Film Rebeccy Zlotowské vnáší do současného repertoáru francouzských festivalových hitů nečekaný zvrat. Bezstarostná dívka se profiluje tématem jako překvapivě konzervativní a stylem tradicionalistický film. Jeho svět i postavy slouží především jako osvětové poučky o tom, že uvolněné žití každým dnem nezůstane bez trestu. Carpe diem dává do rovnítka s morální smrtí.


Šestnáctileté Naïmě (Mina Farid) právě začínají letní prázdniny. Žije s matkou na francouzské Riviéře, budoucnost má nejasnou. K vzrušujícím zítřkům ji navede až sestřenice Sofie (Zahia Dehar), která ji přijíždí navštívit. Netrvá dlouho a stanou se společnicemi bohatých jachtařů, jejichž loď poblíž kotví. Uvedení Bezstarostné dívky na filmovém festivalu v Cannes dává zvrácený smysl – film se v přímořském centru celý odehrává. Za svou etudu o pozlátku obdržela režisérka cenu v paralelní sekci Quinzaine des réalisateurs.
Myšlenkově dosti přímočaře vystavěné dílo Zlotowské dlí na nevkusných površích podobným způsobem jako projekty Spring Breakers (2012) nebo The Florida Project (2017). Na rozdíl od nich mu ale chybí analytický rozměr. Pohybuje se po jednoduchých a jinými filmovými díly dávno prozkoumaných liniích. Relativizace problematiky nebo i pouhý nadhled jsou snímku Zlotowské bohužel cizí.

Filmový hlídač morálky
Přihlédneme-li k slovům, kterými Zlotowská komentovala svůj film po premié­ře v Cannes, tak by se zřejmě chtěla ocitnout ve společnosti tvůrců francouzské nové vlny, především svého režisérského vzoru Erica Rohmera. Přiznaně největší inspirací jí byl při psaní dialogů. Úspěšná ale příliš není, neboť své objekty zájmu nijak hlouběji nezkoumá (vyjma drobných náznaků) a spoléhá na edukativní tón. Režisérce se do zdánlivě bezdějových impresí vkrádají zápletky, které z místa bezčasí dělají vypjatou soap operu. Směřují povětšinou k nezastřenému varování, že překonávání limitů naší morálky vede ke ztrátě jistot a posléze i přátel. Tyto hranice má snímek jasně určené – za nimi se jako různé podoby téhož problému nacházejí nevázané vztahy, drahé šampaňské i kabelky značky Chanel. Uvolnění zabírá jako cestu k hédonismu.

Zlotowská tyto poučky exponuje nejčastěji skrze dualitu ústřední dívčí dvojice. Rozdíly mezi Naïme a Sofií – jak se staví k penězům, oblečení a sexualitě – jsou jako dvě strany osvětového letáku. Film pak své hrdinky vsazuje do modelových situací, ve kterých své postoje nejlépe prezentují. Není přitom s to konvenční podoby těchto scén jakkoli rozrušovat. Představí-li Zlotowski vedlejší postavu gay kamaráda, s kterým má Naïme absolvovat čtecí zkoušku, můžeme si být jisti, že právě v tu chvíli dostane nabídku brázdit moře mezi Francií a Itálií. Životní zkouškou je pak pro Naïme volba mezi dlouhotrvajícím vztahem a nezapomenutelným výletem na jachtě.

Odkaz bulváru
Ačkoli má film mnoho rozporuplných míst, největší pozornosti se v médiích dostává obsazení 27leté Zahie Dehar do role Sofie. Tato mnoha plastickými operacemi zkrášlená celebrita francouzských bulvárních časopisů a reality TV je castingová volba, kterou nelze přejít. Připomenout může obsazení instagramové star Briy Vinaite do role mladé matky v The Florida Project. Svou pouhou přítomností dává Dehar postavě další rozměr. Zpoza režisérkou aranžovaných situací a prostředí ční jako jediný reálný požitkářský element. Obsazena byla mimo jiné i díky svému frázování, které dle režisérky souznělo s potřebami rohmerovských dialogů. Nicméně i tyto promluvy (v jejím případě obzvláště strohé) postrádají šarm kanonických snímků francouzské nové vlny. Cynické hovory o prázdnotě a neexistujících hodnotách se ve filmu Zlotowské stávají repetitivní a směřují opět jen k známým poučkám. Ačkoli některé filmy francouzské nové vlny tematizovaly podobné problémy a záměrně se nevyhýbaly opakování, na rozdíl od Bezstarostné dívky bývaly ostražité a bdělé k mnoha dimenzím svých zájmů.
Lepší alternativu stále užívané zkratky „rohmerovského konverzačního filmu“ představuje například tvorba Španěla Jonáse Trueby. Jeho snímky jako Ve všech písních zpívají o mně (2010) nebo La reconquista (2016) se také zabývají mladou generací, která se probouzí do světa bez hodnot a jistot. Trueba také nepostrádá ani humor, tedy dimenzi, který Zlotowská zcela ignoruje. Její Bezstarostná dívka je jen poučující kuriozita, jejíž tvář předurčuje obsazení plastikové star.

Bezstarostná dívka
režie Rebecca Zlotowski
Francie, 2019, 92 min.