Zaměřovat na něco pozornost je energeticky náročná činnost. Všímavost není samozřejmostí, ale je možné ji pěstovat. Skrze tvorbu Petry Jandy lze se dopídit odpovědi na otázku: Co spojuje ryze osobní zkušenost a environment, jehož jsme součástí a ve kterém se naše individualita rozpouští jako barva, která odtéká… kam?

„Nauč se dívat, po čem šlapeš a co umírá.“ Tato věta je zakončením básně k instalaci Doma, která vznikla v rámci tvé diplomové práce. Vnímáš umění jako prostředek, jak něco změnit? A je toho jedinec schopen, nebo se jedná o pouhý mýtus, který nás konejší?
Může to být oboje. Pokud k tomu člověk přistoupí pouze jako k alibi, tak to nemá širší dopad, ale pokud je to opravdu autentická věc, věřím tomu, že má vliv jak na nejbližší, tak na širší okolí. Společnost je organismus. Jsem přesvědčená o důležitosti čistoty záměru, pak se věci šíří. Svět je škálou od světlé až po všepohlcující černou. Jsme vrcholoví predátoři a na to je potřeba neustále myslet. Ale zároveň jsme ke zlu citliví a dokážeme ho eliminovat, pokud jsme schopni ho pod nánosy traumat detekovat. Každý jednotlivec má to spektrum v sobě a záleží na tom, co aktivuje. Proto ve svém díle pracuju s touto polaritou.

Předpokládám, že vnímáš umění jako nástroj, který nastavuje zrcadlo člověku a obecně společnosti.
Umělce a umělkyně vnímám jako senzitivní bytosti, které jako jedni z prvních vycítí změny ve společnosti. Vnímají jak sebe sama, tak i svět okolo sebe hodně pozorně a často reflektují věci dřív, než se projeví ve větším celospolečenském měřítku.

Petra Janda
(za svobodna Skořepová) studovala v Ateliéru intermediální tvorby Tomáše Vaňka na pražské AVU a v Ateliéru sochařství Tomáše Hlaviny. Vystudovala knižní vazbu a tvarování papíru na FDU na ZČU. Multimediální autorka se pohybuje napříč spektrem tvorby, edukace a osvěty, ovšem vždy se jí jedná o vztah člověka k environmentální problematice, udržitelnému způsobu vývoje okolního světa a zlepšení prostředí jak vnějšího, tak vnitřního, psychického. Založila Ekobuňku AVU a je zakladatelkou multidisciplinární webové platformy a databáze Artbiom.cz. Její nový projekt Lůno je komunitním prostorem pro kurzy, přednášky a workshopy





Uplatňuješ svoji citlivost vůči životnímu prostředí také ve volbě materiálů? Mělo by jít o něco samozřejmého?
Při všem co dělám myslím na dopady. Omyju štětce – kam jde voda? Udělám sochu – kam vyleju zbytky? K materiálům se snažím přistupovat cirkulárně. Sbírám je nebo používám odpad nebo vyřazený materiál např. z fabrik. Člověk může přijít k velice kvalitnímu materiálu, ale musí na to zaměřit pozornost a vyvinout nějaké úsilí, oslovit lidi a spolupracovat. Vždy si kladu otázku: „Jsem jen líná, nebo to fakt jinak nejde?“ Například spolek Skutek s Artmap vytvořily Art re use centum. Téma nejen odpadu jsme intenzivně řešili i v rámci AVU a i to byl jeden z důvodů, proč jsem iniciovala vznik Ekobuňky AVU. Je pro mě důležité vidět věci v kontextu a vyvolávat změnu – jak vnitřní, tak systémovou.

Aktuálně ses podílela na performanci s Mothers Artlovers, která probíhala na MDŽ. Mohla bys představit, o co šlo?
Jednalo se o spolupráci s uměleckou skupinou z Berlína Maternal Fantasies pro výstavu Nejen nukleární rodina: Okolo rodinného stolu pod záštitou Společnosti Jindřicha Chalupeckého. Naše performance proběhla na Juditině mostě v rámci pochodu MDŽ Zařvi NE násilí na všech frontách! Ukázaly jsme sílu se projevit. Celý zážitek byl hodně silný; Zuzana Štefková odříkala modlitbu za matky a ukrajinské ženy. Reagovaly jsme na video od Maternal Fantasies. Každá z nás si vyrobila masku, která odkazovala na prvky z videa. Některé části na nás působily tísnivě, evokovaly útlak dětmi, mateřstvím. My jsme to pojaly opačně. Vysvětlím to na příkladu – byla tam část, kdy děti matku pohřbívaly pod salátem a já jsem se rozhodla, že si udělám ze salátu korunu, že skrze jeho křehkost vyrostu v sebevědomou entitu. Vyjádřila jsem tak sílu a cestu k sebevědomí skrze mateřství. V listech salátu jsou fraktály, které vlastně tvoří celý svět, skály, řeky. Je paradoxní, že salát, který pak shnilý vyhodíme i s igelitem, je vlastně objekt, který obsahuje celý vesmír a že bychom si ho stejně tak měli vážit.

Výrazná mi přijde intimita, kterou do svých děl vkládáš. Ta jsou jakousi výslednicí tvých vnitřních procesů, niterného naladění i hodnotového přesvědčení. Mám dojem, že takový přístup k umění se musí projevovat při samotném tvoření konkrétního díla. Jak bys popsala prožitek z tvorby?
Prožívám ji jako sebezpyt a zároven transformaci. Reflektuju, co se děje v mém životě, okolí a světě. Pro mě je tvorba růst, jsem v nějakém bodě, který zreflektuju, a posunu se dál. A vycházím ze svého života a často hledám analogii v rostlinné říši. Například léčivky, které jsou zároveň jedovaté – umí zabíjet i zachraňovat život. Stejné je to i v mém případě – na jedné straně umím léčit, dávat lásku, například do svých projektů, děl, rodiny, na druhé i ničit. V papírovém reliéfu Eva jsem si zpracovávala svá traumata a ohledávala, kde ústí v destrukci, a zároveň se je snažila transformovat v lék. Eva je jméno mojí matky a mých babiček ze strany matky i otce. Eva jako první žena – pouze skrze poznání, trauma, vyhnání, trest a největší bolest může dát nový život.

V tvojí umělecké práci je podstatná otevřenost, která se projevuje jednak na úrovni aktivismu patrného v uměleckých projevech, jednak v komunitních aktivitách – aktuálně v projektu Lůno. O co se jedná?
Když jsi mluvila o mém osobním přístupu k tvorbě, tak na sympoziu Artdialog – Meziprostory jsem řešila ženskou a mužskou intimitu. Na sýpce jsem udělala vulvu s pupeční šňůrou a madonky z hlíny a paběrkovaných brambor. Pak jsem zjistila, že všechny jsou s Ježíškem a jsou připraveny krmit svůj plod. A v tom období jsem řekla svému muži, že už jsem připravená, že už se tmy nebojím. Bylo to na podzimní rovnodennost. Období temné části roku mě vždy děsilo, protože příroda jde spát a úzkosti sílí. Přestala jsem se bát toho, že všechno se rodí ve tmě. V děloze je tma. Semínka klíčí z mrtvol. Přestala jsem se bát lůna jako prožívání temnoty. Ruku v ruce s tím začala vznikat představa Lůna jako tvořivé dílny, resp. komunitního prostoru, bezpečného místa nejen pro ženy, matky a jejich děti, ale pro všechny bez generačního omezení. Místa, kde se člověk obrodí, ozdraví a bude moct jít vstříc světu načerpán silou. Místa pro sdílení, kde budou mít všichni možnost najít v sobě kreativitu bez porovnávání, zatížení výkonností a výsledky.

Minulý rok jsi měla na Artrooms Moravany společně s Lucií Králíkovou happening s názvem Pocta nohám. Mohla bys tuto událost uvést a vysvětlit, jak je individuální tělesný prožitek spojen s naším prostředím, přírodou jako celkem?
S Lucií jsme se zaměřily na nohy jako pohybový aparát. Měla jsem vizi břicha – nádoby na plod – na deformovaných nohou s drápy coby symbolu temné ženské energie, která je ale zároveň plodná. To bylo v období mého těhotenství. Hodně jsem tehdy řešila nohy, protože se mi objevily křečové žíly a s nimi destruktivní pocity. Odkázaly jsme se na barokní tradice, pálení voskových obětin a vytvořily odlitky nožiček. V rámci happeningu šla Lucie s účastníky bosou pouť parkem. Když člověk vztáhne pozornost k nohám, pak i k tomu, po čem šlape, a když vidí, čím prochází, tak mu to není lhostejné, protože se to dotýká jeho těla, pokožky. Zároveň se tam uplatňoval aspekt nesamozřejmosti chůze, já jsem například už tu pouť ve svém stavu jít nemohla. Pak jsme si s odkazem na křesťanskou symboliku omyli nohy a já jsem ošetřila účastníky bahnem z Piešťan. Magické na tom bylo, že až po vymyšlení konceptu jsme zjistily, že je to léčivá oblast pro pohybový aparát.

Jsi také zakladatelka Artbiomu, digitální databáze umělců spojených s ekologickými tématy. Jak tento projekt vznikl a co je jeho náplní?
Projekt vznikl v rámci mojí diplomky na AVU. Už za studia jsem se potýkala s deficitem zdrojů k tomuto tématu a s tím, jak bylo složité se na současné scéně, která to řeší, orientovat. Strávila jsem hodiny a hodiny vyhledáváním a rozhodla se sesbírané informace poskytnout dalším, aby svou energii mohli věnovat např. již konkrétní spolupráci, tvorbě či studiu. Artbiom je databáze a platforma, která stále roste a již proniká i za hranice internetu.