Znáte to, muži jsou od přírody lovci a ženy jejich kořisti předurčené k péči o domácnost a děti. Co by si také bez síly a statečnosti mužské hlavy rodiny počaly, že? A co když tento obraz neodpovídá současnosti, a možná ani minulosti? Co když jsme všichni prostě jen lidé, kteří prožívají své emoce a myšlenky bez ohledu na pohlaví? S úvahou o genderu přichází již podruhé ve Studiu A Rubín režisérka Barbara Herz, tentokrát v inscenaci O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso.

V roce 2020 Barbara Herz na sebe upozornila upřímnou a groteskní sondou o mateřství s vystihujícím názvem Jenom matky vědí, o čem ten život je, ve které velmi empaticky a nedirektivně poukazovala na nesmyslnost společenských konvencí a očekávání směřované k ženám a k jejich „klasickým rolím“. Znatelně, ale ne násilně, dávaly společně s dramaturgyní Annou Hoprich najevo i svůj postoj jakožto nejen ženy–umělkyně, ale také jako matky, což činilo inscenaci lidskou a okouzlující. Po dvouroční prodlevě na druhou misku váhy spravedlivě staví tentokrát muže, kteří beze sporu rovněž čelí genderovým stereotypům a diskriminaci, ale pořád se jedná o společenské tabu. Zatímco první inscenace byla kvalitní tragikomická řachanda, v druhém případě, ačkoliv se usiluje svým způsobem o totéž, bohužel tak trochu klouže po povrchu, ale nepředbíhejme.

Rámcem inscenace se stává spílání patriarchy (Hanuš Bor), směřované nejen k publiku, ale také k samotné Barbaře Herz, ve kterém se jasně snaží definovat „opravdové mužství“. Jak sám říká: „Když budeme pozorovat Froda Pytlíka, jak prochází Stromovkou a největší drama je, že mu upadne zmrzlina, tak z toho asi moc nevypotíš“. Právě absence akce nebo dobrodružství je pro představení naprosto emblematická, protože z ní sálá, jak by řekl asi sám patriarcha, nicota postmoderního světa. Děje se tak v blíže nepopsané čekárně sestávající ze dvou lavic, pár židlí, televize, nefungujícího automatu na kávu a zavěšených hlav zvířat. Zde se ocitá s dalšími archetypy mužů, a to například se sběratelem umění, dobrodruhem, fotbalistou, řidičem kamionu, elfem bojujícím proti dezinformacím a hráčem počítačových her. Každá z postav postupně odkrývá vlastní příběh a doplňuje mozaiku mužské, nebo spíše lidské identity, a to i v souvislosti se společenskými očekáváními. Protipól patriarchy představuje PR markeťák (Michal Bednář), který z pozice liberála celé dění komentuje a záměrně si dobírá patriarchovy konzervativní názory, ba co víc je paroduje, což místy působí zbytečně násilně. Jejich soupeření připomíná pohádkový boj dobra se zlem nebo hrátky Boha a ďábla. Kdo představuje jakou stranu, si vyhodnoťte sami.

Jak dlouho ještě budeme čekat?

Problematickým se však stává, že jak diváci, tak ani aktéři nevědí, na co všichni vlastně v sále – respektive v čekárně čekají, což svým způsobem připomíná Kafkův Proces nebo Becketovo Čekání na Godota. Tomu nasvědčují intermezza v podobě gagů, ve kterých muži mezi sebou vedou utkání a snaží se překřičet jeden druhého, při čemž se jedná o výjimečně povedené části představení. I přes to nejde nepátrat po tom, na co všichni čekají? Na to, až se vyřeší krize mužství? Na konec války, kterou v současném světě nikdo nečekal? Odpovědí samozřejmě může být, že zkrátka muži nevědí, co mají od současného světa očekávat a co se očekává od nich a inscenace má za cíl tento úzkostlivý pocit vystihnout, lze však na tomto vystavět narativ celého představení? Kdyby se mělo jednat o spílání v Handkeho stylu, pak snad ano, avšak inscenace si příliš na komunikaci s divákem nezakládá.

Každý máme právo být sám sebou, ne?
Co však nelze beze sporu inscenaci upřít jako pozitivum je zkoumaný vzorek mužů, při čemž by si s ním nezadal ani tak populární film či kniha jako Prvok, Šampón, Tečka a Karel, která svým způsobem zpracovává podobný námět. Barbara Herz v inscenaci velmi citlivě divákům odhaluje různé podoby mužství, které si však právě nehrají do noty s patriarchátem či šovinismem, a je jasné, že jen tak by si postavy v běžném životě společně nesedli u piva. Naopak, stejně jako matky či ženy, i muže líčí režisérka jako citlivé bytosti, takže rozhodně inscenaci nelze označit za feministickou frašku, protože dokonce paroduje knihu Pauline Harmange Já muže nesnáším plnou misandrie. Ostatně dokonce i svými názory velmi nesympatický patriarcha v podání Hanuše Bora působí pod režijním vedením jako sympatický chlapík, který je jenom člověk, a svět, do kterého se narodil, prostě mizí a on zkrátka neví, co s tím. Hanuš postavu zbytečně nehyperbolizuje, občas jenom deklamativně zdůrazňuje nějaký jeho kontroverzní názor, ale jinak po celou dobu hraje v civilním módu a snaží se udržet s publikem neverbální kontakt. Stejným způsobem uchvacuje diváky Pavel Neškudla, který stejně jako jeho dva další kolegové (Václav Rašilov a Michal Bednář), ztvárňuje vícero postav, ale nejlépe mu sedí transsexuální řidič kamionu František. Neškudla disponuje klidným a příjemným hlasem a úspornými gesty. Když vypráví Františkův příběh, rozhodně si nepohrává se stylizací, ale naopak se ho snaží podat i lidsky.

Ačkoliv inscenace úplně nenabízí dějovou linku a občas dokonce diváci ztrácí nit, nelze ji upřít její aktuálnost, protože zkrátka nejen na ženy, ale i na muže se dnes vyvíjí poměrně značný tlak, co se týče výkonu. Barbara Herz se tak ukázala jako „genderově spravedlivá režisérka“, která, na rozdíl od patriarchy, nevnímá svět jen svou (ženskou) perspektivou a její inscenaci i s výhradami rozhodně do veřejného prostoru patří.

O bílých heterosexuálních mužích,co jedí maso
A studio Rubín (Malostranské nám. 9, Praha 1)
premiéra 31. 5. 2022
nejbližší repríza ne 15. 1. 2023