Černý kinosál. Zhasínají světla. Ticho. Uvolněné tělo se noří do sedačky. Vypínám si vyzvánění na mobilu. Ticho. Plátno se rozzáří a fyzický prostor ustupuje do pozadí. Tma. Nehýbu se. Začínám cestovat časem a prostorem.

Tim Burton se do kulturního povědomí široké veřejnosti bezpochyby zapsal svým idiosynkratickým rukopisem jako výrazný a kultovní režisér. Do jeho fantaskních světů jsme (stejně jako v případě jiných filmů) zvyklí vstupovat v potemnělých místnostech prostřednictvím obrazovek a promítacích pláten. Tento režim podmiňuje konkrétní typ percepce, uzavírá naše senzomotorické tělo v pasivním rozpoložení, zatímco na cestu napříč příběhy se vydává tělo virtuální. Jak proměnit digitální, nehmotný výjev ve fyzický artefakt? Jak vystavovat film?

Tyto otázky nepřímo otevírá výstava Tim Burton: Návraty v pražském Obecním domě, jež navazuje na celosvětové turné. Do Prahy se tak po deseti letech vrací dílo předního amerického režiséra a výtvarníka (tehdy bylo k vidění v Domě U Kamenného zvonu v rámci výstavy Tim Burton a jeho svět). Diváctvu nabízí unikátní ponor do pestrobarevných zákoutí a skulin Burtonovy surrealistické tvorby a multimediálně v sobě snoubí bohatý repertoár kreseb, videí, maleb, loutek i samotných environmentů. Výstavní potenciál sálů je tudíž doveden do maxima. Stěny jsou poseté obrazy a prostor strukturují sochy a loutky z Burtonových filmů. Plochost filmu, na níž jsme jako publikum zvyklé, nabývá třetího rozměru, obaluje nás. Jak se naše vnímání jeho komplexních světů proměňuje vlivem mechanismů galerijního prostředí?

Když film mobilizuje tělo
Výstava jako nadstavba filmu, nebo autonomní entita?

Naší zkušenost s klasickým filmovým médiem organizuje v první řadě imaterialita a iluzivnost obrazovky. Materialita promítací plochy poslušně ustupuje do pozadí, ztrácí se z našeho zorného pole a rozpíjí se v potemnělém kinosále. Plátno v tomto případě plně odpovídá myšlence Albertiho okna, které se před námi virtuálně otevírá do jiného světa, do nějž nás imerzivně vtahuje. V druhé řadě zmiňuji kontrast mezi pohyblivým obrazem a nepohyblivostí našich těl. Film bazíruje na imobilitě těla, podmiňuje statickou percepci řízenou primárně zrakem. Přestože nás film vtahuje do sebe, emocionálně na nás působí a dokonce konstruuje nové formy myšlení a vnímání světa (čemuž se již detailně věnoval například Gilles Deleuze), naše fyzické tělo zůstává nehybně usazené v sedačce. Zrak jako dominantní smysl poté vytváří určitý distanc mezi námi a tělem filmu.

Objekty vystavené v Obecním domě nabourávají imaterialitu a iluzivní charakter. Dochází k vytržení postav a předmětů z filmové (digitální, nehmotné, ploché) dimenze a k jejich ukotvení ve výtvarném (fyzickém, hmotném, prostorovém) poli. Právě toto vytržení a zafixování v čase a prostoru stojí v jádru expozice. Výstava nemá ambice zkoumat, jaké typy myšlení, temporality a vnímání Burtonovy filmy nabízejí. Zůstává více na povrchu, zaměřuje se spíše na estetickou rovinu a pokrývá široký záběr Burtonovy tvorby, což jí znemožňuje ponořit se více do hloubky. Dokáže však měnit naše reakce a vnímání daných děl. Namísto pasivního a klidového režimu se dostává ke slovu pohyblivé tělo v prostoru. Pociťuji to naplno, když procházím výstavním sálem, kličkuji mezi instalovanými sochami, hledám si tu nejlepší pozici na pozorování jednotlivých výjevů. Z filmu se stává prostor, do nějž mohu vstoupit a který mě naviguje skrze zákoutí svou fyzickou přítomností. Na rozdíl od filmu, který jasně strukturuje mou časovou dimenzi (očekává se, že ho budu sledovat v jasně vymezený časový úsek), mi výstavní počin dává větší svobodu (sama se rozhodnu, kdy odejdu). Proměňuje se tak i časová dimenze mého vnímání.

Loutky v meziprostorech
Od fragmentu k celku

Asi nejpozoruhodnější strategií, jak publiku zprostředkovat Burtonovy rozličné světy, jsou vizionářské koule s kukátky navržené Janem Bubeníčkem a Martinou Károvou a rozmístěné v hojném počtu v prostoru jako vesmírné lodě, co právě přistály. Uvnitř každého objektu nacházím instalované loutky z Burtonových kultovních filmů. Postavy se opět jakoby vydělují z naší běžné skutečnosti. Nacházejí se na jakési liminální pláni mezi fyzickou realitou a filmovou virtualitou. Specifické nasvícení loutkám dodává plasticitu a spektakulárně je zasazuje do privátního environmentu, do nějž mohu proniknout z několika stran a úhlů, a které se mi dávají pouze částečně (záleží, jakou pozici zaujmu ve vztahu ke kukátkům). Tradiční kinematografická hra světla a stínu (zářící promítací plátno a temný kinosál) zde metamorfuje v osvětlené figurky vystupující z temnoty futuristických kapslí.

Oproti filmovému záběru výstava také konfrontuje diváky s celistvostí jednotlivých postav. Jak již popisoval Walter Benjamin ve svém přelomovém a nadčasovém textu Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti (1936), kamera funguje jako chirurg. Proniká hluboko do reality, prořezává se tělem a nahlíží na něj jako na fragment, který rozkládá, izoluje v detailu a zase skládá, když je potřeba. Řídí se nutně strojovou logikou montáže a fragmentarizace. Oproštěním postav od strojového pohledu kamery se mohou figury vyjevovat ve své celistvosti a s odstupem. Z výstavy si je pak odnáším v sobě jiné než z filmového plátna; jsou kompaktní a nedělené.

Tim Burton: Návraty
Obecní dům (Náměstí Republiky 5, Praha 1)
1. 5. — 30. 9.