Procházel jsem se zenovým lesem. Sedl jsem si na mechem porostlý pařez, že budu před kolemjdoucími předstírat meditaci. Místo toho jsem začal psát a dopsala mi propiska. Tak mě tam spatřili s několika slovy a čmáranci. Děcka pozdravila.

Vyrazil jsem z Vršku dolů. Cestou jsem vyslechl tři náhodné úryvky rozhovorů. „To je po piči. Po piči znamená dobré.“ „No, jak po které.“ „Parlez-vous anál? Mluvíte jazykem análního sexu?“ „Jak se řekne anglicky pochva?“ „Pochva? To nevím, jak se řekne anglicky pochva.“ Holka, která šla proti mně, se na mě podívala. Když jsem se pak vrátil nahoru, oslovil jsem ji. Nabídla mi, že u ní můžu spát ve stanu, abych nemusel jet ráno domů. Odmítla mi dát svůj fejsbuk. Prý je to zbytečné, má kluka.

Ve čtyři čtyřicet jsem vyrazil. Abych neusnul, občas jsem si zpíval. Představoval jsem si, jak se mohlo vyvinout to spaní u ní. Ale měla kluka. Auto poskakovalo po dálničních pražcích, až jsem z toho byl nadržený. Vůz mi ujel na stranu a vylil se adrenalin, vzrušení opadlo. Nudu jsem si zpestřoval vteřinovým zavíráním očí, skoro jistý, že je zase otevřu.

Nakonec jsem úspěšně dosáhl postele a mohl si užít úlevu odlivu pozornosti. Nebyl už čas na sebehate za dismanagement okolností, jen na enlightenment oproštění vědomí k blízkému setkání třetího druhu. Myslím spánek. Cítil jsem se jako tenkrát po éteru na operačním stole, odpočítával jsem vteřiny. „Proč jsem tam sakra nespal?“ opakoval jsem si teď už bezbolestně a brzy dostal odpověď.

Ten fejsbuk mi nakonec dala. Píšu foneticky fejsbuk, protože je to zdomácnělé slovo. Tramvaj se taky dřív psala tramway. Původně mi ho nechtěla dát, že má toho přítele. „To se nevylučuje,“ naléhal jsem. „Co?“ „Mít přítele a dát. Fejsbuk.“ „Whatever. Langrová. Jsem zvědavá, jestli si to zapamatuješ.“ „Já si pamatuju všechno,“ podal jsem jí ruku a ona ji vláčně stiskla. Chvíli ji nechala v mé dlani jako v červené knihovně, ale spíš byla opilá.

Nové vzplanutí
Někdo chtěl fejsbuk i po mně. Byla ze skupiny lidí, která rozdělala oheň a udržovala ho. Vypadali jako zálesáci, ale byli z Prahy. Dívala se zamyšleně do plamenů. Jako hodně holek z fesťáku, připomínala mi Adélu. Upoutal jsem její pozornost házením klacků do ohně. Z temného lesa je nosil její kámoš. „Pořádně to zatop!“ povzbuzoval mě. Někdo ji polil pivem. Vstala a držela si sukni nataženou, aby ji vysušila. Nabídl jsem se, že jí ji podržím. Stěžovala si, že přitahuje katastrofy. To mě odpuzuje. Ne, když je někdo přitahuje, ale když si na to někdo stěžuje. Tím je právě přitahuje. Jinak prodává bylinky na farmářských trzích.

Pociťoval jsem zadostiučinění z každého nového vzplanutí. Pohupoval jsem se do elektra, kterým můj mozek pohrdal, ale tělo si v něm libovalo. Ego polevilo v leptání starostí. Osvícené tváře pohodových lidí, fascinující proměna dřeva v nic. Ty jsi ten popel, kamaráde. Občas jsem se pustil do dramatičtějších pohybů. Chvíli trvalo, než mě znehybnilo vědomí okolních pohledů. Její kámoš nás fotil. Posteskla si, že před objektivem nedokáže být přirozená. „To po tobě ani nikdo nechce, ne?“ „Právě že fotograf jo.“

Přišel Ondra Strava, známý ze střední. Bydlí teď s rodinou v Ostrově u Macochy. Děti spaly ve stanu s mámou, konečně měl čas si trochu zakalit. Využíval ho teatrálně. Každou chvíli se bavil s jinou ženou a vždycky mě nějak zapojil. Jedné říkal, že jsem byl v mládí jeho Buddha. Já jsem na něj vždycky žárlil. Jednou mě s ním podvedla Karolina. Líbal jí nohy na záchodě. Nějaké Španělce řekl, že dělám slam poetry. Pohlédla na mě se zájmem.

K ohni za mnou přisedl Ondrův kámoš z Krhova. Byl úplně na všech ročnících tohohle festivalu. „Byl jsem tu sám, s různýma holkama, se kterýma jsem zrovna chodil, pak se ženou, pak i s dětma,“ hleděl zasněně do ohně bez náznaku energie. „Rozjížděli to tu v devadesátých letech Psí vojáci… Ondra je fakt dobrý, že tančí. Že to dokáže dát do toho těla. Já už vůbec,“ šeptal. Hleděl do ohně tak prázdně, že jsem na něj brzy zapomněl. Ze zapomnění mě vytrhla bylinkářka. Přes vatru se na mě svůdně usmívala. Lekl jsem se. V tom světle mi najednou připomínala spolužáka ze základky Formana.

Nepřítomné oči
Když jsem se s ní předtím bavil, mou pozornost nabourala nějaká blondýna. Chtěl jsem za ní jít, ale nemohl jsem. Nebo mohl, ale bylo by to asociální. Mám trochu poruchu pozornosti, co se týče holek. Bylinkářčin signál od té doby rušil šum. Pak ten Forman. Nakonec jsem jí ani nedal ten fejsbuk. Když si odskočila za přáteli, zavolal jsem na Langrovou. „Pojď mi říct něco arabsky!“ Učí se arabsky, jede dobrovolničit do Palestiny.

Pak jsem potkal ještě jednu holku. Vlastně předtím, ještě za světla. Měla dredy. „Ty máš ponožky v sandálech, ty jo. Neřešíš?“ otevřel jsem konverzaci. Měla ponožky v sandálech, vůbec neřešila. Nic neříkala, ale tvářila se mile. Měla nepřítomné, pomněnkové oči. „Sis vybrala docela akupunkturní opěrátko,“ pokračoval jsem. Opírala se o trosky cihlové zdi. Usmála se. „Proč nejsi v amfiteátru? Hrajou písničky ze Samotářů.“ „Nelíbí se mi ten zpěv.“

Bydlí na statku Valeč, kde se každý rok koná festival Povaleč. Nikdy jsem tam nebyl, ale jezdívá tam Adéla. Je to až u Karlových Varů. Do Boskovic přijela, aby odtamtud vypadla. „Proč?“ „Včera to bylo deset let, co se zabil můj přítel.“ Kolem pobíhala její dcerka, hrála si s jinými dětmi. Zrovna zaběhly za stan. „Vždycky je to nejsilnější v tuhle dobu,“ řekla. „A jak se to stalo?“ „Točil si pivo ze sudu. Pípa byla pod proudem.“ Chtěl jsem pronést něco o dobré smrti, ale zarazily mě její oči. „Pořád tě to trápí?“ „Jsem úplně v prdeli.“ S gymnastickou mrštností se vyšvihla do stoje a připojila se ke známým, kteří zrovna přišli. Mladí rodiče. Zůstal jsem tam sedět sám s její taškou. To se mi stává často. ∞

Než jsme spolu spali, než se se mnou vyspala, párkrát jsme poseděli v čajovně. Objednal jsem ženšen. Podíval jsem se jí do očí a prožil zvláštní věc. Viděl jsem tam vesmír. Čas se zastavil. Byl jsem mimo něj, skrz ni, jen s ní. Řekl jsem jí to. Nenuceně se usmála, jako by to bylo něco běžného, snad polichoceně. Bylo to intenzivní a trochu strašidelné, protože se zdálo, že si to přivlastňuje. Mě. Řekl jsem jí to ne proto, abych ji dostal do postele, ani abych jí polichotil, ale protože se to prostě dělo a bylo to zajímavé. Jako by na obloze vzplanul meteorit, takové obyčejně úžasné. Intimita, líbání a sex byly prvotřídní. Vždycky se přesně tak jako v té čajovně zastavil čas a zmizely pochyby. Pochyby šly na ryby, hned po vyvrcholení se ale vrátily. Pak mě to s ní až tak nebavilo. Byla to taková mlčenlivá víla. Měla tu vytrhující sílu, ale já jsem kromě fyzického taky hodně psychoanalytický a v neposlední řadě i duchovní člověk. Trochu neobratně mi psala na fejsbuku, trochu moc se mi svěřovala a občas pronesla větu, kterou úplně nejvíc nesnáším: „To si děláš srandu.“

Když balím holku, balím ji tak nějak psychoanalyticky. Je známá věc, že když dojde na dotyky a city, psychoanalýza jde do háje. Nebo do ráje. Pacient lékaře nelítostně vcucne do svého světa, přenese na něj svoje stíny. Začne brát jako samozřejmost jeho služby, uzurpuje si je. Ne že bych si za ně nechával platit, ale určitě je nerozdávám jako samozřejmost. Vystavila mě svým mindrákům, vyšťavila svěrákem komplexů. Namíchala radioaktivní dryják, jehož kalich jsem nechtěl pít. Jsem abstinent. Nechtěl jsem s ní už nic mít, mlít na téma její hry, téma tmy, téma My. „Jsme v pohodě?“ psala mi třeba, když jsem hned neodepsal, důvěrná jako smrt. To mě plašilo, chtěl jsem pryč. Co nejdál, zase se otevřít světu. Bylo to ambivalentní, protože v pozadí, v podtónu pořád zelo lákadlo šuku, fyzický ekvivalent té psychické těsnoty. Jedno asi nešlo bez druhého. Aby člověk něco získal, musí něco jiného ztratit, jak se říká.

Pornografický vztah
Za sex svobodu a za svobodu sex. Napřed kývla na pornografický vztah. Vysvětlil jsem jí, že to znamená jen se setkat za jediným účelem bez dalšího. Pak ale chtěla být kámoška, jako by to bylo něco běžného. Jako by za ten sex. Ale kámoška plus pornografický vztah rovná se vztah. Bylo to vydírání. Nenechal jsem si to líbit, nechal jsem to být. Nějak jsem pak nemohl najet obvyklou flow. Říkala, že mě obdivuje pro to, jak jsem nenucený při seznamování. Slíbil jsem, že ji to naučím. Ona se to ale nechtěla učit, chtěla to zničit. Něco zničit je podle Sartra nejsnadnější způsob, jak se toho zmocnit. Sex dva lidi spojí, ne že ne. I v tom duchovním. Odpojí od Boha.

Používal jsem kondom, ale trpěl iracionálním strachem, že otěhotní. A bude po ftákách. Představoval jsem si, jak jsem nucený režimem, systémem se s ní spříznit, spřáhnout, být s ní zadobře. Aktivoval by se ve mně rodinný princip a mohl bych zapomenout na nezúčastněně vědecký průzkum života. Nebo by šla na potrat a já bych žil s pocitem ztraceného dítěte. Jestli mi něco jde, tak trápit se. Občas jsem dostal nezvladatelně bezuzdné puzení s ní okamžitě být a všechno si vyříkat, vystříkat. Když jsem to vydržel, byl jsem rád. Vznikly nové, jiné, zajímavé situace. Napsal jsem jí, až když jsem na ni zapomněl. Jestli se nechce zajet někam vykoupat. Jednou jsem jí řekl: „Škoda, že není léto, mohli jsme se zajet vykoupat.“ „Tak můžeme, až bude,“ řekla ona. „Dobře.“ Rád plním sliby, rád dělám věci doslova, kladu slova nad reálné události. (Rád předstírám lásku. Snad proto, že mi tak chybí. Snad proto, že není.) „Asi jo,“ odpověděla bezvolně. „Nepřijedeš do Zlína?“ zeptal jsem se a myslel, že odmítne. Má nějakou hrdost, drzost, ne? „Dobře,“ odpověděla.

Chodili jsme po městě. Přemýšlel jsem, jak se jí zbavit, pak jsme si ale sedli na lavičku a začali se bavit. Rozproudila to zmínka o Bětě. Holka, která se mi líbila. Napsal jsem jí na fejsbuku, že se mi líbí, jak se rozhlíží po světě, že to taky dělám. Vyšlo najevo, že je to její kámoška. Běta jí tu mou zprávu dala přečíst se slovy, že jsem psychopat. „Nešlo by s ní jít do trojky?“ zeptal jsem se. „S Bětou asi ne.“ „Proč?“ „Nevím, protože je to Běta.“ Zmínka o Bětě vzbudila můj zájem o ni. I to je příroda. Proprcat se skrz někoho k někomu jinému. Sami jste na suchu, mimo systém. I to je slast, když si ji dovedete vychutnat. Přišla řeč na to, že někteří lidi spolu spí jen tak a setkávají se jen kvůli sexu. „Chceš sex?“ řekl jsem napůl v žertu. „Kde?“ zvedla rukavici.

Sex
Šli jsme do auta, sáhl jsem jí pod podprsenku. „Proč to děláš?“ zeptala se. „Protože…“ „Já vím, protože jsi nadržený.“ „Protože chci,“ ospravedlnil jsem se obvyklou výmluvou. Políbili jsme se. Bylo to tam. Zastavil se čas. Naše jazyky se olízly. Splynuly, jako by se do sebe zasekly, ale v pohybu. Sedly si. Sliny se slily, těla zesílila vylitými hormony, spontánní silou, která byla podivně vypočítaná. Předtím jsem se jí nechtěl ani dotknout, ale teď jsem se v ní rochnil. Pusu chtělo hned následovat to druhé. Nebo spíš první, základní, nejnižší. To nejdůležitější hned po hlavě, pohlaví. Něžně dlaně hladí všude. „Sundej si podprsenku,“ instruoval jsem ji a zastavil, když si sundávala riflovou bundu a tričko. „To si nech.“ Tričko bylo tenoučké a prsa pod ním poddajná. Pod krytem mobilu nosila kondom, který nám zbyl z minula. Nám… Vysvobodil jsem z trenek svou erekci. „Sundej si kalhotky,“ řekl jsem jí. Odfrkla si, co jako rozkazuju, ale poslechla. Byl to sexuální soulad, souhlad. To je něco trochu jiného než láska. Souhlad drah. (Možná si jen myslím, že vím, co je láska. Jen si vím.)

Civím, co to se mnou dělá, tohle tělesné nic. Je to krásné. Pak to zhasne. Zase se oblékáme, každý zpátky na své dráze. Nejsem moc domazlovací typ. „Vypadáš jako po sexu,“ usměju se na ni. Je celá červená. Hodím ji na nádraží. Druhý den příjemně naladěný píšu nějaké e-maily, když mi od ní přijde zpráva: „Nemůžu z toho otěhotnět?“ Tohle přesně myslím. Nedá mi klid, nenechá to vypěnit, dokvasit. Nemůže. Viděl jsem ten kondom a ona taky. Iracionálně ale stejně zapochybuju. Už se s ní nikdy nevyspím. Proto. V sázce je příliš mnoho. „Neotravuj,“ napíšu jí, ale je mi z toho ještě hůř. Omlouvám se, že nechci nikoho blokovat. Sklouzne to do příjemného chatu. Je mi dobře, když se jí otevřu, ale nejde to snadno. Moje přízeň má své dno. Víc než ji chci ven z toho vězení podprahových závazků. Jsem vlastně hodný, nechci ji korumpovat svou milostí, i když to vypadá jako zlo. Zpět do svobody samoty, distrakce. Tam je moje místo.

„Jestli tě blokuju od jiných kluků, tak se na mě vykašli,“ píšu jí. „Neblokuješ,“ nedá se, „zrovna když jsem na tebe skoro zapomínala, tak ses ozval.“ A smajlík. „Hodně štěstí v tom zapomínání.“ „Tobě taky.“ „Já na sebe nechci zapomenout.“ Právě. „Proč se mnou chceš šukat?“ píše po chvilce klidu. To je na mě moc statement. „Včera jsem třeba chtěl, ale to neznamená, že budu chtít i příště,“ vysvětluju logicky, filosoficky. Neví, že je to drtivě pravděpodobné. Nemá tu ženskou sebejistotu a tím to vlastně zbourá. Ani ji nenapodobuje, což je dojemné, ale nestačí to. „Mě to hrozně trápí. Proč se takhle chováš? Už mi radši nepiš,“ oboří se. „Dobře, měj se dobře,“ beru ji za slovo, bruslím z toho. „Ty se o to taky pokus, Vlku.“ Ta ironie mě irituje. Cítím z toho náhlého úniku úlevu. ∞

Popíjím v kavárně Nové scény. Je odtud dobrý výhled na rej tramvajové zastávky Národní divadlo. Dvě smažky svižně šlapou a přímo do kroku jim přijede devítka. Z osmnáctky vystupuje dívka v klobouku s deskami výkresů v podpaží. V němém úžasu zhlížím tu scénu jako skrytá kamera. Vyměňuju si pohledy s blonďatou servírkou v uplém tričku, která jako by sem zabloudila z fitka. Hrotí oční kontakt za účelem zjistit, zda mi něco nechybí. Čaj ne.

V poslední době jsou mé vztahy prodchnuty energií, která je obrací v prach. Mám asi pomíchaný pohlavní a smrtící pud. Příliš mě trápí to, co mi chybí. Projektuju se do budoucnosti. Chci vztah, ale ne konstruktivně. Narážím na nepochopení. Pochopitelně, na vině je psaní. Čím bizarnější, tím lepší. V reálu poskvrňuje transcendentální fakta falešným, banálním zachycením v dokola omílaných pojmech. Sexuální síla se rozplývá v liniích písma. To, co pronikne do sdělení, je žalostně neúměrné vynaložené snaze, touze, času, duši. Všemu.

Je to jako rýžovat zlato. Dopředu vás žene vize, že narazíte na žílu. Každý den, kdy se to nestane, víra slábne. Zato sílí šílenství – víra utržená ze řetězu. „Kdo se těší z maličkostí, zůstane maličký,“ pohrdlivě se rozhlížím. Zlatá horečka je podobná té psací. V životě se pak člověk snaží dohnat, co se dá, ale bizarně. Třeba chlastá nebo šuká. Rekonstruuje mýty a nestíhá plodit nové.

Kolonoskopie psaní
Psaní je deset procent života a devadesát stylizace. Když mám schůzku, nemůžu se zbavit trapného pocitu, že toho člověka vlastně žere se se mnou setkat. Asi proto, že to žere mě. Setkání s ním znamená setkání se sebou. Znamená vybřednout z pečlivě vypsaných představ. Všechno se najednou mění. Myslím na slova. Mluvím a nevědomky píšu. Taková litanie. To, co říká ten druhý, taky vnitřním strojem zapisuju a duchapřítomně vsazuju do konceptu. Svého. Můj svět. „We don’t have sandwiches, we only have chlebíčky,“ omlouvá se blonďatá servírka zahraničnímu studentovi, který tento záhadný produkt vehementně odmítá.

Co mě pohání dál, je, že se v tom vidím – zavádím si takovou sondu a nalézám spoustu zajímavého. Ale vniřní vesmír je tak spletitý, že se v něm jeden snadno ztratí. Je to psychoanalýza, ale bez toho nejcennějšího – lidského kontaktu. Já a slova. Hradby padají – limity reality i intimity. Je to fascinující, ale od jistého bodu nepříjemné. Kafka řekl: „Existuje bod, ze kterého není návratu. Tohoto bodu je třeba dosáhnout.“ Spisovatelé v sobě mají jistý druh neviditelné odvahy. Nebo masochismu?

Nechci psát. Toužím po jiné svobodě. Vzdát se všech představ a pojmů! Ale píšu dál, pohroužený do sebe rotuju kolem svého středu v Einsteinově záhadném časoprostoru jako kulička v ruletě a uzavírám sázky na smysl. Mám svůj paranoidní klid, preparovaný ksicht v předpřipraveném zrcadle instantních vztahů se stále novými lidmi, kteří hrají pořád stejné role v mém obehraném příběhu. Jsem zvyklý na určitý tón, osvětlení, hlas, rekvizity a kostýmy, které se neodmyslitelně pojí s mou postavou. Když je mám, může proti mně stát kdokoli. Vždycky proti mně, nikdy se mnou. Protože já tam ve skutečnosti nejsem. Píšu.

Strom roste a pták zpívá
Rotace myšlenek mě fascinuje a osvobozuje od osudové gravitace. Jaká prasíla to všechno uvedla do chodu? Pěkně v tom lítám. Hrdě jdu božím světlem s loučí tmy – svým názorem, stohem hustě popsaných pejprů. Tak nějak jsem si světlo zakázal. Vždyť na sobě pracuju, to se má. Závrať nevědění je medově útulná. Svět je zmatek, svět změn. Svět vět mu dává řád. Skutečný svět se neustále proměňuje. Už teď je jiný než na začátku tohoto odstavce. Pro vás i pro mě. (Kdo vlastně jsme?) Držet s ním krok by vyžadovalo totální přítomnost, otevřené oči. Ale ty moje slzí z vesmírného vichru. Hýčkám svou míru věcí. Svůj svět za zavřenými víčky.

Zároveň se odhodlávám k odchodu jako strom, který touží vyletět ze svých kořenů – stát se ptákem, který v jeho korunách bezstarostně štěbetá. Moje kořeny ale vrůstají stále hloub. Do země, do mě. Ztrácím sílu k uskutečnění svého snu. Strom si roste po svém. Sílí a košatí, stárne. Strom i sen.

Po Národce jede hnědá dodávka Volkswagen. Chci do ní nastoupit. Bylo by to dobro, nebo vražda? Za divadlem zatáčí ladným pohybem hada. Představa – temný kouč, nebo svoboda? Vyždímal jsem ji na dřeň, vyztužil kostrou slov a potácím se zpět. Co mě naplní? Teď. ∞

Co bolí víc – otevřená zlomenina ruky nebo rozchod? Odpověď je sice prvoplánově zřejmá, na druhou stranu ale ještě nikomu zlomené srdce pod kusem sádry nesrostlo. Pokud ano, dejte vědět, určitě bude tato metoda levnější než litry alkoholu, kilogramy sladkostí a oblečení. O zázračných uzdraveních z lásky sádrou jindy. Teď zase k těm údajně pozitivním emocím, které máte zažívat ve vztahu. I ony mají práh bolesti – okamžik, kdy další: „Víš, chtěl bych ti něco říct…“ (mám přítelkyni; jsem ženatý; chtěl bych být jen kamarád; můj pes tě nemá rád a já taky ne; už musím jít, mám rande… dále doplňte dle vlastních zkušeností) bude tím posledním, než se vážně zamyslíte nad návštěvou Obchodu pro sebevrahy nad tím, jak daleko jste ochotni to nechat zajít. Poprvé se zamilujete bez vteřiny zamyšlení, podruhé se sice zamyslíte, ale zřejmě příliš krátce, a potřetí muže raději odmítnete, protože se vám nelíbily jeho boty. Je to vlastně celkem jednoduché – po prvních pár odmítnutích zřejmě dochází k transformaci vzhledu, která je sice pro dotyčnou nepostřehnutelná, zato všem okolním mužům dává signál „ruce pryč“. Udržování staromládeneckého statusu s lehkým přechodem do staropanenského je pak víc než jednoduché. Ani se nemusíte snažit – nabídky prostě nepřicházejí.

Život je potom skvělý. Shovívavě posloucháte známé a jejich vztahové trable, zlomyslně se posmíváte všem, kteří ždímají v ruce mobil a čekají tu jedinou SMSku. Nemusíte nikoho sledovat na sociálních sítích a snažit se určit míru hrozby té blondýny, se kterou se vyfotil. Nedostáváte se do situací, kdy u něj v záchvatu zamilovanosti (a i několika dalších věcí) zůstanete neplánovaně přes noc a ráno přemýšlíte, jak se nasoukat do zakouřených věcí ze včera a vykouzlit make-up bez kosmetiky. V hlavě máte krásný klid, vzděláváte se, po večerech hledáte duševní rovnováhu na kurzech jógy a pak v hledání pokračujete na drinku, dvou i třech. Jen vám občas vaši teorii single-spokojenosti kazí fakt, že přátelům stále sabotujete domácí večírky a trváte na návštěvě barů. Protože už od dětství domácí večírky nesnášíte. A nikdy nejste přátelům bez červenání schopní dát uspokojivou odpověď na otázku, proč rychle zapomínáte na sabotérství i dětskou nenávist k domácím večírkům, když vám přislíbí účast hned několika nezadaných kolegů. To musí být čirá náhoda.

Zkrátka, máte to srovnané. Naprosto. Až do toho dne, kdy přijde někdo, koho desetkrát proženete svým radarem kontroly kompatibility a vyřadíte jako zcela nevhodného, a přesto neuděláte nic proti veselým motýlkům v břiše, lehce rozklepaným rukám a srdci bušícímu v krku. Samozřejmě svádíte zoufalý boj o čest svojí staromládenecké single masky. Vy nikoho nepotřebujete. V žádném případě. To nejste vy, kdo se hloupě usmívá a občas i hlasitě směje při čtení zpráv a mailů cestou po ulici a děsí kolemjdoucí. A už vůbec to nejste vy, kdo si celé dny konstruuje scénáře, ve kterých vás nekompatibilní objekt obejme a pak taky to a tamto a áách, zástava srdce. Vůbec to nejste vy, kdo se ze sebejistého všechno-je-mi-jedno single za několik týdnů promění v lehce pomatenou bytost, která během jógových meditací sní o tom, že tentokrát vše vyšlo a později na drinku s přáteli zničeně rozebírá, že šance jsou nulové. Práh bolesti, zkoumání bot, racionalita… Vážně jste mi věřili?

Není nic snazšího, než ze sebevědomého single učinit doufajícího idiota s úsměvem, který místo spaní sedí za počítačem a ventiluje své myšlenky typu má mě rád / nemá mě rád do grafomanských textů. Že zdravím. Staromládenectví v ženské verzi je skvělá věc. Od posledního: „Víš, chtěl bych ti něco říct…“ až do první iracionální zamilovanosti.

P.S. Tento článek se měl jmenovat „Ženská zamilovanost“. Autorka však měla obavy, že by si ho žádný čtenář nepřečetl, tak v nadpisu raději trochu lhala.

14:26 Odpoledne, nenamalovaná, lehce rozespalá a naštvaná vybíhám s pytlem odpadků. Ve výtahu potkám sousedku. Přísahám, že ji vidím tak potřetí v životě.

- Dobrý den! Já jsem vás včera večer viděla… Vy máte nové auto?

Němá otázka v mých očích. Ženská, já ani nevím, v jakém patře bydlíš, a ty víš, co mám normálně za auto? Hm, to jen potvrzuje, že můj vůz vážně leží sousedům v žaludku. Ale natolik, aby do dvou ráno sledovali, čím přijedu domů?

- Ne. Včera mě přivezl kamarád.

- Ach, no krásné auto. Luxusní. Já myslela, že je vaše…

Já vím, že si myslíte, že jsem zazobaný šmejd. Díky.

- Já to kamarádovi vyřídím.

- Ale přede mnou se nemusíte upejpat. (Mrkne na mě.) Já vím, jak to u mladých chodí.

Mohl by ten výtah už dojet?!

- Jak to myslíte?

- No, že mu říkáte kamarád. Já to chápu. Je vidět, že to je slušný kluk, když vás takhle odveze domů. A má hezké auto. To si na něj vydělal sám? Výtah dorazil do přízemí.

- Tak nashledanou, paní — eh— sousedko!

Doběhnu k popelnici, vrátím se. Před dveřmi od bytu marně šmátrám po kapsách. Vyloženě fyzicky cítím, jak se na mě zubí moje vlastní klíče, zastrčené v zámku zevnitř. Mám na sobě vše, co tak nosí člověk, který před půlhodinou vstal a plánoval strávit líné neupravené odpoledne v prostorách svého bytu. Bez vycházek. Následné shánění druhých klíčů, tedy rozčílených rodičů, nechám stranou.

19:45 Za patnáct minut bych měla být na adrese U Zvonařky 9. Za možné to považují jen jako obvykle optimistické Google maps.

20:25 Dojela jsem sice za slibovaných 15 minut, jenže teď už půl hodiny romantickou okružní jízdou po I. P. Pavlova hledám místo k parkování. Všechny ulice jsou samozřejmě jednosměrné. Během jedné ze zuřivých okolobločních cest potkávám celou rodinu na noční vycházce mokrou Prahou. Plánují přecházet přes přechod. Rychle projíždím za jejich nenávistných pohledů.

20:26 Při druhé cestě kolem bloku potkávám tutéž rodinu v půlce stejného přechodu. Pomalu přecházejí provázeni mým nenávistným pohledem.

20:28 Na zcela jiném přechodu potkávám tu samou rodinu. Pomalu a s gustem přecházejí. Pokud existuje něco silnějšího než nenávistný pohled, tak přesně tím na ně zahlížím z auta.

20:32 Konečně parkuji. Otvírám dveře. Auto začíná hlasitě pípat. Couvám. Pípá. Dorovnávám kus dopředu. Stále ohavně pípá. Neutrál. Žádné zvuky. Na displeji symbol francouzského klíče. Zkouším velmi ženskou metodu. Vystupuji, zamykám a doufám, že až se vrátím, prostě se to nějak spraví.

22:30 Tiše a nenápadně se vracím k autu. Znáte to? Doufáte, že když ten počítač zapnete pomalu a opatrně, najednou začne fungovat. P-o-m-a-l-u startuju. Vzduch je klidný. Nikdo nepípá. Zkouším zpátečku, stále žádné pípání a francouzské klíče na obzoru. Řadím první převod — PÍÍÍP!

Telefonát s rodiči
- Mami, co znamená francouzský klíč na neutrálu?

- Že jsi moc pila?!

- No jako v autě. Podívej se do manuálu, co znamená, když se na displeji zobrazí francouzský klíč. Je tam k tomu něco?

- To, že jsi blbá, tu nepíšou, protože to je každému jasný. Kdo tě vůbec nutí jezdit autem? Co ti brání jezdit MHD? Víš, co já jsem v tvém věku…?

Ano, už dávno přešla z pionýra do komsomolu a okouzlovala tátu na brigádě na závodě Rudého krasnoarmějce při lepení podpatků na boty pro rolníky předního sovchozu Krasnodarského kraje.

- Ne, nevím, mami, nemůžeme vyřešit to auto? Našla jsi, co znamená francouzský klíč?

- Ne, nenašla! Já bych tě tím klíčem vzala po hlavě, třeba se tam objeví rozum! Jak ses mohla narodit tak nezodpovědná?!

Asi jste mě vyráběli nekvalitně.

- Dobře, díky, zkusím zavolat otci.

Telefonát s otcem předem hodnotím jako zbytečný. Následujících 30 minut startuji, popojíždím, plazím se pod autem, zkoumám olej a ruční brzdu, protáčím motor naprázdno. Auto stále pípá, pejskaři se řadí v desítkách na výbornou podívanou (blondýna v bílém kabátě leze pod auto).

Poslouchám znervózňující pípání. Protahuju se. Sakra, přivřela jsem si kabát do dveří. Naštvaně s nimi prásknu. PÍ — ticho… Otvírám dveře — PÍP PÍP PÍP — zavírám… Rozhostí se nádherné ticho… Hodinu a půl jsem řešila problém způsobený nedovřenými dveřmi.

00:30 Konečně dorážím domů. Otvírám manuál. „Francouzský klíč na displeji znamená blížící se termín technické kontroly.“

Ale zpět k oné „studii“. Podle mého názoru z ní vyplývá, že každý musí být v něčem odborníkem. Byť jen v pouhém čištění zubů. Nebo možná sprchování se. I když v tomhle směru bych byla možná trochu skeptičtější. Například léto a rozpálená tramvaj je dost děsivá kombinace, která profíky vylučuje. Schválně se zamyslete, jakou činnost jste podrobili takovému opakování. Jeden kamarád mi s radostí a bez váhání oznámil, že je rutinér v pití piva. Druhý, že toho prvního opilého vodí domů. Nevěřím. Zkrátka je nad půllitrem napadla první věc, kterou se oba velmi intenzivně zabývají.

Spíše mě ale zajímá, jestli existuje mladý člověk, který by byl naprostým profesionálem ve svém povolání? Mé propočty jakožto mizerného matematika ukazují, že v daném zaměstnání bych musela působit pět let, a nejlépe bez nároku na dovolenou. Některé požadavky, kladené na odborníka svého oboru, však už zvládám bravurně. Domnívám se, že za to může právě ono tisíceré opakování. Přesvědčivým důkazem budiž následující: Umím říkat Dobrý den a Na shledanou ve velmi rychlém sledu po sobě. Dokážu zachovat klidný výraz, i když stanu tváří v tvář neuvěřitelně nechápavému či protivnému člověku. Pryč jsou časy, kdy jsem nedovedla zadržet smích při pohledu na fotografii na dokladu totožnosti. Naučit se ovládat mě stálo celý rok soustavného úsilí. Umím dokonce zachovat kamennou tvář při vyslovování jmen, jako je Chlupatá, Chlastavá či Kakáček. Jednou rukou telefonuji, druhou odpovídám na e-maily. Zkrátka naprostý odborník.

Tak mi, prosím, vysvětlete, jak je možné, že se dlouhé vteřiny snažím opsat číslo průkazu z tisícikoruny. Myslela jsem snad, že se jedná o občanku Františka Palackýho?

S trochou štěstí možná uvidíte i na plátno. Pokud se ovšem usadíte do první řady. Filmuchtiví velikáni nad sto osmdesát centimetrů si totiž rozhodně sednou před vás. K tomu stále vrtí hlavou, aby pro vás bylo ještě obtížnější najít ideální pozici, ze které vidíte alespoň jednu třetinu z titulků.

Nejlepší je, když se diváci začnou uprostřed promítání ještě více projevovat. Teď se ukážou limity lidské tolerance. Konečně pochopíte, které okamžiky ve filmu mají být ty humorné. Kdyby vám to náhodou nedocvaklo. Jsou to chvíle, kdy divák vedle vás začne hýkat smíchy a dávit se lupínkem. Nejčastěji v momentě, kdy je ve filmu použito sprosté slovo. To spolehlivě rozesměje alespoň polovinu publika, na věku nesejde. Také snadno rozpoznáte, jakého vyznání jsou okolní návštěvníci. Ačkoli na to zprvu nevypadají. Dokud vám půlku filmu nekřičí do ucha – Ježíši! V lepším případě se dozvíte i pár pikantních historek, které byste od věřících rozhodně nečekali. Říkáte si – Tohle snad není možné – Proboha!

A když už jsem na té religiózní půdě, mám pro vás malou zpověď. Nechci vypadat jako nějaká netykavka, a tak přiznávám: Nesmírně si užívám všechny výše zmíněné projevy ostatních diváků. Občas jsou totiž zajímavější než samotný snímek. Někdy dokonce přizpůsobuji volbu filmu očekávání úžasného publika. „Intelektuální“ komedie jsou mé nejoblíbenější. Sama často využívám oné možnosti v pravou chvíli se hlasitě rozesmát a předvést ostatním, že vtipům rozumím. Zkrátka mám ráda šum, ruch a výlevy ostatních diváků. Však uznejte – jaké by to bylo mít celý sál jen pro sebe? Z toho podezřelého klidu byste se snad ani nemohli soustředit na děj.

„Jasně, v kolik kde?“ Hlavní je být lakonická a nedat tu radost znát. Jakože nic. Jakože je to jedno.

„Tak v sedm u Národního, jo?“ Skvělé, pomyslela si, to budu mít po práci ještě hrozně času – stihnu si skočit koupit hezký boty a možná i nějakou sukni a… No vůbec, co si teda vezmu na sebe?

Zbytek pracovního času byl přirozeně věnován debatám s kamarádkou o ideálním oblečení a úvahám, co by od toho měla nebo neměla čekat. Udusit v sobě hned v zárodku naději na kytici růží a romantické šampaňské u Vltavy, morálně se připravit na hospodu. Nečekat moc. Ale zase nečekat málo a oholit si nohy, přece se sám ozval. V břiše měla plno motýlků, oběd s kolegy proto vynechala – možná by se jí mohlo do večera podařit i něco málo shodit.

O čtvrté s nadšením zaklapla počítač. Tak, teď bude tři hodiny něco smysluplného dělat, vůbec se nebude stresovat, ani na tu schůzku myslet. Prostě to vezme s klidem, jako by na tom nezáleželo… nezáleželo… Hele, kadeřnictví! Ignorovala fakt, že stav jejího účtu je žalostný a výplata v nedohlednu, a zaplula do prosklených dveří. Ano, trochu zkrátit. Vyfoukat do objemu, víte co, mám večer něco důležitého. Sakra, pomyslela si. Přece si říkala, že to nebude brát vážně. Ale tak co, tak jako tak potřebovala s vlasy něco udělat.

Stejně si vysvětlila i nákup voňavky, předražené pleťové masky, nových lodiček, sukně, náušnic, řasenky a dvou odstínů laku na nehty. Poté s hrůzou zjistila, že už jí zbývá jen čtyřicet minut na vytvoření svého krásnějšího já. Stihla to tak tak. Se správným čtvrthodinovým zpožděním se nesla na místo schůzky na mírně krkolomných podpatcích a v plné výbavě – stylové, sexy, ale zároveň něžné. Variantu toho, že by chtěl vyrazit na romantickou procházku, se rozhodla potlačit hned v zárodku sdělením, že má hlad.

On na místě ještě nebyl. To jí výrazně zkazilo plánovaný efektní příchod, na druhou stranu měla čas se alespoň efektně postavit. Než přiběhl v půl, celý udýchaný, stihla už vystřídat přes deset efektních pozic doporučených v časopise, žádná však zřejmě nepočítala s nikdy nenošenými lodičkami. Au. Dal jí letmou pusu na tvář:

„Promiň za to zpoždění, dneska hrozně nestíhám. Budu právě muset zase za chviličku běžet…“

„…?“

„No tady je ten foťák, už ho nebudu potřebovat, tak vracím. Nezlobíš se, že jsem ho měl tak dlouho, viď? Promiň, už budu muset fakt jít. Tak se měj krásně, rád jsem tě viděl.“

Poodběhl už několik metrů, když se otočil přes rameno, prohlédl si její vzhled a než naskočil do tramvaje, stihl se na ni usmát: „Ty jdeš pak ještě někam na rande, viď?“

Pořádně zvažte, než se rozhodnete stát otrokem téhle lstivé šelmy. Péče o její spokojený život není jen tak. Kočička se sice tváří něžně, ale ve skutečnosti je pořádný divoch. Touží být stále středem pozornosti a vyžaduje dodržování svých zvyků. Jak k nim přišla, se neptejte.

Začíná snídaní přesně v pět třicet. Prý vhodná doba pro zažívání. V pět patnáct spustí koncert. Dá vám čtvrt hodiny, abyste rozlepili oči a servírovali maso na talíř. Není radno jí odporovat. Nevěříte? Vyzkoušejte. Ale bude to bolet! Sotva se rozespalí dobelháte do koupelny, hned je vám v patách. Kontroluje ranní hygienu. Případně si sama smlsne na troše pasty. Vůně masa z tlamičky bývá totiž nelibá. Někdy se nechá zlákat na hru s provázkem. Nejraději s vaší tkaničkou od tepláků. Na té visí celou dobu, co se chystáte do práce. Vyžaduje také kontrolu oblečení. Zda chodíte v čistém. A touží znesvětit oděv chlupovou stopou. Aby každá jiná kočka věděla, že už jste zadaní. V momentě, kdy si na postel připravíte svetr či mikinu, lehce zanaříká. Vaše žehlicí schopnosti nedosahují vysokých kvalit, raději se sama chopí práce. Zalehne oděv a uhladí vlastními silami. Leží urputně a odmítá se hnout. Nakonec s ní musíte svést krutou bitvu, po které odejdete s několika šrámy. A někdy stejně jen v triku.

Brzy si spočítá, v kolik se vracíte. Vybízí vás hlasitým kvílením, abyste si pospíšili a do pátého patra vyběhli co nejrychleji. Madam už se dost nudí. Požaduje vyčesávání chlupů. Tak dlouho, dokud vám razantním úderem drápky nesdělí, že vaše služby dál nejsou potřeba. Teď si chce hrát. Když nereagujete a zasednete k počítači, jasně vám dá najevo, co si myslí. Musí vám vyprávět, jaký měla den. A tak mňouká a mňouká. Číhá zpoza rohu a pak rychle vyskočí, abyste se cítili ohroženi. Snad jste pochopili, že práce s počítačem je riziková činnost.

Nejvíc se těší na přípravu večeře. Běda, pokud vaříte bezmasé jídlo. Dost ji naštvete. Rozhodně hodlá ochutnat každou složku pokrmu. Občas jí něco nejde pod fousky, tak to nepozorována uklidí pod lednici. Hotové jídlo přijde ochutnat přímo ke stolu, respektive na stůl. Nebraňte jí v přístupu! V deset večer se jí klíží oči. Pokud se nechystáte spát, začne nervózně přešlapovat. Jestli nepochopíte, bude zlá. Nezbývá než zhasnout a natáhnout se do mezery mezi matracemi. Kočka potřebuje hodně místa. Nejlíp se jí spí, když vám zadek narafičí přímo před nos.

Tak co? Ještě jásáte, že už se té roztomilé antistresové kuličky nemůžete dočkat? Nebo jste se rozpomněli, že vlastně následujících čtrnáct dní nebudete mít čas?

Ještě včera tu s ním byla a dnes po ní zbylo jen prázdné místo. Musel uznat, že mu chybí. Zvykl si na ni. Když stál v obchodě ve frontě a ze zvyku nakukoval cizím lidem do košíků, přemítal, co by asi do svého nákupního koše dávala ona. Jaký parfém by si vybrala? Nejspíš něco svádivého, lehkého a zároveň s naléhavým podtónem. Cítil přezrálé ovoce, trochu pižma, možná vanilku.

Spodní prádlo nosila černé, rudé nebo temně modré. Když byla sama doma, chodila jen v kalhotkách. Občas si okusovala nehty, a když byla nervózní, namotávala si pramen vlasů na levý ukazováček. Taky věděl, že si chtěla pořídit kočku. Velkou a chundelatou, co se tváří divoce, ale mňouká překvapivě něžně. To vše znal nazpaměť.

Pak se jednoho dne začal zaobírat myšlenkou, že ji zabije. Nejspíš to bude nešťastná náhoda. Nebo jí přece jen dá šanci? Kdepak, už se rozhodl, ona musí umřít. Už toho s ní zažil příliš mnoho, teď musí dát prostor někomu jinému. Jde o to zbavit se jí. Elegantně, s grácií, v souladu s jejím charakterem.

Vodní živel k ní zvláštním způsobem pasoval. Byla vždy jaksi neklidná a ve slabých chvilkách se jí oči pokrývaly temnou mázdrou stesku. A tak ji posadil do člunu.

Bylo to na Baltu. Z ničeho nic se zvedl vítr. Plavat uměla, ale voda byla příliš ledová. Z nebe začaly chrstat proudy vody, ona bojovala ze všech sil, ale živel byl silnější. Ráno pak rybáři našli její prochladlé tělo.

Plakal dlouho, ale už se nedalo nic dělat. Takto je to pokaždé, říkal si. Nemůžu si na to zvyknout. Každá postava z mých povídek mi nakonec přiroste k srdci. Zvlášť ty, které nechám zemřít. Ale tragické konce jsou mi prostě odjakživa bližší.

Poslední dobou toho měl dost, poslední rok se to všechno začalo hroutit. Manželka se odstěhovala a on nepodniknul nic pro to, aby se vrátila. „Seš magor a já už se tě normálně bojím!“ řekla naposledy, když ho přistihla, jak vykloněný z okna a namol opilý huláká na kolemjdoucí přívaly sprostých slov.

„A co mám dělat, když je svět takovej, jakej je? Co jinýho než chlastat? Celej život jsem se snažil něco v těch lidech probudit, o něco jsem usiloval a teď mám hovno! No tak mě vyhodili. Jsem starej, nepotřebnej, tak si tam místo mě nasadili jeho. Toho nedostudovanýho umělce, toho fušera, toho kýčaře, dyť ten byl rád, že se vůbec někde uchytil, hochštapler! Svině je to, svině jste všichni! Plameny pekelné vás všechny sežehnou, vy děvky! Vy všichni jste blbí, skrz nazkrz prohnilí, vy už nejste, rozumíte, poslední generace už byla! Vy už nejste, vy jenom přežíváte a čekáte na ránu z milosti!“

Stará paní na zastávce se polekaně odvrátila. Dvě puberťačky propukly v pištivý smích. Jiří se vyklonil ještě víc. „Nány, telata, hovada!“

V ten okamžik před jeho domem zastavilo auto. Vystoupil mladý muž a Jiří ho ihned poznal. „Pavle, seš to ty? Můj nejlepší student, malíř par excellence! Všecko je to na hovno, všecko! Ale ty tvoje obrazy, ty si pamatuju! Jestli někdo ještě něco umí, jestli někdo má v sobě ten záblesk, ten dar, seš to ty! To já vím, já jsem to poznal hned.“

Natáhl se pro zbytek vína v plastové lahvi. Pavel couvnul. Nervózně přešlápnul a řekl „Zdravím vás, pane profesore,“ tomu zarostlému muži. Pak si uvědomil, že přijde asi pozdě. No, nevadí, však oni na něj počkají. Nakonec, je to z velké části jeho zásluha, že se jejich pobočka stala minulý rok tou nejúspěšnější. Špička na trhu s realitami.

Na protější straně chodníku dokouřil Vasil cigaretu. Znovu pustil sbíječku a ulici zaplnil hrčivý zvuk. Pavel věnoval Jiřímu jeden ze svých úsměvů a zmizel ve vedlejším vchodu. „Popovídáme si, až půjde zpátky“ řekl si Jiří a napil se vína. „Nesmím tu chvíli promeškat.“

Soused Gerhard z Německa, který na chatu vedle jezdí jen o víkendech, vidí dívčin vyděšený výraz a přes plot radí, jak se vyvarovat toho, aby se stala zombií – dívka prý musí spláchnout do záchodu všechna klubíčka vlny a veškeré své elegantní oblečení. Třeba to pomůže.

Dívka běží domů a snaží se splachovat klubko po klubku, naštěstí se toaleta neucpává. Skoro vše je pryč, zbývá jen lososově růžové elegantní sako, které má tak ráda.

„Spláchni ho, zachráníš se,“ radí maminka. Dívka ale nedokáže svoje sako spláchnout, na truc si ho oblékne a vyrazí na nádraží, třeba tam někoho potká. Nádraží má ráda především kvůli krásným červeným dlaždicím a podivným zákoutím čekárny a hlavní haly. Ve svých snech na nádraží vždycky někoho potká! A skutečně, na nádraží jsou její dva kamarádi – programátoři.

„Tak to se nám moc hodí, zrovna vyvíjíme nový software a potřebujeme někoho takového,“ reagují nadšeně, když se jim dívka svěří s problémem. Jeden z chlapců jí nastřelí jakési diody do paže, kde byla pokousána. Vypadají jako jedno malé černé kolečko a jeden ostnatý kousek ve tvaru „T“. Musí být od sebe aspoň 20 cm, aby to prý fungovalo. Dost to dívku bolí. Nedávno byla na očkování proti chřipce, které jí sestra píchla do stejné ruky, a nyní se zřejmě očkovací látka mísí s látkami z podivných diod. Dívka to už nevydrží a diodky strhne, což kamarády naštve, protože tak překazila důležitý pokus.

Dívce je trapně, a tak se rozhodne navštívit velmi moudrého a zkušeného kovboje v nedalekém městě. Skutečně je to kovboj s kloboukem a v džínách s chapsy, v ruce drží kovový kbelík plný kuřecích stehen.

„Vím, co chceš,“ promluví na dívku temným hlasem. „Nejdříve se ale musím zbavit těch kuřat,“ řekne ještě temněji a otevře branku. Dívka se zvídavě vyptává.

„A jak se zbavujete těch kuřat?“

„Mám velké psy.“

Dívka obdivuje systém, jak se zbavovat kuřat. Posadí se na zahradě a čeká, až se kovboj vrátí. Netuší však, ve které z šesti velkých van by mohla najít brambory, a tak se rozhodne optat kovboje. Nahlédne do dřevníku, kam kovboj odešel – je plný naučných knih a uprostřed stojí hrnčířský kruh. Na poličkách okolo stojí křivé hrnky, které kovboj ve volných chvílích vyrobil. Dívka jeden vezme do ruky, vtom ale kovboj přijde a ona v úleku hrneček upustí na zem.

„Vem si plavky a pojď se navečeřet,“ řekne naštvaně, až děsivě, kovboj. Dívka se rychle převleče do plavek a přijde ke stolu. U stolu sedí podivní lidé, asi také zombie, a její dva kamarádi, kteří zkouší diodky na někom dalším.

Na stole je připravená bramborová kaše z pytlíku, která je tak hustá, že je porcována ve tvaru kvádru. Pokusy se kamarádům nedaří, protože slabé vibrace v diodách nezabírají a silné vibrace shazují obraz ze stěny v chodbě. Dívka se tedy na úkor své večeře rozhodne přátelům trochu pomoct – snaží se obraz v chodbě držet, aby nepadal. Bohužel zeď je už odrolená a obraz stejně nedrží. Vše je ztraceno. Hosté odcházejí a jsou znechuceni nepovedenými pokusy s diodami. Dívka polozombie následuje – všichni jdou do sauny, která je zároveň autobusovou zastávkou.

„Tobě to už nepomůže,“ odhánějí osadníci sauny dívku. Dívka si ale i přesto přisedne. Blonďatá mladá žena se na dívku mračí a dívka cítí, že skutečně není její přítomnost žádaná.
„Jak nejlíp se dostaneme na Zličín?“ uvažuje jeden z mladíků.

„Na hlavní křižovatce doprava, pokud nepojede žádnej vlak,“ odpovídá druhý. Blondýnka na dívku ukazuje zdvihnutý prostředníček, dívka se tedy rozhodne odejít.

Přijde k hlavní křižovatce, kde se prohání lokomotivy po náhodně vedoucích kolejích a mezi nimi velmi rychle projíždějí auta. Sem tam spadne závora, ale protože ji obsluhuje stará uklízečka v modré zástěře s bílými puntíky, tak závora většinou padne ve chvíli, kdy nějaká lokomotiva už projíždí, nebo dokonce už projela.

Řidiči aut jsou naštěstí prozřetelní, a když vidí blížící se lokomotivu, raději zastaví, aniž by čekali na padnutí závory. Dívka obdivuje, že se lokomotivy v takové rychlosti nesrazí.

„Je to náročné, co?“ promluví dívka na uklízečku obsluhující závoru. Ta na ní už sotva visí a snaží se ji na pohyblivém kloubu otočit po směru blížící se lokomotivy.

„No, lepší by bylo, kdybych těch závor měla víc, ale pak bych to zase nestíhala,“ povzdychne si stará uklízečka a závoru rychle zvedne a pak zase spustí v jiném úhlu.

Dívka zahlédne blížící se černou Octavii, ve které jedou mladíci a blondýnka ze sauny – zastávky.

„Tak už jim to přijelo,“ pomyslí si dívka a pozoruje, jak se jim snaží stará uklízečka zahradit cestu závorou, když má projíždět nákladní vlak naložený velkými tlustými psy. Auto stojí před závorou příliš dlouho a dívka vytuší, že se nedostane na Zličín včas.

„Pomozte jim,“ poprosí dívka starou uklízečku u závory. Bába chce za odměnu dívčiny krásné vlasy.

„No, dyť je to fuk, za chvíli stejně budu zombie,“ řekne dívka a počká, až projede vlak po kolejích, kam své vlasy rozprostřela. Vlak přeřízne vlasy, dívka je sesbírá a podá bábě.

„Juhů, juhů,“ začne radostně hopsat uklízečka a spustí závoru tak, aby zastavila vlak blížící se ke křižovatce. Octavie tak bezstarostně projede na polní cestu a dívka klidně pozoruje, jak se auto napojuje na dálnici a míří ke Zličínu.

„V ložnici, maluje,“ řekl jsem.

„Já nevím, jestli to byl dobrej nápad sem chodit. Já ji vlastně moc neznám…“ z nervozity si zapálil obráceně cigaretu.

„Klid. To je v pohodě. Je ráda.“

Zvedli jsme se a šli za ní do ložnice.

„Někdo tě přišel navštívit, Viktorie.“

„Jó? A kdo?“ a ani na chvilku se na nás nepodívala a dál si pohrávala se štětcem.

„Tomáš.“

Pomalu se na nás otočila. „Ahoj,“ řekla Tomášovi a rychle odešla z pokoje.

Zůstali jsme sami.

„Co s ní je? Není nějaká divná?“ ptal se zmateně Tomáš.

„Klid. Je to umělkyně, ty maj právo bejt takový. Hele, jde do vany. Půjdem za ní.“

„Jak za ní? To je přece… to se nehodí…“

Otevřeli jsme dveře a vstoupili. Tomáš si nejistě sedl na zem a zapálil si cigaretu.

„Tomáš ti přinesl víno, podívej, Viktorie.“

Viktorie se styděla, Tomáš se styděl a já jsem se snažil, aby oba svůj stud zahodili.

Tomáš občas pokývá hlavou, ale nic neříká. Viktorie pozoruje svá prsa, na kterých se dělají vrásky.

„Tak asi nejlepší bude, když vás tu nechám o samotě, co?“ řekl jsem a měl jsem nakročeno ven.

„Ne, zůstaň tady,“ ozvala se Viktorie.

„Dyť tady máme to víno, že jo…“ řekl Tomáš.

Zůstal jsem tedy. Dál se mlčelo. Tomáš mi podal láhev. Napil jsem se a podal ji Viktorii, ta se také napila a podala zpět Tomášovi. Slova se vznášela kolem nás, ale slyšet je nebylo. Víno se dopilo.

„Tak už můžu jít?“ řekl jsem a otevřel dveře.

„Nechoď,“ řekla Viktorie.

Tomáš mlčel.

„Hele, už mě to nebaví. Co já tady s váma budu asi tak dělat? Ty se líbíš jemu. On se líbí tobě, tak v čem je problém?“ řekl jsem.

Oba byli zaskočeni. „Ty seš můj kamarád a ty moje kamarádka, mám vás oba rád. Já vás tu teď nechám o samotě a nikomu to nebude blbý, jo?“ a odešel jsem z koupelny.

Vyšel jsem z bytu a zamířil do výčepu na pivo. Ten den se mezi mými kamarády zrodila láska. A já přemýšlel, jestli ta má upřímnost a vášeň zas nebyla jen alkoholovým oparem, který mě bude mrzet.


Konec.
předchozí díl zde
redakčně kráceno

Není to náhodou tak, že si potřebuješ neustále dokazovat, že jsi strašně free, liberální a volnomyšlenkářská, tabu opovrhující osoba hledající inspiraci? Třeba tenkrát, kdy jsi tančila v jednom nonstopu s jakousi divnou ženskou ostříhanou na ježka? No vida, možná se ti včera zachtělo podobného zážitku. Proto jsi tak rychle kývla, když tví přátelé navrhli pro zakončení večera tento „přátelský“ bar v Bartolomějské ulici?

A i kdyby, kdo se mi může divit? Celé dny sedím v práci a potřebuju to nějak vykompenzovat. Ano, opít se, to je panečku kompenzace. Ale dost, slíbila jsem si, že nebudu skuhrat, jak jsem přepracovaná. To teď opravdu nepotřebuju. Potřebuju závan inspirace. Chci napsat povídku. Jenže nevím o čem. Aha, takhle to je, děvče zlaté. Meleš tu v jednom kuse o inspiraci, ale nemáš jí, ani co by se za nehet vešlo, a tak se uchyluješ ke klasickému triku – psát o tom, jak to nejde. Popsat tvůrčí muka. No to by se opravdu jeden dojal k slzám. Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby to vypadalo co nejvíc autenticky, jako by to všechno bylo napsáno během deseti minut. Přitom se za každým odstavcem skrývá sedm nebo osm variant, ale to se samozřejmě v lepší společnosti nepřiznává.

Na povídku jsem si vyhradila toto sobotní dopoledne. Lidé v sousedství mezitím dospali kocovinu, dokoukali seriály v televizi, domilovali se, dovařili oběd a teď nejspíš řeší, jestli se budou na semifinálový hokejový zápas dívat doma nebo v hospodě. Mně je srdečně jedno, jestli vyhrají Češi nebo Slováci nebo někdo další. To, co mi celoživotně schází, je vlastenecké cítění. A disciplína. A schopnost rychle se rozhodovat. A spousta dalších věcí. A samozřejmě povídka.

Viktorie tráví svůj čas nejraději ve vaně. Je to její místo, její osobní prostor, její skrýš. Ve vaně je doma, ve vaně k ní nemůže okolní svět. Ve vaně může o okolním světě nerušeně přemýšlet, aniž by se jí dotýkal. Jinde to tak není, vysvětlovala mi.

Vešel jsem a viděl jsem ji v její obvyklé poloze. Seděla ve vodě, kouřila cigarety, pouštěla si hudbu na notebooku a poblíž ležel telefon.

„Tak co je, co se děje?“

Jen zavrtěla hlavou a přitočila si trochu horké vody.

„Jde o chlapy, že jo?“ vyzvídal jsem.

S Viktorií je to těžký. Pokaždý, když si mě zavolá, tak zezačátku nemluví. Mám z ní vždycky dojem, že není ani ráda, že jsem přišel.

Viktorie je Ruska a studuje v Čechách proto, že v Rusku je zima, Putin a vodka. Kreslí realistický obrazy, kde zachycuje opuštěný industriální místa, ve kterých se zasekl život. Moc barev nepoužívá, její obrazy jsou studený, nepřístupný a sledovat je není žádný potěšení. Člověk tam ale vidí její duši, a to se mi líbí. Její umění je pravdivý a bez pozlátka.

Viktorie koukala před sebe, jako bych tam ani nebyl. Nevěnovala mi ani jeden pohled. Vytáhl jsem tedy knížku a začal si číst.

„Ty seš teda dobrej, ty ke mně příjdeš a začneš si tu číst… To jsem si teda pozvala toho pravýho, do prdele,“ zlobila se Viktorie.

Odložil jsem knihu. Viděl jsem rozzlobenou dětskou tvářičku a prsa pohupující se nad vodou. Schovala se pod hladinu.

Na chvilku jsem zauvažoval čistě živočišně. Pak jsem si ale uvědomil, že přátelství a sex nejde dohromady. Jedno ruší druhé. Proto jsem si přikázal zákaz jakýchkoli nepřístojností. No jo, ale co chtíč? A co chlastem unavená morálka?

Podala mi houbu a ukázala na záda.

„Víš, jak si mě seznámil s tím svým kamarádem Tomášem?“ začala Viktorie.

„No,“ odpověděl jsem a pečlivě se věnoval její kůži.

„Tak von mi volal,“ otočila se na mě.

„Tak to se mu asi líbíš, ne?“ odtušil jsem s nezájmem.

„Opravdu si myslíš, že se mu líbím?“ zeptala se s nadšením.

„Tak asi jinak by ti nevolal, ne?“

„Jasný, ale on mi volal s tím, že by si chtěl půjčit nějakou knížku, o který jsme se spolu bavili.“

„To je taková zástěrka, Viktorie.“ Houbou jsem se dostal k zátylku a prsty se letmo dotýkal její kůže.

„Myslíš? Von vo tý knížce ale mluvil dost přesvědčivě, jako kdyby neexistovalo na světě nic důležitějšího, než ta blbá knížka,“ řekla Viktorie.

„To je hra. Někdo ti bude povídat o knížkách a jinej ti rovnou řekne, že tě chce,“ odložil jsem houbu a rukama dál mydlil Viktoriino tělo.

„Co říkáš ty holkám, když se ti líbí?“ optala se Viktorie.

Nahnul jsem se k ní a políbil ji na zátylek. Rukou sjel k prsům.

„A co vlastně ten tvůj kamarád dělá?“ zeptala se.

„Je to ajťák,“ řekl jsem mimoděk a dál Viktorii líbal.

„Ajťák jo?“

„No, ale je dobrej. Myslím, že byste se k sobě hodili.“

Viktorie se zvedla, oblékla do županu a odešla do kuchyně si zapálit. Přišel jsem k ní zezadu a vjel rukou pod župánek.

„A není von taky trochu divnej?“

„Je skvělej, Viktorie,“ řekl jsem.

„Já se prostě nechci zase spálit.“

To už dokouřila. Zavřela oči a nechala mě, abych si s ní hrál. Odešli jsme do ložnice, kde jsem ji pomiloval.

„Mně se asi líbí,“ začala opět nejistě.

„To je dobře. Ty se mu taky líbíš.“

Leželi jsme vedle sebe a hladili se. Zazvonil telefon, volal mi Tomáš. Zvedl jsem se a odešel do kuchyně.

„Jsem u Viktorie, přijd. Bude ráda.“ řekl jsem.

„Je to kamarádka,“ povídám.

„Řešíme tu tebe, vole.“

„Vem nějakou láhev a přijď,“ ukončil jsem hovor.

Vrátil jsem se k Viktorii. Už nebyla v posteli, ale seděla u plátna. Pozorně štětcem občas doladila místa, která se jí nezdála.

„Přijde Tomáš.“


pokračování zde
redakčně kráceno

Na balkon protějšího domu vyšla žena v květované zástěře. Zapálila si cigaretu a vyfoukla kouř. V tom gestu bylo něco holčičího, nepatrný záchvěv doby, kdy ještě chodila na tancovačky. Černá Máry, říkali jí v žertu. Teď už jí černé vlasy zšedivěly. Zadívala se přes ulici, jako každý večer. Hledala jeho.

Napřed se na ty rostoucí kancelářské budovy dívala se znechucením. Draly se bezohledně k nebi jako nějaká monstra. Naše čtvrť nenávratně mizí, stává se z ní cosi cizáckého, říkaly si s kamarádkou Věrou, když se potkaly ve dveřích samoobsluhy. Jen ten náš barák je naštěstí pořád stejný.

Z ulepené videopůjčovny na rohu se vyklubala restaurace, prosklená jako akvárium. Máry v letních podvečerech pozorovala úhledné servírky a číšníky ve stejnokrojích. Po nějaké době s úžasem zjistila, že se jí nová tvář čtvrti začíná zamlouvat. Zvykala si na úderný rytmus podpatků ambiciózních slečen, které každé ráno klapaly kolem jejího okna, a s chápavým zaujetím shlížela na hloučky mladých mužů v oblecích, které shora připomínaly hejna holubů.

Jen ten, kterého vyhlížela, většinou chodil sám. Měl dlouhý šedý plášť a kráčel ulicí, jako by tančil. Když viděla, jak si sedá k oknu přímo naproti jejímu balkonu, považovala to za znamení osudu.

Co tam ta bába tak dlouho dělá? Už půl hodiny se ani nepohnula, napadlo Vladimíra. Ještě že sem pozítří namontujou ty rolety. Nesnáším, jak sem každej furt civí.
Pak konečně vypnul počítač a šel domů.

Jsem zklamaný ze sebe samého, začíná mne trápit pocit vlastní nedostatečnosti, neschopnosti se soustředit. Na čem tento stav závisí? Na psychickém rozpoložení? Nicméně se ve svém zklamání necítím dobře. Raději se tedy oddám pozorování. Pozoruji lidi, pozoruji ženy, poslouchám cizí hovory, sleduji gesta. Přemýšlím o těch lidech, co jsou zač. Čím by mi byli prospěšní, čím bych je obohatil já. A jelikož jsem (nevím proč a ten důvod stále hledám) poměrně sebevědomý, jsem si jistý, že mé nitro je pro ty lidi zajímavé. Trochu se uvolním a usměji se. Úsměv je předehra pro muže a ženy, je to ten nejpřirozenější a nejvhodnější signál, že jedinec je připraven být pářen, být účasten toho velkého projektu, na kterém stojí tahle civilizace.

Netrvá to dlouho a vidím ji. Je to blondýna s velkým nosem, takovou mírnou skobičkou. Vlasy má odbarvené, zuby bílé, make-up nanesen. Prototyp dívky z časopisu, uniformní a naprosto ordinérní kráska. Její držení těla mi však imponuje, její zadek mi imponuje. Ano, vím, je to mizerný důvod ji milovat, ale jsem jen muž, kterého nenapadlo nic jiného než koukat po ženách. Kde se ve mně bere ten pud, ten lidský pud, ta lidská potřeba, ten chtíč, když mám pocit, že jsou na světě důležitější věci, hodnotnější a pro mě podstatnější? Jsem obyčejný člověk, a tak si mohu dovolit tyto pocity. A když tak nad tím přemýšlím, je to lež, co říkám, protože na světě není nic důležitějšího než láska. Člověk, když ji necítí, nebo má srdce zatvrzelé, zhýralé, ztvrdlé, tak jeho pobyt zde je zbytečný, naprosto fatálně nenaplněný. Co si tedy namlouvám, když je to tak jasné. Láska, člověče, láska. A já tu lásku cítím, teď. V tento jedinečný okamžik. Zrodila se, i když důvod k ní je naprosto banální, i když ten důvod je naprosto opilý.

Koukám po ní a čekám, kdy mi dá signál, že ji mohu začít bezmezně milovat. Ona je krásná a já krásný nejsem. Je to problém? Nemyslím si, a tak s vytrvalostí sobě vlastní číhám a pokukuji. Po několika minutách naprosto nuceného zírání si mne všimne. Vidím na ní rozpaky, smíšené pocity, radost v nedohlednu. To mne však neodradí. Nasazuji těžký kalibr, zapaluji si cigáro, prohrábnu své mastné vlasy, olíznu knír a napiji se piva. Kdo by odolal? Snad jedině lesbička nebo žena toužící po smyspluplné budoucnosti.

Mé vyzývavé pohledy ke štěstí nevedou. Nezvedá se, nepřichází a neříká mi, že mne miluje. Není to nic zvláštního, ale já se jí divím. Mám snad vyrazit na zteč já?

Nešel jsem za ní, i když chtíč mnou cloumal. Nešel jsem za ní, i když jsem cítil, že není na světě jednodušší činnosti než právě téhle. Opanoval jsem svou potřebu, ale gratulovat si za to nehodlám. Stačí přece jen vyslovit se, jen být upřímný, jen dát průchod sobě samému. Tak kde je problém?

Odcházím z baru a zavírám za sebou historii. Ta dívka měla naději, ale nevyužila ji, říkám si a směji se své cyničnosti. Docházím na tramvajovou zastávku Národní divadlo. Je po desáté hodině a kolem mě jsou spousty mužů a žen v krásných šatech. Cítím se nepatřičně, jelikož na mou schránku tak skvostný pohled není. Nepatřím k nim. Směji se jim, jsou mi odporní, oni by se měli cítit nepatřičně. Vidím chlapce, který si to rázuje skrze dav těchto namydlených figurín. Se zájmem si je prohlíží, otáčí se po nich, komentuje je.

„Vy jste krásný, vám to sluší. Podívejte se na sebe… no, vy a vy taky. Úplně všichni,“ povídá a směje se od ucha k uchu.

Do toho chlapce jsem se zamiloval, okamžitě. Promítnul se snad můj duch do něho? Byl mým druhým já? Určitě ne, jen měl potřebu a tu vykonal. Ulevil si. Já s ním tu potřebu sdílel, ale nedokázal jsem ji realizovat. Nemůžu ale spoléhat na ostatní, že budou vždy poblíž a mé myšlenky – mé pocity, budou realizovat. Musím být, já musím být, musím být sám za sebe. Konat, být upřímný.

Tramvaj dlouho nejela, a tak jsem se zamyslel. Vrtala mi hlavou jedna dívka, ne ta z baru, jiná. Ta, kterou důvěrně oslovuji. Potíž je, že nerozumím jejím signálům, že nedokážu rozklíčovat její sdělení. Udělám krok? Budu upřímný? Odhalím se?

Napsal jsem jí zprávu. Pozval jsem ji na kafe, což v překladu znamená, že se sejdeme zítra v sedm hodin, půjdeme do kavárny, každý si dáme zhruba osm piv, nějakého panáčka a poté se odebereme ke mně, kde dojde k vášnivé, jinak vcelku zbytečné, avšak bezpečné souloži. Taková je má idea, tak si to maluji. A když to bude jinak, tak jen nepatrně jinak. Já ji znám, ona zná mě. Co si myslím já, si myslí zajisté i ona. Příval spokojenosti, které zaznamenalo mé tělo, když jsem se odhodlal k tomuto činu, byl nečekaný. Byl jsem pyšný. Ulevilo se mi. Byl jsem upřímný, byl jsem to já. Přímý a rozhodný. Nefalšovaný a nepokřivený. Čistý, i když poskvrněný minulostí. A budoucnost? Té se usměji a nechám ji plavat. Ať si teče, ať si proudí, ať je, jaká je. K mé spokojenosti postačí, když ještě chvilku budu já, jen já, sám sebou.

Většinou v takových chvílích své spolucestující nevnímala. Připadalo jí, že je všechny zná: studenty s velkými batohy, ženské, které luští křížovky nebo si čtou levné časopisy o celebritách, dělníky s utahaným skelným pohledem, zamilované dvojice, kde ona vždy položí jemu hlavu na rameno a oba zavřou oči a vypadají jako párek holoubků z lidových výjevů.

Teď naproti ní seděl bledý muž. Měl řídnoucí rozcuchané vlasy a řezavý pohled.

„Věděl jsem, že se potkáme, dnes je ten den,“ řekl tichým hlasem.

„Příliš dlouho jsem se brodil v asfaltu, příliš dlouho. V asfaltovém jezeře své osamělosti.“

První, co Zuzanu napadlo, bylo rozhlédnout se kolem. Byla to instinktivní reakce. Jenže nikdo jiný tam neseděl, jen oni dva.

„Jen my dva,“ řekl ten muž. „Už jsem přestával doufat, v soumračných dnech jsem chodil bezcílně po ulicích a díval se do každého rozsvíceného okna, jestli tam nejsi právě ty. A teď tu sedíš proti mně, celá zrůžovělá spánkem a já jsem tak dojatý. Nic už nebolí, nic. Nemohu tomu uvěřit, takové štěstí.“

Pak otevřel okno a dovnitř mrazivě zafoukalo. „Bože děkuji, že jsi mne vyslyšel!“ zakřičel ven.

Zuzana vstala a on se otočil. „Neodcházej, nesmíš odejít. Nesmíš mě nechat samotného, už jednou jsi to udělala, ale podruhé už se to nesmí stát!“

„Ale vždyť, vždyť my se neznáme. Kdo jste?“ vykoktala Zuzana.

„Známe, neznáme, to je jedno. Stál jsem nahoře a díval se, pořád jsem čekal, že tě uvidím. Věděl jsem, že to musím udělat. Nechat naše světy znovu protnout. Bude to trvat jen chvíli, ale pro mě tato vteřina znamená víc než celou věčnost.“ A pomalu se k ní přibližoval.

Zuzana couvla. Jednou rukou chytla tašku, druhou otevřela dveře. Vběhla do uličky a vlak najednou prudce zabrzdil. Ztratila rovnováhu a upadla na zem.

„Proberte se, slyšíte!“ slyšela nad sebou hlas. Napřed si všimla chomáče šedých vlasů. Pak zaostřila. Skláněla se nad ní stará paní.
„Co se děje?“ zeptala se Zuzana.

„Musíme vystoupit, stalo se neštěstí. Dál to nepojede, někdo skočil pod vlak.“

„Už to nedokážu dál snášet. Pořád si představuju, že se brodím obrovským jezerem asfaltu a ta černá hmota se mi lepí na nohy a já nemohu dál,“ stálo na papíře, který zůstal přichycený na železničním mostě.