Se scénografkou Marií Černíkovou alias Bio Mashou jsem se sešla den před konáním zimní slam poetry exhibice v Rock Café, kam byla tradičně pozvaná jako jedna ze špiček české scény. Oslovila jsem ji hlavně kvůli tematické „ženské lince“, která se spolu s fascinací popkulturou táhne celou její tvorbou od divadla, slamu, rapu až po komiks.

Při rozhovoru se někdy až zalykala, jak mluvila rychle a v několika proudech. Rozhodně nepůsobí klidně nebo distingovaně, pořád si kroutila vlasy, skákala mi do řeči, chvílema krabatila čelo, jak usilovně přemýšlela, pak se zase smála a já s ní.

Ve slam poetry působí více mužů než žen, což se vykládá různými způsoby. Jak si to vykládáš ty?
Nechci to nijak hloupě rozdělovat – že kluci jsou takoví, holky takový.

Když to beru podle sebe, tak si myslim, že ženskejm trochu trvá, než vylezou. Ženská strašně potřebuje nějak vypadat, zabere jí to hroznej čas, kdežto chlapovi je to jedno, ten prostě něco chce říct, tak vyleze ven. Takovejhle jako chlapskejch ženskejch asi není tolik, aby se nebály a něco řekly. Většinou i ty holky, co tam jsou, tak spíš než že by mluvily o politice, mluvěj o sobě. Řekla bych, že jsou intimnější.

Holek už je teď ve slamu hodně. Ale jsou furt jiný než kluci. I když kluci taky nejsou všichni stejní, politický. Ale ono to nejdřív tak vypadalo, že člověk musí bejt trochu silnej, aby před publikum vlez. A možná že holkám víc záleží, co si o nich kdo myslí, nejsou tak obrněný. Já jsem se vždycky především bála, aby se mi nesmáli, že jsem tlustá, nebo jak vypadám.

Německá slamerka Nadja Schlüter se k danému tématu vyjádřila ve smyslu, že ženy jsou mnohem rychleji zaškatulkovány, hluboký výstřih může být vnímán jako kalkul atd. Vnímáš něco takového?
Rozhodně je u ženskejch hodnocenej vzhled. Protože na holku se kouká.

Říká se – a to je takovej paradox – že ženský, který jsou hezký, jsou postavený před to, že si vypomohly tou svojí krásou tam, kde jsou. Když je člověk vošklivej, tak musí bejt strašně chytrej. Bejt ošklivá holka je strašně těžký.

Ve svých slamech jsi dlouho držela linku „čistě ženskýho slamu“, jak jsi ji sama nazvala. Mohla bys popsat její těžiště? Co je pro tebe „čistě ženský“?
Já bych nerada, abych tim urazila ostatní ženský, který normálně přemýšlí o politice a sportu. Ale já stejně vždycky řešim jenom sebe – teda teď už se mi to téma omílá, strašně se vykrádám, protože už to dělám hrozně dlouho, ale vždycky jsem dokázala improvizovat rychlejc o tom, co prožívám a jak je to ve vztazích. Kdysi, ještě na škole, jsem dělala s kámoškou takový divadlo, jmenovalo se to Pud a zkušenost, a bylo to celý postavený na Jane Austenový a podobných. Bylo to o tom, že celou dobu si ženský pořád vymýšlej, jaký by ti chlapi měli bejt. Mám takovej pocit, že chlap vztah nepotřebuje. To si vymyslely ženský. Ale zase je jasný, že když máš dítě, tak zkrátka potřebuješ, aby ti někdo pomohl, a tak bez toho chlapa to určitou dobu nejde. A proto ho ženský sháněj, proto ony furt dělaj ty vztahy. A to mně na tom vždycky vadilo – balit ho, a pak máš zase dva, a pak ho vlastně nechceš, a on ti nerozumí, a pořád dokola, to je nevyčerpatelný. Vychází o tom tolik časáků, furt se tam píše to samý, ale pořád to sype, už přes sto, dvě stě let.

Zdá se mi to, nebo tohle téma už ve slamech tolik nezdůrazňuješ?
Protože musim hledat dál. Vadí mi, že jsem furt stejná. Když improvizuješ, párkrát tě stejnej vtip baví, tak ho použiješ jinde, ale samotný ti vadí, že se opakuješ, že samu sebe vykrádáš. Ještě jak mám teď ty kapely a všechno, tak když jsem to zpívala, už jsem to nechtěla ve slamu použít. Potřebuju si hledat další témata. I aby mě to bavilo. Já jsem se slamem už teďka hrozně trápila, protože najednou jsem měla pocit, že nemám co říct, a nevim. Na slamu je důležitý, aby to všichni pochopili hned, musí to bejt trochu jednodušší.

A máš teda teď nějaké konkrétní téma?
Včera mě napadla Klausova knihovna, že to bude strašně legrační instituce. Říkala jsem si, tam budou snad jenom jeho knížky, a možná sem tam ňáký další, jestli se tam vejdou, a chce mu to zaplatit Petr Kellner. Ale proč to chce platit, takovou blbost? To mi přišlo hrozně směšný.

A vůbec tohle mě hrozně baví – takoví ti rozumbradové… Jsem strašně závislá na facebooku, baví mě, jak se člověk tváří, že má názor, je hrozně důležitý se vymezit vůči všem, všem se vysmát, a to co nejrychleji. Bejt strašně vtipnej. Tohle mě na tom zajímá, jak člověk potřebuje uznání ostatních. To je asi teďka téma, co mám.

Otázka podobného rázu – v těchto slamech, ale i v dalších svých uměleckých projektech (Urpop, DiaKritika) jsi vytvořila jakýsi konstrukt „normální holky“ – jaká podle tebe normální holka je? A jaký je normální kluk?
Právě že jakej je normální kluk, to já vůbec nevim, na to se snažim hrozně přijít. Pro mě byli vždycky chlapi zajímavější než ženský, ale zase jim aspoň trochu rozumim, kdežto chlapům vůbec.

Ale jaká je normální holka? Já právě ženský nemám moc ráda. Myslim si, že normální holka je něco jako já, strašně by chtěla, aby byla zároveň krásná a zároveň chytrá, aby byla tak chytrá, že by se nemusela zabývat tim, jak vypadá. To by mě strašně bavilo.

Normální holka něco dělá a přitom ještě musí furt přemejšlet o sobě, což jí zabírá čas. … Jo, to je dobrá definice: normální holka něco dělá a přemýšlí o sobě. A snaží se toho dělat co nejvíc, aby o sobě nemusela tolik přemýšlet.

Letos ve slamovém finále nebyla ani jedna žena. Ty, nebo třeba Taktika, jste se do regionálních kol vůbec nehlásily, nebo jste nepostoupily?
Já jsem byla jako host v Hradci, tam byly asi tři holky. A v Plzni jsem byla druhá. Pak už jsem se nehlásila do Prahy, protože v tý Plzni mi přišlo, že jsem dala svůj výkon, že jsem to řekla nejlíp, jak jsem mohla. A nestačilo to. Byla jsem spokojená, už jsem pak hrozně nechtěla pokoušet se někde jinde.

Často jsem si říkala, jak je možné, že jsi nikdy nevyhrála národní finále, protože jsi na to podle mě určitě měla. Myslíš si, že to souvisí s tím, že jsi holka, nebo třeba s tím, že tvé slamy jsou hodně do rapu?
Myslim, že ne. Na to, abych vyhrála, bych musela bejt trochu hezčí. A ještě zároveň – nikdy nebudu vyhovovat všem.

Ti, co vyhrávají, taky přece všem nevyhovují.
Ale nějak asi spíš vyhovujou těm, co hlasujou. Nevim, nedokážu to nijak specifikovat.

Já nedokážu podat konstantně dobrej výkon – něco se mi strašně povede, a pak je toho zase hrozně moc blbýho.

Jak se díváš na až agresivní vyčleňování ženského principu na umělecké scéně? Například se mluví o ženské literatuře, ale není žádná mužská literatura atd.
Ženský kategorie mi zní jako: „promiňte, je to takový horší, kratší, měkčí, menší… ale myslíme to upřímně a děláme to s láskou“. Já jsem chtěla bejt jediná žena mezi mužema, vždycky jsem chtěla klučičí kapelu, proto jsem i šla do toho slamu, že tam nebyly ženský.

Bavíme se o tom, že ve slamu je ženskejch málo. Ale proč by jich tam mělo bejt hodně? To neni jako s kvótama pro ženský v politice.

Považuješ zavedení kvót za nesmyslné?
Navopak, právě politika je první místo, kde se kvóty vyzkoušet daj, protože už to tam může bejt jenom lepší. V politice určitě. A rychle. Řekla mi to moje kámoška Václava Parkánová, myslim, že je to její myšlenka, ale nevim, jestli by souhlasila s mojí interpretací. Takle, jak to říkám, si to myslim, zkazit se tam tolik nedá.

Na slamové scéně působíš už několik let (od roku 2008 – pozn. red.). Vnímáš tam nějakou změnu, posun, vývoj?
Myslim, že se to strašně mění. Třeba těch holek je tam čím dál tím víc. Taky je to čím dál víc populární, a opravdu tam chodí hodně lidí-bavičů. Hodně lidí se to i učí. Je to takovej styl, kterej se tam vytříbil – napíšou si to dopředu a maj to propracovaný, dělaj slovní humory. Třeba kromě Honzy Jílka má takovej styl Míra Kynčl a myslim, že to vítězí. Třeba ten, co vyhrál (Martin Fillipi – pozn. red.), se taky hrozně chystá, má to všechno připravený. Je kladen důraz na humor, rychlej humor, na takzvanej – to je takovej debilní název – „inteligentní humor“. Já tomu říkám středoškolskej level. Jakože pochopíš primitivní vtip na politiku. Aby to bylo rychlý, aby se člověk dokázal hned zasmát. Protože když tam člověk na tom pódiu stojí, je sám, potřebuje, aby se lidi smáli, takže to musí bejt takhle promakaný. Proto já jsem byla nešťastná, když jsem tam šla s něčím vážným. Lidi ti pak nepomůžou.

Ale vždyť ty máš často vážná témata, akorát že jsou zpracovávána s nadhledem.
Musíš mít sebeironii. Nebo můžeš jim tam plakat – já jsem ošklivá a nikoho nemám… To ti všichni řeknou: běž domů a zhubni.

Zdá se mi, že je teď nějaké intenzivnější pronikání rapu do slamu – Metoděj Constantin, Taktika…
Určitě. Protože u rapu, nebo konkrétně u freestylu, tam musíš strašně bystře reagovat. Musíš poskládat rýmy, což je docela básnický, akorát že tam to jde tak strašně rychle do tý hudby, že už se nestihne vymakat téma. Když někdo vymyslí něco lepšího než „hulim trávu a mám svoji partu“, tak všichni čumí. A většinou to nikdo nepochopí.

Pro mě je to zase super, reagovat rychle a bystře, a zároveň aby to mělo hlavu a patu, to se málokdy takhle podaří. Myslim si, že spíš vyhraje ten, co reaguje jenom rychle a bystře.

Ale třeba Bohdanu Bláhovcovi se daří obojí, ne? Reaguje na předchozí výstupy i na to, co se děje v publiku a zároveň je to velmi chytré. To si asi myslí i diváci, když mu dávají pořád desítky. I když to je otázka – jestli mu je nedávají, protože ho znají, jestli si neříkají, jo, Bohdana, toho my máme rádi…
Já myslim, že ne, že jsou rádi, že se tam objeví něco chytrýho. Je jim samozřejmě líto, že tolik vítězí ti zábavní – a přitom jim daj nejvíc bodů…

Čeho chceš ve slamu dosáhnout – máš nějakou metu, případně ideál, jak by tvé slamy měly vypadat? Jako třeba Bohdan Bláhovec to někde popsal v tom smyslu, že slam vnímá jako možnost být veřejným člověkem, být společensky angažovaný a je tam sám za sebe, na rozdíl od toho, když například točí dokumenty a ustupuje do pozadí.
Mám ráda pocit, když se mi stane, že se to přímo na jevišti vyloupne – najednou jsem přítomná přímo v tom momentu, taková superimprovizace, kdy víš, že tě to tam baví a jenom si užíváš, že v tý chvíli jseš přítomná a nějak trošku nad tím.

A to je dialogické jednání, ne?
Jo, a toho bych tam chtěla dosáhnout. A pak už je mi vlastně trošku jedno, jestli se něčeho dotknu nebo ne. Super by bylo, když by to něčemu pomohlo, kdyby to na něco zajímavýho, co je třeba říct, upozornilo. Já jsem si vždycky říkala, že by bylo super, aby v tom bylo něco jako v Respektu to shrnutí na konci, že bych to takhle frkala za sebe, a pak jsem si zase říkala, že to si každej ten Respekt může přečíst, že to nemusí slyšet ode mě.

Mně přijde, že se ti – nebo vám, společně s MC Taktikou v DIAkritice – v té ženské lince na něco důležitého upozornit podařilo. Třeba konkrétně píseň Nedostupná, která je hrozně pravdivá a zároveň je to podané takovou formou, že my ženy si uvědomíme, že se nás to týká, ale zasmějeme se tomu a tím dojde k něčemu jako katarzi a uvědomění problému. A to mi přijde super, že to není žádné, že bychom se naštvaly, co nám to tady ta Masha podsouvá.
To je hezký. Takhle má asi fungovat umění – že to uděláš tak, aby si v tom divák něco našel. Když si tam něco najde, tak je to v pohodě. Nemusí to bejt to, cos tam dala ty.

Bio Masha
The best slummer ever, holubice míru, díra v sýru, dyjadém, noční krém, přátelství je někdy víc než láska, nefalšovaná plavovláska, guru džuboxu, sexepíl bez botoxu, samotná Maruška Rottrová byla by z Máši hotová!
(autorka: Mercedes Ferrari)



Co tě na slamu baví – hra s jazykem? Interakce s publikem? Improvizace?
Když se to povede, to jsem odpověděla v tý otázce předtím. Jinak já tam nejsem moc šťastná. Ani v šatně, já se tam docela trápim. Ale nějak to nedokážu odříct, takže tam stejně jdu. Pak je samozřejmě příjemný, když někdo řekne, že mu to sedlo.

Takže jsi před výstupem nervózní?
Strašně.

Z čeho konkrétně?
Že mě tam nic nenapadne, nebo že si tam budu připadat hrozně trapná. Což se někdy fakt stane.

Mnohdy tematizuješ situace, které jsou s pocitem trapnosti spojené (posílám klukovi x zpráv za den, on mi vůbec neodpoví, připadám si jako kráva; chodím kolem jeho baráku jako že náhodou, půjčila jsem si kvůli tomu psa, protože ho chci potkat, jak jde na procházku se svým psem, a on skutečně na tu procházku jde, ale má s sebou jinou holku; pořád si vymýšlím, co bys mohl v mé domácnosti spravit atd.) – je to způsob, jak se s trapností vyrovnat? Nebo tě takové situace fascinují? Pohrdáš jimi?
Jo, tak to je, snažim se s tim vyrovnat, protože vim, že jsem trapná a hrozně mi to vadí. Chtěla bych se od toho nějak očistit. Musim to ventilovat.

Jaký máš vztah k improvizaci a k předem danému, nazkoušenému vystoupení? Ty preferuješ částečnou improvizaci, je to tak?
Určitě. Čím víc improvizace, tím víc super. Ale já nejsem taková jako třeba Jakub Foll – že bych přišla s ničim, to vim, že mě nefunguje, zalykala bych se v tý trapnosti. Mám pocit, že jsem oprávněná jít na jeviště jenom tehdy, když mám co říct, že musim chtít něco říct. Proč tam chodit jen tak, proč bych lidi měla jen tak zajímat? Okrádala bych je o čas. Tak proto si připravuju ty témata, musí mě něco pálit, aby mi to pak improvizovalo.

Záleží, jakej k sobě má kdo přístup. Jakub je strašně jinej člověk než já, on nemá vůči lidem problém. On to má vyřešený – oni by se na něj měli koukat, protože je prostě dobrej. Tím nechci říct, že je nějakej narcis, ale tohle zkrátka ví – jsem dobrej a přijel jsem vás pobavit. Takže jestli se vám to nelíbí…

U slamu je otázka, jestli má bejt jenom zábavnej, nebo ne. Všichni, co o něm teoretizujou, tak říkaj, že by to jenom zábavný bejt nemělo, že to je něco chytřejšího. Že to není Partička.

Podle mě by to zábavné být mělo, ale v tom smyslu, že to udrží tvoji pozornost. Ale nejen. Je to důležité proto, že to reflektuje současná témata, považuju to za nejživější proud v současné literatuře.
To určitě. U slamu je strašně zajímavý, že spousta těch věcí napsaných fakt ani nemůže fungovat. Ani když jsou nahraný – to Bohdanovi vždycky vadí, když je někde nějaká nahrávka s jeho vystoupením, říká, že to funguje jenom autenticky. Mě zase baví se tim trápit. Když to někdo doma pustí – hele, to seš ty! Osypávám se, je to pro mě velkej hnus se vidět a slyšet. Ale dobrý sebemrskačství vědět, že to někde na internetu je. A dobrý taky vědět, že když někdo takhle vystupuje, že to může kdokoli natočit, protože pak to člověka nutí se připravit.

Čteš si pod videi komentáře?
To jo, strašně. Ty komentáře sleduju víc než samotný videa. I u DIAkritiky. Já jsem hodně na zprávy na internetu. Obecně komentáře jsou vždycky hrozně zajímavý. Komentáře komentářů.

V Rock Café bude zimní slam poetry exhibice (proběhla 7. 2. – pozn. red.), kde rovněž vystoupíš. Už víš, alespoň rámcově, o čem budeš slamovat?
Zkusím nějaký tyhle komentáře komentářů. Ještě je zajímavý téma – kampaň, jak to bylo hnusný. To ale bude mít asi hodně lidí. Jak to bylo šílený, všichni nosili ty nálepky. Strašně mi ta kampaň vadila. Asi něco takovýho, nevim přesně ještě, jak to pojmu. Ale nemám k tomu žádnej refrén, nic připraveno.

A ten si připravuješ jak, kdy?
Mám vždycky radost, když se mi to seběhne tak, že si řeknu: jo, tohle téma a k tomu se mi hodí, co jsem kdysi říkala v tomhle a tady z toho tohle a když se mi pak stane na jevišti, že mi to nabíhá, skládá se to do takový mozaiky. To je pro mě super. Ale naopak když si řeknu: musím strašně říct tohle a teď třeba nějakou větu, tak to neřeknu nikdy. Čím víc mám jasno do těch slov, co mám říct, tak to nikdy neřeknu… Ale někdy místo myšlenky, co jsem chtěla říct, řeknu úplně jinou. To nevadí. Takže takovýhle improvizování. Příprava má ale význam pro psychiku.

Jsi členkou několika hudebních projektů – Urpop, DIAkritika, Chodská Junta – co v současné době či brzké budoucnosti chystáte? Plánujete vystoupení, vydání desky?
Chodská Junta už nefunguje. Z tý kapely jsme zbyli dva, já a Luděk Kazda, a teď spolu hrajem a jmenuje se to Debbi Love. Nahráváme desku. Máme dvě verze vystupování – já jsem chtěla vždycky hrát disco, normálně večer pro lidi, bejt zábavová kapela, ale ten spoluhráč nechce bejt zábavová kapela, že ho štve, že by musel hrát Kabáty. Já bych chtěla, že bychom hráli tak, aby lidi ani nenapadlo, že Kabáty neslyšej. Ty písničky by vypadaly třeba jako Kabáti, ale přitom bychom si zpívali úplně něco jinýho. Ne, že bysme jim vykradli tu hudbu, ale použili ten styl. Tak jsem udělala písničku jako Vondráčková, a tak dál, aby to vypadalo jako jukebox, ale přitom aby to bylo úplně jiný. Aby se to dalo hrát celou noc. Takže máme elektrickej program, ty písničky natahujem a jedeme to dlouho. A pak máme normální akustickej, kterej hrajem po kavárnách, abychom si vyhráli, protože nemáme na to desku vydat.

A kde budeš teď v blízké budoucnosti hrát?
V březnu s Debbi Love po pražskejch kavárnách asi každej tejden, například 20. 3. v Café Sladkovsky, další termíny jsou na bandzone.

Potom ještě hraju s Nikolou Braskem, to je kluk s kytarou, já dělám Olgu Blechovou, krasavu od Matušky, divnou stopařku, zpívám oooo, eee… a něco tam rapuju. On říká – na pop jsem moc alternativní a na alternativu jsem moc popovej.

S DIAkritikou chystáme CD. Naše nahrávky jsou hodně poslouchaný. Na bandzone třeba. Ale nemaj moc kvalitu, takže my nahrajeme písničky, který hrajem dlouho, nějak líp, aby se to dalo poslouchat úplně normálně, bez šumů. Luděk, se kterým jsem v Debbi Love, nám na koncertech hraje veškerou hudbu, různý nástroje, a my tak máme živou hudbu. Vypadá to jinak než nahrávka.

A Urpop ještě trochu funguje. Po tom, co jsme měli to ženský divadlo, tak jsme udělali mužský. Tam jsme dělali s celou Juntou na jevišti – protože i k tomu ženskýmu představení nám Junta dělala hudbu. Bylo to takový hudební představení. Jenomže pak jsme se u toho mužskýho začli strašně hádat. To představení chci obnovit a hrát, ale trvá to, protože dělám v současnosti doktorát. Chtěla jsem, abychom to hráli jako dvoják – ženský a mužský. Ženský je o vztazích a lásce, a mužský o práci a úspěchu.