Trocha praktické teorie ještě nikomu neublížila, říkal jsem si při promýšlení tohoto textu. Smíchat od všeho trochu a doufat, že výsledný koktejl bude pitelný, je práce nejistá. Někdy se daří, někdy je to horší. Tento nápoj je živoucí směsí LSD, papežské anekdoty, nejistoty, kritiky a vědecké metateorie.

Dobré dobrodružství je zdravit na ulici neznámé lidi. Přicházet na to, že až tak neznámými nejsou. Dobrý den. Zkuste to.

Nabízí se, že slovo dobrodružství vzniklo původně od substantiva dobro-druh. Tudíž statečný, odvážný druh v jakékoli situaci. Jak ho chápeme dnes, předznamenává dobrý konec nebo pokračování, popřípadě nová přátelství, setkání, zážitky s příznivým osudem po boku. V opačném případě by to pak byla spíše tragédie nebo přinejmenším tragikomedie.

Artikl je tištěný kulturní měsíčník, který vychází tištěně již sedm let. Srozumitelně přináší to podstatné, co by vám z nemainstreamové kulturní scény nemělo uniknout. Recenze, tématické úvahy, eseje, pozvánky a aktuální kulturní přehled. Předplaťte si Artikl, dostanete rok kultury do své schránky. Artikulujte kulturu s námi.

Společnost se poměrně značným tempem probírá z nucené karantény. Restrikce mizí a svět se otevírá novým výzvám. Zdá se, že to zvládneme. Jaký je a jaký bude návrat do doby před uzavřením? Co nám, mám na mysli nás šťastlivce, kteří sledovali dění tam venku bezpečně ukrytí v domovech a jejichž spojnicí s okolím byly televizní a internetové zprávy, doba strávená v karanténě vzala a co nám dala? A na co se vlastně z těchto dvou možností soustředit? To by mělo být účelem tohoto kontemplativního textu. Název je aluzí na verš Františka Gellnera „… v rozpuku mládí zhořkl mi svět…“.

Máte tu zvláštní schopnost pochválit, nebo naopak zpražit bližního? A rádi čtete a píšete? Pak možná dříme právě ve vás. Literární kritik!

Od 25. května je již otevřena většina kulturních míst včetně kaváren a barů a my v redakci už jsme se nemohli dočkat, až budete Artikl zase pevně držet ve svých rukou, jako jsme ho z nich za dobu karantény nepustili ani my. Umění se začíná navracet ke svým divákům a kultura je po karanténní hibernaci v rozpuku. Přesto bych ji nerada křivdila, protože spát rozhodně nezůstala – naopak se nastalé situaci související s pandemií velmi rychle přizpůsobila.

Zářná budoucnost, kterou jsem si představoval, se nedostavila. Svoboda ani dokonalost.

Ve stavu nouze se tříbí lidské povahy. Jsme svědky vytržení společnosti ze zaběhnutého řádu, síly zvyku a zpochybnění základních jistot. Je to výzvou. Budeme na své činy hrdí, či nám za ně bude stydno?

Black Mirror, život na Marsu, nezadržitelný technologický pokrok v čele s roboty, nesmrtelnost. Lidé se tak moc věnují analýzám budoucnosti, až zapomínají na přítomnost. To je ale klišé, co? Ale opravdu – ještě jsem se ani nenasnídala, a už bych se měla oddávat strachu o budoucnost?

Co si počít s budoucností? Jak se na ni připravit? Jak k ní přistoupit? Jak překonat strach z nejistého, neodhadnutelného, neznámého? Jsou vůbec takové otázky na místě? Možná nás nic nečeká. Je jenom tady a teď. Přítomnost vždy následovaná dalším současným momentem. Tenhle článek však nebude oslavou hédonismu. Je vzpomínkou hledající poučení pro nejisté.

I květnové vydání Artiklu je vzhledem k dopadům koronavirových opatření nestandardní, a tedy raritní: Na současné (ne)dění v kultuře jsme nahlédli s hlubokým nádechem a klidem a adaptovali se k reflexi změněné podoby fungování kulturního sektoru. Sestavili jsme tak vydání, které přináší autonomně stojící texty s ohledem na aktuální dění, a přesto v nadčasovém artikulování.

Nic mi po tom není, jak na to půjdeš. Ale jako každému mi záleží na budoucnosti lidstva, která se dnes jeví tak nejistá.

Dilema, skutečnost, před kterou jsme dřív nebo později všichni postaveni. Mít, nebo být? Ericha Fromma, současná doba koronaviru a všemožných opatření proti šíření nemoci. Pozice státu jako policejního diktátora zdraví. Situace, kdy lékař se stane nástrojem státu.

Na nedávném předávání francouzských národních filmových cen César získal Roman Polanski ocenění pro nejlepšího režiséra za snímek Žaluji! Po udělení se znechuceně ze svého místa v sále zvedla herečka Adèle Haenel (hvězda filmu Portrét dívky v plamenech) a opustila místnost se slovy: Bravo pedofile!

Dilema. Kdo je nemá? Kdo je neřeší? Kdo je bez dilemat? Přirozené je být v neustálém rozporu se sebou samým – tedy mít dilemata.

Protože jsme dostali opravdu nečekané množství přihlášek, buďte prosím trpěliví – zpracováváme je a ozveme se každému.

Proč člověk pojmenovává? Kvůli kreditu. K čemu by byla všechna ta nádhera, kdyby nebyla pojmenovaná? Byla by volně přístupná a interpretovatelná.