Vše začalo v okamžiku jeho narození, kdy mu ruce ukousl čáp, jak sám o svém postižení s oblibou a nadsázkou hovořil. Řeč je o Františku Filipovi alias bezrukém Frantíkovi, narozeném roku 1904 ve vísce Jamné nad Orlicí.

Svou olbřímí silou vůle dokázal svůj hendikep překonat. Nemám ruce, nohy ano. Chci, a proto umím, znělo jeho krédo. Vlastní pílí, houževnatostí a důvtipem se dokázal postarat sám o sebe, na stará kolena i o svou maminku, podnikat, sportovat, psát knihy, vystupoval ve zcela vyprodané Carnegie Hall. Stal se ikonou první republiky. A pak přišla lidská zášť, nacisté a bolševik…
Děti ve vsi a občas i dospělí (asi IQ tykve) se mu někdy posmívali a říkali mu Špunte, což neměl rád. Vyřešil to tak, že se naučil nohou házet kamením ještě lépe než starší děti rukama, stal se v této disciplíně přeborníkem obce. Získal si tak respekt, a myslel si, že bude mít klid. Naučil se dokonce i prát, a to tak, že útočníka nabral plnou parou hlavou do břicha, aby dotyčný upadl, pak si jej jednou nohou přidržoval a druhou jej zfackoval. Zúčastňoval se všech her s dětmi ve vsi, nedokázal jen jediné – lézt po stromech. To ještě netušil, co jej čeká ve škole…

Znožnost alias nožní umění
František měl štěstí na učitele, a do jisté doby i na jejich nadřízené, kteří považovali za přirozené, že i takto postižené dítě se musí vzdělávat. Už v obecné škole zásluhou pana učitele Citty, který s přispěním okresního lékaře vymyslel speciální lavici, se naučil všechno dělat nohama. Potom v Jedličkově, pak v Bakulově ústavu dovedl tuto dovednost k dokonalosti. Naučil se řemeslné dovednosti, uplést košík bylo pro něj hračka, vyráběl loutky, se kterými hrál dětem divadlo (vyrazil i na turné po českých školách). Sám se dokázal oholit, zapnout si knoflíček u límce, připevnit si motýlka a ve velké večerní vyrazit do společnosti… Rovněž se naučil jezdit na koni, psát na psacím stroji. Samoukem byl i v plavání a Vltavu dokázal přeplavat tam a zpátky. V roce 1929 vydal vlastním nákladem knihu Bezruký Frantík píše o sobě (vzpomínky na svých prvních dvacet let života). O dva roky později napsal ještě druhý díl. Své knihy s pomocí asistenky osobně rozesílal a psal do nich krasopisná věnování. A největší senzací bylo jej vidět za volantem jeho závodní fordky (vůz byl samozřejmě přizpůsoben možnostem šoféra, dostal jej osobně od Henryho Forda). Mnozí nechtěli věřit novinovým a časopiseckým článkům, proto jeho jízdu Prahou natáčely filmové štáby, vznikl např. krátký film Bezruký šofér, promítal se v kinech v tuzemsku i cizině.¨

František a František
Dalším osudovým učitelem Františka byl po mnoho let František Bakule, inovátor práce s postiženými, zastánce do té doby netradičních postupů, svobodomyslný a radostný člověk, na jehož hodiny se jeho svěřenci těšili tak, že mnohdy nemohli ani dospat… Založil i divadelní a pěvecký sbor, s nímž na pozvání dr. McCracka (z Newyorského ústavu pro mezinárodní výchovu) vyrazili na turné po Spojených státech amerických (na cestu jim přispěl T. G. M. nemalým osobním darem). Bakulovi zpěváčci (jak se jim přezdívalo) vyprodali nejeden koncertní sál. František si potřásl „svou ukousnutou“ pravicí, resp. nohou i s tehdejším prezidentem USA, i slovutným indiánským náčelníkem. František Bakule byl bezpochyby zásadový a statečný muž, který dokázal jít za svým přesvědčením. V okamžiku, kdy si uvědomil, že přístup vedení Jedličkova ústavu se rozchází s jeho profesním přesvědčením a je nadále neslučitelný s jeho svědomím, založil ústav svůj. Podle toho, jak popisuje svou třídu v Jedličkově zařízení, tak založil instituci, která se vymyká významu slova ústav, jak jej chápeme dnes. „Naše škola byla rozhodně proti jiným abnormální. Už také proto, že jsme tu neměli stupínku ani katedry, ale pořádnou hoblici, která byla daleko užitečnější. Hodiny tu také scházely. Neodměřovali jsme čas k vyučování, k práci a odpočinku. Každý pracoval, učil se a zahálel, kdy se mu zalíbilo. My jsme měli hodiny nakreslené na prkénku, abychom se je naučili znát. Pravých jsme nepotřebovali…“¹ O nově založeném Bakulově ústavu říká: „Náš ústav nebyl založen pro léčení zmrzačených dětí [jako Jedličkův, pozn. autora], nýbrž pro výchovu zvlášť nadaných dětí zmrzačených i zdravých.“¹Tento osvícený učitel založil i výrobní družstvo. Bylo mu jasné, že jeho chráněnci nemohou obstát před konkurencí kvantitou výroby, nýbrž kvalitou, řemeslným a uměleckým umem. Prvním ředitelem výrobního spolku se stal František Filip.František Filip o svém učiteli říká: „Pro nás chovance byl Bakule naším sluncem […] všichni jsme jej měli rádi, byl pro nás vším. Často jsme si my malí košiláčci sedávali panu řediteli na klíně. Ti, kteří se tam nevešli, seděli v kruhu na podlaze. Takové večerní pomazlení obvykle začínalo pohádkou. Pak nám Bakule vyprávěl, jak nás chtějí v ústavu léčit a napravovat, abychom jednou v budoucnu mohli chodit a pracovat jako jiní lidé. A také, co z nás, jednou, až vyrosteme, bude…“²

Začleňování sociálně a zdravotně znevýhodněných aneb inkluze před sto lety
Když vypukla první světová válka a přibývalo válečných invalidů, dostal Jedličkův ústav příkaz pečovat i o takto postižené. Prozřetelného Bakuleho napadlo nechat postižené děti pracovat společně s válečnými invalidy. Dítě v této dvojici bylo nejen jakýmsi instruktorem výrobního výcviku, ale mělo to i psychoterapeutickou roli. Bakule byl zároveň první, kdo propagoval sblížení dítěte-mrzáka a dítěte zdravého. Umožňoval dětem radovat se ze života tak, jak to činí zdravý člověk.

Když František Bakule poprvé přišel na úřady s těmito myšlenkami, musel dokazovat, že styk dětí s invalidy neohrozí mravní výchovu mládeže a že je skutečně prospěšný. (sic! Skoro jako dnes, když slyšíte toho pomstychtivého záštiplného hada, který málem pozvracel korunovační klenoty, když si neodpustí vyjadřovat se k inkluzi v českém školství a mnoha jiným tématům, kdy vůbec netušíte, zda to jsou ještě pojmy, či už jen dojmy.) [Pozn.: autor tohoto textu pracuje jako učitel v mateřské škole, absolvoval mj. kurz asistenta pedagoga] Poslední Bakulův výchovný projekt počítal i se vzájemným propojením dětí chudých rodičů s dětmi z rodin zámožných a také přibíráním dětí i jiné národnosti než české. (Jak stále aktuální…)

Lidská zášť
Po odchodu z ústavu začal František Filip podnikat. V Praze otevřel obchod s uměleckými a řemeslnými předměty (hospodářská krize v 30. letech jej donutila krámek zavřít), v Brně na Kobližné ulici provozoval reklamní agenturu, v Rožnově pod Radhoštěm otevřel vyhlášený bufet (později jej rozšířil na zájezdní kavárnu) Letní ozdravovna bezrukého Frantíka. „Když byl lepší než zdraví lidé, měl větší hospodu a vydělával víc […], přišla taková krásná česká vlastnost – závist. Úspěch se neodpouštěl před sto lety stejně jako dnes.“³ Místní konkurence se proti němu spojila ve společné žalobě s odůvodněním, že nemá na hostinskou činnost koncesi. Odolával několik let, zavřít podnik byl donucen až v roce 1939 po obsazení Československa nacisty. Z této rány se dlouho vzpamatovával, prvně ve svém rodišti, pak v Praze a roku 1942 se odstěhoval do Brna, kde otevřel další pohostinské zařízení. A přišel únorový převrat… Činnost mu byla zakázána, podnik znárodněn. František Filip to komentoval slovy: „Už jsem nebyl pan podnikatel, ale jenom mrzák.“³ Soudruzi mu totiž vyměřili invalidní důchod a nabídli umístěnku v ústavu, kde o něj přece bude nejlíp postaráno…
Dvakrát se oženil, byl otcem tří dětí. Ve vztazích s ženami nebyl nikdy úplně spokojený, resp. ztratil důvěru, když jej partnerky, manželky několikrát opustily. Rok 1948 byl též jedním z důvodů rozpadu jeho prvního manželství. A podle jeho slov to byl jediný moment, kdy mu v životě chyběly ruce – když nemohl obejmout svou milou. František Filip zemřel náhle 9. února 1957 ve věku třiapadesáti let.

Cit, laskavý i černý humor a opravdové lidství
V Divadle pod Palmovkou můžete zhlédnout představení zachycující životní osudy Františka Filipa a jeho učitele Františka Bakuleho. Je dost možné, že jej budete chtít vidět podruhé (jak se to poštěstilo pisateli těchto řádků). Hravé, chytré i něžné představení, téměř minimalistický nový cirkus s rukama za zády (herecký výkon Jakuba Albrechta je obdivuhodný a dechberoucí, výkony ostatních nezůstávají pozadu). Zároveň se jedná o subtilní drama i černočerný kabaret, jenž nás provází poměrně nedávnou historií. Nezbývá než tvůrcům představení vyseknout hlubokou poklonu, s jakou poctivostí, smyslem pro detail, dramatičnost, dynamičnost sledu obrazů – zkrátka s jak okouzlující kreativitou a profesionalitou k příběhu Františka Filipa přistoupili. Cítíte mrazení v zádech, když vidíte scénu s milostným dopisem pro Evu, její následky, nebo když slyšíte autorskou skladbu Igora Orozoviče Holoubku bez křídel. Hudbu k představení složili Ivan Acher a Igor Orozovič. Bránice se trhá smíchy nejen ve scéně se snědenou čokoládou či při iniciační opilosti Frantíka a Evy, kdy se probouzí jejich tělesnost, nebo když se na jevišti objeví chovanci Jedličkova ústavu a později váleční invalidé (senzační kostýmy a výprava Lenka Odvárková). Tolik vtípků, narážek se sexuálním podtextem, přitom žádná oplzlost (vyjma laciného humoru Vlasty Buriana). Potěší vás satisfakce, kdy se Frantík po letech setká s Bedřichem, který jej v dětství nevybíravě šikanoval. Zjistíte, kolik tváří a podob dokáže mít lidská zášť (ať už se jedná o učitelku, která nemá ráda děti a léčí si na nich své komplexy a frustrace (sic!), či soud a jiná kárná řízení s učitelem Bakulem a mnohé další. Bezruký Frantík (autorské dvojice Tomáš Dianiška a Igor Orozovič) by mohl být – bez nadsázky – jedním z hlavních lákadel v programu Letní Letné a mohl by pomoci překonat období ekvilibristiky artistických čísel, jež mohou být zprvu úchvatná, ale s postupem času zjistíte, že jejich smysl je občas kdesi rozostřen…
A pokud ještě dnes někdo stále zastává názor, že autorská fikce (týká se divadelního ztvárnění v Divadle pod Palmovkou) je neslučitelná s pedantskou až obsesní potřebou historického realismu, tak je dost pravděpodobné, že nepochopil podstatu umění.

¹) Boris Titzl.František Filip aneb Bezruký Frantík (1904–1957).In: sborník Františka Peroutky Hitler je gentleman, str. 50–64. Milošovo nakladatelství kramářské písně, Pyšná báň 2015, ∞ s.
²)Sobotka Richard.Bezruký Frantík.Šenov u Ostravy: Tiliaa, 2003, 206 s.
³) Tomáš Dianiška v rozhovoru na webu České televize z 18. 6. 2018

Bezruký Frantík
Divadlo pod Palmovkou
(Zenklova 34, Praha – Libeň)
režie: F. X. Kalba
27. 10. a 29. 11.