V září roku 1924 Josef Váchal dopsal a vlastnoručně v několika výtiscích i vydal pozoruhodnou knihu nazvanou Krvavý román. Originální výtvarník a spisovatel příliš nesouzněl s moderní civilizací. Miloval staré příběhy a pokleslou kulturu, kam patřily i po sešitech vydávané, nekonečné brakové romány plné komplikovaného, nezřídka násilného děje.

Třetí edici nyní zažívá mezinárodní projekt CELA, jehož cílem je propojovat a podporovat literární talenty z jedenácti evropských zemí. Partnerskou organizací, která projekt pomáhá realizovat u nás, je České literární centrum. V rámci edice druhé byli do projektu zapojeni spisovatelé Ondřej Macl, Lucie Faulerová a Anna Beata Háblová.

Egyptský bohemista a překladatel z češtiny Chálid El Biltagi, který v červnu v Praze absolvoval rezidenční pobyt Českého literárního centra v rámci mezinárodního projektu Archipelagos, se zamýšlí nad cestami a osudy bohemistiky a české literatury v Egyptě.

Spisovatel David Zábranský debutoval esejistickou prózou Slabost pro každou jinou pláž (Argo, 2006). Obdržel za ni Magnesii Literu v kategorii Objev roku. Od té doby přidal několik románů, za něž byl na cenu dvakrát nominován, ale marně. Nezaujal bohorovný postoj, ve svém deníku po Liteře nepokrytě touží. Ironie nebo upřímnost? Toť otázka, u Zábranského mezi nimi není jasná hranice – zábrana.

V zemích uvnitř železné opony byla poezie obzvlášť vděčným experimentálním polem pro kritické projevy mimo ideologii a jazykovou politiku. Velká mezinárodní výstava Poezie & performance. Východoevropská perspektiva nabízí promyšlený výběr takových experimentů.

A to již po čtvrté přímo v krásném prostředí Zámku Troja v Praze!

Tentokrát se nepředstavuji skrze úvodník ani recenze, ale skrze volný text. Vyšla mi letošní tvůrčí rezidence v rámci Knižních lázní a tak jsem po dva týdny vstávala s výhledem do zeleně a popíjela mariánskolázeňské prameny.

Budeme se v průběhu třetího tisíciletí smát svým předkům, kteří k ostatním živočichům přistupovali s až zarážející naivitou, jež pramení z ignorance spojené s nadřazeností lidských zvířat nad těmi nelidskými?

Někým člověk chce být viděn, někým raději přehlédnut.S obličejem, který má jen jeden, to musí hrát na obě strany.Tvářit se univerzálně.

Knižní debut britské autorky Coco Mellorsové představuje realitu za překypujícími zářivými a líbivými filtry, až zůstane jen surová a jediná pravda.

S Evou Marií Růženou do české poezie přibývá k již zabydlené Janě Orlové další básnířka performerského gusta a gesta. Šestadvacetiletá slovácká katolička žijící v Brně uvedla svůj debut Křížeček na čelo v připnutém postu na sociální síti lakonicky:
„Inu, je ze mě vydaný básník.“

Červenec 2023 jsem strávila na spisovatelské rezidenci v A Coruni, přístavu proslulém mezinárodním obchodem a liberalismem. Je to také největší město Galicie, španělského regionu vklíněného nad Portugalskem.

Čtenář se cítí vyzván k ponoru do cizího, soukromého bytí, ve skutečnosti ale sám vystupuje, vytrhuje se do prostoru otevřené interpretace.

Na přelomu září a října se otevřely pardubické Automatické mlýny.

Ostrava je bezesporu nevyčerpatelnou líhní poezie, stejně tak ale i Brno, například díky nakladatelství Větrné mlýny a jeho edice Mlat určené debutující autorům. Jaká shoda náhod, že právě jedním z nich se stal v Brně žijící a původem ostravský básník Filip Klega se svou sbírkou Andrstán. Tu si „nadělil“ minulý rok ke svým třicátinám a rozhodně nekončí u hranic Brna a Ostravy, ale jde mnohem dál.

Léto a s ním spojené vysoké teploty nás (nejen kvůli globálnímu oteplování) v těchto dnech nešetří. Není proto na škodu dát si chlazený drink, anebo studené a mrazivých básní v podobě sbírky Lazarská v zimě a jiné básně Elsy Aids. Autora skrývajícího se pod pseudonymem, který ve svých textech osciluje nejen mezi vedrem a zimou, ale také mezi epikou a lyrikou.

Před pětadvaceti lety přišel na to, že musí utéct ze svého domova. Aby se dostal z prostředí extrémní chudoby, homofobie a rasismu, změnil na sobě vše od vzhledu a chování až po vlastní jméno. Eddy Bellegueule, známý pod jménem Édouard Louis, popisuje svou cestu sociálními vrstvami a posedlost proměňováním sebe sama.

Všechno bylo v Sokolowsku podivné, podivné a uhrančivé. Z budov plicních sanatorií se za neustávajícího dubnového deště vznášela mlha, jako by samotné ruiny léčebných domů architekta Opplera měly magickou moc pokuřovat vodní dýmku.