To už jsem si představoval něco hrozného. Něco, co už jsem znal. Něco, co se týká jí a nějakého muže. Nějakého jejího nového objevu. Srdce mi bušilo, tep 250.

„Někoho jsem potkala,“ dodala.

A bylo to tady. Z tváře se mi vytratil úsměv i radost, kterou jsem tam vždy měl, když jsem byl s ní. Zesinal jsem, srdce se mi zastavilo, cítil jsem příšerný tlak na hrudi, svíral jsem mi žaludek. Pomalu jsem si vyndal cigaretu z krabičky a zapálil si, lehce jsem se zklidnil.

„Gratuluju,“ řekl jsem a zvedl se od stolu.

Šel jsem kouřit před hospodu. Chtěl jsem být sám. Zároveň jsem taky doufal, že za mnou Anna přijde. Marně, nepřišla. Vrátil jsem se zpět k ní.

„Ty seš strašnej, to byl vtip,“ řekla a smála se na mě.

Ulevilo se mi. Spadlo to ze mě, ale hněval jsem se na ni za to.

„Proč tohle, říkáš?“ ptal jsem se a nečekal na odpověď. „Jako bys nevěděla…“

„Jako bych nevěděla, co?“ otázala se.

„To je jedno,“ rezignovaně jsem odpověděl.

Anna se na mě zlehka usmála a já ji hned odpustil. Sám nevím proč. Snad proto, že nejsem konfliktní. Snad proto, že ji nechci ztratit.

„Hele, podívej se támhleten kluk vypadá jako Bob Dylan zamlada,“ řekl jsem.

Snažil jsem se změnit téma našeho hovoru. To jsem dělal celkem často, nepříjemné věci jsem nechtěl slyšet, zacpával jsem před nimi uši.

„Ty jo, to je fakt on. Ten je krásnej,“ řekla bezelstně a zvedla se od stolu.

Měl jsem za to, že jde na toaletu, ale její kroky směřovaly jinam. Šla za Bobem Dylanem. Seděl jsem u stolu jako opařený. Byl jsem zmatený a netušil, co se děje. Je to snad zas nějaký její vtip, pomyslel jsem si. Pociťoval jsem nový, daleko intenzivnější pocit bolesti. Fyzické bolesti. Měl jsem to všechno přímo před sebou, viděl jsem její i jeho smích. Tuhle porci jsem nechtěl jíst, byla zkažená a páchla. Odešel jsem opět z hospody. Cítil jsem zlobu, pokoření, prohru. Ještě jsem se kouknul skrze okna dovnitř do hospody, asi jsem doufal, že to vše je přelud, ale nebyl. Seděla tam s ním a očividně si měli co říct. Zapálil jsem si cigáro a sednul si na obrubník. Zas jsem na ni čekal. Anna asi za pět minut přišla.

„Kam ses poděl?“ zeptala se mě jakoby se nic nedělo…

„Jdu domů,“ odpověděl jsem klidně.

„Tak jo, já tu ještě budu,“ řekla a chystala se vrátit zpátky do hospody.

Sebral jsem poslední zbytky sil a odvahy a zadržel ji za ruku.

„Ty si vážně neuvědomuješ, co děláš?“ ptal jsem se.

Můj hlas zněl smířeně, snad posmutněle.

„Jako co? O čem mluvíš? Nerozumím ti…,“ nechápala.

Hleděl jsem na ni jako smutný psisko, kterému je ubližováno.

„Jo takhle,“ uvědomila si Anna, „ty to stále ještě nechápeš, co? Jde o nás dva, že jo?“

Anna se rozčílila, věděla totiž, že žárlím.

„Už mě nebaví tě pořád ujišťovat, že tě mám ráda. Opakovat ti, že mi je s tebou dobře, že si s tebou náramně rozumím a tak dále…Pochop ale už, že my dva nebudeme nikdy pár, nebudeme spolu chodit, nebudeme spolu spát. Já tě nemiluju. Seš pro mě jako bratr, chápeš to?“ řekla Anna.

Stál jsem před Annou a nechal na sebe dopadat všechny ty rány, který jsem už dávno znal. Ani tentokráte se nic nezměnilo, má láska nebyla naplněna. Byla surově potlačena, byla zadušena. Ten pocit pro mě nebyl nový. Očekával bych, že se proti němu obrním, že už mne nebude tak ničit. Ale kdeže! Smířen nejsem a lhostejnost nepociťuji. Proto budu stále bojovat ten prohraný boj s větrným mlýnem jménem Anna. Láska k ní je pro mě vším. Jsem vytrvalý a dokážu překousnout cokoliv. Věřím, že na mě čeká šťastný happyend, že budu odměněn, že Anna pochopí.

„Já tomu vážně nerozumím, vždyť to trvá už nějakejch 5 let… Co čekáš, že se jako změní?“ dodala ještě.

„Čekám na to až mě začneš milovat, tak jako miluju já tebe,“ řekl jsem.

Otočil jsem se na podpatku a vykročil do noci. Moje replika mi přišla jako z nějakého ufňukaného filmu, ale cítil jsem to tak. Anna mě vyprovázela pohledem, začalo pršet, můj stín byl jediný, kdo mi rozuměl, kdo šel se mnou. Velkolepá filmová scéna, už se jen otočit zpět a vidět, jak se za mnou rozbíhá. Ale takhle to nefunguje.

„Co to focení?“ zakřičela na mě Anna.

Přál jsem si, aby řekla něco jiného. Něco velkého, něco významného. Ale asi jsem si to moc maloval. I tak jsem byl však rád.

„Tak já ti zítra zavolám,“ ještě křikla.

Po pár krocích jsem se otočil, chtěl ji zamávat, rozloučit se, ale už tam nebyla. Dal jsem se znovu do kroku a těšil se na zítřek, až ji zase uvidím.

Konec.
Předchozí díly zde, zde a zde.

„Mně se to teda nelíbilo. Bylo to dost blbý,“ řekla Anna.

Já jsem takový pocit neměl. Byl jsem poměrně spokojený, ale nechtěl jsem být konfliktní. Nechtěl jsem rozbít ten společný estetický názor, který nás spojoval. Ať se to týkalo hudby, výtvarného umění, literatury či filmu, tak jsme se vždy bez větších problémů na všem shodli. Měl jsem obavy jí vzdorovat. Bál jsem se, že by mne za to mohla odvrhnout. Ano, byl jsem podlézavý. Ale kdo není, když miluje?

„Bylo to blbý, mně se to taky nelíbilo. Navíc ty lidi tam. Já nevím, já prostě nemám rád tyhle typy akcí. Je to všechno takový strojený a všichni tam jsou nažehlený,“ řekl jsem.

„Máš pravdu. Mně to přijde takový neupřímný. Jednak ty fotky, ale i ty lidi. Je to taková nafouknutá bublina… Musíme dělat vlastní věci. To je jediná cesta!“ řekla Anna.

Ona je takovou revolucionářkou, co se týká umění. Nezdá se jí, nenaplňuje ji, žádá si více. Chce jím být oslovena, nějak pohnuta. Současné moderní umění jí však tento pocit nenabízí. Je takový staromilec a já s tím nemám příliš problém, vesměs s ní souhlasím. Jen nejsem tak kritický a snažím se dnešnímu umění dát šanci.

„Mám jeden takovej nápad. Mě tak rozčilujou ty fotky všelijakech zuboženejch Nepálců, Indů a já nevím koho všeho. Jsou úplně všude. V galeriích, v kavárnách, každej je má doma. Mě to prostě nebaví. Je to tak banální. Každej, kdo byl někdy v týhle ňáký prdeli, tak přijede s fotkama chudejch domorodců. Nejlépe malejch dětí a staříků… Já bych to udělal naopak. Vyfotil bych lidi z Prahy při jejich obvyklé denní činnosti a udělal výstavu třeba v Nepálu. Myslíš, že by se ti domorodci dojímali stejně, jako se dojímáme my nad jejich fotkama?“ řekl jsem.

Došli jsme před hospodu a bylo jasný, že venku nezůstaneme.

„To je dobrej nápad. Budou tam malý batolata ve značkovejch hadrech a krásnejch kočárcích. Pak vyžehlení panáci a krásný paničky v kostýmech… To musíme udělat. To je sranda!“ smála se Anna.

Zapálil jsem si cigáro a důležitě kouřil. Mé sebevědomí rázem stouplo, Anně se nápad líbil, a to bylo pro mě tím nejdůležitějším. Neznám totiž příjemnější pocit, než když vymyslím něco, co Anna ocení. Tím si zajišťuji její přízeň, její pozornost, její zájem o mou osobu. Občas mne napadly otázky, zdali bych byl takto nápaditý a měl motivaci i bez Anny, zdali to nedělám všechno právě kvůli ní, abych stoupl v jejích očích. Na tyto otázky jsem si však nedokázal odpovědět. A upřímně, ani jsem se jimi nechtěl příliš trýznit.

„Tak to prostě uděláme, je to celkem jednoduchý,“ řekl jsem, přičemž jsem cítil nadšení a touhu to skutečně udělat.

S Annou máme spousty plánů, spousty nápadů a ideálů, ale nedaří se nám je dotáhnout do konce. Nadšení opadne, není čas, přijde nový nápad…

„Já bych to vážně udělala!“ řekla s nepředstíraným zájmem.

Najednou jsem si všiml, že z Anny opadlo nadšení, že se trochu zachmuřila. Zmizel jí úsměv z tváře.

„Musím ti něco říct, ale nesmíš se zlobit,“ řekla.

Usmál jsem se, protože mi její přání přišlo lehce bizarní. Byl jsem napjatý, s čím Anna přijde.

Pokračování v příštím čísle tištěné Kulturní Pecky.
Předchozí díly zde a zde.

„No já nevím, ještě musím něco dělat,“ řekl jsem. „Mám nějakou práci. V kolik to je?“ Byl jsem jako obvykle nadšený, že mi Anna volá. Ale nechtěl jsem znít tak, aby mou radost poznala. Předstíraný ležérní nezájem, to je můj životní postoj. Projevovat city je totiž slabost, za kterou se platí, jak jsem někde četl.

„Je to od 7. Mohli bysme se sejít v 6. a jít třeba na pivo, co myslíš?“ ptala se Anna.

„Tak to by snad šlo, dáme si ještě vědět, už musím končit,“ odpověděl jsem a položil sluchátko.

Ze saka jsem si vyndal krabičku cigaret, sebejistě si s ní pohrál a zapálil si. Přemítal jsem, co asi Annu vede k tomu, že mi vždycky zavolá a zve na kdejakou kulturu. Jasně, vysvětloval jsem si to tak, že tentokrát mi padne kolem krku a s pláčem se mi vyzná ze svých citů. Takhle jsem si to maloval pokaždé, když mi zavolala. Je divný, že tento pocit naděje mě nikdy neopustil, ani neomrzel.

Pokaždé, když jdu na schůzku s Annou, tak se těším na její úsměv. Na její pozitivní náladu, která ji neopouští a kterou rozpouští mé chmury a pochybnosti, jež mne zužují. Ona je pro mě ostrovem důvěry, energie a lásky.

Seděla v hospodě a četla si. Přišel jsem k ní a políbil ji na tvář. Usmála se.

„Co čteš?“ zeptal jsem se.

Otočila na mě hřbet knihy, byl to Londonův Tulák po hvězdách.

Na tváři mi uvízl úsměv. Tuhle knížku jsem jí totiž dal já. Měl jsem radost, že ji čte.

„Jsem dneska viděla supr film. Sedmikrásky, od Chytilový…,“ řekla Anna.

„Jasně, to znám. Česká nová vlna…,“ řekl jsem, „Ty dvě holky tam jsou dost ujetý, co?“

Anna přitakává a zapaluje si cigaretu.

„Voni si tam hrajou s těma chlapama moc hezky, co? Neříká ti to něco?“ zeptal jsem se a usmál se na ni.

Měl jsem zároveň i trochu obavy, abych se ji nedotkl. Ale ona není tak vztahovačná jako ostatní a nechybí ji nadhled.

„Prosím tebe, co to říkáš? To je zas nějaká blbost!“ odpověděla s úsměvem.

Existovalo mezi námi zvláštní pouto, souznění a jistě i určitý druh lásky. Z rozhovorů s ní jsem znovu a znovu nabýval pocit, že má láska k ní bude jednou opětována.

Pokračování v příštím čísle tištěné Kulturní Pecky.
Předchozí díl zde.

Přišla za chvíli. Políbila mě na tvář. Sedla si a smála se. Měla jako obvykle dobrou náladu. Za to já kouřil jednu za druhou a sbíral odvahu ke svému proslovu plnému pravdy. Normálně netrpím problémy s komunikací, ale pokud mám být upřímný a bez vytáček mluvit o svých citech, tak s tím je problém. Nevěděl jsem jak začít, ale ta touha ulevit sám sobě, dostat to ze sebe byla tak velká, že bylo zbytečné se ji bránit.

„Kdybys to náhodou netušila, nebo ti to nedocházelo, tak já tě miluju. Je to naprosto jednoduchý a já to tak cítím…Takže, asi tak…,“ řekl jsem.

Oddychl jsem si, měl jsem ze sebe radost, že jsem svůj strach překonal. Sice můj proslov nebyl bůhvíjak nápaditý a originální, ale na druhou stranu i přímočarost má své kouzlo. Kavárnou zněl pomalý jazz, přítmí dávalo pocit intimity a milenecké páry u stolů se nalévaly levným vínem. Hleděl jsem na Annu, čekal na její odpověď, na reakci, na výraz její tváře. Marně. Stále se usmívala. Stále měla ve tváři ten stejný úsměv, se kterým přišla. Nedokázal jsem s ní sdílet její klid. Měl jsem potřebu něco udělat, něco říct, začít žonglovat se svíčkami na stole, například. Zvedl jsem se od stolu a šel k baru, kde jsem si objednal panáka vodky. Aby to nevypadalo, že trucuji, tak jsem ho do sebe kopnul a rychle se vrátil k Anně. Byl to moment, ale pomohl.

„Ty jo, vidíš toho kluka s tou holkou u vedlejšího stolu?“ zeptala se Anna. „Von ji normálně hladí prsa a vona mu šahá mezi nohy. To je děsný…“

Kroutila hlavou a přitom se tiše smála. Je sběratelkou a hledačkou podivných situací, ostatně stejně jako já, a tahle situace přesně taková byla.

„Hmmm, to je fakt divný,“ odpověděl jsem. „To se sem moc nehodí, co? Jako erotickej klub to tady teda nevypadá.“

„To teda ne, ale zas na druhou stranu proč ne…,“ zakončila chápavě Anna.

Byl jsem rád, že jsme zamluvili mlčení. Že se vzniklá bariéra hned zas prolomila. Ani jsem nepomyslel na to, že na mé vyznání nijak nereagovala. Neměl jsem jí to za zlé. Je pravda, že jsem se cítil trochu trapně, ale její nakažlivý smích mne ujistil, že vše je v nejlepším pořádku. V ten okamžik jsem vlastně ani víc nechtěl, důležité pro mne bylo, že jsem byl s ní.

Pokračování v příštím čísle tištěné Kulturní Pecky.