O umění se říká, že povznáší a rozvíjí lidského ducha. Nicméně poslední dobou je umění využíváno také ve jménu velkého byznysu, aniž si to část umělců uvědomuje.

Nebylo to úplně bez citu, ale od začátku jsem ji upozorňoval, že se mnou nic nebude. Chvilkové mecheche, nic víc. Přiložím, ohřeju se, potěším se, potěším ji a zase půjdu. Dělal jsem si předem alibi a ona pořád souhlasila.

Psychedelika jsou společností zasazována do stejného kontextu jako takzvané tvrdé drogy, kterými je například heroin. Toto tvrzení při bližším zkoumání nedává žádný smysl a to nejen vzhledem k tomu, že na psychedelicích není možné vytvořit fyzickou závislost. Možná že je na čase se je naučit rozlišovat. Po celém světě probíhají úspěšné vědecké výzkumy jak psychedelika zavést do lékařské praxe a jak s nimi léčit například psychické poruchy. Silnější psychedelika však nejsou pro každého.

Slovo abstrakce má dva protichůdné významy. Spojíme-li je v jakousi Kleinovu láhev, získáme snahu, touhu vystříhat se abstrakce.

Čísla jsou na počátku a na konci života – datum narození, datum smrti. Jsou podstatou naší existence. Pomocí čísel se lidé dorozumívají o počasí, ročních dobách, vzájemné výpomoci, pohybu planet nebo obchodech.

Jednou na pódiu za mikrofonem a s kapelou, jindy s úvodním slovem k výstavě a nebo se zápisníkem a myšlenkami poletujícími hlavou na cestě. Kam? Z Opavy do Prahy a často ještě mnohem dál. Jan Kunze, jehož je vystihnout jedním slovem téměř nemožné, je mužem slov i činů. V kulturním světě to dokládá množstvím projektů, které přináší. Povídali jsme si o nich jedno odpoledne, ačkoli bychom potřebovali spíš několik dnů.

Jednička je slunko, nula luna. Jednička je první krok i každý další. Jednička je vábnička. Tohle bude trochu básnička.

V naší republice byste našli jen málo takto specifických míst. Historie tudy prošla železnou botou a zanechala tu hluboké stopy, které se těžko zacelují. Sudety jsou zkrátka jiné a tím na sebe poutají zraky mnohých. Fascinace touto Bohem prokletou oblastí se v poslední době dostává i do umělecké scény a stává se „cool“ tématem. Being Sudeťák is the new black.

Žijeme ve 21. století. Tabu minulého století (homosexualita, potraty…) jsou v našem světě obecně přijímány, vyhraňujeme se vůči rasismu a demagogii, zuby nehty bráníme demokracii, předstíráme, že děláme co můžeme s ekologickou krizí. A přesto velká část naší populace není šťastná, nedaří se jí najít vnitřní klid. Čím to je?

Mecenášství se už nenosí. Jak se lidem žije na sídlišti a proč vznikla? Problém, který už třicet let leží v šuplíku a už se zřejmě nikdy nedočká řešení.

Vykročit z davu. Vkročit do světla světa. Světla ramp. Tam, kde jsou pohledy jako magnety. Tam, kde je divák soudcem.

Sedmnáctého května oslavujeme Mezinárodní den boje proti homofobii a transfobii (IDAHOT), jenž má v České republice teprve desetiletou tradici. Jaká je vlastně současná situace u nás? A co znamená ta záplava nových slov proudících k nám ze zahraničí?

Okna budapešťských paláců se otřásají v rytmu techna. Hudba přichází z přilehlého náměstí, které je zaplněné převážně mladými lidmi. Je 8. dubna večer a teplý jarní vzduch je nasycený očekáváním. Za pár desítek minut se totiž všichni přítomní dozví výsledky voleb, které určí nejen směřování jejich země, ale budoucnost mnoha mladých umělců.

Letošní rok je z astrologického hlediska velice atypickým − uzavře minulost a přinese s sebou spoustu životních změn. Nejen o tom, jak získat vnitřní sílu, prohloubit intuici a nacházet tak cestu k sobě samému jsem si povídala s Evou Kalivodovou Štichovou, zakladatelkou Akademie Křídla Andělská.

Nevim, proč píšu tenhle text, ale ruce i mozek mi jedou na autopilota, a jakkoliv to všechno zní jako prázdná floskule, nemůžu se takovýmu přirovnání vyhnout: vybil jsem si baterky, ale co se dá dělat. Jedeme na kličku!

Prsty sjíždím po jednotlivých zvoncích a potichu si je pro sebe předčítám. Ten, který hledám, se nachází až v druhé řadě napravo a nese jméno Karel Gott. Zmáčknu ho. Z reproduktoru umístěného nad zvonky se ozve zapraskání a poté následuje táhlé bzučení, které mi otevře vchodové dveře.

Blondýna s modrýma, charisma, čili paprička na prsu pálí v očích. Kontroluje černou sukni, jestli coveruje silonový rozkrok.

„A čím chceš být, až budeš velikej?“ Otázka, kterou jsme během našeho dětství slyšeli nesčetněkrát. „Chci být popelářem, kosmonautem, maminkou, nebo učitelkou.“ Odpovědi, kterých se dospělým dostává, jim často vyvolají úsměv na rtech. Nicméně s postupem času se jejich úsměvy zmenšují, až přejdou do opovrhujícího úšklebku.