Jak známo, my si kočky nevybíráme, ony si vybírají nás. Zpravidla se objeví zcela nečekaně, na místě, které je zcela nepravděpodobné. Postupně si nás i veškeré naše příbuzné a přátele získají, ba úplně podrobí. A pokud se tak nestane, nahlížíme na dotyčného se značnou nedůvěrou. To čtyřnohé chlupaté stvoření se pro nás stane nepostradatelným přítelem a společníkem a mnohdy i rádcem a důvěrníkem. Jak pravil Edward Topsell v knize The History of Four-footed Beasts (1607): „Coelius říkával, že, když se uvolnil od svých studií a naléhavějších vážnějších záležitostí, nestyděl se hrát si a špásovat se svou kočkou, což lze vpravdě pokládat za kratochvíli zahálčivého muže.“

Dnešní doba je antikontaktní. Symptomy jsou nasnadě. Digitalizovaný svět, v němž většinová komunikace funguje na dálku pomocí jediného fyzického kliknutí na ušmudlanou klávesnici, je světem pustým; pokud si jej představíme jako přírodní krajinu, pak možná docela mrtvým. Kde v něm tedy hledat život a jak jej vzkřísit? Martin Heidegger napovídá, že teprve skrze odemčenost a péči o druhého můžeme vůbec být a být v pravdě.

Pokud spolu lidé mají být, existovat i koexistovat, musejí se vyskytovat ve vyváženém kontaktu. „Když už člověk jednou je, má si hledět toho, aby skutečně byl,“ říkal Jan Werich. Tento text je oslavou všech forem vzájemného dialogu i vnitřního monologu, specifické podoby konverzace, kterou její mistr Oscar Wilde označil jako neohraničitelnou, protože v momentě její přílišné moderace zaniká kouzlo nechtěného a samotná konverzace umírá mávnutím labutích křídel, ve kterých se rozpouští a zpívá.

Srkám čaj a mrkám po třech studentkách z hlediště. Vyvádím je z míry, jak vyvádí z míry pohled neukotveného člověka, který netuší, co dělá. Na stěně visí zrcadlo. Sartre zrcadlo nazývá pastí. Podívám se do něj a jsem chycen. Černé tepláky, modré tričko s nápisem Italia a modré boty Nike s šedou fajfkou. Just do it. Člověk v životě improvizuje, až když selže jeho záměr. Proto improvizátor často sám sebe bezděčně prezentuje jako lůzra. Shazuje se. Je chycen v pasti toho, že chce improvizovat. Aby mohl improvizovat, musí napřed selhat.

Asi se shodneme na tom, že největším požitkem je svoboda, ale možná už ne na tom, že není svobody bez limitů. Rozhodně bez nich není požitku – ten pramení z jejich překračování.

Našli jsme společné téma, přestože jsme každý jiná generace. Můj táta si nasadí sluchátka, já si je s ním propojím a moje mladší sestra s nezúčastněným výrazem, mobilem v ruce, na kterém zvládne manageovat školu, konverzace s kamarády a další důležité aktivity pro teenagera, připojí i ta svoje. Na jednom notebooku projíždíme videa vzdálených K-pop skupin, jimž se překvapivě podařilo nás všechny tři sledující něčím zaujmout.

Expedītiō, expedītionis má v latině dva významy, a sice buď výklad, nebo průzkumnou výpravu. Do dnešních dob se význam i podoba slova dochovaly takřka neporušeně v mnoha jazycích.

V doslovném překladu performance znamená výkon. Abychom vyvinuli dostatek sil a dosáhli požadovaného výkonu, je jistá míra vytrvalosti nezbytná. Umění performance nahlíží na různé druhy vytrvalosti jako na svoje formy. V akcích Petra Štembery ze 70. let vidíme blížení se nikoliv prahu, ale stropu (nejen) fyzické bolesti, kdy se objevují různé důvody nepokračovat.

Valit, ale ne bezmyšlenkovitě. Vítr, ale elegantní. Galantní trávení.



Pradávná je lidská touha objevovat, posouvat hranice poznání a možností. Co je klíčové pro to, aby se člověk nevzdal v půli, aby vystoupal na svou vlastní osmitisícovku, aby dobyl svůj vlastní pól?

Pracuje v Otrokovicích. Občas něco prohodí o stěhování do Prahy. Důvody nejsou dost signifikantní. Akorát, že to tam víc žije.

Zítra je nov a mně se v tuto dobu tradičně nechce spát. První jarní znovuzrozený Měsíc. Ptáci vesele zpívají slunci a každý strom v lese napřahuje své větve k nebi s pučícími pupeny. Teď je teprve počátek dubna, měsíce náladového, se sněhovými přeháňkami střídajícími krásné teplé dny, a to patří právě k novému počátku, odhodlání a probouzející se touze něco nového podniknout.

Nádech, výdech, nádech. Opakování, ne strnulost. Vrátit se zpátky. Zpětný pohyb. Na trati jsme už příliš dlouho. Nebo v bublině stagnace. Znovuzrození. Co z nás ale zbyde, pokud se vrátíme opět na začátek? Opakujeme se? Propadáme se zpátky do prázdné mysli? S jak dalece čistým štítem startujeme? Tři, dva, jedna…

Odmítám označení. Odhaluju označení. Pracuju na destigmatizaci masivních nánosů své identifikace se stereotypy. Netuším, jak z toho ven, zpět k sobě, vlastně ani nechci. Dělám jen to, co chci. To je prokletí.

Vnímajíc stigmata jako indikátor doslovného podílu na ranách Ježíše Krista, dále stigma morálně nečistého, nemocného, řekla bych, že vlastně neimplikuje, jemně vzneseno, nevhodnost, ale prožití bolesti, utrpení, či dokonce teroru. Ona neúcta k řádu – vybočení z norem a očekávání se jistě může prolínat s reálným proviněním, ale nemusí.

Jsi moc tlustá. Moc malá. Ošklivá. Neumíš zpívat. Z tebe Einstein nebude. Máš obě ruce levý. Asi se, holka, musíš dobře vdát… Věty, které nás mohou zranit, formovat, nebo se proti nim můžeme postavit a bojovat. Ať tak či tak, je těžké zachovat si vůči nim neutralitu, zvlášť když je slýcháme od svých blízkých nebo ve škole. Jak se k nim postavit?

Každé ráno se probouzím do oblepenosti detailně známým prostředím, které se nelze již týdny (či už měsíce?) zbavit. Srdce i mozek jsou fyzické orgány, a tak z podstaty není možné jejich prodloužení do online světa a následné odstřižení od zdroje. Zplošťujeme se doslovně i přeneseně? Vzniká nový typ vizuality spolu s redukcí vlastní osobnosti?

Stigma. Co vše obnáší? Kde jsou jeho hranice? V jaké chvíli je vůbec možné mluvit o stigmatu? Brněnská oblast Cejl je přímo zahlcena a obklopena stigmatem. V Brně jsem se narodila a nyní zde i žiji, ale i přesto nedokážu s jistotou říct: „Cejl opravdu dobře znám.“ Na Cejlu totiž nebydlím, a tudíž se nedokážu zcela vcítit do tamní komunity, která je opravdu velmi specifická a žije svým vlastním životem. Skrze umělecké projekty, které jsou v oblasti Cejlu v poslední době poměrně hojně iniciovány, se bude stigma postupně vyjevovat, aby mohlo vzápětí zase zmizet. Nevyhnutelnost stigmatu, či jeho vymýcení?