Dobré vesmírné sci-fi filmy se často a nikoliv náhodou stávají meditací o lidském údělu: nekonečná rozloha vesmíru se snadno proměňuje ve velké plátno, na něž se samotné filmové postavy – zproštěné pozemské každodennosti a vydané pomalosti svého vesmírného plynutí – promítají jako otázka po tom, co je to lidství. K tomu nejlepšímu z filozofujících filmů, které se odehrávají ve vesmíru, přibyla nyní nová položka, snímek High Life francouzské režisérky Claire Denis.

Před pár dny se v české distribuci objevil film Humorista lotyšského režiséra a scenáristy Michaila Idova. Je to pozoruhodný snímek z několika důvodů. Neuvěřitelně silný a autentický příběh je zároveň věrohodným svědectvím své doby, rovněž odkrývá principy a struktury moci (tehdy i dnes). Je s bravurou vyprávěn filmovým jazykem, ve kterém autor vyniká vytříbeností vkusu i vtipu a řemeslným umem, což svědčí o jeho výjimečném nadání. Film je režijním debutem autora.

Gustav Klimt a Egon Schiele. Oba nespoutaní umělci, oba výrazné postavy „zlaté éry“ Vídně, oba revolucionáři výtvarného světa. V rámci nedávného výročí 100 let od úmrtí obou dvou umělců míří do kin příběh o jejich obrovském talentu, snech, ale i skandálech a posedlostech. Dokumentární snímek Klimt & Schiele – Erós a Psyché vstoupí do kin v květnu.

„Divné“ filmy Yorga Lanthimose se střídavým úspěchem vyprávějí o skrytých společenských normách a jejich patologiích. Své postavy při tom řecký režisér rád uzavírá do vymezených prostorů, v nichž vláda společenských norem a pravidel chování nad člověkem nabývá absolutní povahy. V jeho dosud nejlepším filmu, historické tragikomedii Favoritka, se Lanthimosovi podařilo říct něco podstatného o samotné povaze moci člověka nad člověkem.

Jak vtěsnat osm měsíců života do 70 minut? A co teprve, pokud onen čas strávíte na místě, které už přestává připomínat město, ale je spíše jen hromadou sutin po výbuších bomb? Režisérka Jana Andert dokázala ve svém režijním debutu V Mosulu přiblížit divákovi, sedícímu v bezpečí sálu kina, irácký válečný konflikt. A ukázat mu „běžný“ život členů jednotek Golden Divison, které se snažily dobýt Mosul ovládaný Islámským státem zpět.

Jaké to je být okupantem cizí země? A lze unést tíhu takové zkušenosti, poté co se vrátíte zpět domů? Jaké to je být blízkým někoho takového nebo nést vinu za něco, co jste nejen neudělali, ale ani nezažili? Anna Kryvenko, mladá umělkyně původem z Ukrajiny, která žije a studuje v Praze, se rozhodla vyprávět příběh svého prastrýce.

Představte si místo, kde nejsou k dispozici základní služby, jako je zdravotnictví, školství, sanitace či bezpečnost. Neocitli jste se právě v kulisách dystopického scénáře, ale v Kibeře, v jednom z největších slumů Afriky.

Už 6. listopadu proběhne 35. ročník festivalu studentských filmů FAMUFEST. Ústředním motivem festivalu bude pro tento rok symbol, který vyjadřuje myšlenku spojování jak fyzické, tak umělecké – most. Oslava různorodosti a možnosti neškatulkovat potrvá do 11. listopadu.

V letních měsících se v České republice koná několik filmových festivalů, které jsou jasným konstatováním toho, že filmové médium diváky zajímá. Jedním z těch mladších je festival, který nejen představuje experimentální film, ale také kultivuje prostředí, jehož genius loci již dávno utichl.

Sebeupálení Jana Palacha si připomínáme jako asi nejvýraznější individuální čin našich novodobých dějin. Ve skutečnosti si s ním ale nevíme rady – jako by se do českých dějin nehodil. Ani film Jan Palach talentovaného režiséra Roberta Sedláčka nám navzdory některým novátorským momentům v tomto tápání nepomůže.

Vítězný snímek letošního Berlinale Touch Me Not spojuje dva módní trendy současnosti – důraz na osobní autenticitu ve veřejné prezentaci a touhu po sdílení emocí – ve jménu kvazidokumentárního záznamu terapie sexuálního života. Film ovšem nechtěně odkrývá odvrácenou stranu obojí módy a dokládá, že prosté zveřejňování intimity ke vzniku uměleckého díla nestačí.

„Žádné dílo, které nemá agresivní charakter, nemůže být mistrovským dílem,“ píše se v Marinettiho Futuristickém manifestu. V maximální míře je pak umělecká a myslitelská agrese nashromážděna v manifestech samotných. Ve filmu německého konceptuálního umělce a režiséra Juliana Rosefeldta Manifesto jsme s energií politických a uměleckých manifestů konfrontováni od začátku až do konce – a je to pozoruhodná zkušenost.

„Ať žije Stalin,“ volali těsně před exekucí mnozí z těch, kteří byli ve Stalinově říši popravováni na základě zcela vykonstruovaných obvinění. Ve filmu Ztratili jsme Stalina je scéna ze sibiřského gulagu, v němž se popravuje ještě pár dní po Stalinově smrti. Když jeden z popravovaných vykřikne: „Ať žije Stalin,“ odtuší popravčí s revolverem u jeho hlavy nevzrušeně: „Ten už nežije, teď je tam Malenkov,“ a zastřelí ho. Takhle černý je humor snímku. Ale právě ve své černotě také osvobodivý.

Hmyz je údajně posledním filmem Jana Švankmajera. Jakkoliv sám autor zdůrazňuje misantropický motiv snímku, zvolené režijní strategie z něj činí především neotřelý surrealistický žert, v němž je zcizování fikčního světa filmu zapojeno do koláže z útržků individuálního i kolektivního nevědomí, otevřené různým interpretacím.

Michael Haneke ve svých filmech rád pracuje s Freudovým konceptem pudu smrti. Až teprve v loňském snímku Happy End ale z této práce dokázal vytěžit něco novátorského a docela nefreudovského – svébytnou spiritualitu – a navíc ještě ironický odstup od zobrazených dějů.

Co zažívají pozůstalí po obětech teroristických útoků? Je možné vzít spravedlnost do vlastních rukou? Na takové otázky se pokouší odpovědět německý režisér s tureckými kořeny Fatih Akin ve filmu Odnikud. Bohužel se přitom nechává emocionální rovinou příběhu pohltit natolik, že jeho výborně rozehraný snímek o spravedlnosti a pomstě postupně ztrácí na přesvědčivosti.

I rodinný přírodopisný dokument může přinést něco důležitého: konstrukci jedné Země s jednou „přírodou“ a vedle ní „člověka“ jako toho, kdo ji má chránit. Film Earth: Den na zázračné planetě nabízí všeobecně přístupnou formu univerzalismu v době, v níž se politika obrací zpět k národním partikularismům.

Švédský scenárista a režisér Ruben Östlund přivádí postavy svých filmů do nepříjemných či extrémních situací především proto, aby zkoumal morální a kulturní hranice liberální společnosti. V letošním snímku Čtverec si ovšem ukousl příliš velké sousto a odhalil spíše hranice své vlastní filmové metody.