Víte, co mají společného režisér a herec Miroslav Krobot, scenárista Lubomír Smékal, spisovatel Vladimír Körner a hlavní postavy Körnerovy novely Zánik samoty Berhof? Za prvé všichni pocházejí z olomouckého kraje a za druhé se nedávno jejich cesty propojily skrze adaptaci již zmíněné knižní předlohy, která byla dne 26. listopadu 2021 uvedena na prknech Moravského divadla Olomouc. A o temnou nejen körnerovskou atmosféru je skutečně postaráno… Máte takříkajíc pro strach uděláno? Vstupte.

Režijní spolupráce Miroslava Krobota s Moravským divadlem Olomouc byla jedním z nejočekávanějších projektů, na kterou se olomoučtí diváci těšili, avšak vzhledem k pandemické situaci byla jeho realizace o několik měsíců posunuta. To nic nemění na tom, že se od něj mnohé očekávalo, a to i vzhledem k tvůrčí stagnaci a rutině Moravského divadla Olomouc, která je nejen pro něj, ale i celou olomouckou scénu v posledních letech přímo emblematická. Až na několik málo projektů, ať už vzniklých z iniciativy hostujících souborů či Divadla na cucky, nelze hovořit o progresivitě. Ačkoli by se dalo domnívat, že tak uznávaný a beze sporu schopný tvůrce, jako je Miroslav Krobot, nemůže zkazit rutinní produkci. Jak se však ukázalo, Krobot Zánikem samoty Berhof ještě více zdůraznil, že Moravské divadlo Olomouc bohužel upadá svým repertoárem do stereotypu.


I mistr tesař se někdy utne
Ke spolupráci režiséra Miroslava Krobota a scenáristy Lubomíra Smékala dochází opakovaně, a to nejen v oblasti divadla, ale i filmu, ačkoliv jejich filmová produkce je většinou spíše průměrné či podprůměrné kvality, tato inscenace se může stát šrámem jejich tvorby. Ač se jejich režijně-dramaturgický koncept pevně drží knižní předlohy, ať už se jedná o sled událostí, vykreslení postav a jejich dialogy nebo er-formového vypravěče a nezahrnuje žádné násilné aktualizace, nejedná se o zdařilou adaptaci. Příběh je zasazen do prvního roku po druhé světové válce do oblasti Kolštejna situovaného na česko-polsko-německé hranici, kde řádí takzvaní werwolfové (nacističtí fanatikové). Hlavní postavy představují Habiger (Zdeněk Julina) a jejich dcera Ulrika (Kristína Jurková), které právě tato skupina ohrožuje na jejich statku Berhof. Toto nastavení novely Smékal i Krobot plně respektují, a ústřední dějištěm se tak pro inscenaci stává toto obydlí, které je ohrožováno nejen vnějšími, ale i vnitřními vlivy v podobě Habigerovy závislosti na alkoholu. I přesto však jednotlivé výjevy spolu někdy ne zcela komunikují a jsou útržkovité, stejně jako dialogy, které místy působí jako náhodně vygenerované. Tato slabina je nejvíce zřejmá při scéně, kdy se poručík (Jan Ťoupalík) baví v hospodě s kuchařkou (Vlasta Hartlová) a domlouvají se na společném soužití. Kromě toho, že každý říká svým způsobem vlastní monolog, v představení dále tato scéna není rozvinutá a nic na ni navazuje, takže působí navíc a mate diváka. Takových momentů se však v inscenaci objevuje vícero, což pak vede až k nechtěnému parodickému vyznění.

Patos ruku v ruce s klišé
Jak už to v inscenační praxi bývá, špatně napsaný scénář rovněž vede k disfunkčnímu herectví, což je však problematické i v jiných inscenacích Moravského divadla Olomouc. Zánik samoty Berhof tak jen zdůraznil, že tamní soubor nefunguje jako celistvý organismus, a tvoří ho různé individuality, které neumějí své výrazové prostředky propojit. Ke zlepšení nepomohlo ani to, že si Miroslav Krobot do hlavní role opilce Habigera přizval jako hostujícího herce Zdeňka Julinu, který se asi jako jediný povedeně ztvárnil svou roli, byť rovněž pracuje se zajetými hereckými klišé při ztvárňování takového charakteru. Svou postavu nezobrazuje autenticky, ale spíše typově, nicméně je třeba uznat, že se snaží se svými kolegy na jevišti spolupracovat například skrze oční kontakt. Naopak další herci, zejména Jan Ťoupalík (poručík), Michaela Doležalová (jeptiška Salome) a Roman Vencl (Karleman) budí dojem, že nehrají s ostatními, ale za sebe a využívají téže výrazové stylizace jako i v jiných představeních. Zejména Venclova potřeba působit na jevišti vážně a zdůrazňovat agresivní povahu jeho role vyvolává komický účinek, jako by se na jevišti objevil ne werwolf, ale nějaká nepovedená verze vojáka Švejka.

Pomyslnou třešničku na dortu této rozpačité inscenace pak přestavuje scénografie podle Andreje Ďuríka. Tvoří ji skoro prázdná scéna, kde se nachází pouze kulisa ve tvaru domu s vchodovými dveřmi uprostřed a řadou židlí. To vše je v barvách nepříjemně bledé zelené, což však vystihuje onen kýžený potemnělý dojem Körnerovy novely. V případě Moravského divadla Olomouc jde téměř o raritu, protože se zde tak často nevyužívá scén v minimalistickém stylu. Méně doladěné jsou však kostýmy, které lze spíš nazvat oděvním mišmašem, který spolu téměr nekoresponduje, ale rovněž sází na klišé. Ulrika jakožto jediná kladná postava má na sobě bílé nabírané šaty, zatímco její otec nosí vytahané kalhoty, ale se sakem a kloboukem, což by se dalo vnímat jako akcentování jejich odlišných povah. Nicméně takových příkladů lze nalézt vícero a bez nějakých jasně daných souvislostí, jako je například kostým poručíka, který tvoří nabírané sako, kalhoty s baretem v červené barvě a hnědý dlouhý kabát.

Zánik samoty Berhof ve vedení Miroslava Krobota tak jen odhalil nejbolavější místa této scény, ať už se jedná o repertoár sázející na klasiku či špatné herectví. Obávám se tak, že tento titul zapadne do dějin tamní rutiny. Musím však podo­tknout, že ani z pozice kritika není příjemné lamentovat opět nad stejnými nedostatky, které se projevují i v jiných inscenacích. S povzdechem tak bohužel musím konstatovat, že ani persona, jako je Miroslav Krobot Moravské divadlo Olomouc nespasí…

Zánik samoty Berhof
Moravské divadlo Olomouc
(Horní náměstí 22, Olomouc)
premiéra 26. 11. 2021
nejbližší repríza pá 7. 1. 2022