Finsko-lotyšská koprodukce, která vznikala mimo jiné také ve spolupráci s Českou republikou, je svým tématem skutečně neotřelá a otevírá něco, o čem se dosud v kinematografii vůbec nemluvilo. Na příběhu dvou podivínů, které svede náhoda dohromady, totiž popisuje snímek Psi nenosí kalhoty erotické praktiky svazování, dušení a hraní rolí, takže pojednává o jednom z možných potěšení, které je tématem tohoto Artiklu. Skvělí Pekka Strang a Krista Kosonen se objeví na plátnech českých kin už 15. února 2020.

Hlavnímu hrdinovi Juhovi je přes čtyřicet a žije s dospívající dcerou v domě u jezera. U toho jezera, kde se mu před lety utopila manželka, na kterou dodnes nemůže zapomenout. A zatímco se mu dcera vzdaluje víc a víc, on nachází útěchu v podobě jiné lásky mimo domov. I přesto, že do BDSM salónu vstoupil původně omylem, se do dominy Mony šíleně zamiloval a chce jí vidět čím dál víc. Hranice tam překračuje nejen on sám, když se z čistě profesionálního vztahu stává osobní, ale také Mona, když mu dopřává více dušení, než je schopný zvládnout.

Komedie, tragikomedie, romance nebo thriller?
Poutavý námět dostojí svým kvalitám na plné šíři. Režisér Jukka-Pekka Valkeapää je už ve Finsku vcelku zavedené jméno, ostatně za svůj předchozí film Uprchlíci byl mnohokrát oceněn. Po čtyřech letech se však vrací s o hodně údernějším a promyšlenějším snímkem, který je žánrově velice těžce zařaditelný. Pro někoho to může být komedie, pro někoho romance, našel by se určitě i zastánce žánru thrilleru. Je to však rozhodně snímek, na který se bolí dívat. Režisérovi se skutečně povedlo přenést tu bolest, kterou musel trpět hlavní hrdina snímku, na diváka. Obsahuje scény, na které se slabší povahy nebudou schopny dívat, například snímání zhnisaného nehtu, který přivádí celou linku s pohlížením na Juhovu bolest téměř k dokonalosti. Absolutním vrcholem je pak ale scéna v Monině bytě, zasazená téměř na konec filmu, která vám zůstane v hlavě ještě dlouho po zhlédnutí.

Atmosféra, ze které mrazí
Emočně vypjaté scény ze salónu, které snímek nabízí, jsou opravdu bravurně natočené. Psi nemají kalhoty mají navíc jasně vyhraněnou temnou vizuální stránku, kterou si drží po celou dobu, ať už v tmavém salonu, anebo na pochmurných večerních ulicích. Střídání prostředí mezi salónem, domem a nemocnicí, kde Juhu pracuje jako kardiochirurg, není skoro znát, i když jsou všechna něčím specifická. Jediné, co se odlišuje od zmíněných tří lokací, jsou Juhovy vzpomínky na utopenou manželku, které jsou naopak snímány příjemnějším a méně drastickým způsobem, čímž jasně popisují Juhův vztah k dané osobě. Zajímavou složkou je pak příběhová linka Juhovy dcery Elli, která bohužel není nijak více rozvinutá, což je veliká škoda a snad jediné mínus této finské novinky. Mezi plusy patří výše zmíněná kamera, skvělé herecké výkony hlavních dvou představitelů Pekky Stranga a Kristy Kosonen, se kterými prožijete podivný příběh opravdu od začátku do konce, a temná hudba českého skladatele Michala Nejtka, která už jenom podtrhla atmosféru celého filmu, ze kterého chvílemi mrazí.

Současný sever
Pro každého je romantická komedie trošku něco jiného. Někdo si rád pustí vánoční Curtisovu klasiku Lásku nebeskou a je spokojený, někomu stačí Janákovo LOVEní (mimochodem s Ester Geislerovou, která ve snímku Psi nemají kalhoty hraje Juhovu bývalou ženu), někdo může za romanci považovat Tvář vody Guillerma del Tora, a pro někoho bude novou romantickou klasikou tenhle film, protože romantické vzplanutí rozhodně obsahuje, jen snad místo sexu a láskyplných dialogů o dětech nabízí něco trochu jiného a méně vídaného. Příběh s temnou atmosférou BDSM salónu patří mezi nejoriginálnější počiny současného severu Evropy a mezi mozaiku tamní tvorby, orientované na psychologické či krimi thrillery (dánští Synové Dánska, islandský Bílý bílý den) a sociální dramata (dánská Srdcová královna, norská Psychobitch), vlastně skvěle zapadá. Ať už je to komedie, drama nebo romance, poselstvím snímku zkrátka je, že láska je láska. Kdekoliv a za jakýchkoli okolností.


Psi nenosí kalhoty
režie Jukka-Pekka Valkeapää
Finsko / Lotyšsko, 2019, 105 min.