Ráno jsem před chatkou pokecal s Matthewem. Je z Nottinghamu. „I just get stoned and read books every day,“ chlubí se, „I just finished Steinbeck and now I relax with James Bond.“ „Yeah, it’s good to read a detective story on holiday,“ souhlasím.

Bezdomovec. Feťák. Zrychlit krok. Bude chtít pětku. Na krabicák, na vlak, na jídlo. Na fet. Máš v kapse pár drobných, ale nechce se ti konfrontovat se s člověkem v téhle situaci. Teď na to nemáš myšlenky. Jindy, potom, až se ti bude víc chtít. Občas někomu koupíš chleba nebo polívku, to ti přijde lepší. Máš z toho trochu ambivalentní pocit. Dáváš člověku jednu z těch nejzákladnějších věcí, která ti přijde tak samozřejmá. Víš vůbec, co je to hlad? Lehké kručení v břiše a ohromná chuť na svíčkovou?

Všichni to řešíme. Já i ty. I když máš plány, spousta věcí je stejně najednou jinak. Plány tě aspoň trochu kotví v klidu. Takzvaně víš, co bude. Stejně je to ale všechno nahodilost. A my všichni jsme v tomhle světě lost.

Co je větší bohatství – vyhrát hlavní cenu v loterii nebo počít paterčata? Dle takzvaného Hellinova pravidla je šance na přirozené početí dvojčat 1:85, trojčat 1:85², čtyřčat 1:85³, paterčat 1:85⁴. Což je v případě paterčat zhruba stejná šance jako na hlavní výhru v loterii.

Něco stopnout. Být tím, kdo vystupuje z nerozlišenosti jako náhlá danost. Jen ne sebou, to je jen reflexe, obsese. Štít falešného majetku, se kterým nevíš, co dělat. Pýcha a deprese, nutná a nudná, tvůrčí v rytmu vrypu. Ale na cestě je všechno jinak.

V brzkém únorovém odpoledni jsem zavítala do nově otevřeného nízkoprahového centra pro ženy bez domova v pražské Žitné ulici. Bylo tam poměrně rušno, u stolu a na židlích podél stěn sedělo více než deset žen a povídaly si, domlouvaly sprchování, věšely prádlo, připravovaly si čaj.

Na plátno víček se promítají první obrazy. Bez klepání, nečekaně, jako by tu vždycky byly. Když usínáš, jsi nejkrásnější. Líbám tě na víčka. Až se probudíš, budeme se zase rozbíjet o stěny svých těl. Láska na příděl.

Kolem nás se to hemží samým eko, bio, raw, fair trade, hand made, local, … Jsou to jen módní směry, nebo se aktuálním tématem společnosti stává hledání a oživování dávných kořenů?

Přítomnost není dokonalá. Dokonalost přítomného okamžiku je oxymóron, to by byl okamžik minulý. Když je něco dokonalé, dosáhlo to ideálního stupně vývoje. Už se na tom nemusí pracovat. Už to ani nejde, zablokuje se to.

Každý si neseme v hlavě vlastní mikrosvět. Fascinující spletitou síť, kterou diriguje náš vlastní mozek. Pochopit něco z jeho fungování měli možnost návštěvníci přednášky „Struktura mozku a architektura mysli“ psychiatra a neurobiologa profesora Jiřího Horáčka.

Experiment? Mám pocit, že to je celý můj život.

Profesor Milan Machovec jednu svou přednášku o smrti v antice zahájil povzbuzením, ať se posluchači smrti nebojí, že většina z nich to zvládne napoprvé. Jak to tedy s tou zásadní jistotou v našem životě je? Lze se na ni připravit?

Čekáš na tyhle řádky. Fikci života. S trochou pravdy. Která je stejně ale jen otázkou úhlu pohledu.

V dětství skoro každý z nás trávil jejich hraním celé večery. Dokážou zahnat nudu a zabavit celou rodinu. Vejdou se do krabice, ale skrývají celé fantazijní světy a mnoho dobrodružství. Někdy se neobejdou bez hádek. Mluvím o deskových hrách, které se udržely i přes nápor her počítačových na trhu a stále o ně roste zájem. Mnoho mladých lidí v nich hledá zábavu a v současnosti se z nich stává nový fenomén. Jaké jsou moderní deskovky a proč vzrůstá jejich obliba?

Přijmout přítomné místo, dokonalé přitomísto. Ne se na něj nalepit. To by přineslo nestabilitu. Místo není připevněno nýty. Pohybuje se. Úchyty jsou sídly deprese. To, co chceš, se rozplyne.

Hutný hnus nechutného kouřového oparu. Rozteklost, která se line od baru. Místo, kde nechceš být, protože ti pak druhý den smrdí všechno oblečení. I vlasy. Momenty opilé vínem si proto vybavíš každou chvíli, i když už ses dávno z tohohle nočního deliria probudila. Cítíš včerejšek, i když už jsi daleko za večerem, který ti vlil myšlenky do popelníku a popelník do paměti.

V prvé řadě, v prvé vřavě jsme lidi. Nebo bychom měli být. Ne jen zvířata. Sex spadá někam do průsečíku těch dvou sfér, člověku tak vlastních. Je duchovní i fyzický, pudový i mystický. V prvé vřavě by mezi mužem a ženou o sex jít nemělo. Sex je ego, které můžeme zahlédnout jen koutkem oka na horizontu vědomí života, a to jen když to vůbec nemáme v plánu.

Feminismus. Pojem často skloňovaný a ještě častěji špatně. Ačkoli žijeme v genderově mnohem vyváženější společnosti než dříve, stále se role muže a ženy v praxi příliš nezměnila. Ženy se naučily přehlížet své skutečné identity plné tužeb a snů, aby zastaly místo po boku muže, toho takzvaně silnějšího, který jde za svým cílem přirozeně, jako šel lovec za svou kořistí.