Do své vlastní hlavy nevidíme o nic víc než do cizích, a pokud ano, není nám to nic platné. Pravda je jen to, co se dá sdělit, a tak musíme zůstat poplatní schématům.

Probouzím se z letního spánku, ze sluneční neúnosnosti. Jan Patočka chápal slunnou stránku dne jako náležející eposu.

Mozek všechny události dešifruje jako správné. Nedává nám na výběr, musíme je brát jako realitu.

Když vám někdo něco vytýká, tak vlastně upozorňuje na svůj vlastní problém. To ale neznamená, že byste ho měli arogantně odmávnout. Ale ani poslechnout, jen vyslechnout. To, že je to jeho problém, neznamená, že není i váš. Neznamená to ani, že to problém je.

Počítám ovečky a nesmím žádnou vynechat. Krok po kroku. Číslo po čísle. Nepolevit. Soustavně myslet. Čistá hlava a pohyb vpřed

Jakým způsobem přemýšlíme o létu a o všem, co se kolem nás děje? Nemohu nemyslet na příčiny horka a jeho důsledky. Přemýšlím tiše, ale pro sebe nebezpečně. Změny teplot v blízkých dnech asi nedorazí.

Chceme stálost. Možná proto, že zakázané ovoce chutná nejlépe. Toužíme však po plodech, které neexistují. Jejich barvy se lesknou v rozličných tónech, po jejich záhybech tajemně klouže světlo a vlní se na povrchu, rozevírají překvapující a pokaždé lahodné polohy chuti. A existují pouze v naší mysli.

Houpu se a jsem slepá. Jdu a vidím bez očí. To, co jsem chtěla, aby bylo jistotou, se vybarvilo a dalo mi tisíce možností. Proměnilo se vše kolem a já se musím měnit s tím. Co se nepoddá, to totiž spadne ze stromu.

Můj blízký přítel mi svěřuje svou otravu z projektů, které se zabývají umělou inteligencí: „Je to trend, všichni se toho chytají.“ Ale vždyť je to, jako kdyby se v pustině objevily ve velkém množství rostliny a my jsme je neřešili.

Žár, výheň, ale také záře, září. Hvězda jasná nezhasla, ale naopak se rozsvítila na své cestě a koupe se v paprscích slunce, vyzařuje energii, teplo až spalující, a zároveň blahodárné, když se u ohně chceme zahřát. Ohniště, žhavé uhlíky, na kterých připravujeme pokrm, sálají a připravují potravu o šťávu a mízu. Prvotní instinkt zažehnání hladu na daru, který u bohů pro nás ukradl Prométheus a vedle nějž se můžeme zotavit, jímž jsme ale schopni i zničit.

V rohu cukruje pár, tak prvák. On má mikinu se smajlíkem Nirvana a baťoh s hashtagem Yeah. Ona je Zlatovláska. Dělají všechno kromě líbání.

Člověk přijímá svůj tvar, a i když se roztéká před vlastníma očima, nemůže připustit svoji ztrátu. Prodírá se stébly trávy, které mu malují rýhy do slizce vypadající pokožky. Derma tvoří naši integritu, pojímání světa v do blán zabalených předmětností nikdy nebylo jednodušší.

Mám zánět Achillovy paty. Už podruhé. Achillova pata je moje Achillova pata.

„Rýhy chrápou a budí ze spánku minulost, která v procesu znovuzrození měla být ponechána stranou. V módu podvědomého hada se však proplétá nervovými signály, které říkají: ,už dávno nespíš’, i když sis bdělostí jistý od počátku a na sny ani nevěříš,“ vkládám do chatu GPT.

Březen je první jarní měsíc. Již únor navozuje jakési zaslíbení tomu zajisté nejpůvabnějšímu ročnímu období. V dětství tento čas patřil také oblevám a tání. Pouštěli jsme papírové lodičky po obrovských kalužích nebo potůčkách hrnoucích se k městským kanálům. Na trzích a nárožích prodávaly růžolící tetky tulipány, narcisy a obzvláště vzácnou mimózu. Zatímco zima vybízí spíše k četbě detektivních románů, jaro patří zahradnickým katalogům, sázení ovocných stromů a v neposlední řadě Zahradníkovu roku Karla Čapka.

Procházím se mezi milétskými troskami z 1. století př. n. l., míjím torzo vysochaného starověkého vojáka a nahé mužské postavy s rohem hojnosti. Zdobí monumentální bránu, která vedla na Jižní tržiště. Jako součást agory rámovala možnosti veřejného života, který Hannah Arendtová zasazuje do tohoto hlavního náměstí, kde se formovala politická aktivita.

Když jde člověk k psychologovi, tak by mu neměl všechno žrát, stejně jako on nebude všechno žrát jemu. Měla by to být rovnocenná spolupráce. To, že jsem paranoidní, neznamená, že po mně nejdou.

Oblečení není zanedbatelnou složkou našeho života, představuje jakousi druhou kůži, která odděluje naše tělo od okolního světa. Se smrtí Vivienne Westwood se znovu zjitřila otázka oděvu jako politického statementu. Ať už jsme si toho vědomi, nebo ne, politika je v něm vedle dalších rozměrů vždy nezbytně přítomna. Co vypovídají současné genderové normy v oblékání o stavu naší společnosti a přichází období jejich tání?