Výtvarné umění hraje v našem světě nezastupitelnou roli. Kultivuje společnost, reflektuje současnost a poukazuje na otázky, které je nutné si klást. Co se ale stane, když je umělecké dílo ve světě fyzicky přítomné, avšak lidským očím skryté? Zmizí také z kolektivního vědomí?

Na střechu Československého pavilonu v Benátkách spadl v roce 2019 strom. Dokáže s dosud nezrekonstruovanou stavbou příští rok pohnout Krtek? Anebo mu pomohou institucionální reprezentace v podobě Národní galerie Praha a Slovenské národní galerie?

Jsme nájemníci kultury, ale co vlastně smíme sledovat? Nic nám nepatří – filmy a seriály, které sledujeme, alba oblíbených interpretů a interpretek ani programy na úpravu fotek. Kulturu si pronajímáme – a výpověď může přijít kdykoliv.

Vlnka ve vlasech, oblak kouře a štiplavá chuť cigaret nebo výborného třešňového koláče. Zneklidňující, pulzující záběry hmyzu. Postavy nakreslené silnými tahy tuší. Fire walk with me. Řeč nemůže být o nikom jiném. Existuje jen pár umělců, jejichž příjmení se promění v přídavné jméno – a to se následně nadužívá. A přesto se pořád dokola ptáme: Co to vlastně znamená, když se řekne, že je něco „lynchovské“?

„Je to nějaký ideál. Je to představa toho, že v nějakém prostoru se můžeme nějak cítit,“ objasňuje pojem safe space výzkumník Michal Pitoňák z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy pro pořad Vlna Radia Wave. O tom, co všechno může bezpečný prostor znamenat a jak se tvoří, jsem si povídala se Zai Xu, zakladatelem* Světova 1 (S1).

Každý uživatel digitálního prostoru si vytváří neviditelnou identitu. Ta často existuje v rovině hyperreality – simulované skutečnosti, která může působit přesvědčivěji než realita sama. V digitálním prostoru se tato identita stává trvalou stopou, nezávislou na tělesné existenci.

Česká nezávislá hudební scéna se může pyšnit výraznou tváří. Písničkářka Kvietah zaujala svou niternou tvorbou i porotu letošních Cen Anděl. V srpnu zamíří do Brna a představí se také na festivalu Povaleč.

Milujete kulturu a rádi píšete? Naučíme vás milovat psaní a žít kulturou. ARTIKL otevírá již pátou letní akademii.

České Budějovice nakopl akcelerátor v podobě Evropského hlavního města kultury 2028. Díky titulu se podaří proměnit město v živý organismus, který řeší urgentní témata, soustředí se na tvorbu a revitalizaci prostředí a přinutí obyvatele na život pohlížet s péčí, navzájem se spojovat a tvořit udržitelnou kulturní strategii města.

Novocirkusový soubor Losers Cirque Company, jehož domovem je branické divadlo BRAVO!, se již tradičně přesunul na letní měsíce do prostor pražského Anežského kláštera. Zde každou sezónu uvádí představení přizpůsobené této specifické lokaci. Letos ale „loseři“ přišli s inscenací, které je opravdu ušitá na míru těmto impozantním prostorům.

Kdo se svým týmem stojí za skleněnou revitalizací pražského Výstaviště a Národního muzea? Sám se prezentuje jako umělecký řemeslník, který se vyhnul akademické půdě právě kvůli lásce k řemeslu.

Tento měsíc byla v USA naměřena nejvyšší teplota za více než sto let. Evropa stále čelí strachu z jaderné války. Problematika nukleárního odpadu a klimatických změn se stává stále více aktuální a palčivou. Výstava Blues Explosions zkoumá tyto fenomény a klade nepříjemné otázky.

Jakým způsobem přemýšlíme o létu a o všem, co se kolem nás děje? Nemohu nemyslet na příčiny horka a jeho důsledky. Přemýšlím tiše, ale pro sebe nebezpečně. Změny teplot v blízkých dnech asi nedorazí.

Český rap není jen o tom, že „holky jsou p*či a chodit do práce je ostuda“. Na nejnovějším albu mluví Mc Gey ke svým synům a obohacuje žánr spjatý s machismem o citlivou a pečující pozici otce, která ale nepřichází o vtip. Nadsázku a úderné urážky běžné na jeho posledních albech Rap Life (2016) a Rap Life: Epizoda 2 (2019) nahrazují na celkem šesté desce O tatínkovi, který usnul vzpomínky a strachy přibližující rap novému publiku.

Po krátké pauze otevírá Galerie Jaroslava Fragnera znovu své dveře a zve na výstavy z pole architektury a urbanismu. Novou éru zahajuje výstavou Architektura jako práce. V ní představuje, jakým nástrahám a výzvám čelí (nejen) mladá generace architektů.

Ačkoliv téma smrti, duše a pomíjivosti života rezonuje společností, pietní tradice i rituály vymírají. Všímám si rozdílu a opatrnosti, jak o smrti mluví mezi sebou nemocní, zdraví, malé děti, teenegeři, dospělí, staří lidé, lékaři nebo třeba umělci. Změnil se po covidovém období přístup k ní? Považujeme smrt stále za společenské tabu?

Houpu se a jsem slepá. Jdu a vidím bez očí. To, co jsem chtěla, aby bylo jistotou, se vybarvilo a dalo mi tisíce možností. Proměnilo se vše kolem a já se musím měnit s tím. Co se nepoddá, to totiž spadne ze stromu.