Umělkyně Lucie Králíková je inspirativní osobnost, kterou asi nejvíce charakterizují rostliny, tradice, obyčeje, rituály, vztah k přírodě a pozastavení se, zpomalení, ať již v kontextu městské zástavby, nebo v obklopení lučním kvítím. Má pod záštitou projekt Efemér, který už jen svým názvem autorku a její činnost přiléhavě vystihuje. Vznášející se, a přitom zemitá, taková je její tvorba. Ocitnout se v nadpřirozeném světě a zároveň vycházet ze světa kolem.

Jen málo kdo ví, jak vypadá nebo jak se jmenuje, jeho tvorba však nese natolik autentické rysy, že je jen těžko nerozpoznatelná. Řeč je o brněnském výtvarníkovi Timovi, který se stal nejvýraznější osobností českého street artu.

Každé ráno se probouzím do oblepenosti detailně známým prostředím, které se nelze již týdny (či už měsíce?) zbavit. Srdce i mozek jsou fyzické orgány, a tak z podstaty není možné jejich prodloužení do online světa a následné odstřižení od zdroje. Zplošťujeme se doslovně i přeneseně? Vzniká nový typ vizuality spolu s redukcí vlastní osobnosti?

Stigma. Co vše obnáší? Kde jsou jeho hranice? V jaké chvíli je vůbec možné mluvit o stigmatu? Brněnská oblast Cejl je přímo zahlcena a obklopena stigmatem. V Brně jsem se narodila a nyní zde i žiji, ale i přesto nedokážu s jistotou říct: „Cejl opravdu dobře znám.“ Na Cejlu totiž nebydlím, a tudíž se nedokážu zcela vcítit do tamní komunity, která je opravdu velmi specifická a žije svým vlastním životem. Skrze umělecké projekty, které jsou v oblasti Cejlu v poslední době poměrně hojně iniciovány, se bude stigma postupně vyjevovat, aby mohlo vzápětí zase zmizet. Nevyhnutelnost stigmatu, či jeho vymýcení?

Umělecké intervence do veřejného prostoru si žádají pozornost a nezřídka ji také dostávají. Řidiči ani chodci neunikne Tvárnice u Národního muzea (viz článek Heleny Todorové v únorovém Artiklu) a uživatelé podzemní hromadné dopravy si zcela jistě všimnou fotografií v rámci projektu Umění za čarou.

Letos již tradičně probíhá Cena Jindřicha Chalupeckého, ocenění výtvarných umělců do 35 let. Cena se koná již od roku 1990, její zakořenění v tradici je tedy již poměrně pevné. V současné době, palčivěji než kdy dříve, vyvstává otázka hledající hranici mezi tradicí a změnou. Mezi stálostí a tvárností. Je správné nechat se tvarovat a být tvárný? Nebo se raději navracet ke kořenům a k jistotám? Jaký je svět, v němž žijeme? Jaké je umění v něm?

Vzdorování je pohybem takových autorů, jež potřebují vyjádřit kritický postoj, vystoupit z půdy, jež nepřináší možnost nových mentálních výpěstků a v neposlední zmínce také nepřijímají to samozřejmě předkládané. Výstava Jiřího Načeradského Době navzdory je reprezentací tvůrčího motoru malíře, jenž by předjel svou dobu, kdyby ho nezastavila.

Oživení vzpomínky, kterou již čas odvanul. Zapomenutá, vytrácející se minulost, která se možná bolestně, avšak pravdivě vyjevuje. Společně s ní se však také jasněji vynořuje současnost. Historická paměť v sobě obsahuje otázky, na které je nutno hledat odpovědi. Mimo jiné i tato témata v sobě obsahuje socha Tvárnice od Martina Zeta, nedávno instalovaná před budovu Národního muzea v Praze.

Dlouho jsem váhal, zda psát o brněnské výstavě Jiřího Kovandy. Nakonec jsem podlehl sám sobě: Ano, vždyť výstava O deset minut dřív je vlastně také něco jako sbírka básní. Napíšu, že Kovanda je vizuální básník.

Na tomto místě měl být původně článek o nové výstavě v Pavilonu skla Klatovy (PASK), ale aktuální situace vše mění a i stálá expozice bude ještě nějakou dobu zavřená.

Současná filozofka Elisabeth Schellekens v knize Kdo se bojí konceptuálního umění poukazuje na to, že to s nahrazením filozofie uměním až tak horké nebude.

Klatovskou Galerii U Bílého jednorožce zaplavila voda. Ale nikoli ta ničivá, ale oblažující. Voda, která je námětem výstavy věnujícímu se tomuto živlu, přináší díla více jak sedmdesáti autorů rozličných tvůrčích přístupů.

Před sto lety se narodil Jan Rajlich, výrazný umělec a hybatel tehdejšího kulturního dění. Založil Mezinárodní bienále grafického designu Brno, čímž zařadil československou grafiku do celosvětového kontextu. Mimo jiné i z těchto důvodů probíhá nyní v Moravské galerii v Brně výstavní projekt, který je organizován k poctě jeho osobnosti.

Rozhovor se sběratelem a mecenášem Zdeňkem Rýznerem poodkrývá jeho vztah k umění i to, jak vnímá poselství zóny pro umění 8smička v Humpolci. Dotýkáme se i toho, zda vnímá sběratelství jako investici nebo je to pro něj čistá radost. Povídáme si třeba i o tom, jak staví svoji sbírku a proč tak rád navštěvuje umělce v jejich ateliérech. A jestli opravdu potřebujete sta tisíce k tomu, abyste si mohli koupit dobré umění.

„Před každým focením mám strach, protože předem nikdy nevím, jestli se mi podaří najít klíč, podle kterého danou situaci nejlépe zachytit,” říká pokorně fotograf Vojtěch Veškrna. Přestože dlouhodobě spolupracuje s českými designéry, návrháři či architekty, je v současné době nejvíce vidět skrze svou fotografickou a kameramanskou práci pro zpravodajský web Seznamzpravy.cz.
O tom, jak se jeho kniha dostala do newyorské MoMa, jaký vliv má na jeho práci partnerství s módní návrhářkou nebo jaké to podle něj je, fotit během krize, se dozvíte v následujícím rozhovoru.

V ostravské Galerii výtvarného umění byla zahájena výstava Dělník je smrtelný, práce je živá, která se kriticky věnuje fenoménu práce. Představuje ji v širokém kontextu i v nových souvislostech.

Bezmála čtyřicet minut naplněných představením těch nejvýraznějších stavebních projektů, které výrazně promění podobu Prahy, přináší prezentace výstavy Praha zítra? Pražské priority. Ta je s komentovanými vstupy Adama Gebriana aktuálně ke zhlédnutí odkudkoli, kde budete moci pohodlně a nerušeně sedět a dívat se – CAMP ji zpřístupnil na svém online kanálu.

Pronikání malby s dějinami a hudbou je obsaženo v tvorbě, kterou představuje výstava Apokatastasis & Fuga per canonen v pardubické GAMPA. Ta je druhou a třetí částí výstavního triptychu umělkyně Gabriely Těthalové. Po vstupu do výstavních prostor je divák vtažen do scenérie vizuálních i zvukových vjemů a touží pochopit předkládané souvislosti.