Červnový horký podvečer, vše ztichlo, blíží se letní slunovrat a magická svatojanská noc. Zpívají cikády a chrousty přitahuje světlo ze zapomenuté lucerny. Pouliční lampy se už na noc zhasínají. Nalévám si víno do toho medového klidu, voní lípy. Dnes asi budu ponocovat.

Kim Kardashian zhubla kvůli tomu, aby si na pompézní přehlídku Met Gala mohla obléknout šaty Marilyn Monroe. „Chce to změnu!“ říkáte si každé ráno při lamentování nad svým účesem? Change your destiny!

Chtěla už jít, ale vnutil jsem jí víno. Dělal jsem, že všechno dělám pro ni. Cítil jsem to tak.

Původně měl tento článek zcela odlišný záměr, jiné směřování, specifický cíl. Jenže v době vzniku tohoto článku byla situace natolik fluidní, že psát něco se čtrnáctidenním odstupem od vydání je přinejmenším složité, nejisté, a skoro bych řekl, až hloupé. Jenže vyjadřovat se směrem k východním hranicím Evropské unie a k tomuto kolosálnímu selhání autokrata, jehož činy ovlivní celý svět možná na desítky let dopředu, mi nepřísluší, jelikož k tomu existují povolanější osoby. Proto mi tedy dovolte hovořit v následujících odstavcích o fascinaci, která sémioticky pableskuje okolo středu, nukleárního jádra lidského prožívání.

V posledních týdnech nelze zůstat v nečinnosti s ohledem na válku na Ukrajině. Temný závan aktuálních událostí se propisuje do našeho každodenního života, někdy jen jako úzkost na jeho pozadí. Domnívám se, že i kulturní dění se musí k tomuto tématu jistým způsobem vztahovat, a tak se tento článek opírá o konstanty, které od (válečného i vnitřního) konfliktu nelze oddělit: zlo a morálka.

Zrovna v této době je každý důvod k oslavě rozporuplný, o to více je právě proto nutné si takových důvodů vážit, když – a dokud – jsou. Jeden důvod k oslavě je další vydaný Artikl, tentokrát ale právě s pořadovým číslem sto. Je mi tedy potěšením, že nyní budete čtenáři devátého ročníku Artiklu s číslem, jenž se právě dostalo do trojciferného rozměru.

Doslova každý den jsme vystavováni novým výzvám. Svět se od doby našich prarodičů totálně proměnil. Vinu velmi často připisujeme zvýšené rychlosti života, která v posledních desetiletích nebývale akcelerovala. Komunikujeme s naprostou samozřejmostí s celým světem během přípravy jídla. Doslova instantně jsme se naučili ignorovat geografickou vzdálenost a své plány budujeme bez ohledu na ni. Každý z nás toho v průměru ví víc než jednotlivec v jakémkoliv předchozím historickém období. Možnosti poznání jsou v podstatě bezbřehé, ale ukrývají paradoxy. Všichni toužíme, jen nevíme po čem.

Campová vnímavost vidí svět jako divadlo. Převrací společenské hierarchie, cokoliv vážného a autentického ironicky odmítá a frivolně si užívá exces formy. Jak najít dobrý vkus pro špatný vkus?

Hledáme­‑li v etymologickém slovníku slovo porozumění, většinou vycházíme z jeho kořene – rozum, které se vyskytuje takřka ve všech slovanských jazycích a vzniklo z praslovanského umъ. Předpona roz- pak vyjadřuje rozlišovací schopnost myšlení. Viz Jiří Rejzek, Český etymologický slovník, Voznice: Leda, 2001. s. 548. S pojmem um pak souvisejí slova umět, umění, umělec, umělecký, umělý, umělost, vyumělkovaný. Pozůstatek českého um ve smyslu fortel má pak příbuznost (nikoli významovou) s ruským um, srbochorvatským ûm, staroslověnským umъ, které tvoří uskupení au­‑mo- ve významu (smyslového) vnímání a nejvíce se přibližují litevskému aumuõ, tj. rozum, (smyslové) chápání. Viz tamtéž, s. 690.

Svíjím se ve slepé uličce. Sebe samé – lichý koncept. Ty i já jsme chomáček drátků. Jsme pouze v souvislostech.

V okamžiku, kdy se marně pokouším se soustředit na únorový text Artiklu na téma velkorysost, nad hlavou se klene modrá lednová obloha posetá bílými obláčky. Popíjím kávu s mlékem a kouřím několikátou cigaretu, ačkoli jsem si alespoň stokrát říkala, jak by bylo skvělé přestat. Nebýt na ničem závislá, na kávě, cigaretách, odpovědích na e-maily.

Je kritika znakem velkorysosti, nebo naopak malověrnosti?

Víš to? To o těch hvězdách? To, co právě teď vidíme na obloze, neexistuje. Například z druhé nejbližší dorazí světlo k nám za víc jak čtyři roky. To znamená, že některé z nich mohly zkolabovat v černé díry a v tuto chvíli žádné světlo nevyzařují.

Ani jsme se nenadáli, a je tu další leden. Začínáme již třetí rok, pro nějž je typickým znakem neustálá přítomnost donekonečna skloňovaného viru. Žijeme v době pandemické, nic nenasvědčuje tomu, že by se to v tomto roce mělo nějakým zásadním způsobem změnit. Rok 2021 uplynul přímo děsivým tempem. Je zde nový, který si však nese stopu těch předchozích snad mnohem víc než kdy dřív. Tento článek má dvě témata, mezi nimi je však jasně procházející linie, která se propojí, pokud jí budete chtít nalézt. Pamatujte, čteme kvůli potěšení z procesu, ne z plaché radosti po posledním slovu.

Člověk je bytost rozhraní. Mimo potácení se na hraně bytí či nebytí se nachází v rozporuplnosti všední. Pud k lásce, a naopak ke krátkému opojení, zvratu, úniku. Ví, že má pracovat a plnit povinnosti, zároveň se nedokáže ubránit umělému vyvolávání krátkodobého přívalu dopaminu.

„Ty se furt hledáš.“ Věta s negativním zabarvením, která implikuje nevyzrálost, často pronesená s lehkým, opravdu jemným opovržením s přídechem něžného politování v hlase mluvčího, toho, který si je sám sebou jistý. „Doufám, že se nikdy nenajdu,“ odpovídám.

Procit je, když v sobě rozpoznáš člověka: právoplatnou možnost, že to může být tak, jak to je. Zároveň možnost, že to může být jinak. Potom. Žádný spěch. Jinakost se může stát pastí. Krize identity nabývá intenzity. Je hřích být na očích. Je tohle povídka, recenze, úvaha nebo ctnost z grafomanské nouze?

Eseje se píšou proto, aby zvážily možnosti, jichž se dostává jednak jejímu autorovi, jednak jejich čtenářům. V publicistických žánrech převažuje zřetel na subjekt, jemuž bývají eseje adresovány. Záměr takových textů proto velmi často koresponduje s potřebou něco zásadního sdělit a zároveň vyvolat zpětný efekt, aby toto sdělení nezůstalo na povrchu. Jak ale sestoupit níž, překonat povrch lidské kůže, aby se píšící svým textem propsal pod vnější slupku, jak povzbudit a probudit vášnivou odezvu v čtenářově mysli?