Propíjím se do vesmíru, do uzavřenosti. Žebra praskají, prsní svaly se nadýmají, nebo spíš s nimi sousedící měšce. Láme se klasický prostor, ustupuje a jeho útržky mě svědí jen u konečků prstů, než se vznesu do bezhmotí.

Kutná Hora se na dva večery ponoří do světelného umění! Festival Světlem spojeni propojuje historické prostory města se soudobou audiovizuální tvorbou a nabídne nezapomenutelný zážitek plný světla a interaktivity.

Roman Franta (* 1962) vstoupil do kontextu českého umění v 90. letech až hyperrealistickými obrazy struktur přírodnin. Záhy přírodniny nahradil podobami a zbarvením broučích těl.

Pražské divadlo Studio Hrdinů připravuje již třetí premiéru sezony, tentokrát v mezinárodní spolupráci s Junge Oper im Nord Stuttgart. Jedná se o divadelní adaptaci povídky V kárném táboře spisovatele Franze Kafky. Režisérka a dramatička Katharina Schmitt přenese Kafkův příběh o exekuci do audiovizuálně sugestivní inscenace s názvem Aparát.

Po Audienci u Královny (premiéra 19. 3. 2015 ve Stavovském divadle) jsou Vlastenci druhou divadelní hrou britského autora Petera Morgana, kterou dramaturgové vybrali pro české publikum. Hra jen retrospektivním výčtem skutečných událostí, ale i reflexí minulých nešťastných náhod osudu i fatálních podcenění politických situací.

Stanout tváří v tvář lidem pohlcovaným technologií, kterak se proměňují v kyborgy, je zbrusu nová emoce. Není to samota, protože je sdílená. Není to ani sranda. Kapitalistický systém podporuje dravost, až sociopatii. V nových technologiích dostal hardware, který povzbuzuje rys zvaný ghousting.

Asi nejsem jediná, kdo si všiml, jak populární je výstava Neklidná duše Shiaru Shioty v pražské Kunsthalle. Sociální sítě na nepřeberném sdíleném audiovizuálním obsahu dokazují, že se budova galerie stala vyhledávaným místem kulturního programu mnoha lidí.

Drazí čtenáři a čtenářky. Závislost. Pouto, které svazuje i drží. A zároveň slovo, které vyvolává rozporuplné pocity. Myslíme na drogy, alkohol, nikotin, ale také na sociální sítě, práci, vztahy nebo moc. Jsme svobodní nebo jen přecházíme z jedné závislosti do druhé?

Na okolní prostor delegujeme až polovinu své paměti. Všechny ty revitalizace a rekonstrukce jsou jako strhávání pomníků. Když se mění prostor, ztrácíme kus sebe.

Když napsal Jaroslav Foglar scénář prvního dílu kresleného seriálu Rychlé šípy, netušil, že zakládá legendu.

Jen málo hudebnic vystřelilo za poslední rok ke hvězdám tak výrazně jako francouzská zpěvačka Zaho De Sagazan.

„Celý ten náš starý svět se rozpadá a je hrozné horko, nic nefunguje a nikdo neví, co dělat,“ V situaci, která nám dnes připadá nápadně povědomá, se ocitají postavy Oresteie britského dramatika a režiséra Roberta Ickea. Ten vyšel z antického mýtu a nenásilně jej adaptoval tak, aby srozumitelně promlouval k dnešnímu publiku.

Conditio humana. Tak zní název souborné výstavy Maria Kotrby (1959–2011). Na tuzemsko odvážný, protože vyžaduje širší povědomí nejen o vizuálním umění, ale i filozofii, literatuře nebo teologii. Zcela přiléhavý k jeho tvorbě.

Jedna z velkých předností Jana Mikuláška, kterými disponuje jako jeden z mála českých divadelních režisérů, je vytvořit inscenaci, která se na první pohled zdá jako – občas až nahodilá – koláž hereckých etud, situačních gagů a krajních situací. Při hlubším ponoru do merita věci však můžeme prohlédnout nesmírně propracovanou mapu významů, interpretací a společenských moralit.

Už jste zapomněli, proč máte v rukou telefon, a hledáte život, který vygooglovat nejde.

Svoje takřka desetileté angažmá v roli uměleckého šéfa HaDivadla končí Ivan Buraj režií hry Noc tribádek z pera švédského dramatika Pera Olof Enquista. Viděné lze nazývat divadelním útvarem jen stěží. Jedná se spíše o shluk náhodných a spolu nesouvisejících situací, na které již po cestě domů divák s úlevou zapomene. Dokonce ani obsazení Ivany Uhlířové do role Augusta Strindberga inscenaci od úpadku nezachraňuje.