České Budějovice nakopl akcelerátor v podobě Evropského hlavního města kultury 2028. Díky titulu se podaří proměnit město v živý organismus, který řeší urgentní témata, soustředí se na tvorbu a revitalizaci prostředí a přinutí obyvatele na život pohlížet s péčí, navzájem se spojovat a tvořit udržitelnou kulturní strategii města.

Novocirkusový soubor Losers Cirque Company, jehož domovem je branické divadlo BRAVO!, se již tradičně přesunul na letní měsíce do prostor pražského Anežského kláštera. Zde každou sezónu uvádí představení přizpůsobené této specifické lokaci. Letos ale „loseři“ přišli s inscenací, které je opravdu ušitá na míru těmto impozantním prostorům.

Kdo se svým týmem stojí za skleněnou revitalizací pražského Výstaviště a Národního muzea? Sám se prezentuje jako umělecký řemeslník, který se vyhnul akademické půdě právě kvůli lásce k řemeslu.

Tento měsíc byla v USA naměřena nejvyšší teplota za více než sto let. Evropa stále čelí strachu z jaderné války. Problematika nukleárního odpadu a klimatických změn se stává stále více aktuální a palčivou. Výstava Blues Explosions zkoumá tyto fenomény a klade nepříjemné otázky.

Jakým způsobem přemýšlíme o létu a o všem, co se kolem nás děje? Nemohu nemyslet na příčiny horka a jeho důsledky. Přemýšlím tiše, ale pro sebe nebezpečně. Změny teplot v blízkých dnech asi nedorazí.

Český rap není jen o tom, že „holky jsou p*či a chodit do práce je ostuda“. Na nejnovějším albu mluví Mc Gey ke svým synům a obohacuje žánr spjatý s machismem o citlivou a pečující pozici otce, která ale nepřichází o vtip. Nadsázku a úderné urážky běžné na jeho posledních albech Rap Life (2016) a Rap Life: Epizoda 2 (2019) nahrazují na celkem šesté desce O tatínkovi, který usnul vzpomínky a strachy přibližující rap novému publiku.

Po krátké pauze otevírá Galerie Jaroslava Fragnera znovu své dveře a zve na výstavy z pole architektury a urbanismu. Novou éru zahajuje výstavou Architektura jako práce. V ní představuje, jakým nástrahám a výzvám čelí (nejen) mladá generace architektů.

Ačkoliv téma smrti, duše a pomíjivosti života rezonuje společností, pietní tradice i rituály vymírají. Všímám si rozdílu a opatrnosti, jak o smrti mluví mezi sebou nemocní, zdraví, malé děti, teenegeři, dospělí, staří lidé, lékaři nebo třeba umělci. Změnil se po covidovém období přístup k ní? Považujeme smrt stále za společenské tabu?

Houpu se a jsem slepá. Jdu a vidím bez očí. To, co jsem chtěla, aby bylo jistotou, se vybarvilo a dalo mi tisíce možností. Proměnilo se vše kolem a já se musím měnit s tím. Co se nepoddá, to totiž spadne ze stromu.

Stojím v okně, dívám se ven. Večer, světlo lamp. Tanec stromů ve větru, postava, která někam pospíchá, jen klapot bot. Bot. Bot.

Hlavní hrdinové knihy mají společného mnoho. Každý je zvířetem, má své souhvězdí a zemřel po boku člověka. Většina z nich lidem pomáhala v průběhu zničujících konfliktů v minulém století. Ať jako nástroj boje, nebo mentální vzpruha. Lidé zvířata potřebují, ale je to i naopak?

Skrze moderní média můžeme v reálném čase sledovat ledacos: od pasoucích se zvířat v severských lesích přes jízdu vlakem zimní krajinou až po válku a brutality páchané uskupením známým jako Islámský stát. Denně nám tak před očima prolétají desítky obrazů z celého světa. Celkový obraz nám však uniká, jak se pokouší ukázat výstava Před očima: Příběhy Iráku.

Režisér Andrej Zvjagincev ve svém novém filmu rozehrává dramatický příběh Nemilovaných, jenž je děsivým obrazem rozpadu rodiny a současné společnosti. Brilantní drama se postupně proměňuje v příběh detektivní a divák odkrývá více o původu nenávisti a odcizení mezi členy rodiny.

Brutalismus je v současné době aktuální téma nejen pro odbornou veřejnost. Vzniká mapa brutalistních budov, pořádají se přednášky a prohlídky, demonstruje se za záchranu zchátralých staveb, diskutuje se o kvalitě, o kontextu, o významu, o využití, o ochraně. I přesto, že zájem o poválečnou architekturu v posledních pěti letech vzrostl o několik set procent, je stále vnímaná jako jakýsi bizarní zásah do přirozeného chodu věcí. A to je dobře.

Jak známo, po zločinu má vždy následovat trest. Co když ale přijde čin, který se nachází někde mezi hrdinstvím, prostým logickým úsudkem a masovou vraždou? Rozhodnout o vině či nevině vojenského pilota Larse Kocha, který jednal navzdory rozkazům a odvrátil teroristický útok na fotbalový stadion se 70 000 diváky sestřelením dopravního letadla, na jehož palubě tak zahynulo 164 cestujících, mohou diváci ve hře Teror v brněnské Redutě.

Naši přítomnost z části tvoří zvukové podněty, které ovlivňují naše rozhodnutí, prožitky a pocity. S nadcházejícími měsíci však nepřichází pouze tma, ale i něco, co je věčné, neměnné a poslední dobou pro nás i vzácné. Ticho, ten libozvučný nezvuk, který tak nutně potřebujeme.

Pohltila zlínskou hudební scénu melancholie? Běžný pohled na scenérii neživého veřejného prostoru tento dojem může vzbudit. Jak se ale pomaličku opar zvedá, tóny se linou a barevné paprsky se promítají nejen na cihlové budovy.

O sluzích v Brazílii toho asi nikdo z nás moc neví. Andrej Balco se nám svou výstavou nazvanou Domésticas pokusil tento svět trochu více přiblížit. Fotografie mapují vztahy sluhů a jejich pánů v přirozeném prostředí, které spolu vytvářejí.