Bezmála dva roky od světové premiéry na festivalu v Benátkách konečně uvedou česká kina film Saint Omer režisérky a scenáristky Alice Diop. Ačkoli byl snímek mnohokrát oceněný a hojně se vyskytoval v žebříčcích nejlepších snímků za předminulý rok, cestu do kin mu komplikuje jeho minimalismus a velmi nekomerční povaha.

Soudní dramata, která byla v minulosti doménou důležitých a společensky uvědomělých projektů (Dvanáct rozhněvaných mužů [1957]) a mnoha televizních seriálů, zažívají poslední roky revival na scéně filmových festivalů. Pozoruhodných úspěchů se dostalo retro dílu Argentina, 1985 (2022) a posléze zabodovala Anatomie pádu (2023, Zlatá palma z Cannes a Oscar), ale i Případ Goldman (2023). Canneský filmový festival letos zase hostí premiéru satiry Le procés du chien, v které se na lavici obžalovaného ocitne pes. Saint Omer ze zmíněných projektů přesto vyčnívá.

Nelidská
Jedná se o první celovečerní fikční film Francouzky Alice Diop, jež se doposud realizovala v dokumentární kinematografii. Její počiny nicméně ukazují, jak přežité je vlastně toto dělení na hrané a reálné. Snímek My (2021), který přibližoval životy imigrantů na předměstí Paříže, se vyznačoval esejistickou formou, která měla k dokumentárnímu standardu ČT 2 daleko. Stejně tak Saint Omer zachycuje fikční vyprávění způsobem, který je jasně ovlivněn stylem, kteří filmaři, ale i třeba televizní zpravodajové užívají k postihování reálných událostí.

Saint Omer vychází ze skutečného a medializovaného případu Fabienne Kabou. Ta byla v roce 2016 obviněna, že své patnáctiměsíční dítě záměrně zanechala u moře. Porota ji přisoudila vinu. Diop se líčení sama účastnila a při realizaci Saint Omer vycházela přímo ze soudních transkriptů. Části příběhu pozměnila, základ ale zůstává – navíc obohacen o sugestivní přemítání nad tématy mateřství a ženskosti. Činí tak bez polopatičnosti, což je v současnosti velká vzácnost. Vzniklý tvar má jak charakteristiky reportáže, tak eseje, přičemž navazuje na témata vytyčená předchozím autorčiným počinem.

Mýtus o zničeném rodičovství
Průvodkyní, k jejímuž hledisku jsme většinu filmu připoutáni, je nám spisovatelka Rama (Kayije Kagame). K třídennímu soudu se vydává s očividnou zvědavostí. Laurence Coly (Guslagie Malanda), která byla z hrůzného činu obviněná, nevykazuje známky zlomyslnosti ani duševní poruchy. Odpor, který k ní automaticky cítíme, se střetává s výřečností a racionalitou mladé ženy. Její kroky nemůže vysvětlit rodinné zázemí, kulturní zvyky a ani postava výrazně staršího partnera. V jedné části snímku jistě záměrně figuruje Da Vinciho Mona Lisa – její světoznámý letmý úsměv jako by souzněl s neproniknutelností Laurence.

Nepředvídatelná a nepochopitelná zloba Laurence Ramu postupně psychicky zničí. Jak si může být jistá, že se i v ní, mladé dceři imigrantů z Afriky, neprobudí monstrum? Ačkoli se dvouhodinový film zhruba z tří čtvrtin odehrává v soudní síni a proces sleduje komplexně a soustředěné (v dlouhých nepohyblivých záběrech), v několika málo črtech dokáže postihnout i psychologický posun, kterým spisovatelka projde. Saint Omer je vzdálený příbuzný Křiku (1963) Jaromila Jireše – analogicky si pokládá otázku, do jakého světa naše děti přivádíme. Ono označení “my”, které bylo titulem autorčina předchozího filmu, ve vyprávění Diop není důvod k tradičním oslavám pospolitosti a soudržnosti, ale hlavně sdílených bolestí a zvířeckosti, které v Laurence nacházíme a s kterými se Rama musí také vypořádat.

Třebaže je jádrem filmu nevysvětlitelný čin, v druhé části vyprávění přeci jen vyvstává vysvětlení s překvapivě mystickou stopou. Diop zaprvé podtrhne tvrzení Laurence, že vše spáchala pod vlivem čarodějnictví. Naznačuje, že i v racionální ženě zápasí kulturně předurčené bludy a šílenství. A právě argument šílenstvím případ posouvá – čin se tak pro společnost stává nepodstatný a zbavuje ji sekundární viny. I my se tak můžeme odvrátit s pocitem, že se nás podobné horory netýkají.

Mystika pak udeří ještě jednou s finální promluvou obhajoby. Dle ní v sobě všechny ženy nesou stopy svých matek. Nelidskou se tak může stát každá žena, která vzešla z nelidské matky (není řeč o výchově, ale o jakýchsi skrytých vlastnostech, a proto ta mystika). Je škoda, že se těmito scénami Saint Omer zbavuje subtilnosti a přechází do vcelku útočného módu (vrcholem je zmíněná promluva obhajoby, která je snímaná frontálně a v detailu). I bez toho je Saint Omer film s velkou rezonancí, který z Alice Diop okamžitě stvořil ostře sledovanou tvůrkyni.

Saint Omer
režiie Alice Diop
Francie, 2022, 122 min