Někým člověk chce být viděn, někým raději přehlédnut.S obličejem, který má jen jeden, to musí hrát na obě strany.Tvářit se univerzálně.

Jaké máš možnosti, když se cítíš přehlížený? Pódium se jeví jako jasná volba. Jsi na něm vyzdvižený. Nebo ponížený. Možná to předtím nebylo tak špatné. Možná je lepší namátkové povšimnutí. Vystaven davu jsi vyšťaven. Ztrácíš citlivost na toho, kdo mohl opravdu individuálně objevit to něco v tobě, co nadále chce být objeveno. To, co tě rádoby objevilo – záře reflektorů – tě už jen oslňuje. Dalším logickým krokem je kniha.

Slamer může vydat sbírku slamů nebo básní. Opravdového slamera to nenapadne, protože žije přítomností. Typického slamera to napadne, protože žije pozorností. Sbírku slamů Centrum periferie letos vydal třeba Robert Netuka zvaný Tukan, který je výjimkou potvrzující pravidlo, že slamové texty mimo pódium moc nefungují. Cení se spíš sbírky básní – taky proto, že dochází k jejich percepci v komunitě „normálních“ básníků a kritiků. Slamer své texty s pomocí redaktora upraví pro potřeby papíru nebo pro něj rovnou nějaké napíše. To nemusí být k dobru věci, protože může dojít k záhubě toho, čím byl výjimečný, a co si stejně neodpáře.

Úkrok ze slam poetry do poezie zatím udělali třeba Ondřej Hrabal (Racci, Přenašeči závěsů), Jan Rosenthaler (Kup si vlastní), Filip Koryta (Fotogenické problémy), Thea Sedmidubská (Kyberpunk), Tim Postovit (Magistrála, Motýlí pavilon) a další. Opačným směrem takový nával není – z etablovaných básníků se na prkna vydal jen Teodor Kravál (Pavilon Balast, Řez rybou). Žánr slam poetry vznikl v reakci na „nudná autorská čtení“. Spolek Litera v dubnu ocenil Slam Poetry CZ soškou za přínos knižní kultuře. Dlouholetý organizátor, básník Tomáš Kůs (Nevinní, Mělké jámy) rád přijal.

Zavedení básníci včetně Kůse preferují ona nudná čtení. Možná proto, že zas tak nudná nejsou, jen od posluchače vyžadují větší koncentraci. Autorské čtení dělá šarm a oční kontakt, slam znamená úder. Běžná báseň obvykle úder na kovadlinu obsahuje až v závěrečné pointě, ve slam poetry je pointování vyžadováno průběžně. Intenzitu projevu umocňuje úderné vyslovování nejen co do dikce, ale i co do významové expresivity. Na jedné straně se mluví na rovinu, na druhé se prozrazuje příliš.

A co čtení čtenářské – čtení si? Papír mlčí. Žádná gesta, žádný pohled. Čtenář propůjčuje autorovým řádkům svůj vlastní hlas. Když si čte v duchu, tak přímo duši. Autoři si střádají duše svých čtenářů jako vodníci. Občas je toho na ně moc a mají pocit, že duše píší za ně. Magické médium knihy se od osvětleného pódia zase tak neliší. Jen formou.

Střízlivá angažovanost
V edici Mlat nakladatelství Větrné mlýny teď vychází slamerovi Sufianu Massalemovi debut Možnosti přehlíženého. Spájí polohu osobně introspektivní a společensky angažovanou, jejímž průkopníkem je u nás básník Jan Těsnohlídek (Hlavně zachraň sebe, Garum). Definice Těsnohlídkovy papírové poezie se překrývá s definicí slam poetry – univerzální sdělení s okamžitě ztotožňující zpětnou vazbou beze snahy čtenáře přechytračit.
Těsnohlídek realitu pojmenovává drakonicky lakonicky, zatímco student práv Massalema spíše užívá klíčových slov, jež nechává rozkvést (nebo zarůst) řetězcem metafor a příležitostnou konsonancí či zvukomalebností. Halí se do mlhavosti, ze které vyráží na zteč v žurnalistických termínech jakou jsou místopisné názvy. „(N)a hlavním náměstí / rok od roku méně stánků // vypouklá klenba kulturáku / se vlní jako pstruzi ve strouze / hity Depeche Mode z kazety / přehlušují noční směnu / rypadel dolu Turów […]“

Kritik Tomáš Gabriel eviduje ve své recenzi v Ádvojce na aktuální sbírku Kamila Boušky Dokumenty kontrastování konkrétního „bouchnutí do stolu“ a „záhadně detailních, surreálných veršů“. Dichotomie je in. V pokračování básně Srpnové slavnosti Massalema řetězec metafor rozřinčí poukazem na sebe – na svůj pocit nepatřičnosti, depersonalizace. „[…] naproti u stolu sedí chlapi ze stavby / pokládal jsem s nimi / minulé léto asfalt / nejraději by všechny tmavé vyhnali / ale já jim nevadím // co dál se asi děje / když se nedívám“ Depersonalizace je základní metodou poezie a u básníka je zcela na místě.

Paradoxem slam poetry je, že nositelem poezie v ní je persóna, ne lyrický subjekt. Básník se stává hercem, což může být pro citlivější jedince frustrující. Massalema není typickým slamerem – aspoň podle toho, jak jsem ho měl jednou možnost „přehlédnout“ v uherskohradišťské kvalifikaci. Nemluvil jako televizák, ale potichu, nesměle a rychle, jako by to chtěl mít za sebou. Sympatie si nezískával manipulativními gesty, kterými se davový divák rád nechává elektrizovat, ale svou lowkeyness.

Sociálně citlivým debutem se řadí po bok aktuálních prvotin Jiřího Šimčíka (Vězeňská strava), Olgy Wawracz (Komunitní rozměr), Iryny Zahladko (Tváření) a dalších. Doba je vážná a tahle poloha – nebo spíš postoj (Vančura to nazýval tendencí) – frčí. Ze slamerů ji zaujal před třemi lety Tim Postovit v Motýlím pavilonu, kde se po rozvolněném debutu Magistrála pokusil o sevřenější tvar, ale tématicky tápal a na vážnější percepci zapůsobil poněkud neukotveně. Názvem navíc kolidoval s dřívějším výrazným Kraválovým počinem Pavilon Balast. Může se to zdát jako drobnost, ale u sbírky je název hlavní básní a měl by být radikálně originální. Ani Massalemův titul se nevyhne konotaci. Pět let staré Možnosti milostného románu Jana Němce sice nejsou poezií, ale rozvířily debatu o možnostech a limitech osobní angažovanosti (ve smyslu psaní o osobních vztazích).

Nutnosti přehlíženého
Massalemova náznakově politizující nitka navazuje na Postovita, ale je mnohem konzistentnější. Autor se nezdržuje představováním přístupů, kterých je schopen – žádnými slovními hříčkami –, ale drží se tématu a perspektivy, díky čemuž působí seriózně a autenticky. Zachycuje zkušenost člověka, který se zná ke svým kořenům v jiné kultuře a nevzdává se jich přes odpor okolí. Tento odpor je nepřímý, částečně možná domnělý, nicméně citelný. Zmiňuje k němu jevy environmentální. V ne moc čistém životním prostředí uvažuje o svém místě a naplnění. Spíš než možnost evokuje nutnost (vyjádření). „[…] nepropadám eskapismu / uvědomuji si k obrazu svému // smrad spálených pneumatik je stejný / na parkovišti v Rijádu / v serpentinách u Jablonce“

Massalema vyrostl v Jablonci stejně jako o dvě generace starší básník Josef Straka, který před deseti lety vydal sbírku Malé exily. Když z ní koncem března na autorském čtení v Uherském Hradišti četl, poznamenal, že v jeho rodném městě se stalo něco, o čem nechce mluvit, v důsledku čehož shání celý život exil, který nachází kromě Prahy i v kruhu svých přátel. Možná severočeská krajina evokuje určitou vykořeněnost, což by mohl osvětlit jiný básník z tamějšího civilizačního okruhu Patrik Linhart. Vlivu krajiny na literární tvorbu se věnuje ve své dva roky staré knize Geografie Edenu.

Ellen Makumbirofa je věřící básnířka a slamerka. Před několika málo měsíci jí byl diagnostikován Aspergerův syndrom – porucha autistického spektra a ADHD. Toto je první rozhovor, který s ní od té doby vzniknl. (Nejen) proto bylo pro nás obě důležité, aby byl výsledný tvar věrný a reprezentoval Ellen pravdivě, přestože se otázky vztahují k jejím uměleckým aktivitám, a ne přímo k oné diagnóze. Z těchto důvodů rozhovor proběhl ve dvou fázích – první se dělala naživo, druhá korespondenčně. Ellen, jedinečná tvůrčí, barvitá existence mě provedla svým vnitřním i vnějším vesmírem. Bylo mi ctí.

Jaký je tvůj vztah ke slam poetry?
Rozporuplný. Baví mě zkoumat limity v sebevyjádření a kreativitě. Komunita slamerů je neuvěřitelně pestrá, díky slamu jsem poznala spoustu kamarádů a podívala jsem se na různé zajímavé akce a festivaly, kam bych asi jinak nejela.

Na druhou stranu mne vystupování i kontakt s lidmi stresují a často bývám z akcí přehlcená a vyčerpaná. Ve slamu už jsem bohužel známá mými „slamopauzami“ – vždy zvládám vystupovat jen tři čtyři měsíce naplno a pak mám potřebu se stáhnout. Často se domů z exhibice musím vrátit až následující den a spát tak trochu na punk. Pracuji na tom, abych to vyvážila a uměla si dát třeba jednu akci za měsíc, ale konzistentně. Také velmi špatně nesu hodnocení a soutěž. Vystupující jsou bodováni publikem podle výkonu, který podají, a tudíž jsou primárně soupeři. Mně, antisoutěžnímu člověku, to není příjemné.

Jak prožíváš samotné slamování?
Napůl to miluju a napůl mě to nějak pořád znervózňuje, protože stojím v tichu před lidmi na pódiu, mám se projevit a nemám se kam zašít. Mnohem přirozenější je pro mne vyjadřovat se při hudbě, protože když zpívám, rapuji, má to na mě hypnotické účinky. Jakmile hraje, ztratím se. Trošku dokážu jít do své hlavy a furt cítit ostatní přítomné. Ve středu je hudba a ne já. Chci, aby lidi se zasnili a šli do emoce, do myšlenek, do umění. Nemusím vést já, vede hudba, a jsem jen prostředník.

Při slamu člověk musí shodit všechny požadavky, zorientovat se a najít svůj vlastní styl. Někdo to možná dokáže hned, ale pro mě je těžké vnímat svoje potřeby. Až zpětně mi docházelo, že je pro mě slam v mnohém velmi náročný – ta extravagance, expresivita, ale i vedlejší komponenty jako doprava, přespávání, stresy okolo obecně. Doufám, že časem najdu svůj rytmus a tempo, balanc.

Jaký je tvůj proces tvorby (ať už jde o texty slamů či poezii)?
To je pro mě velice aktuální otázka. Přestože aktivně netvořím, žiju tím a vnitřně to řeším neustále. Při tvorbě postupuju velmi jasně. Procházím se dnem, jednou za čas mě napadne myšlenka a napíšu si ji. Když něco potřebuju vytvořit na sílu, v určitém termínu, jdu do poznámek, které mám v mobilu – tam jsou všechny ty nápady, co mi denně náhodně proletí hlavou, nebo hlouběji do hlavy – mého nitra, kde je studnice myšlenek, emocí a zkušeností a zde se probírám rozsáhlou databází a hledám téma, které je zde dostatečně saturované a dospělo do stádia, kdy je zralé k zachycení a vyjádření. Musím mít ústřední téma, okolo kterého se to bude rozvíjet. Potom hledám další komponenty, součásti toho okvětí. Hledám slovní hříčky a symboly, dokud nedojdu do podstaty, do počátku, k samému kořeni. Mám pocit, že postupuju od konce k počátku. Na slam vybírám bizarnější, vtipnější či agresivnější témata. V poezii je to více duševní, osobní a intimní. Poezie je více osobní, slam je více osobnostní – slam je jakoby uměle vykonstruován pro druhé a ukazuje na podstatu jen symbolicky, poezie je čistý extrakt mé duše, je ode mne pro mne, je to samotná podstata.

Co je teď pro tebe nejdůležitější?
Momentálně je to podpora. Dřív jsem si myslela, že na sebe musím tlačit, přepínala jsem se a šla jsem přes své limity. Jsem totiž součástí nějaké společnosti, musím vytvářet vztahy, plnit každodenní úkoly, podávat výkon, a vzhledem ke svým obdarováním cítím i zodpovědnost tu něco zanechat. Teď, když vím o své diagnóze, si konečně uvědomuji a připouštím, že potřebuji být nesena, nejenom nosit. Chci mít jistotu že funguju, žiju svůj život a nedělám nic na svůj úkor. Proto se zaměřuji na podporu, bezpečí a jiné základní potřeby.

*z básně sekce srdce: okvětí objetí × obětí (Ellen Makumbirofa)

text: Eva Marie Růžena

Procit je, když v sobě rozpoznáš člověka: právoplatnou možnost, že to může být tak, jak to je. Zároveň možnost, že to může být jinak. Potom. Žádný spěch. Jinakost se může stát pastí. Krize identity nabývá intenzity. Je hřích být na očích. Je tohle povídka, recenze, úvaha nebo ctnost z grafomanské nouze?

Obnovit cit
Poslal jsem rukopis do jednoho malého nakladatelství a nakladatel mi hned naložil, že autor by se měl držet jedné značky a nepřebíhat. Něco jsem zmateně drmolil, ale jak si tak čtu sbírku básní Racci Ondřeje L. Hrabala z nakladatelství JT’s Jana Těsnohlídka, seznávám, že můj původní pocit, že prospěšné je naopak střídání nakladatelů, byl správný. Obával jsem se jen, aby si malý nakladatel nemyslel, že po tom, co ho zneužiju k vydání své knihy a zažiju s ní kritický a čtenářský úspěch, pošlu ho k vodě a půjdu za štěstím někam do Knihy Zlín. Byl bych mu slíbil cokoli, jako vilný chlapec zdrženlivé dívce. Lákadlo knihy je pro grafomana moc.

Moje kognitivní disonance se somatizovala do minely, že jsem nakladatele v e-mailu omylem oslovil jménem jednoho momentálně úspěšného spisovatele. Reagoval, že rukopis nemá čas číst a že už aspoň ví, proč používám pseudonym. Já jsem si ho spletl a on mi vmetl, že nejsem reálný. Už jsem si párkrát všiml, že jméno ovlivňuje svého nositele. Například muž křivě obviněný z vraždy kadeřnice se jmenuje Nečesaný. Jak asi ovlivní člověka jméno, o kterém si každý myslí, že je to pseudonym?

Rukopisu se zhostila instituce, kterou nikdo nezná. Nic neřeší. Je to fotografická galerie, takže řeší jen to, že dá text fotografovi, aby ho doplnil fotkama. Rukopis je o holkách, takže na fotkách budou holky. Číst si a občas osvěžit oko holkou. Omlouvám se feministkám. Próza je o tom, že odolávám holce, abych to mohl zkoušet na všechny. Holky. Vlastně mi nejde o to, něco zkoušet, jen se na ně dívat. Zadaní oponují, že dívat se přece můžu, i když nějakou mám. Já mám ale na mysli plně se v tom dívání angažovat. Být tím díváním. Být s ní. S nimi. Pořád se všemi.

Opatřit patinou
Ondřej L. Hrabal je mistrem slam poetry, který překypěl do rapu i poezie. Využil svůj feel a flow a všechno. Jeho debut Nezkoušej se usmát byl dobrý, ale Racci už jsou… Klidně byste mě přesvědčili, že je napsal Džejtý se vší tou repeticí a pomlčkama a sraním na pointu. Džejtý už dlouho nic nenapsal. Oženil se, nechal si narůst panděro a poeticky se vyjadřuje skrz své elévy. Angažuje se v korekturách. Patří mezi nakladatele, kteří míní, že by se měli do autora obtisknout, jinak mají pocit, že to odflákli. Musejí ho opatřit (opařit) svou patinou, když už ho vydávají. Takový úzus vede k autocenzuře autorů, kteří pak už předem roztahují nohy. Sám jsem to zažil. Dal jsem editorům nad rukopisy volnou ruku a oni je úplně roztřískali. Výhodou je, že se to pak čte jako něco úplně nového. Udělají z vás někoho jiného. Potěšení je to ale spíše ze soudku stockholmského syndromu.

Když chce člověk mít všechno snadno a rychle, je to problém. Je to jed, mazat si kolem huby med a neslyšet, jak se ti hroutí svět. Tomáš Klus ví, že Marie je jeho jediná píseň. A bolí ho to. Mě bolí, že nemám, co říct. Nemám, co žít. Nemám co chtít. Nemám, co mít. Hrozí, že to bude navždy. Jsem si toho vědom a to je půlka cesty k nápravě. Stejně blízko je to ale k nárazníku. Začínám tápat. Nějaký názor, nápad, nebo mám táhnout s děvkama chrápat? Možná ty výstupy nejsou nutné. Volím ústup ze světla ramp do samizdatu, undergroundu. Položit báseň na sedátko v tramvaji. Bez e-mailu.

Ve slam poetry jsem se naučil nebát se publika, ale od té doby, co se nebojím publika, mám děsnou trému z běžných mezilidských situací. Třeba když proti mně jde někdo po chodníku a já nevím, v jakém jsem k němu vztahu. Pozdravit ho nebo ne? A jak moc? Kolik spisovatelů zvládne napsat obyčejný dopis? Tresť literatury tkví v soustředěném dopisování a všechno ostatní je jenom psaní. Soustředěné dopisování se vytrácí. Jsme svědky slovního i myšlenkového fotbalu. Průjem. Vyjadřujeme se stručně, ale ne proto, že bychom tak vycizelovali svůj projev. Ne proto, že bychom objevili jednoduchost. Stáváme se mistry toho nevyjadřovat se vůbec. No comment. Zácpa.

Ve slam poetry si člověk připadá jako hvězda. Štípe se, jestli se mu to nezdá. Otevřou se mu dveře vpřed. Fanouškovská základna. V recenzi na iLiteratuře píše k Rackům Láďa Slezák, že „jsou důkazem toho, že i slamer umí vytvořit zajímavou básnickou sbírku“. Smrdí slamem, mánií být viděn. Poezie optikou slamu, hra na ni. Jak se to pozná? Citem. Démon je silný. Eliot by řekl, že vidí slušné verše, ale žádnou poezii. Aby mohl slamer psát poezii, stejně jako aby mohl alkoholik prožívat radost, musí z té cirkusácké sekty vystoupit a doufat, že se mu obnoví cit. Poezie je radikálně individuální a ve slamu individualitu ztrácíš. Tím víc, čím víc máš pocit, že si ji buduješ.

Snazší to v tomhle ohledu mají špatní slameři. Já, chcete-li. Dávám si pozor, abych v ničem nevynikal. To je pro psaní základ. Ti dobří se ve své ztrátě najdou a zatvrdí. Jak řekl Bukowski: „Když tě svět plácá po zádech, znamená to, žes někde udělal chybu.“ Když je slamer šikula, pořadatel vydělá. Dá se skrz takovou persónu tvořit poezie? Nebo jen iluze poezie, která je nahlížená jako skutečná, protože je nahlížená z pozice stáda? Stádo nabaluje další a další kusy, které se bezelstně přidávají k převažujícímu názoru, až je z nich lavina, se kterou se básník v záři reflektorů řítí do zapomnění.

Slam poetry – autentická zpověď aneb performativní ztvárnění své vlastní básně tady a teď. Zatímco diváci mají jasno již po první návštěvě, ve slamerské komunitě to neustále vře a vedou se dohady o tom, co je, a co už není slam poetry. Každý má svůj názor, i když původní záměr a myšlenka se dávno naředila časem i vzdáleností místa vzniku.

Při pátrání, co je vlastně podstatou tohoto žánru a kde jsou jeho hranice, mě má osobní cesta zavedla až do Chicaga, do baru Green Mill. Tam dodnes vystupuje Marc Smith, jenž v roce 1984 s tímto konceptem přišel.

Při rozhovoru se ukázalo, že Marc Smith už jednou v Čechách byl, a to na mezinárodním festivalu Poezie bez hranic v Olomouci v roce 2004. Byl tedy v obraze: „Ten jazyk byl pro mě překážkou, protože čeština je hodně složitá, ale byli tam skvělí lidi, zábavní. Převládalo tam hraní se slovy. To tady v Americe tolik neletí. Třeba v hip hopu se používají slova v zajímavých kombinacích, jinak než normálně, ale pořád nejde o slovní hříčky. Nejde u toho o zábavu, není to takové to HO HO HO ho ho…“

Některá vystoupení u nás mi připadají spíš jako stand-upová slam poetry.
To se stává na mnoha scénách. Důvod je ten, že publikum se chce smát. Nemusíš mít ten nejlepší text, vlastně stačí i celkem průměrná věc. Běžní lidé se prostě rádi zasmějí. Když chceš ale sdělit něco vážnějšího, musíš být opravdu dobrý v samotném provedení. Proto komediální věci fungují dobře nebo jednodušeji. Ve světě slamu je jednodušší být zábavný. Cílem je ale trefit všechny úrovně komunikace: performanci jako takovou, pak úroveň samotných slov a nakonec i to, čemu herci říkají the zone, tu až téměř spirituální mezilidskou oblast, a to není vždycky lehké trefit. Běžní slameři to v sobě nemívají, protože nejsou dostatečně otevření a přístupní. Tak se ptej.

O čem je vlastně slam poetry?
Když někdo vyhraje soutěž, tak to nic neznamená, o tom to není. Správná definice slam poetry zní performing poetry (předváděná poezie), a vůbec nemusí zahrnovat soutěž. Prostě předvádíš poezii na pódiu místo toho, abys ji jenom říkal. Tak jsem vlastně začal, soutěž přišla až později, jako určitá forma show okolo. Ale ta nic neznamená. Jde o to naučit se, jak komunikovat svým tělem, hlasem a tváří tak, aby to bylo efektivní. Já udělal jen to, že jsem přidal k poezii performanci. Někdy je to až moc performativní, takže to zabředne do určitého klišé, ale komunita pořád není dostatečně veliká, takže se to nesetkává s žádnou velkou kritikou. Pořád je to underground, i po třiceti letech. Pořád to není komerčně zajímavé. Třeba dneska večer tam byla asi tak třetina lidí, kteří byli na slam poetry poprvé a nikdy nic podobného neviděli. Uvidí někoho, kdo je OK, ale jenom OK, ani se neblíží těm výtečným. Ale stejně lidé říkají WOW, protože vidí něco nového a je to pro ně skvělé. Spousta věcí je teď na YouTube a ostatní to kopírují, ale to není ono. V začátcích Green Millu chtěl být každý jiný. Lidi nechtěli být jenom OK. Psali nové kousky každý týden, aby to tu totálně zbořili, aby lidi řvali nadšením. Ale to vědí už jen pamětníci, že se to teď nedá srovnávat s tím, jaké to bylo na začátku, a že už to nikdy nebude tak syrové a kreativní jako kdysi.

Už jsi asi viděl hodně show.
Viděl jsem jich asi víc než kdokoliv jiný na světě. (usmívá se) A slyšel jsem víc básní než kdokoliv na světě, těch přednášených tedy.

Překvapí tě ještě někdo?
Tu a tam jo, ale velmi vzácně. Jeden chlápek dneska měl na začátek dobrý fígl, ale pak už to bylo na jedno brdo. Myslím, že je to velká vzácnost, když přijde někdo s něčím novým. Třeba Erika. To je ženská, která chodí do míst, kam nikdo jiný nechodí. A pokaždé, když přijde, má napsané nové věci. Lidi se děsně kopírují. Přicházejí k nám slameři se stylem, který tu byl ještě dřív, než se vůbec narodili, a ani netuší, že někoho kopírují.

To je běžná věc, že nejdřív člověk napodobuje, a až potom možná přijde s něčím novým.
Někdo jen kopíruje styly, ale existuje celá řada slamerů, kteří rozjeli úplně nový směr, třeba Taylor Mali nebo Denice Frohmanová. Nový hlas přichází sám, a když se to pak objeví na YouTube, ostatní to začnou kopírovat.

Znám jednoho komika, který nemá rád, když se jeho věci dávají na YouTube. Diváci pak nejsou překvapení, když jdou na jeho show. Je dobré dávat slam poetry online?
Vždycky jsem byl proti televizi, takže ne, dobré to není. Moje tajemství je, že mám přes dvacet různých stylů, a tím pádem nikdo nemůže kopírovat Marca, protože Marc je vždycky jiný. Už od začátku beru každou báseň jako jedinečnou. Každá má jiná slova a měla by být i jinak předváděná. Někdo může kopírovat určitou báseň, ale nejde kopírovat můj styl. Televize a média a internet korumpují umění. Tahle show byla vymyšlená jako živé umění, jako reakce na masová média. Takže jsem dlouhá léta ani neuvažoval o tom, že bych pořizoval záznamy. Nikdy nejde zachytit, co se vlastně děje. Můžeš se podívat za týden na videozáznam dnešního večera, ale to se ani v nejmenším neblíží tomu, co se tam vlastně dělo.

V Čechách je populární improvizace. Co si myslíš o freestylu, volném stylu?
Když freestyle funguje, je to úžasné. Viděl jsem freestylera, který si vzal věty z celého večera a pak to všechno dal dohromady a bylo to skvělé. Když freestyle nefunguje, je to příšerné. Je to prostě stupidní, ale obdivuju lidi, co to umí. Myslím si, že je to svým způsobem trik. Někteří mají štěstí, umí to popadnout za správný konec, jsou vnímaví. Freestyleři jsou ale podvodníci. Mají v rukávu různé finty a fóry, hodí je tam, když potřebují, a ono to funguje. Jsou to spíš kumštýřské triky než opravdové umění. Být chytrý kumštýř je úžasné. Chytří lidé mají rádi chytré věci. Ale ty věci, které opravdu fungují, které někoho opravdu chytnou, nejsou nikdy chytré. Protože intelektuální kecy nejdou do těch míst, o kterých opravdu potřebujeme slyšet. Nejdou do těch míst, která tě donutí se podívat na svět z jiného úhlu, a tím změní tvoje vnímání světa. Myslím, že freestyle patří mezi takovéto chytré kategorie. Já jsem do poezie dodal performanci. To, co jsem rozjel, v sobě obsahovalo všechny typy performované poezie. Pak se to transformovalo do slamu, ale vlastně každá poezie, která je performovaná, je slam poetry a jako taková je otevřená vůči celému publiku, a to je další důležitá věc. Co se stane na show, lidem mění život. Všichni, kdo tu dneska seděli v publiku, se změnili. Nevědí přesně jak, ale jejich život se změnil. A proto tu máme umělce, aby nám říkali ty tajemné věci, které nám jako lidskému druhu mají pomoci v bytí. V momentě, kdy umělci začnou tvořit za peníze a podílet se na propagaci spotřebního zboží, jde všechno do háje. Umělec je ten, kdo hovoří o těch tajemných věcech.

Takže umělec pojmenovává věci tak, jak normální člověk nedovede.
Přesně tak. A jeho hlas je tu pro nás ostatní. Ne, aby prodával televize, auta a podobně.

Měly by básně fungovat samy o sobě, myslím napsané?
Cílem je dát dohromady co nejlepší text a co nejlepší performanci. Takže ne, psaná slam poetry neexistuje. Básně ve slam poetry jsou performované. Performovaná poezie je svým způsobem vyšší forma poezie než ta psaná, ale to je můj osobní názor. V psané poezii existuje určitý soubor technik a rad, jak psát, ale v té performované máš najednou daleko víc možností, jak se vyjádřit. Záleží na tom, jak to řekneš, a tím můžeš dát slovům jiný význam. Komunikace s posluchačem se zkrátka odehrává na úplně jiné úrovni. Pro mě je každá forma, která dává člověku víc možností a technik, jak se vyjádřit, vyšší formou vyjádření.

Zkoušel jsi ten samý text přednášet různými způsoby?
Já se snažím dělat to pokaždé jinak. Jinak to dílo interpretovat. Podobá se to spíše jazzu. Je to jiné než u vážné hudby, která se snaží reprodukovat dílo v přesně té samé podobě. V jazzu přijde píseň a ty se ji snažíš zahrát pokaždé jinak. A o to se snažím i já. Kdybych to dělal pořád stejně, asi by mě to začalo nudit.

Je něco, co bys rád vzkázal českým slamerům?
Podívejte se, není to o soutěži, ale o performanci. Když jsem chodil do školy, dostali jsme k vyřezávání dýni. Tohle je taky forma dýně. S poezií jsem udělal to, že jsem vzal její formu a rozbil ji. Změnil jsem ji. Pořád je to dýně, možná to není nejlepší umění, ale je teď mnohem zajímavější než v původní podobě. Když posíláme slamery od nás z Green Millu do celonárodních soutěží, tak po nich chceme, aby bořili pravidla. Často jsou pak diskvalifikovaní právě kvůli porušení pravidel. Pro umělce je klíčové, aby soustavně zpochybňovali konvence a nedělali ty samé věci. Jinak se nedostane k tomu, co je opravdové, a jen opakuje, co už tu bylo. Tvoje individuální pravda se přece nemůže projevit ve stejné podobě jako u někoho jiného. Můžeš si půjčit techniky, ale nedostaneš se k tomu, kdo jsi opravdu ty.

Typický přístup zní: „Už jsem soutěžil a vím, co mi fungovalo předtím.“
Když se soutěží o hodně peněz, začne se to brát moc vážně. Já jsem byl vždycky proti vysokým prémiím za výhru. Pak mají soutěžící starost hlavně o to, aby si ten večer vydělali. Což je pochopitelné, protože sem jedou z veliké dálky a chtějí vydělat nějaké peníze, ale o tom slam není. Slam je o boření konvencí a dělání věcí jinak. U nás měníme pravidla každý týden, někdy dokonce i v průběhu soutěže. Pokaždé jsou nová a neotřelá. Ale ne všichni umělci dokážou měnit konvence doby. Kašlete na konvence a pravidla. Riskujte. Když přijde slamer, který zboří pravidla a je za to diskvalifikovaný, o takovém slamu se pak mluví ještě dlouho poté. ∞

text: Ondřej Lidický

„Všechny mé slamy jsou buď o mužích, nebo o mně.“ Tak s nadsázkou hodnotí obsah svojí tvorby Pavel Oškrkaný. Podle svých slov v první řadě člověk. Ecce homo a ejhle slamer, držitel jedné bronzové a dvou bramborových medailí z mistrovství ČR ve Slam poetry.

Původním názvem „Poetry slam“ byl v českých podmínkách omylem modifikován na „Slam poetry“, ovšem podstata zůstává stejná. Jedná se o specifický básnický přednes, jehož podoba není přesně ukotvena. Může jít o přednes předem připraveného textu, nebo čistou improvizaci na pódiu. Cílem je co nejvíce zaujmout publikum a z něj náhodně vybrané porotce.

Začneme od počátku. Jak ses ke slamování dostal?
O slam poetry jsem se poprvé dozvěděl v roce 2009, když jsem studoval v Brně žurnalistiku. Aktivně slamovat jsem začal až v roce 2012. Regionální kola jsou vždycky na podzim a já jsem to pokaždé nějak prošvihl, takže proto ta prodleva. Hned na svém prvním slamu jsem postoupil z regionálního kola do celostátního, kde jsem nakonec skončil čtvrtý.

Kde bereš inspiraci?
Nejvíc asi fungují „hejty“, čili věci, které mě štvou. Inspiraci vyloženě nehledám. Když mě napadne něco, z čeho by mohl být dobrý slam, tak z toho udělám slam. Se zpracováním nápadu většinou nemám problém. Ostatně jsou to poměrně krátké věci.

Zbývá prostor na improvizaci přímo na pódiu?
Abych pravdu řekl, příliš neimprovizuji. Občas něco málo, ale většina je předem připravená.

Napadlo tě někdy vydat svoje slamy knižně?
Třeba Jan Jílek svoje slamy vydal a jeho sbírka měla poměrně velký úspěch, protože si hodně hraje se slovy. Já o tom uvažuji, ale trochu se obávám, že na papíře to ztratí náboj, který má živý přednes. Když jsem dřív posílal své slamy přátelům k posouzení, tak mi je občas vraceli s tím, že si text raději poslechnou naživo, protože na papíře to není ono. Takže napadlo, ale není jisté, jestli k tomu nakonec dojde.

V roce 2012 jsi také vydal sbírku poezie „Básničky do vlasů“. Chystáš se v psaní pokračovat?
Plánuju vydat ještě jednu sbírku. Doufám, že letos. Měla totiž vyjít už loni. Jsou to starší věci, v podstatě ze stejného období, kdy vznikala ta první. V současnosti už básně nepíšu a věnuju se jenom slamu.

Kladeš si ve slamování nějaké cíle?
Jak kdy. U mě se to střídá, ale soutěžení mě baví. I když jsem v regionálních kolech vždycky hodně nervózní, tak ta forma soutěže motivuje. Můj každoroční cíl je umístit se na bedně a hlavně být ve finále. Letos jsem byl opět čtvrtý, tak mám alespoň docela vyrovnanou bilanci. Mnohdy není jednoduché se tam vůbec dostat.

Člověk přijde na regionální kolo jako neznámý a poprvé v životě jako slamer. Často mu obecenstvo dává svoje sympatie, protože většina lidí, kteří chodí na slam, by na to pódium nikdy nevylezla. Takže je schopný dosáhnout docela dobrých výsledků. Jenže na celorepublikových exhibicích se potká s ostřílenými slamery, kteří mají v publiku svoji fanouškovskou základnu, a už to tak úplně nefunguje. Prorazit je poměrně těžké.

Jak vidíš budoucnost českého slamu?
Vidím ji líp než loni. Přišlo pár nových lidí, například Anatol Svahilec nebo Ondřej Hrabal. Někteří dobří slameři se zase vrátili. Takže celkově hodně stoupla konkurence a zvýšila se úroveň slamů. Vím minimálně o třech lidech, kteří letos můžou vyhrát celostátní finále, a možná se objeví i další. V Plzni na nás teď chodí dvakrát víc diváků než před půl rokem, včetně tamních fotbalistů. Kdyby to za půl roku bylo zase dvakrát víc, tak už jim skoro můžeme konkurovat.

Kdy tě můžeme vidět naživo?
V nejbližší době budu na exhibici 22. 4. v Olomouci v Divadle hudby a potom 29. 4. v plzeňském Anděl music baru. ∞

Největší tuzemská slamová akce – finále mistrovství 2013 – proběhlo. Z utkání v brněnské Flédě, které proběhlo 7. 12. 2013, vzešel vítěz, jehož jméno zní Metoděj Constantine. Slamování ho lákalo už od doby, kdy se o něm poprvé před pěti lety dozvěděl, na svém prvním slamovém utkání se ale objevil až předminulý rok. Minulý rok pak postoupil do celostátního finále, ve kterém se umístil třetí, a letos konečně usedl na český slamový trůn. Artikl má tu čest předat vám jeho zvěst.

Jako vítěz máš teď lepší možnost působit na českou scénu. Kudy by se podle tvého názoru měl český slam ubírat? Co by se mohlo změnit?
Jsem moc rád, že letos se do slamu zapojilo spoustu nových, mladých lidí. Přál bych si, aby se objevovalo více nových talentů. Jelikož se teď pořádají i slam poetry workshopy, je veliká naděje, že příští rok přibydou noví mladí slameři a slamerky, kteří nás jistě překvapí inovativním přístupem. Mládí vpřed! Také by bylo zajímavé, kdyby v prvním kole porotu dělaly pouze ženy a ve druhém jen muži.

Myslíš, že by v hodnocení žen a mužů byly velké rozdíly?
Jestli by se lišilo a jak moc, to by se právě muselo vyzkoušet. Líbilo by se mi to jako společenský experiment. Porota by měla být genderově vyvážená! Ve slamu se tahle tématika hodně řeší.

Bohdan Bláhovec o tobě řekl, že jsi do slamu přinesl nový vítr. Souhlasíš s tím? Jak bys tenhle výrok okomentoval?
To mi řekl hned po mém prvním slamu a to jsem ještě byl, co se slam poetry týče, dost nezkušený. Myslím, že Bohdan má čuch na „svěží vítr“, proto se také angažuje jako jeden z pořadatelů slamových workshopů. Dost lidí z řad ostřílených slamerů mělo radost, že jsem se objevil. Řekl bych, že jsem do této disciplíny přinesl novou energii, přístupy a postupy. Rád experimentuji.

Často také improvizuješ a to na publikem nadhozená témata. Myslíš si, že improvizace je nutnou součástí slamu?
Improvizace není podmínkou a ne každý ji ovládá, ale ten, kdo umí dobře improvizovat, je určitě ve výhodě. Lidi milují interaktivitu a pohotovost, kterou impro skýtá.

Kde jinde ještě čerpáš inspiraci k tvorbě?
Inspiraci čerpám v knihách, na internetu, v hospodě a především doma. Dětičky jsou neskutečná, otevřená studnice fantazie, ze které se dá čerpat do nekonečna. Pracuji v reklamní agentuře v budově Expo 58 a musím přiznat, že i tahle budova sama o sobě je ohromně inspirativní. Zároveň ale tvrdím, že inspirace je všude kolem nás a dokonce i v nás samotných.

Jsi mimo jiné také MC, věnuješ se improvizačnímu divadlu. Měli bychom vědět ještě o nějakých tvých uměleckých i neuměleckých aktivitách? Co z toho tě obzvlášť baví?
Divadlo a slam jsou teď pro mě nejdůležitější, což ale bude i tím, že je zatím provozuji nejkratší dobu. Kromě toho dělám třeba hiphopové workshopy s dětmi. Například UGC (United Gipsy Crew) jsou výsledkem mojí práce v nízkoprahovém klubu Beztíže. Tento rok jsem se také začal věnovat vymýšlení textové a dějové stránky komiksů ve spolupráci s úžasným ilustrátorem jménem Skam. Nejvíc ze všeho ale spolupracuji s Dozrem (Dominik Zbrožek). Moderujeme a hrajeme spolu divadlo, jsme zkrátka duo. Také mě hodně baví freestyle rap. Spolu s Dozrem vytváříme interaktivní freestylovou show „TeleFreestyle“ na rádiu Spin, v rámci pořadu Street Cypher, který vede Anna Oravcová. Každé úterý od 21:30 nám lidé můžou do rádia volat témata a my na ně z fleku vytváříme písničku i s refrénem. Kromě toho ještě připravujeme další ročník End of the Weak, což je mistrovství republiky v rapování. Není to battle, je to jakýsi pětiboj, který prověřuje kompletní schopnosti MCs. Ten, kdo tam vyhraje, jede reprezentovat naši zem na mistrovství světa. Já jsem se v roce 2010 stal prvním českým šampionem a na světové finále jsem jel do Berlína. O tom, kde proběhne nadcházející ročník, se ještě bude hlasovat na jaře. Letos bylo v Londýně, Českou reubliku reprezentoval Riko. Ze všeho nejvíc na světě mě ale baví můj16měsíční syn a jeho maminka.

Máš oblíbené slovo?
Táta.

Kde se lze informovat o všech tvých aktivitách?
Na FB: Metoděj Constantine anebo Saysomething.cz ∞

autor: Nora Kořánová

9. října 2013 se v pražském Rock Café uskutečnila desátá jubilejní Slam poetry exhibice. Organizátor nesoutěžní přehlídky, Tomáš Kůs, i tentokrát sezval množství známých tváří české slamerské scény. Moderování se velmi schopně ujal Martin Vasquez.

Krátce po půl deváté se hrstce vyvolených diváků rozdala porotcovská čísla a obecenstvo se procvičilo v potlesku. Když bylo po procvičování, začali na pódium postupně přicházet losem seřazení slameři. Číslo jedna, Metoděj Constantine, svou suverénní improvizací na dvě sady tří náhodných substantiv již na začátku nasadil vysokou laťku, přes kterou se ještě hodnou chvíli nikdo nepřehoupl. Lojza Kvádr se pokusil o stejnou techniku, se slovy „pusík“, „tatarka“ a „pivo“ si ale u publika takové ocenění nevysloužil. Ani Mruczivákův politicky orientovaný a vypointovaný slam o „projevech z rána hradního mocipána“ porotou výrazně nezahýbal. Jakub Foll spadl z kola, a aby se vyvaroval analogie se stand-upem, slamoval vsedě. Rovněž sedmo přednesla Monika Serbusová svůj text na téma dětská práce – s tahákem a upřímností. Salón Kupé, černý kůň večera, básnil o zkyslém pivu. Vystřídal ho Tomáš Jireček z Osíka u Litomyšle. Tento chlapec se k nám zprvu nesměle stavěl zády, prý byl přepražený, postupně si ale i na Pražáky troufl a porota ho za to nezpražila nízkým bodováním. Bio Masha si svou bleskurychlou flow získala diváky a zakončila první kolo. „Jó bejby, cukráku.“

Beatbox a beatslam, pošlete to sem
Po přestávce se vystřídala porota a druhé kolo uvedl nebojácný hostující Zdeněk Pear Hruška.

Highlightem se stal v první řadě Mruczivák. Ten na počest Jakubu Follovi, který zrovna nebyl v nejlepší kondici, zapěl Sandokanovu hymnu Tygra z Mompračemu spolu s další náloží politické lyriky. Dále pak zabodovali Metoděj s Lojzou Kvádrem, první beatboxovými zvukovými efekty, druhý svou obvyklou improvizační excelencí – projektoval ji do beatslamu. Masha přidala slovní střelbu o jídle a Monika Serbusová „zabila veškeré ideály, kolegyně se smály.“

Po sečtení bodů se na symbolický vrcholek vyhoupli Masha s Metodějem, kteří večer završili jak jinak než společnou improvizací. Neúčast Bohdana Bláhovce Metoděj nakonec ještě okomentoval slovy: „Bohdan Bláhovec o mně říká, že jsem do slamu přinesl nový vítr. Já říkám, že on má vítr ze mě.“

Nezbývá tedy než těšit se na druhou desítku slam poetry exhibic a na zodpovězení otázky kdo s koho (má ten vítr). Hoho.


autor: Nora Kořánová

Po letním festiválení se slamová poezie vrací zpátky do klubového prostředí. Básníci svlečou svým veršům boxerské rukavice a přátelsky se utkají při exhibicích.

Místem konání pražských exhibic – nesoutěžních slamů, kam jsou pozváni ti nejlepší z nejlepších – je už tradičně Rock Café. 12. 9. tam ve 20:30 odstartuje celá sezóna. Svou přítomnost přislíbili např. stálice české scény, mistr ČR Bohdan Bláhovec, finalisté mistrovství ČR Ondra Lidický, Taktika, Pavel Oškrkaný či Monika Serbusová. Po dlouhé době budou mít návštěvníci možnost uvidět i dvojnásobného mistra ČR Jakuba Folla.

Slameři mezi námi?
Po dalších exhibicích, které budou následovat v průběhu září a října kromě pražského Rock Café také v plzeňském Anděl Café Music Baru, započnou jednotlivá regionální kola poetického zápolení, kde se soutěží o postup do celonárodního finále. Tím celá sezóna vrcholí. Do regionálních kol se může přihlásit kdokoliv, kdo má odvahu předstoupit před publikum se svým dílem a je přesvědčen, že jej zaujme.


EXHIBICE vol. 9
Rock Café
Národní 20, Praha 1
12. 9. 20:30

COOL V PLOTĚ (festival) / EXHIBICE
Integrační kavárna Pontes
Fügnerovo nám. 1, Písek
14. 9. 18:00

EXHIBICE
Anděl Café Music Bar
Bezručova 5, Plzeň
25. 9. 20:00

Regionální kolo CZ soutěže
Moving station
Most Ivana Magora Jirouse 1, Plzeň
16. 10. 20:00

Více na webu www.slampoetry.cz

Tematická koláž od umělkyně Bio Mashy, se kterou si můžete přečíst rozhovor zde.

První prosincová sobota v Brně patřila nejen vánočním trhům a smrtícímu „svoboďáčku“, ale především slam poetry. Ve Flédě se konalo výroční desáté finále české soutěže. Nejvíce bodů od publika obdržel mladý Martin Fillipi, následován Bohdanem Bláhovcem v těsném závěsu s Konstantinem Metodějem. Ale jak pravil klasik: „The points are not the point, the point is poetry.“

Zmíněná citace amerického slamera a organizátora Allana Wolfa nemá nikterak degradovat výkony slamerů umístěných na předních příčkách vítězů. Naopak jsem přesvědčená, že si ty pozice zasloužili, i když bych možná přeházela pořadí. Fillipi za to, jak se vypracoval, BB za neúnavné šlapání na kuří oka společnosti a Metoděj za svůj fascinující improvizační um. Mnohem víc chce tohle motto připomenout, že výsledný počet bodů má spornou výpovědní hodnotu, protože hodnocení pár náhodně vybranými porotci z publika nikdy nemůže být objektivní. (Jako kdyby umění ze své podstaty vůbec objektivně hodnoceno být mohlo.) Prvek bodování se o to snad ani nesnaží, je prostředkem interakce, vtahuje diváky do hry. (I když tedy do hry, kde jde o 30 000 korun.) Proto mě mnohem víc zajímá, co ten který slamer předvedl, než jestli obdržel víc pětek nebo šestek.

Nejlepší slamer večera? Moderátor
Než se začnu zaobírat vybranými výstupy jednotlivých účinkujících, chci vzdát hold tradičnímu moderátorovi finálových klání Jakubu Žáčkovi. Ten je důkazem toho, jak je role moderátora ve slamu důležitá – má fungovat jako prostředník mezi soutěžícími, publikem a porotou, jednotlivé výstupy stmelit v kompaktní celek, zahlazovat případné nerovnosti v průběhu večera. Zkrátka, od moderátora velkým dílem odvisí atmosféra celého slamu. A Žáček všechny své nepsané úkoly plnil brilantně, s vtipem sobě vlastním promptně reagoval na performance, hlasy z publika, dobíral si organizátory a nešetřil především sám sebe. Nepředváděl žádné šaškárny, nebyl servilním moderátorem snažícím se zůstat za každou cenu korektní – ba naopak, nebránil se politické satiře („užijte si poslední ročník slam poetry pod prezidentem Václavem Klausem… než tam přijde Zeman“), ani poukazování na problematické stránky básnického souboje („já myslím, že peníze jsou ten správný motor pro poezii“). A publikum ho za to oceňovalo potleskem, pískotem a smíchem.

Dvakrát a dost
Finále bylo výjimečné nejen vlivem svého jubilejního charakteru. Z regionálních kol postoupilo oproti standardním deseti dvanáct finalistů. Většina tváří mezi nimi byla nová, finálové stálice (vyjma Bláhovce) chyběly. K obojímu přispěla před dvěma lety pozměněná pravidla – zúčastní-li se některého regionálního kola výrazně vyšší počet soutěžících než jinde, může jich do finále postoupit více (záleží na zvážení organizátorů); a poté pravidlo „2krát a dost“ – pokud se slamer stane již podruhé celostátním vítězem, nemůže se znovu do soutěže přihlásit. Tak z Prahy postoupili finalisté hned tři: Bohdan Bláhovec, Konstantin Metoděj a Vojta Konečný. Mimo hru stáli zasloužilí bardi Jan Jílek a Jakub Foll (ten byl však jedním z hostů večera). A další věc byla překvapivá – mezi finalisty se nenacházela ani jedna žena. Oproti očekávání některých to nezachránil ani Ewa Kudrlička, který mátl svou žensky znějící přezdívkou.

„Já jsem pro srandu – ale furt votírat se vo Landu…“
(René Souček)
Jak už je v české slam poetry zvykem, byla hojně reflektována aktuální politická a společenská situace. Toto je parketa Bohdana Bláhovce, který tematizoval blížící se prezidentské volby („Honzo! Miloši!!“), Janečkovu pozitivní evoluci i působení brněnského primátora Onderky. V jiných slamech přišla na přetřes hysterie způsobená předpovědí o konci světa – a velmi často také vystoupení Daniela Landy alias Kouzelníka Žita na Slavíku. Tento fakt opět výborně glosoval moderátor: „Daniel Landa je jednoduchý terč, pojďme se domluvit, že mu dáme chvíli pokoj a vybereme si něco trošku složitějšího. Třeba Ivetu Bartošovou.“

A zase ta improvizace
Konstantin Metoděj v uvedení svého výstupu ve druhém kole zacílil pozornost diváků na jeden z možných přístupů ke slamu, improvizaci. Mluvil o diskuzi v backstagi na téma slamů předem napsaných a naopak (pravděpodobně nejen) písemně nepřipravených, které jsou od sebe těžko rozeznatelné. A že diváky prosí, aby na něj křičeli slova, na kterých postaví svůj slam, čímž měl v úmyslu dokázat, že je opravdu improvizátor. (Osobně jsem to vnímala jako – na české slamové scéně poměrně rozšířený – projev tendence k povyšování improvizování nad přednes připravených slamů. Proč by jinak bylo nutné vyzdvihovat metodu?) Publikum se chytlo a slova mu házelo, Metoděj na ně okamžitě reagoval a vytvářel síť příběhů, rýmoval i prosby o další témata. Dokázal, že je improvizátorem velmi zručným a zasloužil se o bouřlivý potlesk a vysoké skóre. Metoděj je bezpochyby jeden z nejoblíbenějších současných slamerů, což není dáno jen jeho improvizační brilantností, ale také jeho věčně dobrým naladěním a respektem, který projevuje ostatním performerům i divákům.

Verše z popelnice
Největším zážitkem večera pro mě byly výstupy následujících soutěžících: Romana Füricha z Ostravy, Johnnyho Násilníka reprezentujícího Hradec Králové a již zmiňovaného Ewy Kudrličky z Českých Budějovic. Ne že by se jednalo vždy o zážitek nutně pozitivní, ale nejvíce na mě zapůsobili. Tito slamoví (alespoň pokud vím) nováčci přinesli na prkna českého slamu vítr svěží i páchnoucí po zvětralém pivu.

Performance Romana Füricha byla silně dramatizovaná. Kroutil se, škubal sebou jako by byl v křeči, křivil tvář, jeho gesta mi připomínala tanec kreatur z Thrilleru Michaela Jacksona. K tomu měnění hlasu, bláznivý chichot a v prvním kole absurdní příběh o Božence, ze které se vyklubal muž, ve druhém o lásce pod mostem. A výsledné působení? Fascinace, chuť vidět ho znova. Jsem na jeho další výstupy vážně zvědavá – snad jeho kouzlo nespočívá pouze v oné dramatické stylizaci a s ní související expresivnosti, protože její potenciál se může brzy vyčerpat.

Johnny Násilník pojal svá vystoupení jako punkový koncert – odmotal mikrofon ze stojanu, přebíhal mezi pódiem a prostorem pod ním, omezit se nechal akorát dosahem šňůry, do které se opakovaně zamotával. Řval, skákal, obracel se přímo na diváky, jeho běsnění padl za oběť jeden půllitr. Sám se označil za „budiž bez příčiny, rebela k ničemu“, plival „slova plná jedu“ – vůči většinové společnosti, pseudointelektuálům, konformnímu způsobu života.

Slamy Ewy Kudrličky parodovaly postup rapového diss – vztahoval se k jednomu imaginárnímu slamerovi zastupujícímu všechny, svého protivníka chtěl zničit, ztrhat, roznést na kopytech. To vše prostřednictvím jednoduchých rýmů a banálních obrazů, rýmů někdy zcela absolutních, čímž dosahoval až cimrmanovské komiky. Ona jednoduchost zde byla použita jednoznačně účelově. Otázkou zůstává, zda by byl autor schopen svůj rámec překročit.

Viva la Brno
Tradičně se projevovalo špičkování mezi Brnem a Prahou – v samotných slamech i v komentářích moderátora. Vítěz brněnského kola Pavel Oškrkaný obdržel při představování finalistů výraznější potlesk než účinkující nemístní, fandil mu na základě jeho regionální příslušnosti i Žáček: „… ten je domácí. Z Brna. Miluju Brno.“
Já miluju Brno slamové. Ať žije Fléda! Tak zase za rok.

V klubu Rock Café se 21. října uskuteční již druhá exhibice slam poetry, na které bude zastoupena absolutní česká slamerská špička.

Kromě časového limitu se básníkům v interpretaci, resp. recitaci jejich vlastní tvorby (ať už připravené či improvizované) žádné meze nekladou. Diváci, kteří budou zároveň porotci, se tak mohou těšit na pohybovou, hlasovou i veršovou pestrost. Mezi pozvanými nechybí Jan Jílek, Bohdan Bláhovec, Havel Husák, René Jahoda, Mruczivák nebo slamerka Bio Masha, která se na jaře blýskla vítězstvím v Tilos slamu v Budapešti. Organizátoři zatím neprozradili cenu pro vítěze, ale pravděpodobně bude pouze symbolická. „Na exhibici v Rock Café odpadá vidina mamonu, jenž někdy v negativním smyslu pohlcuje některé výstupy. Spíš půjde o přátelský sportovní zápas v poezii. Podobné exhibice jsme se díky jarnímu úspěchu rozhodli v Rock Café pořádat vždy dvakrát do roka,“ říká organizátor akce Tomáš Kůs. Kdo si svými verši získá největší přízeň diváků, se přijďte podívat sami. Akce začíná v 19 hodin. Vice informací na www.slampoetry.cz nebo Facebooku http://www.facebook.com/pages/Slam-Poetry/115610095117465.

Na Slam poetry jsem vyrazil jako tímto druhem poezie netknutý divák. Jen z doslechu jsem věděl, že to je „dobrý“ a ať na to určitě jdu, ale obával jsem se, že mě čeká jen pseudopoezie a pseudobásníci. Uznávám, že jsem se mýlil.

V malém sálu pražského Rock Café se 7. 4. sešla špička českých slamerů, kteří předvedli, proč patří mezi básníky naší doby. Jejich verše ve dvou kolech proplouvaly mezi více než dvěma sty diváky, kteří jim nadšeně aplaudovali po každém povedeném partu. Vybraní jedinci z řad obecenstva navíc měli možnost básníky na pódiu bodově ohodnocovat, protože ve slam poetry porotce zastupuje „vox populi“, což v sále vytváří neopakovatelnou atmosféru spojení diváků se slamerem, který podle jejich reakcí často přizpůsobuje svůj projev. A co se vlastně hodnotí? Především jde o samotnou recitaci, ať už básník recituje dílo předem připravené nebo zčásti improvizované, vždy se jedná o neopakovatelné interpretační dílo. Sám sobě je slamer rekvizitou ve svém originálním vystoupení. Na pódiu se odehrává one man show omezená časovým limitem, ale naprosto neomezená básníkovou představivostí.

Změřit síly v přátelském exhibičním klání přišli do pražského klubu Bohdan Bláhovec (mistr ČR 2005), Jakub Foll (mistr ČR 2007), Jan Jílek (mistr ČR 2008) a Ondřej Macl (mistr ČR 2009). Ty doplnili René Jahoda, Havel Husák a nejúspěšnější česká slamerka Masha, která se nedávno blýskla vítězstvím na mezinárodním slam setkání v Budapešti.

Exhibiční klání v Rock Café vyhrál Ondřej Macl, poslední vítěz celostátního kola, který si odnesl symbolickou láhev vína. O soutěžení ale vlastně vůbec nešlo. Největším přínosem byl fakt, že smysl pro básnictví mezi mladými lidmi stále žije a že z dnešní chaotické doby vyvěrá příznačně různorodá a stylově multifunkční poezie!