, ve kterých se paralelně odehrávají jednotlivé dějové linky. Vychází z cyklu grafických tisků Nusle, které vznikají přímo inspirovány reáliemi této pražské čtvrti již od roku 2009. Grafiky zobrazují surreálné scény, kde se odvíjí řada příběhů zdánlivě nesouvisejících, ale ve skutečnosti hluboce provázaných. Odkazují na sny, na příběhy, které si domýšlíme z fragmentů událostí, jež nás letmo míjí. Parafrázují tímto život ve městě, kde nás obklopuje tisíce příběhů, ze kterých zachytíme jen střípky, a přece dohromady dávají velkolepý celek – město. ∞

Ve vitrínovém prostoru Galerie Evoluční budou prezentovány dvě rozdílné generace české grafiky. Filip Trnka (* 1992) je studentem ateliéru Ilustrace a grafiky na plzeňské Fakultě designu a umění Západočeské univerzity v Plzni. Prof. Mikoláš Axmann (* 1955) je respektovaným výtvarníkem a také laureátem ceny Vladimíra Boudníka.

Grafika. Odvěký výtvarný prostředek, jehož vymezení je však stále dosti nejasné. Grafika bývá nadále určována pomocí rozličných definicí. Není jasné, co všechno pod tento pojem spadá, ani co všechno má být v grafické tvorbě považováno za originál. Situaci trochu projasnit a kolemjdoucí veřejnosti představit grafiku jako takovou dorazí do Revoluční ulice tandem Filip Trnka–Mikoláš Axmann.

„Těžiště naší práce představuje tvarování rozpohybované energie, spoluurčované povahou kamene, kovu, plastů, síťoviny, papíru i digitální řeči nul a jedniček.“ Tak popisuje sám Axmann činnost svého ateliéru na Sutnarově fakultě, jehož je právě druhý vystavující součástí. V grafickém projevu se podle Axmannových slov jedinečným způsobem pojí do času vrostlá, archaická zkušenost se spontaneitou a naléhavostí přítomné chvíle.

Filip Trnka je pro změnu mladý tvůrce s podmanivým výtvarným projevem. Charakteristická je pro něj kresba v černé a bílé a expresivní výraz. Jeho tvorbu obohatil mimo jiné i rezidenční pobyt v novozélandském Woodville.

Prezentace média grafiky prostřednictvím plzeňské dvojice bude v Galerii Evoluční ke zhlédnutí od 23. března, vernisáž proběhne v předvečer výstavy. ∞


Filip Trnka + Mikoláš Axmann = Průchozí grafika
Galerie Evoluční (Revoluční 5, Praha 1)
30. 3.—29. 4. (vernisáž 29. 3. 19:00)

Jak se v průběhu století vyvíjelo grafické umění v Americe? Kdo jsou jeho nejvýznamnější představitelé? A jak se jejich díla proslavila v širším světovém měřítku? Nejenom odpovědi na tyto otázky se dozvíte na unikátní souhrnné výstavě v Národní galerii v Praze.

Letos, protože Národní galerie oslavuje 220. výročí od svého založení, je doslova žeň kvalitních výstav. Nyní máme šanci prozkoumat, jak to bylo s grafikou na americkém kontinentu během tří století. V prostorách Veletržního paláce je totiž k vidění 140 významných grafik, jež mapují vývoj této výtvarné techniky od koloniální doby až po umělecká díla moderní epochy. Výstava s výmluvným názvem Americká grafika tří století z National Gallery of Art ve Washingtonu chronologicky představuje, jak se zmíněná technika vyvíjela a kam se posunula. Sleduje také změny ve výběru témat a zobrazených námětů.

První, kratší část výstavy zavede diváka do konce 18. století. V té době se nejčastěji zobrazovaly scény z objevování nového kontinentu, průmyslového pokroku a také obrazy původního obyvatelstva. Kolorované litografie ukazují, jak vypadali indiáni ze severní části Ameriky. Na jedné z nich je dokonce zobrazen i náčelník Liščích indiánů. Celému prostoru dominují rozměrné kolorované kombinované grafiky se studiemi ptáků od Roberta Havella Jr. Divák se může těšit například na Plameňáka karibského či Pelikána severoamerického. Na druhé straně v kontrastu s těmito domorodými kmeny a naučnými přírodovědnými studiemi stojí pohledy na vzkvétající města a pokrok lidské populace v průmyslovém odvětví. Nechybí panoramatické výjevy měst, lodních přístavů a páry valící se z lodních komínů.

Nejrozsáhlejší část výstavy se věnuje 20. století. Mapuje například vliv války na grafické práce nebo přeměnu realistických tendencí v abstrakci. Zásadní vliv na americkou grafiku měla Mezinárodní výstava moderního umění v New Yorku roku 1913. Ukázala totiž americkému publiku, a zejména pak umělcům, evropská hnutí té doby, jako byl impresionismus, fauvismus, kubismus či postimpresionismus. Podle jejich odkazu se začala rodit nová tvář americké moderní grafiky. Umělci začali tvořit podle nových vzorů a dál se vyvíjet. Mezi první novátory patřili Max Weber, Peggy Bacon či Lyonel Feininger. V jiných částech expozice následuje přehlídka známých jmen jako je Jackson Pollock a jeho odvážné abstraktní sítotisky, Claes Oldenburg, Andy Warhol a jeho Marilyn či Robert Rauschenberg. Jeho litografie s názvem Booster, která zobrazuje rentgenový snímek umělcova těla, patřila ve své době se svou velikostí přes metr osmdesát k nejrozměrnějším ručně tištěným grafikám na jednom papíru. Tato neokoukaná díla patří k tahákům celé výstavy a oprávněně. Nechybí ani vlajka Jaspera Johnse nebo popartový sítotisk Roye Lichtensteina.

Výstavu zakončuje Studio za hranice grafiky. V tomto prostoru si může každý návštěvník odpočinout a zkusit si jak pracuje grafik. V interaktivní místnosti může vyzkoušet například prosvětlování. Na speciálním prosvětlovacím stole lze měnit a posouvat šablony na motivy Marilyn Andyho Warhola. Je zajímavé, kolik variací můžete poskládat jen jejich posunutím. Vyzkoušet si lze i rytí suchou jehlou nebo stínohru světla a stínů skrz reflektor. Zakončení výstavy je díky tomu hravé a zábavné. Výstava Americká grafika tří století z National Gallery of Art ve Washingtonu je velmi komplexní ukázkou nejstěžejnějších grafických děl a přinese divákovi nejenom historický kontext, ale i opravdu příjemný kulturní zážitek. Navíc představuje jeden z vrcholů letošní výstavní sezóny. Pro studenty uměleckých škol a zájemce o grafiku je zároveň otevřenou encyklopedii nejpoužívanějších grafických technik od dřevorytu, suché jehly, mezzotinty, leptu až po sítotisk. ∞


Americká grafika tří století z National Gallery of Art ve Washingtonu
NG – Veletržní palác (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
5. 10.—8. 1. • 150 / 80 Kč

Jeho různorodé a pozoruhodné dílo čítá tisíce kreseb a grafik i stovky obrazů. Tvořil je neúnavně během druhé půlky 20. století, od 60. let, kdy poprvé vstoupil na českou uměleckou scénu. Jiří Anderle, malíř, grafik, oblíbený vypravěč a poeta v jednom shrnuje svou dosavadní tvorbu na výstavě Panoptikum.

Výstavní prostory Obecního domu v Praze zaplnily obrazy a grafiky jednoho z předních českých umělců Jiřího Anderleho (* 1936). Tato retrospektivní výstava byla připravena k umělcovu významnému životnímu jubileu – k 80. narozeninám. Mapuje tvorbu, která vznikala během posledních padesáti let. A že je opravdu z čeho vybírat, jelikož malíř neúnavně tvoří po celý život. Začal již v raném dětství, kdy ve svých kresbách studoval a zachycoval vše kolem sebe. Procestoval také svět jako profesionální herec s Černým divadlem. Nedlouho po studiu na Akademii výtvarných umění v Praze se stal asistentem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Zdeňka Sklenáře a Jiřího Trnky. V té době byl už součástí tehdejší umělecké scény. Významného mezinárodního uznání se mu dostalo během začátku 80. let, kdy mohl vystavovat v centrální expozici Benátského bienále svůj cyklus Iluze a realita. Celý život neúnavně tvoří a pracuje. Zároveň je Jiří Anderle také oblíbeným vypravěčem. V Českém rozhlasu vysílal přes dvacet let populární pořad Láska za láskou, v němž velmi srdečně vzpomínal na svůj rodný Pavlíkov. Ve vyprávění se vrací do svého dětství a osobitě a poutavě popisuje dobu, ve které vyrůstal. Získal si srdce posluchačů všech věkových kategorií, napříč generacemi. A nejen on. V pořadu se objevuje i mistrův oblíbený papoušek. Retrospektivní výstava v Obecním domě všechny tyto milníky zachycuje a vypráví autorovu životní cestu skrz malířský štětec a sílu kresby, představivosti a grotesknosti.

Celoživotní dílo Jiřího Anderleho se rozprostírá ve dvou hlavních výstavních sálech Obecního domu. Jsou tu zastoupeny rané práce, v nichž pracoval s malířskou hmotou. Snažil se zachytit proces proměny bytostí a různých organických prvků. Z této změti masy pak porůznu vyčnívají figurální motivy, které jsou mistrně ztvárněny technikou suché jehly, v které mimochodem Anderle patří mezi absolutní světovou špičku. Sedmdesátá léta nám zase přiblíží mnohočetné grafické tisky, znázorňující například apokalyptický příběh zániku lidstva nebo experimenty s bílými sádrovými odlitky. Z tvorby osmdesátých let může divák prozkoumat třeba plátno Apokalyptická genetika, které má na plochu více než devět metrů čtverečních. Je na něm ztvárněno přes sto portrétů různě zmutovaných obličejů, které můžeme chápat jako paralelu k tehdejšímu komunistickému režimu. Dílo zkoumá schopnosti člověka dopracovat se k zániku.

Od 90. let se grafice Jiří Anderle věnoval jen okrajově. Nejvíce úsilí vkládal do malování obrazů. Za téma si volil třeba divadelníky, hudebníky, masky a bubeníky. V groteskních gestech a tancích ukazují figury proměnlivost lidské existence. V jeho malbách se začala projevovat expresivita a ta stála v kontrastu s nostalgií obrazů zaměřených na zamýšlení se nad pokrokem lidstva. Po roce 2000 se jeho perfektní realistická kresba a linie přesunula do abstraktní fáze. Při pohledu na cyklus Nostalgie konce začne naše představivost pracovat na plné obrátky. Na výstavě jsou k vidění i ta nejčerstvější díla, která vznikla během posledních dvou let. Expresivní a poměrně rozsáhlý cyklus pláten s názvem Panoptikum, jenž pojmenoval i celou výstavu, ukazuje celou škálu zvláštních lidských existencí. Divák na nich spatří podivuhodně zdeformované tváře s různými anomáliemi. Některé hledí upřeně svými několika páry očí, jiné se ztrácí ve změti vrásek a požírají se navzájem. A jelikož se říká, že největší panoptikum je zejména v politice, můžeme si zkusit uhádnout, koho z politiků si vzal pan Anderle na mušku.

Výstava Panoptikum je již v plném proudu a mezi návštěvníky je velmi oblíbená. Je tedy až politováníhodné, že v Národní galerii není Jiří Anderle zastoupen ani jedinou grafikou či kresbou. Ačkoliv je jeho tvorba napříč generacemi velmi oblíbená a kritikou dobře hodnocena. Přitom ve světových muzeích je o něj vždy velký zájem. Jeho grafiky můžeme vidět například i v Metropolitním muzeu v New Yorku nebo v pařížském Centre Pompidou. „Předtím jsem nebyl na seznamu umělců schválených režimem a později další ředitelé Národní galerie buď moje dílo ignorovali, nebo vysloveně nenáviděli. Ale Amerika to vidí z nadhledu, v kontextu doby. Nezajímá tam nikoho, jestli jsem oblíbený u kritiky nebo kunsthistoriků. Berou to s kontextem a odstupem,“ tvrdí a hlavu si z toho vůbec nedělá. „Je to k pousmání. Musíme si uvědomit, že malíř má během svého života velmi malou šanci dozvědět se, jaké dílo vytvořil. Až padesát let od smrti malíře se teprve ukáže, až opadnou veškeré módní trendy, jaký kus díla během života umělec vytvořil,“ říká s úsměvem. Podle něj se až časem ukáže, co zůstane v lidské paměti a na co se zapomene.

Výstavu Panoptikum s tvorbou neobyčejného grafika a malíře Jiřího Anderle můžete navštívit až do poloviny ledna 2017. Jistě to bude jedinečný zážitek. Dlouhou dobu zas pak nebudeme mít možnost spatřit tolik zásadních děl české, světově uznávané grafiky pohromadě a v takovém rozsahu. V průběhu trvání výstavy se navíc naskytne i několik příležitostí setkat se s umělcem osobně na speciálních komentovaných prohlídkách. Kdo se zúčastní, sám bude mít možnost poznat uhrančivou osobnost umělce, baviče a vypravěče v jednom. ∞


Jiří Anderle – Panoptikum
Obecní dům (náměstí Republiky 5, Praha 1)
15. 9.—17. 1. • 170 / 85 Kč


Rozhovor s Jiřím Anderle

Vaše retrospektivní výstava Panoptikum v Obecním domě je v plném proudu, jste s výsledkem spokojený?
Jsem moc spokojený, protože kurátor Richard Drury zná můj pracovní program dokonale, sleduje ho přes dvacet let. Vyznění celé výstavy je podle mého názoru skvělé, zejména tím, že se soustředí na špičky špiček ledovce. Jsou tam ty nejdůležitější práce za celou dobu mojí tvorby. Výstava je vzdušná a respektuje secesní architekturu Obecního domu.

Jak dlouho jste se na tuto monumentální retrospektivní výstavu připravoval?
Připravoval jsem se asi rok. Ale kurátorovi jsem dal naprostou volnost. Do Obecního domu jsem dovezl jednou tolik exponátů a Richard si vybral přesně polovinu. Bylo tedy z čeho vybírat. Jak známo, v tom jsem se opět utvrdil, výtvarník a umělec je ten nejhorší kritik. Ten se málokdy v díle vyzná. Každou práci bere jako svoje dítě a buď miluje všechno, nebo nic. S uměním je to stejné, jako když se přivádí dítě na svět: je to milování. Obrovský přetlak pocitu lásky, když chcete něco namalovat. Ten zážeh inspirace, který ve vás vyvolá ten či onen námět.

Zajímá Vás názor kritiky?
No jistě, zajímá. Já si ho rád přečtu, ale jsem si vědom toho, že kritik může napsat cokoliv. Je na autorovi, jak to vezme. Nakonec jsem se přesvědčil, že i velmi negativní kritika, nactiutrhačná kritika, která o mě například kdysi vyšla v Revolver revue, může být v podstatě nesmírně pozitivní. Protože vyvolala takovou vlnu nevole od kunsthistoriků, kteří mě měli rádi, že říkali: „Tomu musíme čelit,“ a udělali mi následně výstavu v Císařské konírně Pražského hradu. Ono je všechno v pořádku, dobrá kritika nebo špatná, stejně se do těch novin druhý den zabalí mrkev.

Zajímáte se o současné umění? Máte nějaké oblíbence?
Mě zajímá všechno. Ale například včera jsem potkal hyperrealistického malíře Jana Mikulku. Vytváří pozoruhodné dílo a sám je také senzační člověk. V tvorbě jako hyperrealista vchází do oblasti, kam objektiv fotoaparátu nemůže. A to je velmi těžký úkol. Nebo mě zaujal Hynek Martinec. Také realista. Je to pro mě tak fascinující, že jde v malbě až za fotografii. Je to ďábelská dimenze, a tím právě boří banalitu fotografie. To mě zajímá. Před deseti lety jsem společně s Nadací Milady a Jiřího Anderlových mladým malířům dělal výstavy. Ještě v Pelléově vile v Dejvicích, kde jsem měl dřív dlouho galerii.

Vaší tvorbou Vás provází již mnoho let Váš papoušek, mluví Vám hodně do práce?
Je to tak dojemný, jak mě jeho očičko sleduje a připomíná korálek. Dvacet čtyři hodin denně mě pozoruje. Je to úžasný kamarád. Existuje jedna malá grafika, na které je vyobrazený.

Při tvorbě posloucháte mluvené slovo nebo hudbu. Co v poslední době zaujalo Vaše ucho?
Já se v poslední době nořím čím dál tím hlouběji do Schuberta. S tímto géniem jsem se dokonce i jednou setkal. Bylo to v Edinburghu v roce 1962, i když jen na chvíli. Při něm momentálně tvořím.

Kde nejraději čerpáte inspiraci?
Všude kolem sebe. Vše mi přijde tak nádherné. Mám teď celý den pro sebe. Vždyť je to gigantické bohatství, ten čas. A naše doba je tak zázračná. Na jedné straně úplně blbá, ale na druhé úžasná a krásná. Protože žijeme v převrtané technické proměně. Sám se divím, že jsem se této doby dožil. Kolikrát jsem byl operován, měl jsem těžké havárie na motocyklu, kdy jsem měl byt dávno mrtvý. Ale jsem tu pořád. Je to všechno prostě tajemný fátum, který zařizuje vše tak, jak to má být. Já, jako osmdesátiletý pán, už nic než čas nechci. Nechci úspěch, protože ve slově úspěch je zakomponován spěch. Vím, že minulost je známá, přítomnost v podstatě neexistuje a budoucnost každého děsí, protože lidský život nemá happy end.

Co plánujete do budoucna po Vaší velké retrospektivní výstavě?
Dobrá otázka. Výstava Panoptikum je pro mě zlomová. Celkem jsem zažil v životě tři zlomy. První, když jsem mohl vystavovat v Centrální expozici Benátského bienále. Druhý, když jsem v expozici Metropolitního muzea v New Yorku viděl svoje práce mezi nejslavnějšími grafikami. A třetí zlom nastává teď, když si uvědomuji, že musím začít spirálu svého vývoje od začátku. Převrátit vše do bodu nula, jako když mi bylo 15 a začal jsem kreslit. Mám tedy naprosto jasný cíl. Potřebuji hlavně čas, abych to co mám v hlavě mohl hodit na papír. Zase jsem si teď koupil grafická rydla a začínám od začátku. ∞

Radim Peško (* 1976) je nezávislý grafický designér žijící a pracující v Londýně. Ve své práci se zaměřuje na tvorbu písem, publikací a vizuálních identit a je také iniciátorem výstavních projektů spojených s grafickým designem. V roce 2010 založil a řídí digitální písmolijnu RP Digital Type Foundry a jeho písma v současné době používá řada jednotlivců a institucí po celém světě. Podílel se mimo jiné na identitách Boijmans Van Beuningen Museum v Rotterdamu, Stedelijk Museum v Amsterdamu, Aspen Art Museum, Fridericianum či Berlin Biennale 8. Účast na výstavách zahrnuje Graphic design in production+, Minneapolis/New York nebo Graphic Design Worlds na Triennale Design Museu v Miláně. Byl hostujícím lektorem např. na Gerrit Rietveld Academie v Amsterdamu, École nationale supérieure des beaux-arts v Lyonu, ÉCAL v Lausanne či University of Seoul v Koreji. Od roku 2011 je členem kurátorského týmu Mezinárodního bienále grafického designu v Brně.

Tomáš Celizna (* 1977) se věnuje grafickému designu zejména ve spojení s novými technologiemi. Prostřednictvím Fulbrightova stipendia (2006) absolvoval studium grafického designu na Yale University School of Art v New Haven (MFA, 2008). V současné době žije a pracuje jako nezávislý designér v Amsterdamu, kde také působí jako lektor grafického designu na Gerrit Rietveld Academie. Spolupracuje mimo jiné s OASE Journal for Architecture, s Královskou akademií umění v Haagu, Sandberg Instituut, Amsterdam a Museum of Contemporary Art Chicago. Od roku 2011 je členem kurátorského týmu Mezinárodního bienále grafického designu v Brně.

Adam Macháček (* 1980) po studiích na UMPRUM, Gerrit Rietveld Academie v Amsterdamu a ÉCAL v Lausanne spoluzaložil v roce 2004 studio Welcometo.as, od roku 2011 je členem kolektivu 201∞ Designers. Zabývá se především navrhováním knih, výstavních katalogů, ilustrací a identit. Spolupracoval mimo jiné s Moravskou galerií v Brně, Théâtre de Vevey (sezóny 2003–2012), Galerií Rudolfinum, San Francisco Museum of Modern Art, Chronicle Books, Editions Pyramyd, Památníkem národního písemnictví, Domem umění města Brna, California College of the Arts, Airbnb a dalšími. Pro Bienále Brno inicioval a připravil výstavy Work from Switzerland (2004) a From Mars (2006, spolu s Radimem Peškem). Od roku 2011 je členem kurátorského týmu Mezinárodního bienále grafického designu v Brně. Žije a pracuje v Berkeley. ∞

Marek Ehrenberger (* 1987) je rodák z Luhačovic, ilustrátor a grafický designér. Absolvoval Ateliér grafického designu a nových médií Petra Babáka na pražské UMPRUM. V budování vlastního stylu a pohledu na životní hodnoty jej ovlivnily stáže v Krakově, Zurichu a Barceloně. Jeho rukopis propojuje výrazné barvy a divoké kombinace a vzory, divné tvary a ještě divnější ideje. Během minulého roku společně se Zulou Jurou vyhráli cenu Nejkrásnější česká kniha roku za publikaci Pajzle, která mapuje pražskou hospodskou scénu. Taktéž se podílí již třetím rokem na vizuálu multižánrového no stress & hate free festivalu Luhovaný Vincent. ∞

Tereza Rullerová (* 1987) vystudovala na AVU v Praze v ateliéru Nových Médií Veroniky Bromové, dále na FaVU v ateliéru Intermédia Václava Stratila, pokračovala na Royal Academy of Art v Nizozemsku. Věnuje se grafickému designu v konceptuální, post-postmoderní podobě. Vytváří grafické návrhy, objekty, videa s prvky performance a další formy užitého umění v propojení s grafickým designem. Ve svých pracích propojuje virtuální realitu s reálným prostředím, nekonvenčně kombinuje vzory i tvary, tvoří intermediálně. V roce 2012 spolu s Vítkem Radimem založila grafické studio The Rodina. Jako VJ Texa pracuje od roku 2008 na vizuálních performancích. Spolupracovala například s kapelou To žluté, co máte na kalhotkách, IAMX, Načevou a Timem Wrightem či s kapelou MIDI LIDI. ∞

Adam Tureček (* 1975) vystudoval grafický a produktový design na pražské UMPRUM. Od roku 2008 spolu s Kristinou Ambrozovou pracuje ve studiu AAKKFOREVER.ORG, který se soustředí na produktový a grafický design. Zároveň chodí na směny do podniku hlídat síť.

Štěpán Malovec (* 1977) vystudoval grafický design na pražské UMPRUM. Za nový vizuální styl pro UMPRUM se stal spolu s Jakubem Strakou, Tomášem Brousilem a Petrem Knoblochem Grafickým designérem roku 2013 v rámci Ceny Czech Grand Design. Se svým studiem DesignAir už tento titul získal v roce 2011. Sem tam ho napadne i něco mimo obor. ∞

FunkFu, tak trochu kuriózní pseudonym všestranného umělce Martina Svobody. Známý je košilemi s podivnými tisky, grafickými dobrodružstvími, divokými písmy, animacemi nebo jinými ilustrovanými jepicemi. Žije na předměstí Prahy a inspiraci čerpá z rozbitých kolejnic, šustotu betonu, asfaltových koláčů, věží obytných bloků nebo městské divočiny s příměsí lesku mihotajícího se na obzoru. FunkFu je dobrodružství nejen v grafickém designu. Kolem je velkoměsto, plné nadjezdů a podjezdů, tunely, tráva prorůstající asfaltem a na obzoru se lesknou trsy mrakodrapů. V hlubinách periferie se soustruží drahokamy. Nejde to lehce, místo klenotů může vzniknout zmetek. Každý den tak popeláři odváží kontejnery plné pixelů, vektorů, ještě se hýbajících videí. Za zdmi je experimentální laboratoř, na jejímž operačním stole se kroutí magazíny, fanziny, oblečení nebo typografie. ∞

Navazuji na dubnový článek. Konečně nastal čas jít s pravdou ven. Napínali jsme vás dlouho a nyní mohu s klidným svědomím oznámit – dotáhli jsme to. Od ledna budete číst o kultuře z časopisu se zcela novým designem a jménem Artikl.

Už před osmi měsíci jsem vám prozradila, že chystáme ve spolupráci s Ateliérem grafického designu a nových médií pražské UMPRUM redesign Kulturní Pecky. V únoru tohoto roku jsme měli možnost shlédnout čtrnáct vizuálních řešení, která studenti na zimních klauzurách prezentovali. Ačkoli cesta byla náročnější, než jsem čekala, vidím už na svém monitoru novou podobu Kulturní Pecky. A od ledna 2014 kromě podoby změní časopis i své jméno. V rukou budete držet o trochu menší formát s matným papírem, současným vzhledem, čtyřmi stránkami navíc a kvalitním kulturním obsahem s názvem Artikl. Každý měsíc vás zároveň bude překvapovat barevná obměna aktuálního vydání. Přípravu podkladů nové vizuální podoby jsme svěřili Martinu Váchovi z Ateliéru grafického designu a nových médií pražské UMPRUM. Nelitujeme.

Proč tolik změn?
Obal prodává, už je to tak. Mám ráda osobitý projev nejen v textu, ale i ve vizuálním jazyku. Naše řeč už byla poměrně archaická. Zpětná vazba byla natolik silnou motivací, že jsme chtěli udělat krok dopředu a krom dobrého obsahu nabídnout i aktuální obal, který zabalí naši práci do listů papíru s osobitým výrazem. Postupem času jsme došli k tomu, že změníme i název. Jedním z důvodů byl fakt, že Kulturní Pecka se sice stala úderným slovem ve světě pražských médií, ale konotace nebyly zcela adekvátní. Zjištění – neprodává jen obal, ale i název.

Co znamená Artikl
Artikl má v sobě „art“, které objímá kulturu v celém jejím spektru. Artikl je zároveň článek. Naprosto vystihující fragment pro časopis. A k české denotaci tohoto slova – artikl je předmět obchodu, čímž náš časopis být musí, abyste mohli číst kvalitní kulturní informace a autorské texty zdarma. K dostání je na všech dobrých kulturních místech jako doposud.

V druhé polovině ledna vás srdečně zveme na křest nového kulturního magazínu Artikl do knihkupectví a vydavatelství Page Five ve Veverkově ulici číslo 5 na Praze 7. Připijeme si na něj 23. ledna 2014 v 19 hodin.


Artikl 2014
kulturní měsíčník
fb.com/artikl.org
artikl.org

Pokud čtete Kulturní Pecku průběžně již čtvrtý rok, jistě si všímáte drobných, v lepším případě i výrazných, změn. Dějí se kontinuálně s naším záměrem jít kupředu a zlepšovat jak kvalitu obsahu, tak i obalu. Pojďme si teď neformálně popovídat o formě.

V létě loňského roku vznikl poměrně radikální nápad, že Kulturní Pecka změní svůj design. Možná částečně i název – oprostí se od „alternativní“, „kulturní“ a „měsíčník“ a zůstane jen jádro – Pecka. Obal se změní zcela. Zakázku jsme exkluzivně nabídli pražské VŠUP, Ateliéru grafického designu a nových médií pod vedením Petra Babáka. V ateliéru 304 proběhly dvě schůzky, které se uskutečnily v zimním semestru. Představili jsme časopis z hlediska technického fungování, jeho filosofie a vizí do budoucna. Spolupráci jsme nakonec definovali jako návrh funkční titulní stránky Kulturní Pecky, který bude existovat v reálném prostředí. To se stalo zadáním studentům jako část jejich klauzurních prací. Jak ke klauzuře, jejíž vítězný návrh má být základem pro profesionální spolupráci s jejím autorem, přistoupili, jste mohli v únorovém týdnu od 14. do 20. v rámci Artsemestru na VŠUP posoudit sami.