Život plyne jak stoka. Strop absurdit tě rdousí, nemůžeš se vynořit, to už je kolorit. Chceš se bránit, ale bránou je se trápit. Trik starý jak Dubrovník. Chtěl bys ho pokořit.

Všichni hrajeme. Prohlásil. Je to věc volby. Hrajeme, protože se bojíme. Protože máme pocit, že to v tomhle světě jinak nejde. Jedna tvář pro všechny, druhá pro blízké. A třetí teprve sami poznáváme.

Někdy hledáš ráj a ten skutečný máš jenom stovku kilometrů od domu.

Cestou tam nás stihla silná bouřka. Seděl jsem pod střechou recepce westernového městečka v Boskovicích, ona pobíhala v průtrži mračen. Dva dny se na fesťáku nemyla.

Vůle je motor volnosti. Ve finále, při aktu uvolnění se, ale přestává být prostředkem k překonávání vzdáleností. Sama se překážkou stává.

Kdybych ti mohla říct cokoli, než odejdeš. Mlčela bych.

Které tři věci byste si vzali na pustý ostrov? Nůž, zdroj ohně a svoji ženu? Tato otázka je, zdá se, stále aktuální. Jsou migranti a lidé žijící na ulici novodobí robinsoni?

Saláfismus a wahábismus, ideologie Islámského státu, představují nostalgický příklon ke středověku, odklon od logiky a racionality, regresivní rebelii s prvky politiky u nás příznačnou třeba pro nácky horující pro český národ a jedním dechem posílající do plynu Židy citujíce Hitlera, který cenil Čechy míň než Židy; módní záležitost jako byl punk nebo hip.

„Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí,“ říká Karel Čapek. Představte si ten šrumec, kdyby nebylo žádného kdyby, říkám já. Jen se zkuste zaposlouchat do jakéhokoli hovoru, a užasnete, kolik podmínek našim aktivitám klademe, kolika „kdyby“ sebe i jiné zahrnujeme.

Ráno jsem před chatkou pokecal s Matthewem. Je z Nottinghamu. „I just get stoned and read books every day,“ chlubí se, „I just finished Steinbeck and now I relax with James Bond.“ „Yeah, it’s good to read a detective story on holiday,“ souhlasím.

Bezdomovec. Feťák. Zrychlit krok. Bude chtít pětku. Na krabicák, na vlak, na jídlo. Na fet. Máš v kapse pár drobných, ale nechce se ti konfrontovat se s člověkem v téhle situaci. Teď na to nemáš myšlenky. Jindy, potom, až se ti bude víc chtít. Občas někomu koupíš chleba nebo polívku, to ti přijde lepší. Máš z toho trochu ambivalentní pocit. Dáváš člověku jednu z těch nejzákladnějších věcí, která ti přijde tak samozřejmá. Víš vůbec, co je to hlad? Lehké kručení v břiše a ohromná chuť na svíčkovou?

Všichni to řešíme. Já i ty. I když máš plány, spousta věcí je stejně najednou jinak. Plány tě aspoň trochu kotví v klidu. Takzvaně víš, co bude. Stejně je to ale všechno nahodilost. A my všichni jsme v tomhle světě lost.

Co je větší bohatství – vyhrát hlavní cenu v loterii nebo počít paterčata? Dle takzvaného Hellinova pravidla je šance na přirozené početí dvojčat 1:85, trojčat 1:85², čtyřčat 1:85³, paterčat 1:85⁴. Což je v případě paterčat zhruba stejná šance jako na hlavní výhru v loterii.

Něco stopnout. Být tím, kdo vystupuje z nerozlišenosti jako náhlá danost. Jen ne sebou, to je jen reflexe, obsese. Štít falešného majetku, se kterým nevíš, co dělat. Pýcha a deprese, nutná a nudná, tvůrčí v rytmu vrypu. Ale na cestě je všechno jinak.

V brzkém únorovém odpoledni jsem zavítala do nově otevřeného nízkoprahového centra pro ženy bez domova v pražské Žitné ulici. Bylo tam poměrně rušno, u stolu a na židlích podél stěn sedělo více než deset žen a povídaly si, domlouvaly sprchování, věšely prádlo, připravovaly si čaj.

Na plátno víček se promítají první obrazy. Bez klepání, nečekaně, jako by tu vždycky byly. Když usínáš, jsi nejkrásnější. Líbám tě na víčka. Až se probudíš, budeme se zase rozbíjet o stěny svých těl. Láska na příděl.

Kolem nás se to hemží samým eko, bio, raw, fair trade, hand made, local, … Jsou to jen módní směry, nebo se aktuálním tématem společnosti stává hledání a oživování dávných kořenů?

Přítomnost není dokonalá. Dokonalost přítomného okamžiku je oxymóron, to by byl okamžik minulý. Když je něco dokonalé, dosáhlo to ideálního stupně vývoje. Už se na tom nemusí pracovat. Už to ani nejde, zablokuje se to.