Vykročit z davu. Vkročit do světla světa. Světla ramp. Tam, kde jsou pohledy jako magnety. Tam, kde je divák soudcem.

Sedmnáctého května oslavujeme Mezinárodní den boje proti homofobii a transfobii (IDAHOT), jenž má v České republice teprve desetiletou tradici. Jaká je vlastně současná situace u nás? A co znamená ta záplava nových slov proudících k nám ze zahraničí?

Okna budapešťských paláců se otřásají v rytmu techna. Hudba přichází z přilehlého náměstí, které je zaplněné převážně mladými lidmi. Je 8. dubna večer a teplý jarní vzduch je nasycený očekáváním. Za pár desítek minut se totiž všichni přítomní dozví výsledky voleb, které určí nejen směřování jejich země, ale budoucnost mnoha mladých umělců.

Letošní rok je z astrologického hlediska velice atypickým − uzavře minulost a přinese s sebou spoustu životních změn. Nejen o tom, jak získat vnitřní sílu, prohloubit intuici a nacházet tak cestu k sobě samému jsem si povídala s Evou Kalivodovou Štichovou, zakladatelkou Akademie Křídla Andělská.

Nevim, proč píšu tenhle text, ale ruce i mozek mi jedou na autopilota, a jakkoliv to všechno zní jako prázdná floskule, nemůžu se takovýmu přirovnání vyhnout: vybil jsem si baterky, ale co se dá dělat. Jedeme na kličku!

Prsty sjíždím po jednotlivých zvoncích a potichu si je pro sebe předčítám. Ten, který hledám, se nachází až v druhé řadě napravo a nese jméno Karel Gott. Zmáčknu ho. Z reproduktoru umístěného nad zvonky se ozve zapraskání a poté následuje táhlé bzučení, které mi otevře vchodové dveře.

Blondýna s modrýma, charisma, čili paprička na prsu pálí v očích. Kontroluje černou sukni, jestli coveruje silonový rozkrok.

„A čím chceš být, až budeš velikej?“ Otázka, kterou jsme během našeho dětství slyšeli nesčetněkrát. „Chci být popelářem, kosmonautem, maminkou, nebo učitelkou.“ Odpovědi, kterých se dospělým dostává, jim často vyvolají úsměv na rtech. Nicméně s postupem času se jejich úsměvy zmenšují, až přejdou do opovrhujícího úšklebku.

V kulturní historii národa se nalézá vždy alespoň několik spolků či jedinců, pro které je recese jedním ze způsobů vnímání a poznávání světa a také možnost vyjádření. Jedním z nich byl spolek LICEON, jehož historie se odvíjela zejména v první polovině 90. let 20. století.

I dobře míněná pomoc druhému má svá úskalí a někdy je třeba klást si otázku, komu skrze ni skutečně pomáháme.

Lidské pokolení má od pradávna úžasnou schopnost fabulovat a vytvářet zástupné symboly, které reprezentují latentní procesy naší mysli. I na základě různých anomálií vznikají archetypální vzorce, jež zůstávají v kolektivním podvědomí po mnoho generací. V podobě různých představ často přetrvávají i do doby, kdy již nezapadají do současného společenského kontextu, ale přesto si, opředeny závojem tajemství, zachovávají až mytickou vážnost.

Adéla je Anděla, které jsem psal vzkazy na zeď metra Anděl a, marně čekal na odpověď. Prvně jsem viděl ten její look po nástupu do tramvaje na zastávce Anděl.

Růžový dým tetelící se po ulicích se dere do tvého obličeje. Slzí ti z něho oči, nosem ho vdechuješ do plic a z nich do krevního oběhu. Umělá mlha se pyšně tyčí nad činžovními domy a ty strnule obdivuješ její monumentalitu. Je to dílo přicházejících změn. Lidí, kteří se nebojí měnit věci k lepšímu. Krví ti už koluje revoluce.

Riwaa Nerona (* 1989) je patrně nejslavnější česká korzetiérka, šití prádla se věnuje už deset let. Zajímalo mě, jak se tato noblesní dáma vypořádává s tím, že je označována za ztělesněnou ženskost, nebo například s očekáváními, že návštěvnice svých workshopů bude učit svádět muže.

První pravidlo je, že o slam poetry se nedá nic napsat. Vypadat smutně je nejlepší alibi, ale taky no way out. Zrzavá o mně něco říká druhé barmance, ta zase barmanovi. Vždycky zachytím takový ten pohled, kterým hledají objekt. Pohled, který neměl být zachycen.

Adrenalin v krvi postupně ustupuje. Vždy se mi rozbuší srdce, když vidím, jak se prodíráš davem směrem ke mně. Blonďaté vlasy po ramena se ti hýbou v rytmu chůze. Vše je stejné jako tehdy, když jsem tě poznal, ale i přesto je něco jinak. Přátelé nás začali nazývat slovem „vy.“ Ztrácím tím část sebe, ale získal jsem kus tebe. To mě děsí. Začínám uvažovat, jestli naše „my“ je to pravé. Chladně kalkuluji. Očekávání se stupňují.

Usilovně montujeme svítivé hračky bez duše a zarputile očekáváme. Na dotykovém horizontu vyhlížíme klid, štěstí a blahobyt, novou zemi zaslíbenou, zářné zítřky budoucnosti. Hrajeme si na přídi. U kormidla kdesi daleko se nehne kapitán ze železa. Spokojeně vypípává tok jedniček a nul. A zatímco náš střízlivý koráb stojí v oceánu probodaném kabely, namísto Ameriky k nám pluje ostrov z odpadků.

Přijmout znamená dát význam. Flow je nepřenosná, musí být vždy znovu neúprosně nastolena. Jen nevědoucí pohled je vidoucí.