Krátce před začátkem 56. mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech vznikl manifest nového českého filmu. Tři čeští filmaři publikovali texty, v nichž nastiňují vizi perspektivní kinematografie. Své teze také podpořili slibnými díly.

30. června vydali Tomasz Wiński, Šimon Holý a Tereza Vejvodová na blogu Nový film trojici příspěvků k české kinematografii. Stalo se tak před začátkem karlovarského festivalu, na kterém Wiński a Holý uvedli dva celovečerní snímky – Hranice lásky a A pak přišla láska… Dosavadní krátkometrážní snímky Vejvodové za snahami mužské dvojice nijak nezaostávají. Před dvěma lety dokončila nápaditý počin Vymezení.

Je tak trochu povinností kulturního publicisty, aby souzněl s jakoukoli snahou o zlepšení poměrů v české kinematografii. Obzvlášť když nejde o prázdná slova a tvůrci již prezentují hotová díla, která se různými způsoby vymykají tradičnímu náhledu na národní kinematografii. Ačkoli jsou některá jejich prohlášení přehnaná, v žánru manifestu je lze přejít jako snahu o záměrně silnou rétoriku. S misí trojice tvůrců lze souznět i lidsky, neboť Wiński se o celovečerní debut snažil přes dvanáct let. Příkoří, která filmaři zažívali, se do textů musela promítnout. Přesto je vhodné připojit pár kritických poznámek.

Nahlédnout za iluzi
Wińského příspěvek s názvem Nová česká intimita má buřičský militantní tón. Zavazuje se dělat snímky, které charakterizuje nedokonalost (tedy boření zažitých schémat) a pravdivost (těžko uchopitelný pojem, který Wiński vztahuje k objektivnímu stavu světa). Jeho odpor vůči vypilovaným scénářům přibližuje text známým manifestům francouzských filmových kritiků z 50. let nebo americkému undergroundu.

Vejvodová a Holý do debaty vstupují více umírněně. Vejvodová se v textu Odvaha k zranitelnosti zajímá o praktické stránky vývoje a natáčení filmu v českém prostředí. Rozebírá praktiky producentů a grantových komisí – jejich lpění na scénáři coby předobrazu budoucího díla je podle ní nesmyslné. S tím lze souhlasit. S Wińským je v rozporu v tom, že nechce stavět úspěch na cenách. Její kolega se na druhé straně odvolává na velké evropské festivaly, aby prokázal, že český dlouhometrážní film v zahraničí nikoho moc nezajímá (mnoha důkazy podpořená teze).

Holý v příspěvku Tady a teď přiznává, že nemá odpověď na to, jak situaci české kinematografie zlepšit. Předestírá ale, že místo aby se vracel k odkazu české Nové vlny, snaží se ve své tvorbě zaměřit na současnost. Kritizuje také producenty a spolky za jejich malost a uzavřenost. Příliš často slýchá, že český divák o „jiné“ snímky nestojí, a proto je nemá smysl financovat. Ve spojení s touto tezí vyvstává vzpomínka na úvodní kapitolu z knihy Movie Wars: How Hollywood and the Media Limit What Movies We Can See (2000). Přední filmový kritik Jonathan Rosenbaum v ní sice analyzuje americkou kulturu, ale také ho zajímá, jak rozrušit vykastrovanou hegemonii.

Tenkrát na západě
Rosenbaum popisuje stav, ve kterém je filmový průmysl ovládán skupinou tzv. gatekeeperů. Podle nich je publikum cynické, apatické a apolitické. Aby podle této logiky mohl kulturní průmysl přežívat, jsou filmaři povinni obecný vkus následovat. Rosenbaum však tvrdí, že diskurz ve skutečnosti nastoluje už tvorba. Odvolává se na text The Public Opinion Myth Ernesta Bornemana, který vyšel v roce 1947 v Harper’s Magazine. Ten v eseji vystihl, jakou krizi způsobují producenti, marketéři a publicisté, když si za pomocí pseudovědy hrají na historiky a kritiky. Často spoléhají na premisu neměnného povrchního publika. Dopředu rozhodnou, co lidé chtějí, a poté si hypotézu sami pro sebe potvrzují tím, že publikum přijme jejich jediný nabízený typ filmu. Stavu pak napomáhá pasivita kritické komunity.

Apel trojice filmařů, aby se gate­keepe­ři nespoléhali jen na ozkoušené látky a postupy, dává smysl. Jejich „vydupané“ projekty, které s manifesty spojují, mají potenciál zaujmout publika – nikoli homogenní publikum. Wińského Hranicím lásky se podařilo po uvedení ve Varech vyvolat kontroverze, které jistě pomůžou v reklamní kampani. Holého A pak přišla láska… zase vznikl s tak minimálním rozpočtem, že i pouhé jednotky tisíc návštěvníků v kinech pokryjí slušnou část rozpočtu. Œuvre tvůrců je poměrně slibné i pod pohledem filmových kritiků. Hranice lásky sice „neruší náš noční klid“, jak si Wiński se svým manifestem přeje, ale jako intimní vhled do vztahu dvou pochybujících lidí fungují. Holý svým mikrorozpočtovým filmem zase nabízí stylistickou vytříbenost a tematickou ucelenost. Vejvodová vyprodukovala několik metaforických krátkých počinů, které se přitom vztahují k dnešní společenské situaci.

Na závěr bych ještě zmínil skutečnost, která je třem tvůrcům dobře známá, ale zdá se, že ji Wiński v manifestu popírá. Totiž že úplně mimo tradice své filmy nikdy nenatočí. Jejich nová kinematografie může čeřit vodu, ale daleko více budou schémata přejímat, než aby vymýšleli nová. Pak už záleží na jejich virtuozitě, jak je nechají společně zaznít.