Snažíš se žít ekologicky. Udržitelně. Splnit si to svoje, žít a nechat žít. Nákup dáváš do plátěnky a pod dřezem máš koš na plasty. Možná už jsi trochu dál, tak jedeš do práce tramvají. Či na kole? A za oknem ti rostou rajčata. Nebo máš snad celý záhon?

Za oknem šumí vítr. Den před černou nedělí. Je chladno a už se setmělo. Potichu hraje přijímač, zpívá Billie Holiday, na stole hoří svíce. Čas postní, předurčený k rozjímání. A přeci pod oknem nesměle kvetou narcisky a bledule, sněženky i zlatice, čemeřice. Straky srandovně poskakují po střechách. Kosi a drozdi zpívají, šoupálci šplhají po kůře stromů a probouzejí je k životu.

Nějak nejsme schopni pochopit, že planeta je nemocná. Má horečku a my jedeme dál. Jaro v únoru je paráda, vyschlé řeky a stovky tun uhynulých ryb v červenci už tolik ne.

Klimatická hnutí obsazují veřejná prostranství velkých měst za účelem donutit světové vlády k dodržování Pařížské klimatické dohody. Podle vědců se rychle blížíme k hranici, kdy způsobené škody budou nenavratitelné. Nicméně to se nikdy nestane. Éra lidstva končí.

New Media Art klade množství otázek. Jakou podobu má dílo? Jak umění sbírat? Co znamená dílo zachovat? Co je vlastnictví? Všechny tyto fundamenty a struktury, na kterých jsou muzea založena, umění nových médií konfrontuje, a to zejména ve svých net-workových inkarnacích. Pro tato média je sbírání kritické. Od vynálezu webových stránek (World Wide Web) na počátku 90. let došlo k rozvoji uměleckých aktivit v nových médiích, jak přehledně dokumentují stránky Rhizome nebo archiv festivalu Ars Electronica. Proč je nesoulad mezi uměleckou činností v těchto médiích a jejich institucionálním sbíráním tak výrazný?

V pokoji mám jen postel, skříň s oblečením, stůl s notebookem, doklady v šuplíku, na zemi lampu, holé stěny a kancelářskou židli. Nesbírám věci, ale myšlenky.

„Abyste věděli, tihle praví kaktusáři, to je něco jako sekta dervišů; já myslím, že jim místo fousů rostou ostny a glochidy, tak jsou do toho zažraní.“ (Karel Čapek: Ukradený kaktus, Povídky z druhé kapsy)

Umění je díky globalizaci a internetu k dispozici na jedno kliknutí. Fyzická přítomnost uměleckého díla už není třeba. Charakteristika dnešní doby je všeho více – více umělců, více publikací, více galerií, více slov a kratší trvanlivost. Kdo je Michelangelem dnešní doby? Jsme schopni ukázat na hrdinu v nekončícím davu? A pokud ne, proč tomu tak je?

„Heterosexualita je opiát pro masy. Připojte se k homosexuální intifádě!“ Staňte se hrdiny nově přicházející revoluce.

Okolí se svou davovou psychikou bývá ve svých preferencích povrchní, dá se snadno oblbnout. Hrdinou je pro něj ten, kdo se jako hrdina chová. Jinak se klidně může chovat jako v bavlnce.

Patříte také k těm lidem, kteří při pomyšlení na studenou sprchu dostanou husí kůži, a raději si užíváte horkou lázeň? Michal Pohořelý to má naopak. Patří k otužilcům a chladnou vodu vyhledává sám a dobrovolně. Společně jsme si povídali o podstatě otužilectví, o jeho vlastních začátcích s otužováním i o oceánských přeplavbách nebo pořádání plaveckých soutěží. Jaké je to být hrdinou v ledové vodě?

„Máte všechno?“ ptá se mě servírka. „Dal bych si sex.“ To by byl slušný nářez. Ne, tento článek bude slušný. Proč být slušný?

Šel jsem do kina. Před filmem si vždycky koupím čaj. Podala mi ho holka se smutným úsměvem. Líbila se mi.

Google Cultural Institute vyvinul aplikaci, pomocí níž mohou uživatelé objevovat sbírky muzeí po celém světě nebo najít svou podobiznu v dějinách výtvarného umění. Jak taková možnost ale ovlivňuje vnímání umění? Může být návštěva virtuální galerie podobná prožitku z té reálné?

Tento článek bych rád věnoval všem svým minulým, přítomným, ale i budoucím internetovým láskám, kvůli kterým budu třicetkrát denně kontrolovat Instagram.

Přestáváme vnímat bezprostřední okolí. Měníme ho za mediální realitu. Algoritmy sociálních sítí nás izolují v bublinách.

Žijeme v digitální době, bezpochyby, ale digitalizovaná realita prezentovaná na obrazovce většinou jaksi postrádá hloubku, alespoň pro mě. Vám se nezdá poněkud plochá?

Zúžit realitu na jedno téma, které se line okolo kritické reflexe digitálního světa, je cílem projektu rozšířené výstavy #DATAMAZE – Datové bludiště v Centru současného umění DOX. Koncept výstavy se vyvíjí v čase a aktuálně tak reaguje na nejnovější fenomény, které se právě v souvislosti s touto problematikou objevují.