„V ložnici, maluje,“ řekl jsem.

„Já nevím, jestli to byl dobrej nápad sem chodit. Já ji vlastně moc neznám…“ z nervozity si zapálil obráceně cigaretu.

„Klid. To je v pohodě. Je ráda.“

Zvedli jsme se a šli za ní do ložnice.

„Někdo tě přišel navštívit, Viktorie.“

„Jó? A kdo?“ a ani na chvilku se na nás nepodívala a dál si pohrávala se štětcem.

„Tomáš.“

Pomalu se na nás otočila. „Ahoj,“ řekla Tomášovi a rychle odešla z pokoje.

Zůstali jsme sami.

„Co s ní je? Není nějaká divná?“ ptal se zmateně Tomáš.

„Klid. Je to umělkyně, ty maj právo bejt takový. Hele, jde do vany. Půjdem za ní.“

„Jak za ní? To je přece… to se nehodí…“

Otevřeli jsme dveře a vstoupili. Tomáš si nejistě sedl na zem a zapálil si cigaretu.

„Tomáš ti přinesl víno, podívej, Viktorie.“

Viktorie se styděla, Tomáš se styděl a já jsem se snažil, aby oba svůj stud zahodili.

Tomáš občas pokývá hlavou, ale nic neříká. Viktorie pozoruje svá prsa, na kterých se dělají vrásky.

„Tak asi nejlepší bude, když vás tu nechám o samotě, co?“ řekl jsem a měl jsem nakročeno ven.

„Ne, zůstaň tady,“ ozvala se Viktorie.

„Dyť tady máme to víno, že jo…“ řekl Tomáš.

Zůstal jsem tedy. Dál se mlčelo. Tomáš mi podal láhev. Napil jsem se a podal ji Viktorii, ta se také napila a podala zpět Tomášovi. Slova se vznášela kolem nás, ale slyšet je nebylo. Víno se dopilo.

„Tak už můžu jít?“ řekl jsem a otevřel dveře.

„Nechoď,“ řekla Viktorie.

Tomáš mlčel.

„Hele, už mě to nebaví. Co já tady s váma budu asi tak dělat? Ty se líbíš jemu. On se líbí tobě, tak v čem je problém?“ řekl jsem.

Oba byli zaskočeni. „Ty seš můj kamarád a ty moje kamarádka, mám vás oba rád. Já vás tu teď nechám o samotě a nikomu to nebude blbý, jo?“ a odešel jsem z koupelny.

Vyšel jsem z bytu a zamířil do výčepu na pivo. Ten den se mezi mými kamarády zrodila láska. A já přemýšlel, jestli ta má upřímnost a vášeň zas nebyla jen alkoholovým oparem, který mě bude mrzet.


Konec.
předchozí díl zde
redakčně kráceno

Viktorie tráví svůj čas nejraději ve vaně. Je to její místo, její osobní prostor, její skrýš. Ve vaně je doma, ve vaně k ní nemůže okolní svět. Ve vaně může o okolním světě nerušeně přemýšlet, aniž by se jí dotýkal. Jinde to tak není, vysvětlovala mi.

Vešel jsem a viděl jsem ji v její obvyklé poloze. Seděla ve vodě, kouřila cigarety, pouštěla si hudbu na notebooku a poblíž ležel telefon.

„Tak co je, co se děje?“

Jen zavrtěla hlavou a přitočila si trochu horké vody.

„Jde o chlapy, že jo?“ vyzvídal jsem.

S Viktorií je to těžký. Pokaždý, když si mě zavolá, tak zezačátku nemluví. Mám z ní vždycky dojem, že není ani ráda, že jsem přišel.

Viktorie je Ruska a studuje v Čechách proto, že v Rusku je zima, Putin a vodka. Kreslí realistický obrazy, kde zachycuje opuštěný industriální místa, ve kterých se zasekl život. Moc barev nepoužívá, její obrazy jsou studený, nepřístupný a sledovat je není žádný potěšení. Člověk tam ale vidí její duši, a to se mi líbí. Její umění je pravdivý a bez pozlátka.

Viktorie koukala před sebe, jako bych tam ani nebyl. Nevěnovala mi ani jeden pohled. Vytáhl jsem tedy knížku a začal si číst.

„Ty seš teda dobrej, ty ke mně příjdeš a začneš si tu číst… To jsem si teda pozvala toho pravýho, do prdele,“ zlobila se Viktorie.

Odložil jsem knihu. Viděl jsem rozzlobenou dětskou tvářičku a prsa pohupující se nad vodou. Schovala se pod hladinu.

Na chvilku jsem zauvažoval čistě živočišně. Pak jsem si ale uvědomil, že přátelství a sex nejde dohromady. Jedno ruší druhé. Proto jsem si přikázal zákaz jakýchkoli nepřístojností. No jo, ale co chtíč? A co chlastem unavená morálka?

Podala mi houbu a ukázala na záda.

„Víš, jak si mě seznámil s tím svým kamarádem Tomášem?“ začala Viktorie.

„No,“ odpověděl jsem a pečlivě se věnoval její kůži.

„Tak von mi volal,“ otočila se na mě.

„Tak to se mu asi líbíš, ne?“ odtušil jsem s nezájmem.

„Opravdu si myslíš, že se mu líbím?“ zeptala se s nadšením.

„Tak asi jinak by ti nevolal, ne?“

„Jasný, ale on mi volal s tím, že by si chtěl půjčit nějakou knížku, o který jsme se spolu bavili.“

„To je taková zástěrka, Viktorie.“ Houbou jsem se dostal k zátylku a prsty se letmo dotýkal její kůže.

„Myslíš? Von vo tý knížce ale mluvil dost přesvědčivě, jako kdyby neexistovalo na světě nic důležitějšího, než ta blbá knížka,“ řekla Viktorie.

„To je hra. Někdo ti bude povídat o knížkách a jinej ti rovnou řekne, že tě chce,“ odložil jsem houbu a rukama dál mydlil Viktoriino tělo.

„Co říkáš ty holkám, když se ti líbí?“ optala se Viktorie.

Nahnul jsem se k ní a políbil ji na zátylek. Rukou sjel k prsům.

„A co vlastně ten tvůj kamarád dělá?“ zeptala se.

„Je to ajťák,“ řekl jsem mimoděk a dál Viktorii líbal.

„Ajťák jo?“

„No, ale je dobrej. Myslím, že byste se k sobě hodili.“

Viktorie se zvedla, oblékla do županu a odešla do kuchyně si zapálit. Přišel jsem k ní zezadu a vjel rukou pod župánek.

„A není von taky trochu divnej?“

„Je skvělej, Viktorie,“ řekl jsem.

„Já se prostě nechci zase spálit.“

To už dokouřila. Zavřela oči a nechala mě, abych si s ní hrál. Odešli jsme do ložnice, kde jsem ji pomiloval.

„Mně se asi líbí,“ začala opět nejistě.

„To je dobře. Ty se mu taky líbíš.“

Leželi jsme vedle sebe a hladili se. Zazvonil telefon, volal mi Tomáš. Zvedl jsem se a odešel do kuchyně.

„Jsem u Viktorie, přijd. Bude ráda.“ řekl jsem.

„Je to kamarádka,“ povídám.

„Řešíme tu tebe, vole.“

„Vem nějakou láhev a přijď,“ ukončil jsem hovor.

Vrátil jsem se k Viktorii. Už nebyla v posteli, ale seděla u plátna. Pozorně štětcem občas doladila místa, která se jí nezdála.

„Přijde Tomáš.“


pokračování zde
redakčně kráceno