Opak byl však pravdou. Ironie osudu? Nikoliv, jen ukázka, jak umanutý jednotlivec se sadistickými sklony vedený zištnou nenávistí a prospěchářstvím bez zábran dokázal využít situace, stranických a mocenských zájmů. Potřeboval zakrýt stíny své minulosti a „vylepšit si“ kádrový profil. Dokázal hrát na nejnižší pudy člověka, byl až virtuózním chameleonem mezi režimy i před světskou spravedlností. Příběh v českých dějinách žel nikterak ojedinělý, zato jako většina obdobných byl téměř mistrně vytěsněn z dějin a historického vědomí společnosti. Tematizace tohoto tabu ještě dlouho po listopadu 1989 byla pro většinu naší společnosti nepřípustná a opovážlivec si koledoval „o přes držku“, někdy obrazně, jindy doslova.

Řeč je o reflexi poválečného násilí, teroru na německém obyvatelstvu, o jeho divokých odsunech po konci druhé světové války v ČSR. Promluvit v té době německy? Kolikrát se to rovnalo trestu smrti, resp. nemilosrdnému lynči, na prokázání viny a rozsudek se nečekalo. (Přitom do té doby obyvatelstvo ČSR tvořili ze třetiny Němci, Židů bylo cca desetkrát méně. Pokud nepočítáme další národnostní menšiny, tak toto území bylo po staletí domovem tří jazykových skupin obyvatelstva, často bilingvního, někdy i trilingvního.) Nevinné oběti: děti, kojenci, mezi dospělými, kolikrát i z řad aktivních účastníků protinacistického odboje – těžko je někdo spočítá. Samozřejmě nacisté mají na svém „kontě“ několikanásobně více zmarněných životů, ale to není omluvou. Křivda vždy bude křivdou, loupežná a jiná vražda vždy vraždou etc. Krutým paradoxem je, že v čase míru by člověk čekal jiné způsoby. Avšak aktéry těchto hrůz byli kolikrát lidé pochybného charakteru a minulosti, někdy i váleční zločinci, a nový režim je často kryl. Princip oko za oko patří do Starého zákona a prvně se objevil v Chammurapiho zákoníku. Tam se však netýkal kolektivní viny.

Žít bez umění? Prožít vyprávěný příběh!
Je skvělé, že se ledy pohnuly. Už o dekádu dříve, roku 2013, na Baráčnické rychtě v Praze v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu měl premiéru (dnes již legendární) autorský projekt Dechovka, s podtitulem Lidé se mění, dechovka zůstává (Vosto5 a hosté; režie a scénář Jiří Havelka, dramaturgie Marta Ljubková a Karel F. Tománek, rovněž spoluautor scénáře). „Stalo se roku 1923. Stalo se roku 1945. Stalo se včera. Děje se pořád. Dokument o historii, který je víc než jen dokumentem o nás. Když se rozdírají staré rány, když se hledají viníci, je potřeba vykopat a spočítat kosti. Chcete vědět, jak by vám bylo na tancovačce po druhé světové válce? Viděli jste už někdy slavnostní otevření sokolovny? A přejete svým nepřátelům pomník? (…) Námět vychází z autentické historické události, kdy v obci Dobronín na Jihlavsku došlo v rámci živelného poválečného odsunu k brutálnímu zavraždění skupiny místních Němců. Nejde však o hledání viníků či analyzování příčin, nýbrž o paměť jednoho místa, v tomto případě kulturního sálu.“ (z webu Vosto5.cz, kde je ke zhlédnutí i záznam představení, který kdysi natočila ČT). Přijetí diváků, odborné veřejnosti i kritiky? Po právu nadšené, samozřejmě s hořkou pachutí. (Odehrálo se sto repríz, nezbylo než vystřídat tři prostory.) Když prožijete konkrétní umně vyprávěný příběh, strhne vás svou autenticitou. Pak předsudky a tradovaná klišé ztrácejí svou moc. V tom je síla literatury, divadla, filmu! Přitom cca ve stejné době na webu blog.aktualne.cz vychází konzistentní racionální text Jana Urbana Trestejme popírače násilností při divokém odsunu Němců. (Týká se konkrétně i fantóma tohoto textu a jedné z ústředních postav v nedávném počinu ND, o němž bude teprve řeč.) Stojí za to si přečíst i tehdejší příspěvky čtenářů v diskuzi pod článkem. Děs. Jen tehdy ještě nevládly ve společenské a politické diskuzi urážky, vulgarita a vyhrocenost v takové míře jako dnes. (Např. Midori napsal(a): „Pane Urbane, už byste se tohoto tématu měl vzdát. Jako vždy zapřaháte vůz před koně, pro vás začala válka až ve 45. roce. Příčina předcházela následek, což vy neustále otáčíte a čekáte zřejmě pochvalu od odsunutých. ̶ Děkuji panu prezidentu Z(…), který hlasy podobné vašemu nenávistnému hlasu odsunul do správných mezí. 07. 05. 2013 | 18:19“ [Podpásové brnkání na stejnou strunu rozhodlo i první přímou volbu hlavy našeho státu, vzpomínáte ? Předchozí prezident s celou svojí rodinou tehdy v tomto podrazu taky sehrál nepřehlédnutelnou roli a na nacionální, národoveckou, občas i xenofobní notu hrají mnozí z nich dodnes]).

Překročíme svůj stín?
Roku 2020 měl premiéru film Bohdana Slámy Krajina ve stínu. Věnuje se stejnému tématu, obdobně krutému příběhu, a až do konce roku 1945 je téměř paralelou divadelního příběhu Dechovky. A je jen dobře, že filmové vyprávění nekončí zvěrstvy těsně po válce, ale rozvíjí i ta následující v období 50. let. Věrně vykresluje charaktery, pohnutky a motivace postav, nabízí barvitou typologii soukmenovců, soudruhů, estébáků a jiných služebníků režimů. Je rovněž historií jednoho místa a osudů s ním spjatých. Autenticky zachycuje střet „velkých a malých“ dějin, a to jak dokázal rozdrtit životy jednotlivců, kteří byli ve špatnou chvíli na špatném místě, přičemž u některých postav je to jediné jejich provinění. Zatímco ti bezpáteřní proplouvají režimy a mastí si kapsy. Vypjaté chvíle vždy bývají zkouškou lidských charakterů. Film by si zasloužil samostatný text. Držme se proto divadla a pomněme na rčení o honění mnoha zajíců…

Síla hlasu i mnohohlasí
Jako nanejvýš prozíravý a pragmatický (ve smyslu funkčním) se jeví počin souboru Činohry Národního divadla Očitý svědek (režie Jiří Havelka, dramaturgie Marta Ljubková), on-line premiéra proběhla 18. února 2021. Původně to mělo být klasické představení inscenované po vzoru antických tragédií, kdy postavy přicházejí na jeviště a sdělují, co se přihodilo kdesi v zákulisí. Vzhledem k okolnostem (divadelní streamy v mnohém popírají jedinečný princip divadla, tj. sdílení a kouzlo okamžiku teď a tady, autenticity etc.) se tvůrci rozhodli pojmout svůj projekt po vzoru komunikace ve virtuálním prostředí. „Každodenní zírání do obrazovek a hodiny on-line debat nám připomněly policejní a soudní výslechy, které jsme měli připravené pro jevištní verzi“ (z webu ND). „Představení“ je totiž sestříháno z dobových svědeckých výpovědí z vyšetřování jednoho z největších poválečných masakrů civilního obyvatelstva v ČSR v červnu 1945 na Švédských šancích u Lověšic kousek od Přerova. Na tamním nádraží dochází k fatálnímu setkání dvou vlakových transportů, jeden vezl vojáky 17. pěšího pluku z Petržalky, vracející se z vojenské přehlídky v Praze. Druhým se vraceli domů obyvatelé Dobšiné a několika dalších obcí, evakuovaní v roce 1944 na Šluknovsko kvůli bojům německých jednotek s partyzány během SNP. Převážně ženy a děti, mužů včetně starců nebyla ani třetina (a někteří z nich měli osvědčení, že pomáhali v boji proti okupantům v SNP). Národnostně šlo o Karpatské Němce, Maďary a Slováky. Velitel pluku Karol Pazúr, poručík Obranného zpravodajství, zaslechne z vagonů ozdobených slovenskými vlajkami stojících na jiné koleji němčinu. A soukolí dějin se nezadržitelně dává do pohybu… Nic na tom nezmění ani skutečnost, že pár vojáků bylo sousedy nebohých civilistů. Charaktery se začínají vybarvovat. Více z děje se nesluší prozrazovat, navíc většina čtenářů si asi dokáže domyslet, co bude následovat, jak se bude příběh vyvíjet. Proto je vhod, zůstanou-li alespoň jisté momenty překvapením, jen dosti děsivým. Střih výpovědí vytváří až neuvěřitelnou dynamiku vyprávění, zejména ve chvílích, kdy se jednotliví vypravěči shodují, v hlavní lince nebo i detailu. Co se dělo na nádraží bezprostředně po odchodu procesí nebohých, uschované náušnice, rozkazy? Tíha mnohohlasí poměrně spolehlivě demaskuje jednotlivce, kteří si u výslechu s pravdou pohrávají či se snaží schovat za ideologické fráze (výpověď osvětového důstojníka Smetany mluví sama za sebe). V projektu ND vystupují členové Činohry ND a hosté. 34 herců, napříč generacemi, svojí dikcí, mimikou znásobují autentický účinek slyšeného textu. Jediným vizuálním vjemem jsou tváře a historické kostýmy postav (Andrea Králová) na minimalistické scéně (Martin Černý) před kamerou (Martin Bražina) se stolem, židlí, popelníkem a pozadím evokujícím zátiší Ivana Pinkavy. Občasné ruchy a zvuky (zvukový design Martin Tvrdý) umocňují tísnivou atmosféru a společně se slyšeným slovem neodbytně podněcují divákovu představivost. Je to mnohem působivější než ve filmu.

Pazúrovi tehdy měly pazoury upadnout
Zvídavý divák krom samotného autorského filmu Jiřího Havelky může na webu ND zhlédnout nesestříhané výpovědi jednotlivých postav a dobové materiály, najde tam odkazy na další zdroje k tématu (knihy, dokumenty, rozhovory). Tento „bonusový“ materiál doplní mozaiku tragédie o další zarážející skutečnosti. Pazúr se svým horlivým nasazením snažil zakrýt svou kolaborantskou minulost. Za války se dobrovolně hlásil na práci do německých válečných fabrik, byl členem Hlinkovy slovenské ľudové strany, Hlinkovy gardy, přihlásil se do Slovenské rychlé divize, s níž bojoval po boku vojsk Třetí říše na území SSSR. V roce 1943 byl zajat Rudou armádou. Když bylo jasné, že Němci válku prohrají, vstoupil rychle do Svobodovy armády, záhy i do KSČ a rázem byl přičinlivým komunistou. Krveprolití na Švédských šancích bylo vyšetřováno až pod tlakem mezinárodních organizací i nekomunistických poslanců v létě 1947. V říjnu téhož roku StB nařídila exhumaci masového hrobu (nevěděl o ní ani soud, který případ projednával). Těla mužů uložili na hřbitově v Přerově, pozůstatky žen a dětí spálili v krematoriu v Olomouci. „Chtěli zahladit stopy a byli důkladní. Pro jistotu nechali těla spálit hned dvakrát. (…) Pazúr tvrdil, že všichni popravení byli Němci a přisluhovači nacismu, což bylo u soudu vyvráceno. Lhal, že mezi oběťmi nebyly žádné děti. Až pod tíhou důkazů přiznal, že je také zabíjeli. ,Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrielali rodičov?´ odpověděl u soudu na otázku, proč stříleli i kojence. Přesto vinu odmítal. Tvrdil, že plnil svou vlasteneckou povinnost a že cílem procesu je jen poškození komunistické strany.“ (Historik František Hýbl pro Paměť národa; za odhalení okolností masové vraždy u Přerova byl v roce 2017 vyznamenán německým Křížem za zásluhy.) Jak po únoru 1948 dopadl olomoucký státní zástupce František Doležel, který případ vyšetřoval? Osvětový důstojník Smetana se spravedlnosti vyhnul útěkem do Izraele. „Pazúr byl odsouzen k 20 letům vězení. Odseděl si však necelé dva roky, nejprve mu K. Gottwald trest zkrátil na 10 let, pak byl propuštěn na amnestii. Od té doby žil v přízni režimu, dostával vyznamenání a 20 let byl místopředsedou Slovenského svazu protifašistického odboje.“ (týž zdroj) Když František Hýbl v 90. letech zveřejňoval první informace o tomto děsivém činu, setkával se s odmítáním i nenávistnými projevy. „Hrůzná byla různá provolání po telefonu i v dopisech. A když jsem vydal první brožuru a vystavil dokumenty o masakru v přerovském muzeu, před budovou vyletěl večer před vernisáží do vzduchu dvoumetrový pískovcový sloupek. Silný výbuch rozbil v muzeu řadu oken. Policie to vyšetřovala, viníky neodhalila, ale jsem přesvědčen, že to souviselo se Švédskými šancemi. Předtím mi někdo po telefonu sprostě nadával,“ říká. Lověšičtí občané mu hrozili žalobou pro pomluvu. „Jejich mluvčím byl jistý pan profesor. Rozčílil jsem se a řekl jsem mu, ať mě klidně dají k soudu, ale že budou mít ještě větší ostudu, protože tam řeknu i to, co jsem nepublikoval. Například to, jak jedna žena, která bydlela nedaleko, hledala druhý den po popravách v patnácticentimetrovém rosolu krve zlaté zuby. Pak jsem měl klid.“

P. S.
Neměl by dějepis na středních školách začínat dějinami 20. století? A pokud se to stihne, tak pak má smysl věnovat se pravěku, Mezopotámii a starověkému Egyptu etc. Znalost vlastní historie vždy byla k nezaplacení a mocní tohoto světa dobře vědí, proč se tolikrát pokoušeli a stále ještě zkoušejí přepisovat dějiny.

P. P. S.
2. června 2017 v Komorní scéně Aréna mělo premiéru představení Tomáše Vůjtka Smíření (režie Ivan Krejčí). Věnovalo se stejnému tématu. Autor tohoto textu jej žel neviděl, nicméně zájemcům o tuto problematiku vřele doporučuje text Vylikvidování německého problému uveřejněný na webu divadla, který mapuje další poválečné „excesy“ na německém obyvatelstvu.

Očitý svědek
Národní divadlo (Národní 2, Praha 1)
Premiéra 18. 2. 2021
on-line projekt