Pro filmy z posledních let, které se zaobírají tématem rasismu, je příznačné, že bývají shodně časově i místně situovány. Obzvláště plodné a divácky srozumitelné se ukázalo prostředí USA 50. až 70. let. Američtí filmoví tvůrci splácejí dluh afroamerické komunitě poměrně náruživě – situace dospěla k tomu, že v kontextu globální kultury zcela zastiňují filmy z ostatních zemí, které se touto tematikou zaobírají rovněž.

Tato promluva jedné z hlavních postav filmu Nic ve zlým režiséra Faraze Shariata plně vystihuje drama hrdinů jednoho příběhu odehrávajícího se na „promítacím plátně“ a velmi věrně zachycuje rozdílnost životů emigrantů hledajících bezpečné prostředí pro život, svůj nový domov. Snímek rovněž trefně poukazuje na konflikty a překážky dané odlišností kultur, náboženskými předsudky, mírou asimilace, generačními rozdíly a také byrokracií a pravidly pro přijímání uprchlíků. Film získal na letošním Berlinale cenu Teddy Award za nejlepší debut a zahájil letošní již 21. ročník Mezipater.

Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava se ve svém 24. ročníku prezentoval jen ve virtuálním prostoru. Výborná dramaturgie a kvalitní produkční zajištění, kterým se vyznačovaly předchozí „hmotné“ ročníky, nezvyklý formát nezlikvidoval. Dokumentární a experimentální tvůrci opět využili jedinečnou příležitost k zazáření.

Česko-slovenská koprodukce Žáby bez jazyka je zajisté jeden z nejodvážnějších narativních experimentů, které u nás na poli celovečerního filmu vznikly. Pohádku o slepičce a kohoutovi proměňuje v tísnivou existenciální baladu, která přejímá vzorce z videoher žánru RPG.

Francouzské drama Kdo si myslíš, že jsem, adaptace románu spisovatelky Camille Laurensové, rozpačitě ohledává témata stárnutí, identity i moderních technologií. Režisér Safy Nebbou dochází k tvrzení, že přetvářka na sociálních sítích nemusí vést k deformaci charakteru, naopak se jejím prostřednictvím můžeme přiblížit vlastním tužbám a přirozeným potřebám.

Ve filmu Havel stejně jako v jiných rekonstrukcích životů zažitých někým jiným jsme se přesvědčili, že nejde vlastnit ani si vypůjčit skutečnou tvář člověka.

Režisérka Lulu Wang na sebe upozornila už na začátku minulého roku, když na festivalu v Sundance představila svůj druhý celovečerní film Malá lež (v originále The Farewell), který okamžitě vzbudil diváckou i kritickou pozornost.
Znovu se s ním výrazně připomněla na Zlatých glóbech, kde americko-čínský snímek obdržel nominaci za nejlepší zahraniční film a Awkwafina vyhrála cenu pro nejlepší herečku v hlavní [...]

Nový životopisný film snímá z prvního prezidenta České republiky ustálené a stereotypní nánosy. K tématům disentu a totality přistupuje s větší rafinovaností, než bývá u české tvorby obvyklé.

Dokumentární počin Život v koronténě je opětovnou spoluprací režírovacího dua Martina Müllera a Davida Laňky, kterému vdechla duši aktuální celosvětová problematika pandemie COVID-19. Tvůrci nabízí nahlédnout za oponu sofistikovaně vytvářejícího se spektra všedních okamžiků a poodhalují, jak jejich produkce nabírá na obrátkách.

Coming-of-age drama Než skončí léto je celovečerní debut režisérky Shannon Murphyové. Způsoby, jakými se vyrovnává s filmařskými výzvami na pozadí rozeznatelné šablony, přitom zpravují o nenápadném, avšak těžko zpochybnitelném talentu. Poslední měsíce umírající dívky autorka pojímá jako traktát o toku času a jeho filmovém zachycení.

Terra Franca (2018), okouzlující snímek portugalské režisérky Leonor Teles, je zároveň učebnicovým příkladem dilematu, které odpradávna trápí stoupence aristotelovské poetiky a dokumentárního formátu americké PBS. Co je vlastně poselstvím dokumentárního filmu, který se staví zády k žurnalistice a k jejím ostrým loktům a dovolí si pojednávat o silně osobním tématu?

Polská režisérka Małgorzata Szumowska ve svém prvním filmu v anglickém jazyce přibližuje problematiku náboženské manipulace a patriarchálního útlaku. Symbolika pastýře, stáda a nevinného jehněte, kterou okamžitě ustanoví, však postrádá jemnější detaily i analytickou snahu. Další jehňátko svou tematickou strohostí nepřesahuje vlastní synopsi.

Velikášský projekt DAU ojedinělým způsobem vzkřísil každodennost sovětské reality. Snímek DAU. Nataša je v mnoha ohledech extrémní příspěvek do debaty o moci totality i filmového média. Život rámuje jako mocenskou při, z které protagonistka odchází psychicky zničená a fyzicky zneužitá.

Film Dokud se tančí (Gruzie, Francie, Švédsko, 2019) byl uveden v české předpremiéře 28. dubna v rámci on-line projektu Moje kino LIVE. Na MFF v Cannes po projekci následoval patnácti minutový potlesk, Švédsko jej vybralo za svého kandidáta na Oscara. A v Gruzii proti snímku protestovaly nacionalistické a ultrakonzervativní skupiny a snažily se zabránit jeho promítání, zasahovali i těžkooděnci.

Ve stavu nouze se tříbí lidské povahy. Jsme svědky vytržení společnosti ze zaběhnutého řádu, síly zvyku a zpochybnění základních jistot. Je to výzvou. Budeme na své činy hrdí, či nám za ně bude stydno?

Současná krize zarazila klín mezi několik nadějných českých a slovenských titulů a jejich potenciální distributory. Snímky, které vznikly s vizí zahraničního uvedení, se nyní ocitly v meziprostoru pozastaveného kulturního průmyslu. Filmy rozličných tvůrců, jako je Viera Čákanyová, Jan Vejnar či Mira Fornay, se potýkají s nepředvídatelnými komplikacemi.

Dalším důkazem, že kultura nemá karanténu a rozhodně ji neplánuje, je nový projekt Studentského filmového klubu při Creative Hill College ve Zlíně – Festival karanténních filmů. Každému dávají možnost vytvořit krátký snímek a přihlásit ho do festivalu, který se bude konat online 15. května 2020.

Islandský snímek Daleko od Reykjavíku je dalším celovečerním snímkem režiséra Grímura Hákonarsona, v pořadí již třetím. Autor absolvoval jednoroční program na pražské FAMU, během kterého natočil krátkometrážní snímek Slávek The Shit. S celovečerními Berany vyhrál canneskou sekci Un Certain Gerard. Letos se vrací s dalším počinem z nehostinného Islandu, bohužel po stránce kvality a originality na výrazně nižší úrovni.