Že Disney nejsou jen pohádky, dokazuje filmové studio Disneynature. Studio věnující se přírodě vzniklo v roce 2008. Jedním z prvních uvedených snímků byl „Océans“.

Pokud máte chuť na opravdu hlubinný film, máte dvě skvělé disneyovské možnosti (a přeci tak rozdílné). Jděte do kina na „Hledá se Dory“, nebo se doma podívejte na „Oceány“.

Dokument „Oceány“ není prachsprostou sondou do chladných a teplých hlubin divokých vod, ale vizuální skvost plný dech beroucích záběrů a podmanivé hudby. Francouzsko-americký dokumentární film vznikl především zásluhou tvůrců Jacques Perrin a Jacques Cluzaud. Perrin je v podstatě takový francouzský klenot. Už v mládí si vyzkoušel mnoho profesí spojených s filmem a zaslouženě již patří k filmovým legendám Francie. Spatřit jej lze za kamerou, před kamerou a podílel se také na scénáři svého posledního režijního i producentského počinu „Příběh lesa“, který šel letos do kin (na začátku léta jej bylo možné vidět třeba v pražském Bio Oku). Jak na Příběhu lesa, tak i na Oceánech mu byl největším pomocníkem zmíněný Cluzaud, se kterým spojil síly už na dokumentárním snímku Ptačí svět (2001), který dokonce získal nominaci na Oscara. Jejich společná práce se řadí k tomu nejlepšímu, co dokumentární svět o živočišné říši současně nabízí. Minimálně soudě dle vizuální stránky. Nominaci na Oscara si za tento počin sice nevysloužili, zato získali ocenění César Awards za nejlepší dokument, tedy národní filmové ocenění ve Francii.

Otázka, kterou si nejčastěji v průběhu dokumentu v duchu asi položíte, bude: „Jak tohle sakra zvládli zachytit na kameru?“ Oceán je bezpochyby rozsáhlé místo (ještě aby ne, pokrývá společně s moři téměř tři čtvrtiny zemského povrchu) a je v něm co natáčet. Perrin s Cluzaudem však nebyli jen observační, dokázali být také chytře emocionální – například v závěrečné scéně, kdy potápěč plave společně s bílým žralokem. Protože jak říká Pierce Brosnan, jenž propůjčil svůj hlas naraci: „I ten nejhrůzostrašnější výraz může zkrátka jen skrývat úsměv.“ Ovšem ne, že bych si po tomto výjevu ono odpolední plavání se žralokem dokázal představit…
Snímek divákovi přibližuje život známých i méně obvyklých živočichů pohybujících se pod hladinou, exotická stvoření, násilí, boj i jakési „přátelství“. To je projevuje například v momentě, kdy se menší ryby starají o očistu ryb podstatně větších. A bez sežrání. Brosnan poučuje: „Velké ryby jí ty malé. Ale ne vždy a ne všude,“ aneb ryba je kámoš, ne žrádlo.

Povrchně do hlubin
Těžko říct, co přesně bylo cílem Oceánů. Pokud to měla být vizuální symfonie toho, co je nám běžně ukryto pod hladinou rozlehlých vod, splnil snímek očekávání. Dá se však film skutečně označit za dokument? O živočiších, kteří se v oceánu, ale mnohdy částečně také na souši vyskytují, se divák dozví poskrovnu. Stejně tak o ochraně přírody a ekologii jsou poskytnuté informace všeobecně známé. A tak, i když se se snímkem ocitnete v hlubině, informace, které se dozvíte, jsou spíše povrchní.

Ani si nejsem jistý, jestli režiséři odpověděli na otázku, kterou si na začátku dokumentu pokládá mladý chlapec: „Co je to vlastně oceán a moře zač?“ Pierce svým charismatickým hlasem tvrdí, že na chlapce můžeme vychrlit spoustu latinských slov a statistik. Dodává však, že oceán musí spatřit sám, aby odpovědi získal. Perrin s Cluzaudem divákovi (aspoň zprostředkovaně) pohled do hlubin moří a oceánů nabízí. Minimálně do zlomku jejich částí. A to hraje v dokumentu prim.
Zmíním ještě píseň Make a Wave, kterou pro Disney nahráli společně Demi Lovato a Joe Jonas. Pokud si chcete zachovat pozitivní dojem ze spektakulárně zachyceného prostředí hlubin oceánů, rychle snímek vypněte v momentě, kdy naskočí závěrečné titulky. Já to nestihl, vy se zachránit ještě můžete. ∞


Oceány (Océans)
režie Jacques Perrin, Jacques Cluzaud
Francie / Švýcarsko / Španělsko / USA, 2009, 89 min.