„Zkušenosti mě naučily, že z každého místa naší planety vypadá svět trochu jinak,“ to jsou slova spisovatele Ryszarda Kapuścińského v knize Šáhinšáh, jež mapuje revoluci v Íránské islámské republice. I přes mnoho prozkoumání ostatních světových civilizací pro nás zůstane cizí svět zapovězený, neznámý, nepochopitelný. Kniha dokládá, že za evropskými hranicemi na Blízkém východě se odehrává naprosto odlišný způsob života. Diktatura, tvrdé tresty za vyřčení osobního názoru, mučení i zabíjení.

Válka sice skončila, nicméně pozůstalí stále nedošli ke klidu ve své duši. Pochovat své příbuzné, či je vůbec najít a konečně moci oplakat ztrátu svých nejbližších jim není dopřána. Kniha dokazuje, že události jako genocida a masové vyvražďování Židů, holocaust, není záležitost minulosti, ale ještě necelých třicet let zpátky se odehrávala nedaleko nás.

Tanečnice, stepařka, redaktorka, vydavatelka, propagátorka umění, schopná manažerka, překladatelka, mecenáška, obdivuhodně energická žena a objevitelka mnoha umělců. V září jí bude sto let. Meda Mládková.

„Když se do bílé polevy dostane byť jen jedna kapička jiné barvy, už nikdy nebude sněhobílá. S lidmi je to stejné,“ vypráví malému Andrewovi jeho matka, členka Ku-klux-klanu. Výjevy bílých plášťů se špičatými kapucemi a hořícími pochodněmi nejsou pouhým obrazem minulosti. Polská reportérka Katarzyna Surmiak-Domańska se vydala do USA prozkoumat modernější verzi této organizace.

Kniha, jejíž alfou je umění, které nebylo vytvářeno jako artefakty s primární estetickou funkcí, a ve které je omega zastoupena přehledem práce vizuálního umělce propojujícího množství médií, přináší na svých 992 stranách ve hmotnosti necelých čtyř kilogramů přehled dějin umění vymezený na české země.

Vzniká a vychází množství knih, které se věnují příběhům a životu nejrůznějších osobností. Kniha je důležitá zejména pro svůj přenášený obsah, a když se podaří vytříbit i její formu, lze říci, že je ještě stále živým médiem, které nepřenáší pouze informace, ale má i určitou estetickou kvalitu. A když se knihou podaří portrétovat, dostává se zcela nad svůj standard.

Jaká je dnes hodnota architektury z dob socialismu? A proč bychom se měli zasadit o ochranu budov spojených s komunistickou vládou?

Již od devadesátých let se odborníci i široká veřejnost zabývali otázkou, zdali počítače, internetová síť a nástup nových médií nezničí tradiční přístup k literatuře, zejména k její tištěné verzi, stejně tak jako k jiným tiskovinám.

Vlasy jsou jednou z prvních věcí, kterých si na člověku všimneme. Díky nim odhadujeme pohlaví druhé osoby, její psychický, ale i fyzický stav a sociální skupinu, do které patří. Když přemýšlím nad vlasy, vidím před sebou obraz ženy. Cop vypráví příběh tří žen, které kromě vlasů pojí touha dokázat světu svou sílu a vymanit se z životem a společností předem určených scénářů.

Knížky vznikají z různých důvodů, tahle se vyloupla díky náhodě a vlastně i ze zvědavosti. Na jedno výročí máminých narozenin (kdy jsem jako obvykle neměl nic moc připraveného) mě napadlo (pro odlehčení vzpomínkového večera) přepsat pro přátele něco, co by je překvapilo. Na vrchu bedny od banánů s máminou pozůstalostí leželo několik školních zápisníků. Věděl jsem, že byly pro matku důležité, ale nikdy během jejího života jsem do nich nenahlédl. Milimetrová písmenka dětského rukopisu odrazovala od čtení jako přirozená šifra.

„Byla jednou jedna zahrada, obehnaná ze všech stran ohromným vysokým plotem. V té zahradě vládl starý démon tisícům a tisícům otroků. Zvláštní však bylo, že přes zdi té zahrady nikdy neunikl jiný zvuk než veselý smích.“ (s. 160)

O ztrátě duše a identity, něčeho tak abstraktního a zároveň konkrétního, bylo napsáno mnoho knih. Je to naše největší bohatství. Příčiny této ztráty mohly být různé, v literatuře je tak často vnímána válka, první boje, ale i změna prostředí či ztráta blízkých. Thomas Melle své já ztratil s příchodem první mánie. Autor trpí bipolární afektivní poruchou, ztratil přátele, sám sebe, majetek, a především svůj Svět v zádech. Duševní nemoc je pro velkou část lidí nepochopitelná, skrytá a alarmující, a také proto vznikla tato kniha.

Jedničky a nuly. Označení pro binární kód nebo selekci lidí na úspěšné a neúspěšné, vlastně stručný popis celé knihy. Grombíř svou prvotinu napsal v roce 2016, a přestože jsou to už dva roky, svou pravou chvíli získává právě v dnešních dnech. Kdy se z lidí staly pouze čísla a položky, o kterých se dá cokoliv zjistit? Bylo to s nástupem internetu? Na to vám kniha neodpoví, ale možná vám ukáže cestu k poznání.

Kdo by neznal Jaromíra Typlta, novopackého básníka, esejistu, výtvarného kurátora, editora a performera? Typlt o sobě nerad hovoří jako o realistovi a přiznává se, že ho dosti ovlivnil surrealismus, čemuž básně odpovídají, jelikož se nejedná o pouhé texty plné metafor a květnatých vět, ale své činí také zvuky, šramoty, skřípání a deformování. Po dlouhé pauze v roce 2016 vyšla v nakladatelství Argo jeho zatím poslední sbírka s přízračným názvem Za dlouho, která se Typltovým typicky zvučným stylem jen hemží.

V rámci edice Shakespeare 400, kterou založilo nakladatelství Hogarth Press, vychází od roku 2015 jako pocta ke čtyřstému výročí úmrtí Williama Shakespeara interpretace jeho děl z per světových autorů. Ráda bych v následujících řádcích přiblížila dílo Margaret Atwoodové, konkrétně knihu Kus temnoty, a Shakespearovu tvorbu. Začtěte se do recenze o hře ve hře, která je sama další hrou.

Příběhy a naše vlastní nebo zděděné vzpomínky dokážou proměnit naprosto obyčejnou věc v artefakt nevšedně slavnostní.

Spousty knihomolů i občasných čtenářů řeší často dilema, jestli si koupit novou knihu, nebo čekat několik týdnů, než bude volná v knihovně. Nejistota, zda bude právě ta kniha, na kterou máme zálusk, stát za to a jestli ji nutně potřebujeme vlastnit, je často oprávněná. Nejen pro tyto případy vznikl projekt knihofil.

Ve středu 4. dubna proběhlo slavnostní předávání cen Magnesia Litera, které, jak samo sdružení Litera říká, propaguje kvalitní literaturu. Oceňováni jsou autoři v devíti různých kategoriích: Litera za nakladatelský čin, překladovou knihu, knihu pro děti a mládež, naučnou literaturu, publicistiku a dvě nejsledovanější za poezii a prózu, nechybí ani cena pro objev roku, blog roku a tento rok i za knihu století. Jaká nejvýraznější témata vířila na české literární scéně minulý rok?