„V ložnici, maluje,“ řekl jsem.

„Já nevím, jestli to byl dobrej nápad sem chodit. Já ji vlastně moc neznám…“ z nervozity si zapálil obráceně cigaretu.

„Klid. To je v pohodě. Je ráda.“

Zvedli jsme se a šli za ní do ložnice.

„Někdo tě přišel navštívit, Viktorie.“

„Jó? A kdo?“ a ani na chvilku se na nás nepodívala a dál si pohrávala se štětcem.

„Tomáš.“

Pomalu se na nás otočila. „Ahoj,“ řekla Tomášovi a rychle odešla z pokoje.

Zůstali jsme sami.

„Co s ní je? Není nějaká divná?“ ptal se zmateně Tomáš.

„Klid. Je to umělkyně, ty maj právo bejt takový. Hele, jde do vany. Půjdem za ní.“

„Jak za ní? To je přece… to se nehodí…“

Otevřeli jsme dveře a vstoupili. Tomáš si nejistě sedl na zem a zapálil si cigaretu.

„Tomáš ti přinesl víno, podívej, Viktorie.“

Viktorie se styděla, Tomáš se styděl a já jsem se snažil, aby oba svůj stud zahodili.

Tomáš občas pokývá hlavou, ale nic neříká. Viktorie pozoruje svá prsa, na kterých se dělají vrásky.

„Tak asi nejlepší bude, když vás tu nechám o samotě, co?“ řekl jsem a měl jsem nakročeno ven.

„Ne, zůstaň tady,“ ozvala se Viktorie.

„Dyť tady máme to víno, že jo…“ řekl Tomáš.

Zůstal jsem tedy. Dál se mlčelo. Tomáš mi podal láhev. Napil jsem se a podal ji Viktorii, ta se také napila a podala zpět Tomášovi. Slova se vznášela kolem nás, ale slyšet je nebylo. Víno se dopilo.

„Tak už můžu jít?“ řekl jsem a otevřel dveře.

„Nechoď,“ řekla Viktorie.

Tomáš mlčel.

„Hele, už mě to nebaví. Co já tady s váma budu asi tak dělat? Ty se líbíš jemu. On se líbí tobě, tak v čem je problém?“ řekl jsem.

Oba byli zaskočeni. „Ty seš můj kamarád a ty moje kamarádka, mám vás oba rád. Já vás tu teď nechám o samotě a nikomu to nebude blbý, jo?“ a odešel jsem z koupelny.

Vyšel jsem z bytu a zamířil do výčepu na pivo. Ten den se mezi mými kamarády zrodila láska. A já přemýšlel, jestli ta má upřímnost a vášeň zas nebyla jen alkoholovým oparem, který mě bude mrzet.


Konec.
předchozí díl zde
redakčně kráceno

Viktorie tráví svůj čas nejraději ve vaně. Je to její místo, její osobní prostor, její skrýš. Ve vaně je doma, ve vaně k ní nemůže okolní svět. Ve vaně může o okolním světě nerušeně přemýšlet, aniž by se jí dotýkal. Jinde to tak není, vysvětlovala mi.

Vešel jsem a viděl jsem ji v její obvyklé poloze. Seděla ve vodě, kouřila cigarety, pouštěla si hudbu na notebooku a poblíž ležel telefon.

„Tak co je, co se děje?“

Jen zavrtěla hlavou a přitočila si trochu horké vody.

„Jde o chlapy, že jo?“ vyzvídal jsem.

S Viktorií je to těžký. Pokaždý, když si mě zavolá, tak zezačátku nemluví. Mám z ní vždycky dojem, že není ani ráda, že jsem přišel.

Viktorie je Ruska a studuje v Čechách proto, že v Rusku je zima, Putin a vodka. Kreslí realistický obrazy, kde zachycuje opuštěný industriální místa, ve kterých se zasekl život. Moc barev nepoužívá, její obrazy jsou studený, nepřístupný a sledovat je není žádný potěšení. Člověk tam ale vidí její duši, a to se mi líbí. Její umění je pravdivý a bez pozlátka.

Viktorie koukala před sebe, jako bych tam ani nebyl. Nevěnovala mi ani jeden pohled. Vytáhl jsem tedy knížku a začal si číst.

„Ty seš teda dobrej, ty ke mně příjdeš a začneš si tu číst… To jsem si teda pozvala toho pravýho, do prdele,“ zlobila se Viktorie.

Odložil jsem knihu. Viděl jsem rozzlobenou dětskou tvářičku a prsa pohupující se nad vodou. Schovala se pod hladinu.

Na chvilku jsem zauvažoval čistě živočišně. Pak jsem si ale uvědomil, že přátelství a sex nejde dohromady. Jedno ruší druhé. Proto jsem si přikázal zákaz jakýchkoli nepřístojností. No jo, ale co chtíč? A co chlastem unavená morálka?

Podala mi houbu a ukázala na záda.

„Víš, jak si mě seznámil s tím svým kamarádem Tomášem?“ začala Viktorie.

„No,“ odpověděl jsem a pečlivě se věnoval její kůži.

„Tak von mi volal,“ otočila se na mě.

„Tak to se mu asi líbíš, ne?“ odtušil jsem s nezájmem.

„Opravdu si myslíš, že se mu líbím?“ zeptala se s nadšením.

„Tak asi jinak by ti nevolal, ne?“

„Jasný, ale on mi volal s tím, že by si chtěl půjčit nějakou knížku, o který jsme se spolu bavili.“

„To je taková zástěrka, Viktorie.“ Houbou jsem se dostal k zátylku a prsty se letmo dotýkal její kůže.

„Myslíš? Von vo tý knížce ale mluvil dost přesvědčivě, jako kdyby neexistovalo na světě nic důležitějšího, než ta blbá knížka,“ řekla Viktorie.

„To je hra. Někdo ti bude povídat o knížkách a jinej ti rovnou řekne, že tě chce,“ odložil jsem houbu a rukama dál mydlil Viktoriino tělo.

„Co říkáš ty holkám, když se ti líbí?“ optala se Viktorie.

Nahnul jsem se k ní a políbil ji na zátylek. Rukou sjel k prsům.

„A co vlastně ten tvůj kamarád dělá?“ zeptala se.

„Je to ajťák,“ řekl jsem mimoděk a dál Viktorii líbal.

„Ajťák jo?“

„No, ale je dobrej. Myslím, že byste se k sobě hodili.“

Viktorie se zvedla, oblékla do županu a odešla do kuchyně si zapálit. Přišel jsem k ní zezadu a vjel rukou pod župánek.

„A není von taky trochu divnej?“

„Je skvělej, Viktorie,“ řekl jsem.

„Já se prostě nechci zase spálit.“

To už dokouřila. Zavřela oči a nechala mě, abych si s ní hrál. Odešli jsme do ložnice, kde jsem ji pomiloval.

„Mně se asi líbí,“ začala opět nejistě.

„To je dobře. Ty se mu taky líbíš.“

Leželi jsme vedle sebe a hladili se. Zazvonil telefon, volal mi Tomáš. Zvedl jsem se a odešel do kuchyně.

„Jsem u Viktorie, přijd. Bude ráda.“ řekl jsem.

„Je to kamarádka,“ povídám.

„Řešíme tu tebe, vole.“

„Vem nějakou láhev a přijď,“ ukončil jsem hovor.

Vrátil jsem se k Viktorii. Už nebyla v posteli, ale seděla u plátna. Pozorně štětcem občas doladila místa, která se jí nezdála.

„Přijde Tomáš.“


pokračování zde
redakčně kráceno

Jsem zklamaný ze sebe samého, začíná mne trápit pocit vlastní nedostatečnosti, neschopnosti se soustředit. Na čem tento stav závisí? Na psychickém rozpoložení? Nicméně se ve svém zklamání necítím dobře. Raději se tedy oddám pozorování. Pozoruji lidi, pozoruji ženy, poslouchám cizí hovory, sleduji gesta. Přemýšlím o těch lidech, co jsou zač. Čím by mi byli prospěšní, čím bych je obohatil já. A jelikož jsem (nevím proč a ten důvod stále hledám) poměrně sebevědomý, jsem si jistý, že mé nitro je pro ty lidi zajímavé. Trochu se uvolním a usměji se. Úsměv je předehra pro muže a ženy, je to ten nejpřirozenější a nejvhodnější signál, že jedinec je připraven být pářen, být účasten toho velkého projektu, na kterém stojí tahle civilizace.

Netrvá to dlouho a vidím ji. Je to blondýna s velkým nosem, takovou mírnou skobičkou. Vlasy má odbarvené, zuby bílé, make-up nanesen. Prototyp dívky z časopisu, uniformní a naprosto ordinérní kráska. Její držení těla mi však imponuje, její zadek mi imponuje. Ano, vím, je to mizerný důvod ji milovat, ale jsem jen muž, kterého nenapadlo nic jiného než koukat po ženách. Kde se ve mně bere ten pud, ten lidský pud, ta lidská potřeba, ten chtíč, když mám pocit, že jsou na světě důležitější věci, hodnotnější a pro mě podstatnější? Jsem obyčejný člověk, a tak si mohu dovolit tyto pocity. A když tak nad tím přemýšlím, je to lež, co říkám, protože na světě není nic důležitějšího než láska. Člověk, když ji necítí, nebo má srdce zatvrzelé, zhýralé, ztvrdlé, tak jeho pobyt zde je zbytečný, naprosto fatálně nenaplněný. Co si tedy namlouvám, když je to tak jasné. Láska, člověče, láska. A já tu lásku cítím, teď. V tento jedinečný okamžik. Zrodila se, i když důvod k ní je naprosto banální, i když ten důvod je naprosto opilý.

Koukám po ní a čekám, kdy mi dá signál, že ji mohu začít bezmezně milovat. Ona je krásná a já krásný nejsem. Je to problém? Nemyslím si, a tak s vytrvalostí sobě vlastní číhám a pokukuji. Po několika minutách naprosto nuceného zírání si mne všimne. Vidím na ní rozpaky, smíšené pocity, radost v nedohlednu. To mne však neodradí. Nasazuji těžký kalibr, zapaluji si cigáro, prohrábnu své mastné vlasy, olíznu knír a napiji se piva. Kdo by odolal? Snad jedině lesbička nebo žena toužící po smyspluplné budoucnosti.

Mé vyzývavé pohledy ke štěstí nevedou. Nezvedá se, nepřichází a neříká mi, že mne miluje. Není to nic zvláštního, ale já se jí divím. Mám snad vyrazit na zteč já?

Nešel jsem za ní, i když chtíč mnou cloumal. Nešel jsem za ní, i když jsem cítil, že není na světě jednodušší činnosti než právě téhle. Opanoval jsem svou potřebu, ale gratulovat si za to nehodlám. Stačí přece jen vyslovit se, jen být upřímný, jen dát průchod sobě samému. Tak kde je problém?

Odcházím z baru a zavírám za sebou historii. Ta dívka měla naději, ale nevyužila ji, říkám si a směji se své cyničnosti. Docházím na tramvajovou zastávku Národní divadlo. Je po desáté hodině a kolem mě jsou spousty mužů a žen v krásných šatech. Cítím se nepatřičně, jelikož na mou schránku tak skvostný pohled není. Nepatřím k nim. Směji se jim, jsou mi odporní, oni by se měli cítit nepatřičně. Vidím chlapce, který si to rázuje skrze dav těchto namydlených figurín. Se zájmem si je prohlíží, otáčí se po nich, komentuje je.

„Vy jste krásný, vám to sluší. Podívejte se na sebe… no, vy a vy taky. Úplně všichni,“ povídá a směje se od ucha k uchu.

Do toho chlapce jsem se zamiloval, okamžitě. Promítnul se snad můj duch do něho? Byl mým druhým já? Určitě ne, jen měl potřebu a tu vykonal. Ulevil si. Já s ním tu potřebu sdílel, ale nedokázal jsem ji realizovat. Nemůžu ale spoléhat na ostatní, že budou vždy poblíž a mé myšlenky – mé pocity, budou realizovat. Musím být, já musím být, musím být sám za sebe. Konat, být upřímný.

Tramvaj dlouho nejela, a tak jsem se zamyslel. Vrtala mi hlavou jedna dívka, ne ta z baru, jiná. Ta, kterou důvěrně oslovuji. Potíž je, že nerozumím jejím signálům, že nedokážu rozklíčovat její sdělení. Udělám krok? Budu upřímný? Odhalím se?

Napsal jsem jí zprávu. Pozval jsem ji na kafe, což v překladu znamená, že se sejdeme zítra v sedm hodin, půjdeme do kavárny, každý si dáme zhruba osm piv, nějakého panáčka a poté se odebereme ke mně, kde dojde k vášnivé, jinak vcelku zbytečné, avšak bezpečné souloži. Taková je má idea, tak si to maluji. A když to bude jinak, tak jen nepatrně jinak. Já ji znám, ona zná mě. Co si myslím já, si myslí zajisté i ona. Příval spokojenosti, které zaznamenalo mé tělo, když jsem se odhodlal k tomuto činu, byl nečekaný. Byl jsem pyšný. Ulevilo se mi. Byl jsem upřímný, byl jsem to já. Přímý a rozhodný. Nefalšovaný a nepokřivený. Čistý, i když poskvrněný minulostí. A budoucnost? Té se usměji a nechám ji plavat. Ať si teče, ať si proudí, ať je, jaká je. K mé spokojenosti postačí, když ještě chvilku budu já, jen já, sám sebou.

Ten den jsem pracoval jako barman na jakémsi velkém večírku pro intelektuální zplodinu. A tak jak to bývá, když jsem za barem, popíjel jsem. Jednak abych se obrnil proti stylovým zákazníkům s perfektními ohozy a účesy, druhak abych se připravil na dlouhou debatu se svou milou. Nejsem dobrý řečník a neumím svými argumenty přesvědčit o velkolepé pravdě. Jsem chlapík, který má téma, ale neví, jak jej uchopit, jak jej podat co možná nejsrozumitelněji, aby druhá polovička pochopila. A tak se stalo, že v mezičase jsem urazil mnoho zákazníků, ignoroval je, choval se k nim neuctivě a házel do éteru vtípky, kterým se směji jen já. Byl jsem v ráži. Byl jsem strachy bez sebe ze setkání se svou milou. S tou, kterou jsem měl rád, s kterou jsem se miloval neustále a bez přestání. Miloval jsem se s ní, i když ona nechtěla, i když jsem nemohl, i když mi bylo od začátku jasné, že to vše skončí. Jsem nedobrý prorok. Co si maluji, se nikdy nevyplní. S touhle dívkou jsem měl jasno. Jistě, jsem skeptik. Jistě, jsem i realista. Jistě, jsem i malíř, který ve skrytu duše doufá, že v jeho obraze se dá číst i něco jiného než sdělení, kterému každý na první pohled porozumí. Nejsem kýčař. Nesnáším kýč, ten prvoplánový útok na city, tu snahu zalíbit se za každou cenu. Zkrátka, i když jsem měl od samého začátku tušení, že naše milování nebude mít dlouhého trvání, tak jsem doufal. Doufal jsem, že se mýlím a že můj pocit je špatný. Znamení ovšem bylo od počátku jasné a zřetelné, ovšem člověk doufá. A já doufal.

A tak přišla. Ani jsme se nepolíbili. Jen se na sebe smáli. Měla dobrou náladu. Já již také, byl jsem opilý. Navíc jsem cítil neochvějnou sebedůvěru. Měl jsem v zásobě spousty argumentů, spousty slov, spousty nevyvratitelných tezí, které mluvily pro naši společnou věc. Pro naši společnou lásku. Cítil jsem, že mám všechno ve svých rukách. Cítil jsem, že nedorozumění, ke kterému mezi námi došlo, lze napravit.

„Tak co s námi bude?“ majetnicky jsem ji hladil, přičemž jsem doufal, že dotek ji přiměje k opětovné lásce k mé postavě. Když mluvím o postavě, tak skutečně mám na mysli postavu z divadelní hry nebo z filmu. Vznáším se totiž nad sebou, pozoruji se. Jsem figurou, kterou nedokážu ovládat. Jsem věčný kritik sebe samého. Pozoruji své jednání, aniž bych měl možnost do něj zasáhnout. Málokdy se mi stane, že vstoupím do té hmoty, která tu je milována, nebo nenáviděna, nebo jen tak vnímána, a stanu se její součástí. Že se stanu opravdovým člověkem s duší. A tak jsem herec, jsem i herečka, jsem mimo sebe, jsem neustále v roli a repliky, které říkám, nejsou mé nebo mé duše, jsou to repliky té postavy, té hmoty, kterou neovládám. Je to blbá hra. Ona to není vlastně žádná hra, je to život. Mým jevištěm je můj život. Mými hereckými partnery jsou lidé kolem mě, ti ovšem vesměs nevědí, že hrají v grandiózní podívané. Najít důvod, proč jsem hercem, není tak složité. Schází mi sebejistota, schází mi sebedůvěra, a tak se bráním všemi svými rolemi. Dělám se před lidmi lepším, když chci získat náklonnost. Dělám se zlým a arogantním, když toužím, aby mě nenáviděli.

Rozprava s mou dívkou nevedla nikam. Opilý člověk opakuje dokolečka jedno a to samé, má pocit, že mu není rozuměno, a tak se ocitá v bludném kruhu, ze kterého není cesta zpět. Žvaní, blábolí a používá zajímavá slova, nové slovní obraty, na světlo přichází naprosto nové skutečnosti, s asociacemi se trhá pytel. Má toho hodně co říct, ale…

Smrt přicházela. Věděl jsem to od samého začátku našeho vztahu, našeho vášnivého milování. O to víc jsem ji vnímal, když na týden odjela pryč. A o to intenzivněji jsem ji vnímal teď.

„Tak co s námi bude?“ stáli jsme vedle sebe se sklopenými hlavami. Nebylo co říci. Abychom dodali etudě na dramatičnosti, pohlédli jsme si do očí, v těch jejích ale nebylo nic jiného než lítost, soucit nebo co to vlastně bylo. Beznadějná situace pro muže, který by rád miloval.

A tak odešla. Během večera jsem podnikl nespočet výprav za umírající dívkou, ale nepodařilo se mi vrátit ji k životu. Strach z její smrti ve mně vzbuzoval zběsilost a tu jsem se snažil tlumit chlastem, a tak jsem byl opilejší a opilejší a příchody k mé dívce byly stále zoufalejší a zoufalejší. Ten chlad, předzvěst smrti, byl z mé dívky cítit jasně a naprosto zřetelně. Umírala mi v náručí a já neznal recept, abych ji zachránil. Neznal jsem recept pro sebe a pro ni, pro naši společnou lásku. Jak bych ho ale mohl znát, když žádný recept neexistoval. Ona žádný recept nepotřebovala. Ona umírala jen pro mě, pro nikoho jiného. Že mi zemře, mi bylo jasné již od začátku, tak čemu se vlastně teď divím.

Spolu s její smrtí jsem umřel i já, zemřela jedna z postav v mém velkém repertoáru. Ale popravdě, čekal jsem snad něco jiného? Kolik smrtí budu muset ještě prožít, abych nadobro skončil s herectvím a byl to skutečně já?


redakčně kráceno

Když se takhle procházím, přemýšlím. Rekapituluji si a tříbím myšlenky. Je to mé milé povyražení se sebou samým. S mým člověkem.

Už nejsem opilý. Už nejsem tak opilý, jak jsem byl po celý novoroční den. Už jsem ze sebe dostal tu zábavnou dávku alkoholu, které jsem se musel silvestrovské noci poddat. Jistěže musel.

Jdu tou ulicí. Jdu sebejistě. Hlavu vzhůru. Dobrá nálada v patách. Vracím se v myšlenkách k předešlým holkám. K přítelkyním. Ke známostem. K obvyklým povyražením. Jsou to milé vzpomínky. Jsou to ale vzpomínky. Jsou to epizody. Jsou to náhody a jsou to dlouhé pohledy do očí, za kterými se skrývala radost. Taková ta upřímná a spontánní radost. Ta dětská bezelstnost. To odevzdání se svému chtíči.

Takže jdu. A přemítám. Nad svým uměním pro začátečníky, nad nenaplněnými vizemi. Nad svou upřímností zahalenou do lehkého oparu. K mým zálibám patří holky, k mým zálibám patří slova. Se slovem a i s holkou jsem v přátelském vztahu. Z holek mám slova a ze slov mám holku. Jedno souvisí s druhým.

A teď, když jdu po ulici, tak si říkám, že by mě měla potkat náhoda. Měla by mi zaťukat na rameno: „Jsem tady, jsem tady pro tebe.“ Myslím na jednu holku. A byl bych rád, kdyby právě ona byla tou náhodou. Kdyby právě ona zaťukala a řekla: „Jsem tady pro tebe.“ Tak jdu naproti náhodě. Mojí vypočítaváé náhodě. Mojí podlézavé náhodě. Náhodě, ve které nejde o překvapení. Tyto druhy náhod vytvářejí nepříjemné situace. Jsem si toho vědom. Bojím se sebe, bojím se téhle náhody.

Jdu. A jak se ohlížím, vidím svého přítele. Potkáme se a pozdravíme. Naše kroky jsou stejné. Jsme si podobní. Jsme si podobní tím, že si občas takhle samotářsky vyrazíme a bloumáme. Něco hledáme. Něco, co nedokážeme přesně popsat. Naše shledání je radostné. Vidíme se rádi. První náhoda pro nový rok. První setkání. První setkání s přítelem. Kráčíme spolu stejnou cestou. A mluvíme o náhodě. Jsme její součástí. Jsme součástí plánu. Toho velkého plánu, jehož smysl nikdo nezná.

Jdeme. A já uvažuji nad tím, s kým pojedu zítra na svůj každoroční výlet. Přítel nemůže. Můj jediný velký přítel nemůže a já uvažuji nad svými přítelkyněmi. Uvažuji a nejsem si jist ani jednou z nich. Novoroční výlet má význam. Má význam pro mě a má význam i pro můj protějšek. Je to důležité rozhodnutí. A já si v důležitých rozhodnutích nejsem jistý. Myslím na jednu, na holku, která není mou přítelkyní. Na holku, která by ani do kategorie přítelkyň nepatřila. Měla by své výsostné postavení. Na rozdíl od přítelkyň by byla totiž jediná.

Jdeme. Míříme na kávu. Míříme na kávičku. Přijdem do kavárny a potkáme tam známou. Holku, která je čerstvě rozešlá s naším společným kamarádem. Náhoda číslo dvě. Milé setkání, uvolněné hovory. Zanedlouho přichází její bývalý přítel, náš kamarád. Radostné setkání, uvolněné hovory. Náhodné setkání číslo tři. Tolik náhod v jeden večer. Tolik příjemných náhod v jeden večer.

Sedíme. Z kávy se stalo pivo. Ne jedno pivo. Ne pivo na žízeň, ale pivo na chuť. Chutná nám. Chutná nám všem. A já si všímám. A já ji vidím. Náhodu. Holku. Důvod mé dnešní vycházky. Velké oči. Blondýna. Naše pohledy se setkávají v nepravidelných intervalech. Úsměvy si vyměnujeme v rychlém sledu. Teď já a teď ty. Nekonečná hra. Nekonečné namlouvání. Ruka v rukávě. Radost na obou stranách.

Mluvíme o literatuře. Mluvíme o filmu. Mluvíme o holkách. S přítelem máme mnoho společného. Pivo střídá pivo. Nápad střídá nápad. Holka střídá holku. A já si uvědomil, že tahle holka je náhoda. S ní chci jet na výlet. Právě s ní. S ní chci být. Nápad a realizace. Čím víc se odkládá, tím těžší to bude.

Popili jsme. Připraveni k odchodu. Vhodný okamžik. „Pojedeme spolu zítra na výlet?“ Dovídám se, že ne. Její úsměv však nemizí. Hraje si s vlasy. Rozpaky. Stále se usmívá. Pár slov si vyměníme. Nic si neslíbíme. Odcházím a vím, že je pro. Vím, že je pro mě. V jejím pohledu to bylo, v tom výrazném pohledu určeném jen pro zvláštní příležitosti. V pohledu, který si každá holka šetří.

Odcházíme. Zažívám čtyřnásobnou radost. Radost bez sladké tečky. Radost z odmítnutí. Radost z budoucího přijmutí.

Ležím. Je pozdě. Je ráno a za chvíli bude svítat. Nemůžu usnout. Přemýšlím. Čtyřnásobná náhoda. Krásná holka na závěr. A zítřejší výlet? Pojedu s tou, na kterou myslím, pojedu s tou, se kterou se chci náhodně potkat. S tou, pro niž je náhoda živá voda. S tou, se kterou si vyměnujeme pohledy, o jejichž významu pochybuju. Pochyby. To je to, co mě živí. Nejistota, rozpaky, nervozita, bušení srdce.

Usnul jsem. Probudil se. Čas výletu. Je na čase. Je na čase se rozhodnout. Vyrážím na nádraží. Vyrážím sám na nádraží. Vyrážím úplně sám na nádraží. Spokojeně usedám do vlaku. Spokojeně a bez lítosti. Jen s myšlenkami a touhou něco zažít.

To už jsem si představoval něco hrozného. Něco, co už jsem znal. Něco, co se týká jí a nějakého muže. Nějakého jejího nového objevu. Srdce mi bušilo, tep 250.

„Někoho jsem potkala,“ dodala.

A bylo to tady. Z tváře se mi vytratil úsměv i radost, kterou jsem tam vždy měl, když jsem byl s ní. Zesinal jsem, srdce se mi zastavilo, cítil jsem příšerný tlak na hrudi, svíral jsem mi žaludek. Pomalu jsem si vyndal cigaretu z krabičky a zapálil si, lehce jsem se zklidnil.

„Gratuluju,“ řekl jsem a zvedl se od stolu.

Šel jsem kouřit před hospodu. Chtěl jsem být sám. Zároveň jsem taky doufal, že za mnou Anna přijde. Marně, nepřišla. Vrátil jsem se zpět k ní.

„Ty seš strašnej, to byl vtip,“ řekla a smála se na mě.

Ulevilo se mi. Spadlo to ze mě, ale hněval jsem se na ni za to.

„Proč tohle, říkáš?“ ptal jsem se a nečekal na odpověď. „Jako bys nevěděla…“

„Jako bych nevěděla, co?“ otázala se.

„To je jedno,“ rezignovaně jsem odpověděl.

Anna se na mě zlehka usmála a já ji hned odpustil. Sám nevím proč. Snad proto, že nejsem konfliktní. Snad proto, že ji nechci ztratit.

„Hele, podívej se támhleten kluk vypadá jako Bob Dylan zamlada,“ řekl jsem.

Snažil jsem se změnit téma našeho hovoru. To jsem dělal celkem často, nepříjemné věci jsem nechtěl slyšet, zacpával jsem před nimi uši.

„Ty jo, to je fakt on. Ten je krásnej,“ řekla bezelstně a zvedla se od stolu.

Měl jsem za to, že jde na toaletu, ale její kroky směřovaly jinam. Šla za Bobem Dylanem. Seděl jsem u stolu jako opařený. Byl jsem zmatený a netušil, co se děje. Je to snad zas nějaký její vtip, pomyslel jsem si. Pociťoval jsem nový, daleko intenzivnější pocit bolesti. Fyzické bolesti. Měl jsem to všechno přímo před sebou, viděl jsem její i jeho smích. Tuhle porci jsem nechtěl jíst, byla zkažená a páchla. Odešel jsem opět z hospody. Cítil jsem zlobu, pokoření, prohru. Ještě jsem se kouknul skrze okna dovnitř do hospody, asi jsem doufal, že to vše je přelud, ale nebyl. Seděla tam s ním a očividně si měli co říct. Zapálil jsem si cigáro a sednul si na obrubník. Zas jsem na ni čekal. Anna asi za pět minut přišla.

„Kam ses poděl?“ zeptala se mě jakoby se nic nedělo…

„Jdu domů,“ odpověděl jsem klidně.

„Tak jo, já tu ještě budu,“ řekla a chystala se vrátit zpátky do hospody.

Sebral jsem poslední zbytky sil a odvahy a zadržel ji za ruku.

„Ty si vážně neuvědomuješ, co děláš?“ ptal jsem se.

Můj hlas zněl smířeně, snad posmutněle.

„Jako co? O čem mluvíš? Nerozumím ti…,“ nechápala.

Hleděl jsem na ni jako smutný psisko, kterému je ubližováno.

„Jo takhle,“ uvědomila si Anna, „ty to stále ještě nechápeš, co? Jde o nás dva, že jo?“

Anna se rozčílila, věděla totiž, že žárlím.

„Už mě nebaví tě pořád ujišťovat, že tě mám ráda. Opakovat ti, že mi je s tebou dobře, že si s tebou náramně rozumím a tak dále…Pochop ale už, že my dva nebudeme nikdy pár, nebudeme spolu chodit, nebudeme spolu spát. Já tě nemiluju. Seš pro mě jako bratr, chápeš to?“ řekla Anna.

Stál jsem před Annou a nechal na sebe dopadat všechny ty rány, který jsem už dávno znal. Ani tentokráte se nic nezměnilo, má láska nebyla naplněna. Byla surově potlačena, byla zadušena. Ten pocit pro mě nebyl nový. Očekával bych, že se proti němu obrním, že už mne nebude tak ničit. Ale kdeže! Smířen nejsem a lhostejnost nepociťuji. Proto budu stále bojovat ten prohraný boj s větrným mlýnem jménem Anna. Láska k ní je pro mě vším. Jsem vytrvalý a dokážu překousnout cokoliv. Věřím, že na mě čeká šťastný happyend, že budu odměněn, že Anna pochopí.

„Já tomu vážně nerozumím, vždyť to trvá už nějakejch 5 let… Co čekáš, že se jako změní?“ dodala ještě.

„Čekám na to až mě začneš milovat, tak jako miluju já tebe,“ řekl jsem.

Otočil jsem se na podpatku a vykročil do noci. Moje replika mi přišla jako z nějakého ufňukaného filmu, ale cítil jsem to tak. Anna mě vyprovázela pohledem, začalo pršet, můj stín byl jediný, kdo mi rozuměl, kdo šel se mnou. Velkolepá filmová scéna, už se jen otočit zpět a vidět, jak se za mnou rozbíhá. Ale takhle to nefunguje.

„Co to focení?“ zakřičela na mě Anna.

Přál jsem si, aby řekla něco jiného. Něco velkého, něco významného. Ale asi jsem si to moc maloval. I tak jsem byl však rád.

„Tak já ti zítra zavolám,“ ještě křikla.

Po pár krocích jsem se otočil, chtěl ji zamávat, rozloučit se, ale už tam nebyla. Dal jsem se znovu do kroku a těšil se na zítřek, až ji zase uvidím.

Konec.
Předchozí díly zde, zde a zde.

„Mně se to teda nelíbilo. Bylo to dost blbý,“ řekla Anna.

Já jsem takový pocit neměl. Byl jsem poměrně spokojený, ale nechtěl jsem být konfliktní. Nechtěl jsem rozbít ten společný estetický názor, který nás spojoval. Ať se to týkalo hudby, výtvarného umění, literatury či filmu, tak jsme se vždy bez větších problémů na všem shodli. Měl jsem obavy jí vzdorovat. Bál jsem se, že by mne za to mohla odvrhnout. Ano, byl jsem podlézavý. Ale kdo není, když miluje?

„Bylo to blbý, mně se to taky nelíbilo. Navíc ty lidi tam. Já nevím, já prostě nemám rád tyhle typy akcí. Je to všechno takový strojený a všichni tam jsou nažehlený,“ řekl jsem.

„Máš pravdu. Mně to přijde takový neupřímný. Jednak ty fotky, ale i ty lidi. Je to taková nafouknutá bublina… Musíme dělat vlastní věci. To je jediná cesta!“ řekla Anna.

Ona je takovou revolucionářkou, co se týká umění. Nezdá se jí, nenaplňuje ji, žádá si více. Chce jím být oslovena, nějak pohnuta. Současné moderní umění jí však tento pocit nenabízí. Je takový staromilec a já s tím nemám příliš problém, vesměs s ní souhlasím. Jen nejsem tak kritický a snažím se dnešnímu umění dát šanci.

„Mám jeden takovej nápad. Mě tak rozčilujou ty fotky všelijakech zuboženejch Nepálců, Indů a já nevím koho všeho. Jsou úplně všude. V galeriích, v kavárnách, každej je má doma. Mě to prostě nebaví. Je to tak banální. Každej, kdo byl někdy v týhle ňáký prdeli, tak přijede s fotkama chudejch domorodců. Nejlépe malejch dětí a staříků… Já bych to udělal naopak. Vyfotil bych lidi z Prahy při jejich obvyklé denní činnosti a udělal výstavu třeba v Nepálu. Myslíš, že by se ti domorodci dojímali stejně, jako se dojímáme my nad jejich fotkama?“ řekl jsem.

Došli jsme před hospodu a bylo jasný, že venku nezůstaneme.

„To je dobrej nápad. Budou tam malý batolata ve značkovejch hadrech a krásnejch kočárcích. Pak vyžehlení panáci a krásný paničky v kostýmech… To musíme udělat. To je sranda!“ smála se Anna.

Zapálil jsem si cigáro a důležitě kouřil. Mé sebevědomí rázem stouplo, Anně se nápad líbil, a to bylo pro mě tím nejdůležitějším. Neznám totiž příjemnější pocit, než když vymyslím něco, co Anna ocení. Tím si zajišťuji její přízeň, její pozornost, její zájem o mou osobu. Občas mne napadly otázky, zdali bych byl takto nápaditý a měl motivaci i bez Anny, zdali to nedělám všechno právě kvůli ní, abych stoupl v jejích očích. Na tyto otázky jsem si však nedokázal odpovědět. A upřímně, ani jsem se jimi nechtěl příliš trýznit.

„Tak to prostě uděláme, je to celkem jednoduchý,“ řekl jsem, přičemž jsem cítil nadšení a touhu to skutečně udělat.

S Annou máme spousty plánů, spousty nápadů a ideálů, ale nedaří se nám je dotáhnout do konce. Nadšení opadne, není čas, přijde nový nápad…

„Já bych to vážně udělala!“ řekla s nepředstíraným zájmem.

Najednou jsem si všiml, že z Anny opadlo nadšení, že se trochu zachmuřila. Zmizel jí úsměv z tváře.

„Musím ti něco říct, ale nesmíš se zlobit,“ řekla.

Usmál jsem se, protože mi její přání přišlo lehce bizarní. Byl jsem napjatý, s čím Anna přijde.

Pokračování v příštím čísle tištěné Kulturní Pecky.
Předchozí díly zde a zde.

„No já nevím, ještě musím něco dělat,“ řekl jsem. „Mám nějakou práci. V kolik to je?“ Byl jsem jako obvykle nadšený, že mi Anna volá. Ale nechtěl jsem znít tak, aby mou radost poznala. Předstíraný ležérní nezájem, to je můj životní postoj. Projevovat city je totiž slabost, za kterou se platí, jak jsem někde četl.

„Je to od 7. Mohli bysme se sejít v 6. a jít třeba na pivo, co myslíš?“ ptala se Anna.

„Tak to by snad šlo, dáme si ještě vědět, už musím končit,“ odpověděl jsem a položil sluchátko.

Ze saka jsem si vyndal krabičku cigaret, sebejistě si s ní pohrál a zapálil si. Přemítal jsem, co asi Annu vede k tomu, že mi vždycky zavolá a zve na kdejakou kulturu. Jasně, vysvětloval jsem si to tak, že tentokrát mi padne kolem krku a s pláčem se mi vyzná ze svých citů. Takhle jsem si to maloval pokaždé, když mi zavolala. Je divný, že tento pocit naděje mě nikdy neopustil, ani neomrzel.

Pokaždé, když jdu na schůzku s Annou, tak se těším na její úsměv. Na její pozitivní náladu, která ji neopouští a kterou rozpouští mé chmury a pochybnosti, jež mne zužují. Ona je pro mě ostrovem důvěry, energie a lásky.

Seděla v hospodě a četla si. Přišel jsem k ní a políbil ji na tvář. Usmála se.

„Co čteš?“ zeptal jsem se.

Otočila na mě hřbet knihy, byl to Londonův Tulák po hvězdách.

Na tváři mi uvízl úsměv. Tuhle knížku jsem jí totiž dal já. Měl jsem radost, že ji čte.

„Jsem dneska viděla supr film. Sedmikrásky, od Chytilový…,“ řekla Anna.

„Jasně, to znám. Česká nová vlna…,“ řekl jsem, „Ty dvě holky tam jsou dost ujetý, co?“

Anna přitakává a zapaluje si cigaretu.

„Voni si tam hrajou s těma chlapama moc hezky, co? Neříká ti to něco?“ zeptal jsem se a usmál se na ni.

Měl jsem zároveň i trochu obavy, abych se ji nedotkl. Ale ona není tak vztahovačná jako ostatní a nechybí ji nadhled.

„Prosím tebe, co to říkáš? To je zas nějaká blbost!“ odpověděla s úsměvem.

Existovalo mezi námi zvláštní pouto, souznění a jistě i určitý druh lásky. Z rozhovorů s ní jsem znovu a znovu nabýval pocit, že má láska k ní bude jednou opětována.

Pokračování v příštím čísle tištěné Kulturní Pecky.
Předchozí díl zde.

Přišla za chvíli. Políbila mě na tvář. Sedla si a smála se. Měla jako obvykle dobrou náladu. Za to já kouřil jednu za druhou a sbíral odvahu ke svému proslovu plnému pravdy. Normálně netrpím problémy s komunikací, ale pokud mám být upřímný a bez vytáček mluvit o svých citech, tak s tím je problém. Nevěděl jsem jak začít, ale ta touha ulevit sám sobě, dostat to ze sebe byla tak velká, že bylo zbytečné se ji bránit.

„Kdybys to náhodou netušila, nebo ti to nedocházelo, tak já tě miluju. Je to naprosto jednoduchý a já to tak cítím…Takže, asi tak…,“ řekl jsem.

Oddychl jsem si, měl jsem ze sebe radost, že jsem svůj strach překonal. Sice můj proslov nebyl bůhvíjak nápaditý a originální, ale na druhou stranu i přímočarost má své kouzlo. Kavárnou zněl pomalý jazz, přítmí dávalo pocit intimity a milenecké páry u stolů se nalévaly levným vínem. Hleděl jsem na Annu, čekal na její odpověď, na reakci, na výraz její tváře. Marně. Stále se usmívala. Stále měla ve tváři ten stejný úsměv, se kterým přišla. Nedokázal jsem s ní sdílet její klid. Měl jsem potřebu něco udělat, něco říct, začít žonglovat se svíčkami na stole, například. Zvedl jsem se od stolu a šel k baru, kde jsem si objednal panáka vodky. Aby to nevypadalo, že trucuji, tak jsem ho do sebe kopnul a rychle se vrátil k Anně. Byl to moment, ale pomohl.

„Ty jo, vidíš toho kluka s tou holkou u vedlejšího stolu?“ zeptala se Anna. „Von ji normálně hladí prsa a vona mu šahá mezi nohy. To je děsný…“

Kroutila hlavou a přitom se tiše smála. Je sběratelkou a hledačkou podivných situací, ostatně stejně jako já, a tahle situace přesně taková byla.

„Hmmm, to je fakt divný,“ odpověděl jsem. „To se sem moc nehodí, co? Jako erotickej klub to tady teda nevypadá.“

„To teda ne, ale zas na druhou stranu proč ne…,“ zakončila chápavě Anna.

Byl jsem rád, že jsme zamluvili mlčení. Že se vzniklá bariéra hned zas prolomila. Ani jsem nepomyslel na to, že na mé vyznání nijak nereagovala. Neměl jsem jí to za zlé. Je pravda, že jsem se cítil trochu trapně, ale její nakažlivý smích mne ujistil, že vše je v nejlepším pořádku. V ten okamžik jsem vlastně ani víc nechtěl, důležité pro mne bylo, že jsem byl s ní.

Pokračování v příštím čísle tištěné Kulturní Pecky.

S balíčkem cigaret v kapse si šel koupit snídani. Něco sladkého na zub. I pokoupil si koláček a šel zpět do svého podkrovního bytu. Uvařil si kávu a listoval starými čísly časopisů, které tu ležely. Žádné nové informace nezískal a ty staré mu nic nového nepřinesly. Kávu vypil, šel k zrcadlu a hleděl do něj. Viděl v něm člověka. Pěkného chlapce. Měl radost, dobrá nálada se mu zajídala, ale propadl jí. Zavolal svému příteli, chtěl od něj pozvání k obědu. Přítel mu vyšel vstříc. Inu, zazvonil na něj a očekával, že mu bude otevřeno. Přítel po chvíli skutečně otevřel, byl stejně oblečen či neoblečen jako on, tedy od pasu dolů nahý. Co je na první pohled odlišovalo, bylo to, že přítel byl vzrušený. Po krátké a bezpečné souloži se dali do jídla. Bylo chutné. K jídlu se napájeli pivem. Přišla přítelova přítelkyně. Krásná žena, ale pouze žena. Přítel ji pomiloval, on ji nepomiloval, i když měl touhu ji pomilovat. Touhy a výčitky mu zčistajasna zatemnily mozek. Svědila ho hlava. Známka nebezpečí pro okolí. Z příborníku vyndal nůž a šel k těm dvěma, kteří zrovna prožívali slastný okamžik opojení nad právě dokončenou souloží číslo dvě. Místnost byla provoněná láskou. Znechucen touto podívanou přistoupil k těm dvěma a prudkými ranami jim zasadil několik smrtelných bodnutí. Krev. Krváceli a chroptěli. Nemohl se na tu hrůznou podívanou déle dívat, bylo mu z nich špatně. Copak se hostitelé takto chovají ke svým hostům? Copak neexistuje slušné vychování? Copak neexistuje precedens, že umírat se má v nemocnici? Nespokojen s celkovým průběhem návštěvy odešel celý nahněvaný pryč. Na ulici si zapálil cigaretu a lelkoval. Sedl si na obrubník. Slíbil si, že už po příteli nikdy nebude chtít pozvání k obědu. Konec věčného přátelství? uvažoval nad tím, ale nakonec tuto destruktivní myšlenku hodil za hlavu. Když ji odhazoval, tak si nevšiml, že za jeho hlavou právě souloží pes s fenkou. Když na ně dopadla jeho destruktivní myšlenka, tak pes zakousl fenu a následně se vrhnul pod právě projíždějící nákladní vůz.

Dokouřil, vstal, podíval se k nebi, zatočila se mu hlava, upadl na zem a rozbil si hlavu.

Ten den byl pro lidi s vysokým tlakem nebezpečný.

Zamiloval jsem se do ní.

Po divadle se obvykle jde do divadelního klubu, kde se chlastá a žvaní. Šel jsem tedy do toho klubu a chlastal. Co chlastal, já pil. Pil jsem, jako by to byl můj poslední večer. Žízeň ne a ne uhasit. U vedlejšího stolu seděla žena. Ano, ta krásná, která mi s takovou jistotou naplivala do obličeje. Krásná žena, nebezpečná, mrcha od prvního pohledu. Seděla tam s mužem. Ti dva tvořili pár. Já však na ten pár kašlal. Zajímala mne ona a já z ní nemohl spustit zrak. Byl jsem ve svém pozorování velmi důsledný. Naše oči se potkávaly stále častěji. V jejích byla touha. Chtěla mě, ale měla vedle sebe toho svého mužského kreténa. Jistě, patrně to kretén nebyl, ale v daný okamžik byl jaksi navíc. Nepatřil do prostoru, do času, do děje, který existoval pouze pro nás dva. Odcházela na toaletu. Věděl jsem, že je to signál. Její muž mě pozoroval. Schizofrenní situace jak vyšitá. Souboj chtíče s čestností. Souboj pohlaví s morálními zásadami. Souboj dvou mužů, který je dopředu rozhodnut v můj prospěch. Ubožák přítel netuší, že se stal přebytečným. Nevidí, že je tu navíc. Nevidí a nechce vidět.

Šel jsem za ní. Potkali jsme se u dveří. Jen my dva. Jen já a ona. Beze slova. Zírali jsme na sebe několik sekund. Políbil jsem ji. Ona mi polibek vrátila. Jasná komunikace, jasný signál, jasná hvězda mezi ženami.

Vrátila se na své místo vedle svého muže. Já přišel za okamžik. Byli tam a mlčeli. Byli tam a trpěli vedle sebe. Ona trpěla s ním. On se snažil, ale neměl šanci. Karty už byly rozdány, trumfy byly v našich rukách. Její oči se upínaly na mě. Mé na ní. Celou tuto scénu jsem zaznamenal na plátno, namaloval jsem si ji. Jestli toto není láska na první pohled, tak jsem špatný malíř bez talentu. Tak jsem špatný malíř bez vášně, tak jsem špatný malíř s hereckým talentem od pána boha a ona je jen zmalovaná šmíra ze špatného okresního divadla.

Mírný protivítr mu foukal do jeho neobyčejného obličeje ve tvaru krychle. Za okny kdosi pohyboval krajinou a průvodčí se zrovna škrábala v rozkroku. Ivan Čuněv se v jedoucím vlaku, s hlavou vykloněnou, snažil ústy lovit mouchy a drobné ptactvo. Tu Ivanovi přiletěla do úst velká sova. Ivan překvapen velikostí svého úlovku, si na chvíli zdřímnul, a poté sovu požádal o partičku karet. Sova byla gentleman a k partičce s Ivanem Čuněvem svolila. Po hře sova Ivana požádala, zdalipak by nemohla složit hlavu v jeho kupé. Ivan v tom problém neviděl, jen co se paní průvodčí doškrábala v rozkroku, tak u ní zaplatil jedno lůžko pro sovu. Přátelství těchto dvou se stvrdilo ještě téhož večera.

„Teď seš ale uraženej ty,“ řekla blondýna.

„Nejsem uraženej,“ řekl brunet a jeho zrak se dál upínal k nápoji, který měl před sebou.

Po chvíli se brunet nadechl a letmo pohlédl dívce do očí. Nic to však neznamenalo. Dívka mezitím sevřela svou pravou rukou své levé stehno. Chlapec na to celé reagoval tím nejjednodušším způsobem, zvedl se ze židle a šel zaplatit útratu. Dívka jej zklamaně pozorovala, asi čekala rozmluvu na téma společné budoucnosti, ta se však nekonala, a tak se i ona zvedla od stolu a následovala svého přítele.

Oba dva se vydali ke dveřím, otevřeli je a vykročili z podniku. Venku na ně čekalo překvapení v podobě kruté zimy a mrtvého psa. Ten pes se však za mrtvého nepovažoval a naopak se snažil působit natolik živě, co mu jen jeho zmrtvělý stav dovoloval. Víme však, že přetvářka je škaredá vlastnost, která nestojí za pozornost. Věděl to i tento mladý pár a onoho psa se jal spontánně ignorovat, což mělo za následek překonání jejich komunikační bariéry či snad krize, která se na ně snesla v prostoru kavárny. Inu, dali se opět do řeči. Podobných jedinečných okamžiků je v našich životech pramálo. I proto je dobré být ostražitý, aby nám neproklouzly mezi prsty. Tento okamžik byl právě jedním z nich, z těch jedinečných. Spojil jejich životy a oni se zas smáli. Smáli se stejně jako tenkrát, když dívka úplně opilá běžela na tramvaj a nestihla ji, kdežto chlapec na tramvaj neběžel a nestihl ji také.

Přivítala mě stará sekretářka s úlisným úsměvem a proklatě krátkou minisukní. Bylo na ní cosi perverzního, cosi nechutného a historicky zvrhlého. Usadila mne do masivního koženého křesla, ve kterém jsem se ztratil. Stal jsem se jeho součástí. Byl jsem neviditelným pro okolní svět, což mi vyhovovalo, jelikož jsem si tak mohl nepozorovaně prohlížet svou konkurenci. Na pozici redaktora v tomhle zavšiveném vydavatelství se hlásila celá řádka exotů, panoptikum zmaru. Nepadnoucí saka a obnošené kožené kufříky naplněné vlastními životy, prošoupané boty a upocená čela. Posadili nás ke kulatému stolu. Paní z lidských zdrojů, taková ta pilná včelička s blonďatým melírem, nám představila šéfy podniku. Byli to velcí muži s pronikavě pohrdavým pohledem, nadváhou a sebevědomím opilců z nádražní putyky. Tetelil jsem se blahem a těšil se, co přijde. První fáze bylo vzájemné představení. Všiml jsem si mladé holky, která do téhle smečky nepatřila stejně jako já. Vystudovaná učitelka s inteligencí a skromností v hlase. Nejsem učitel, ani vystudovaný, ani inteligentní, ani skromný, ale cítil jsem s ní jakousi sounáležitost. Po představení přišly na řadu motivace, historické okolnosti našeho bytí, znalosti a samozřejmě vychvalování našich jedinečných osobností. Došlo mi, že sedím s elitou národa. Blil jsem a koutky mi cukaly, potlačovaný smích a nepředstíraný údiv. Včelička poté položila zásadní otázku. Jaké zvíře nás nejlépe charakterizuje a proč. Odpovědi mých soupeřů mě přesvědčily, že jsem idiot a že bude pro všechny jen dobře, když idiotem zůstanu.

„Já bych řekl, že jsem delfín… On je hbitý, přátelský a inteligentní,“ řekl muž s vizáží překupníka kradených dalekohledů.

„Řekl bych, že nejlépe mne charakterizuje lev. Je totiž sebejistý, dominantní, rozvážný, spravedlivý a hlavně je vůdčí typ. Je to osobnost, je to král,“ pravil jiný muž, na němž bylo jasně vidět, jak moc mu schází lidský dotek.

Ostatní blábolili něco o jestřábech, klokanech, jelenech a já nevím o čem všem ještě. Přišla řada na mě a já řekl, že jsem kočka. Že rád spím, rád se mazlím a jsem celkově dost líný. Má odpověď byla odměněna upřímným posměchem všech zúčastněných. Holka řekla, že je pes a ráda se toulá. Byli jsme rázem na stejné lodi, na potápějící se bárce.

Mluvit o svých špatných vlastnostech už bylo víceméně odměnou.

„Jsem poměrně nevyrovnaný, nestabilní. Mám problémy s lidmi, nejsem společenský, nejsem týmový hráč a nemám rád autority,“ sdělil jsem všem s radostí v hlase. Nepřekvapilo, že jsme společně s holkou a dalšími zhruba čtyřmi lidmi byli odejiti.

Když jsem se odporoučel z toho literárního království pro zasvěcenou zplodinu, tak se mi ulevilo. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu, zapálil si cigaretu a rozjímal nad sebou samým. Představa, že bych měl svůj život spojit s tímto nakladatelstvím, jehož marketingovým trumfem bylo prodávat dětské knížky na dětském dnu v pražské ZOO a jako bonus nabízet zdarma balónek plný hélia, mne děsila stejně jako rakovina varlat. Položil jsem si otázku, z jakého důvodu se vlastně snažím získat zaměstnání v podobných institucích, když se proti nim tak vymezuji. Snad proto, abych se přesvědčil, že v nich pro mě není místo, abych si odškrtl na svém pomyslném seznamu další kolonku? Seznam se ztenčuje a já stále hledám – hledám, co je mi vlastní, hledám formu, jak se vyjádřit a nestydět se přitom. Není to snadná cesta, ale člověk je zvídavý a ta zvídavost je motorem jeho života. Věřím, že úspěch má i jiné podoby než grandiózní kariéru a krásu, sex s prostitutkou, dovolenou v zimě u moře či rakovinu ve 30 letech. Věřím, že úspěch je něco, na co nemá společnost vliv, je to něco, co člověk cítí přímo ve svém nitru. Ten pocit, pocit naplnění…