Co způsobuje potěšení? Co se za ním skrývá? Co znamená? Má jistě mnoho podob, ale jeho podmínkou je těšení. O to překvapující je, když jej zažijeme znenadání. Proto je důležité potěšení zprostředkovávat, sdílet, být jím pro ostatní.

Nech osobu, která za to stojí, vzít ti tvé pracně budované lego. Nech jít ego, falešné Já. Přeroď se do nadčasového Ty. Tak nějak interpretuju známý bonmot Charlese Bukowského.

Po vypětí přichází nutně uvolnění. Po křeči zaplaví ztuhlé končetiny pocit volnosti. Srdce se pravidelně stahuje, aby do něj mohla natéct krev, pak myokard povolí, aby se mohla krev dostat do celého těla. A tím jej vyživovat a udržovat v chodu celý organismus. Tento proces se opakuje. Vypětí následované zvolněním je součást života. Životně důležitá součást života.

Vzpomínáte na ty časy, kdy jste ještě měli z Vánoc Vánoce? Když jste byli ještě malí, tak jste je fakt žrali.

Pojem hysterie lze uchopit z mnoha perspektiv. Hysterie v době globálních klimatických změn. Hysterie kolem genderu. Hysterie z politické situace. Kde jsou hranice hysterie? Kam směřuje? K ovládnutí historie? Přítomný moment je lemován historickou skutečností, fakty, pravdou. Hysterické očekávání je doprovázeno krutou vládou masově nezvládnuté emoce. Jak si s tím poradit? Hysterie ovládne masy a znepřítomní rozum. Dá přednost emoci, ale ne citu.

Americký herec v novém filmu Ad Astra dokonale ztvárňuje novodobé pojetí hrdiny. Je přesný jako hodinky, ale zároveň zranitelný jako dítě. I neohrožený James Bond Stevena Craiga tyto kontury ve svých posledních dílech nenápadně chytá.

Odpojeni jsme byli, odpojení jsme, odpojeni zůstaneme. Dobrovolně a zcela vědomě. Směřujeme ke konečné a konečně samostatné existenci nezávislé na nikom a ničem. Bez vize. Avšak svět je, zdá se, hluboce a hloubkově provázán složitými vztahy, které vlastně již z principu znamenají nemožnost samostatného bytí. Odpojení znamená nebytí. Vzdání se možnosti spolurozhodovat, protože bez spojení s jinými, cizími a dalšími jsme odsouzeni k odpojení. A takoví zůstaneme. Tedy pokud s tím něco neuděláme.

Vše se odehrává v postupném koloběhu, rytmicky. Tak jako se Země otáčí kolem své osy a zároveň putuje po své oběžné dráze kolem Slunce. Čas plyne ve své nekonečné pouti a my se snažíme zaplnit ten prostor mezi údery pomyslných hodin. Občas se stane, že do života přijde nějaký karambol a to nám, zdá se, je pokynem k zastavení, k přechodu, k odpojení.

Napřed se jen tak koukaly a já jsem se taky jen tak koukal. Jako obvykle. Teď se usmívají. Jako by těm pornoherečkám ze zalepeného oka vypadly.

Opojení, hédoné, stav slasti, vrcholného uspokojení, nirvány. Když je člověk sám uprostřed jsoucna, přírody, s hvězdami a sluncem nad hlavou se tento stav přibližuje rajské blaženosti. Opojení je ale přesáhnutí toho slastného okamžiku bytí, pocitu vítězství. Je to setrvání v tomto zvláštním stavu, kdy všechny smysly jsou prostoupeny libostí.

Jako by slova mohla být pochopena jen ve zlomku vteřiny. Až do toho okamžiku jen formují očekávání. Pomalu připravují veřejné mínění na prozření.

Prvního proslavil Instagram, druhého televize. Lil Peep je synonymem pro drogový trap, Charles Manson pro masovou vraždu. Zemřeli čtyři dny po sobě.

Shon a ruch velkoměsta jsem již před pár dny nechala v zádech a na nějakou dobu se odstěhovala na venkov. Pod střechou se tu uhnízdili ptáci, kteří zpívají slunci a životu svou píseň. Konečně ticho.

Lidi přijeli kvůli filmu, já kvůli lidem. Ale já nejsem film. Nebo možná jo.

„Tam už nikdy nepojedeme,“ dušuje se máma poté, co se rozbrečela u léčitele, který na ni křičel, že se nemá ráda. Bylo to trochu přísné, ale něco se ve mně zlomilo: Co když měl vlastně pravdu? Ostatně to stejné křičel i na mě, jak tam tak seděl za velkým stolem s kyvadlem v ruce a prstem něco ve vzduchu namotával. Taky jsem brečela, nešlo to udržet. Od té doby uběhl asi rok a půl.

Slam poetry – autentická zpověď aneb performativní ztvárnění své vlastní básně tady a teď. Zatímco diváci mají jasno již po první návštěvě, ve slamerské komunitě to neustále vře a vedou se dohady o tom, co je, a co už není slam poetry. Každý má svůj názor, i když původní záměr a myšlenka se dávno naředila časem i vzdáleností místa vzniku.

„Můžu s tebou chodit?“ zeptal jsem se jí, „já hrozně rád chodím…“ Cítím se jako histrión. Možná je to jen beranská neochota ke kompromisu.

Vzpomínám, že ještě před pár lety, řekněme takových deset let zpátky, se dvousloví „veřejný prostor“ zjevovalo v médiích i kuloárech jen poskrovnu. Dnes je tomu spíše naopak a termín se ve své nadpoužívanosti proměnil v některých kontextech spíše v prázdné klišé. Co si pod veřejným prostorem představit, jak ho vnímat, chápat, respektovat a kultivovat? To jsou otázky, nad nimiž přemýšlím den co den.