Odcházeli jsme z vernisáže. Mlčeli jsme.

„Mně se to teda nelíbilo. Bylo to dost blbý,“ řekla Anna.

Já jsem takový pocit neměl. Byl jsem poměrně spokojený, ale nechtěl jsem být konfliktní. Nechtěl jsem rozbít ten společný estetický názor, který nás spojoval. Ať se to týkalo hudby, výtvarného umění, literatury či filmu, tak jsme se vždy bez větších problémů na všem shodli. Měl jsem obavy jí vzdorovat. Bál jsem se, že by mne za to mohla odvrhnout. Ano, byl jsem podlézavý. Ale kdo není, když miluje?

„Bylo to blbý, mně se to taky nelíbilo. Navíc ty lidi tam. Já nevím, já prostě nemám rád tyhle typy akcí. Je to všechno takový strojený a všichni tam jsou nažehlený,“ řekl jsem.

„Máš pravdu. Mně to přijde takový neupřímný. Jednak ty fotky, ale i ty lidi. Je to taková nafouknutá bublina… Musíme dělat vlastní věci. To je jediná cesta!“ řekla Anna.

Ona je takovou revolucionářkou, co se týká umění. Nezdá se jí, nenaplňuje ji, žádá si více. Chce jím být oslovena, nějak pohnuta. Současné moderní umění jí však tento pocit nenabízí. Je takový staromilec a já s tím nemám příliš problém, vesměs s ní souhlasím. Jen nejsem tak kritický a snažím se dnešnímu umění dát šanci.

„Mám jeden takovej nápad. Mě tak rozčilujou ty fotky všelijakech zuboženejch Nepálců, Indů a já nevím koho všeho. Jsou úplně všude. V galeriích, v kavárnách, každej je má doma. Mě to prostě nebaví. Je to tak banální. Každej, kdo byl někdy v týhle ňáký prdeli, tak přijede s fotkama chudejch domorodců. Nejlépe malejch dětí a staříků… Já bych to udělal naopak. Vyfotil bych lidi z Prahy při jejich obvyklé denní činnosti a udělal výstavu třeba v Nepálu. Myslíš, že by se ti domorodci dojímali stejně, jako se dojímáme my nad jejich fotkama?“ řekl jsem.

Došli jsme před hospodu a bylo jasný, že venku nezůstaneme.

„To je dobrej nápad. Budou tam malý batolata ve značkovejch hadrech a krásnejch kočárcích. Pak vyžehlení panáci a krásný paničky v kostýmech… To musíme udělat. To je sranda!“ smála se Anna.

Zapálil jsem si cigáro a důležitě kouřil. Mé sebevědomí rázem stouplo, Anně se nápad líbil, a to bylo pro mě tím nejdůležitějším. Neznám totiž příjemnější pocit, než když vymyslím něco, co Anna ocení. Tím si zajišťuji její přízeň, její pozornost, její zájem o mou osobu. Občas mne napadly otázky, zdali bych byl takto nápaditý a měl motivaci i bez Anny, zdali to nedělám všechno právě kvůli ní, abych stoupl v jejích očích. Na tyto otázky jsem si však nedokázal odpovědět. A upřímně, ani jsem se jimi nechtěl příliš trýznit.

„Tak to prostě uděláme, je to celkem jednoduchý,“ řekl jsem, přičemž jsem cítil nadšení a touhu to skutečně udělat.

S Annou máme spousty plánů, spousty nápadů a ideálů, ale nedaří se nám je dotáhnout do konce. Nadšení opadne, není čas, přijde nový nápad…

„Já bych to vážně udělala!“ řekla s nepředstíraným zájmem.

Najednou jsem si všiml, že z Anny opadlo nadšení, že se trochu zachmuřila. Zmizel jí úsměv z tváře.

„Musím ti něco říct, ale nesmíš se zlobit,“ řekla.

Usmál jsem se, protože mi její přání přišlo lehce bizarní. Byl jsem napjatý, s čím Anna přijde.

Pokračování v příštím čísle tištěné Kulturní Pecky.
Předchozí díly zde a zde.