Procházím se mezi milétskými troskami z 1. století př. n. l., míjím torzo vysochaného starověkého vojáka a nahé mužské postavy s rohem hojnosti. Zdobí monumentální bránu, která vedla na Jižní tržiště. Jako součást agory rámovala možnosti veřejného života, který Hannah Arendtová zasazuje do tohoto hlavního náměstí, kde se formovala politická aktivita.

Když jde člověk k psychologovi, tak by mu neměl všechno žrát, stejně jako on nebude všechno žrát jemu. Měla by to být rovnocenná spolupráce. To, že jsem paranoidní, neznamená, že po mně nejdou.

Oblečení není zanedbatelnou složkou našeho života, představuje jakousi druhou kůži, která odděluje naše tělo od okolního světa. Se smrtí Vivienne Westwood se znovu zjitřila otázka oděvu jako politického statementu. Ať už jsme si toho vědomi, nebo ne, politika je v něm vedle dalších rozměrů vždy nezbytně přítomna. Co vypovídají současné genderové normy v oblékání o stavu naší společnosti a přichází období jejich tání?

Oslava svobody znamená zápas s konvencí. Když se pospolitě sauníme, slavíme svou přirozenost. Sauna je satanistická bohoslužba těl, při které tají ega. Ve vydýchaném vzduchu se vznáší upocená duše. Tiché teplo. Šepot. Hypnotická hudba. Místo „život není peříčko“ by se mohlo říkat „život není sauna“.

Navlékněme na sebe svá zbrusu nová naleštěná těla a prožijme pocit znovuzrození. Neporovnávejme se s ostatními, nýbrž buďme svým nejlepším já! Nedokonalost znamená jedinečnost. A ačkoli se tváříme, že originalita je to, oč tu běží, zmítá se jen ve vichřici pojmů odříznutých od významů.

Očista, slovo, anebo spíš pojem, který je tématem Artiklu pro lednový měsíc nového roku 2023, má celou škálu významových rovin od běžné psychické hygieny přes katarzi až k očistci. Zdá se někdy, že představy spojené s těmito významy mohou být pro smrtelníka dosti stresující až hrozivé. Pohled do vlastního nitra totiž často nabízí nečekané zákruty.

Trpělivosti dochází čas. Prohlubujeme prostor za očními víčky ve snaze zapomenout na vymírání květů, jejichž semínka jsme sice zaseli, ony však kvetou bez nás. Stáváme se otroky meditativních technik, jejichž původ vyhasl už dávno. Držíme vzduch v plicích a pak lapáme po tom, čeho je teď nedostatek, protože chceme, protože mezi výdechem a nádechem se to tak má dělat. Někdy se zdá, že jsou zakořeněny v hlubokém nočním spánku s navždy zaslepenýma očima, ten je však záhy demaskován jako pouhý dřímot narušitelný i spadnutím jehly.

Blíží se konec roku, období rekapitulace, zhodnocení. Zdá se, že tento čas je zároveň jakýmsi završením jednoho údobí před krokem dál, k neznámé budoucnosti. Do magického roku 2022 spadá neméně tajemné 33. výročí sametové revoluce, sžívání se s covidem, válka mezi Ruskem a Ukrajinou a s ní spojená hospodářská krize, inflace, nepokoje, nejistota. Přemýšlím o textu, který chci napsat.

Asi už nikomu o svém životě vykládat nebudu. Přestává to být srozumitelné.

Dal bych si pivo a nějakou společnost. Dal bych si dohromady svoje vztahy. Všechny svoje vady. Dám si čaj a půjdu chodit. Vychodím to, jestli to půjde.

Lze dnes myslet na pojem „energie“ nějak jinak než v souvislosti s mrznoucími chodidly a rampouchy u nosu v domácím prostředí? Je úžasné, jak slova nové významy nabývají, a jiné ztrácejí, některé jsou zapomenuty v nánosech času, meandrech odplouvajícího, z nichž se však přece jen může zbytkový materiál odtrhnout a záhadně ve vášnivém proudu dostat do popředí.

Rodíme se s právem na pozornost, které časem ztrácíme. „Čáu, čáu,“ podává mi ruku small-talker. „Čáu, já tady teďka zachycuju takový proud,“ ukazuju na popsaný list. „Jasně, nechám tě v klidu.“

Abyste byli v něčem skutečně úspěšní, musíte tím žít dnem i nocí a ve své cestě za dílčími cíli vytrvat. Jedním takovým člověkem, kterého natolik okouzlil design, že se stal ředitelem přehlídky jeho současné podoby a pojmenoval ji Czech Design Week, je Lukáš Pipek. Rozhovor s ním tedy nebude o ničem jiném, než o jeho dlouholeté vášni, designu.

Recenzent je obsluhovač zdymadla. Svým výkladem může knihu pozvednout na vyšší hladinu a umožnit jí plout dál.

Píšu pro budoucnost a vy čtete něco na dnešní pulsující dobu zastaralého. Skláníte se se mnou nad textem patřícímu minulosti, vznikajícímu v aktuálním momentě akčního srpna, kdy stínem pokryté parky unaveně rezignují na nápor lidí, kteří nemají na práci nic jiného než „chillovat“.

Kreativní narušení společenských kódů. Tvorba z vlastního nitra. Originalita. Básnický akt pojmenování skutečnosti. Všechny tyto heroické aktivity spojuje filozofie posledních dvou staletí s postavou uměleckého génia. Nenajdeme je však také za hranicemi světa umění, v životech marginalizované skupiny lidí, která se konečně hlásí o slovo?

Co médium fotografie nabízí a do jakých poloh nechá lidské existence zabrousit? A kde se naopak zachycující a zachycovaná bytost vytrácí a zbývá jen médium samotné, které tak získává, sice prostřednictvím subjektů s ním pracujících, svůj pedestal, význam svého bytí?

Zdraví mě kluk, kterému jsem za pandemie řekl, že by neměl být v knihovně, když kašle a troubí jak na lesy. Navíc pořád chodil sem a tam. Zdá se, že na mě nezanevřel.