Jsme do velké míry automaty emocí, které předurčuje naše intuice a každodenní zkušenosti, nebo vsazeni do sedadel kinosálu užíváme specificky „nepraktické“ vnímání?
Letošní 55. mezinárodní filmový festival v Karlových Varech byl laboratoří, která nám tyto základní otázky znovu připomněla.


Jaké procesy v našem mozku aktivuje sledování filmů? Tato otázka má ve filmové teorii už relativně dlouhou tradici. Disciplína, která se zdála být klíč ke všeobjímajícímu poznání, nicméně pořád nechává mnoho problémů otevřených. Skeptik by řekl, že to tak zůstane, dokud nevyřešíme samotný „obtížný problém vědomí“. Některé poznatky lze ale zpochybnit jen těžko. Filmové dílo při sledování chápeme jako tok informací, které do velké míry vnímáme intuitivně. Intuice vyvěrá z naší databanky zkušeností a genetických predispozic. Co z těchto informací poté konstruujeme, je opět předmětem pří.

Ukazuje se také, že naše intuice bývají často chybné, a to mnohem více, než si sami připouštíme. Mnoho podnětů podvědomě ignorujeme, protože nám do sledované situace nějakým způsobem nesedí. Nováček karlovarského festivalu bude u experimentální sekce Imagina zřejmě trpět, poněvadž od jeho mysli vyžadují její snímky více než jen intuitivní skládání záběrů a scén. V nezastavitelném proudu projekce jsme často postaveni před neřešitelné problémy, a proto jsou to filmy „bizarní“ a „zmatené“, které nám rozšiřují ponětí o kinematografii coby médiu.

Je žádoucí, aby každý střední proud dovoloval velmi intuitivní chápání svých produktů. Česká kinematografie a její lifestylové komedie se pyšní, když jejich distributoři hlásí nové pokořené hranice statisíců diváků. Srozumitelnosti jdou ale pravidelně naproti i držitelé Českých lvů, občas tedy s přísadou nejasné psychologizace (z posledního ročníku například Šarlatán a Krajina ve stínu). Je asi kladnou hodnotou, že festival v Karlových Varech letos prezentoval více vyzývavé formy domácí kinematografie. Pro teď opomeňme Zátopka, povedený animovaný film Moje slunce Mad a dokumentární snímky. V rámci krátkého textu se zaměříme na hranou celovečerní tvorbu.

Hlavní soutěž tento rok uvítala nový snímek slovinského režiséra Olmo Omezua Atlas ptáků a film Zpráva o záchraně mrtvého od Václava Kadrnky. Ve vedlejší sekci Na východ od západu, která je určena začínajícím filmařům, se objevily Marťanské lodě Jana Foukala a Zrcadla ve tmě Šimona Holého. S vědomím uměleckých i kulturních tradic a s pomocí rozboru stylu můžeme přibližně odhadnout, které z těchto filmů jsou intuitivně uchopitelné a které se nám vzpírají. Vodítkem jsou jistě i dosavadní reakce publika.

…občas jsem viděl krátké záblesky krásy
Marťanské lodě představují nejméně vyzývavý kus ze zmíněného výběru. Brněnské drama, které vzniklo na základě autobiografického námětu Martina E. Kyšperského, zkoumá tragický vztah prostřednictvím střípků děje a ponorů do nitra svých postav. Ačkoli jistou dobu trvá, než do dění vstoupí tragické tóny, film to dává náznaky dostatečně tušit. Marťanské lodě jsou rozporuplné dílo. Přestože jde Foukal cestou strohé vizuální stránky a nenápadného vyprávění, vyzdvihuje melodramatické momenty. Mimo obraz zní rozmáchlé hudební kompozice a figury tráví druhou část filmu často v emocionálních křečích. Tento typ přístupné tragiky si své podporovatele získá (navíc ve strohých 77 minutách).

Olmo Omerzu je v karlovarské hlavní soutěži už podruhé. Před čtyřmi lety obdržel cenu za režii s filmem Všechno bude. Po mezinárodním úspěchu jeho Rodinného filmu (2015) však zřejmě sní o prestižnějších premiérových slotech. Bez ohledu na probíhající pandemii se svým multigeneračním dramatem Atlas ptáků nemohl lepší místo očekávat. Jde o režisérův nejslabší snímek (i s ohledem na jeho středometrážní tvorbu), který trpí neujasněností, které téma má být vlastně dominantní. Coby výzva vyčnívá metaforická rovina, v které dění i globální problémy komentuje přihlížející ptactvo.

Vyšší míra odchylek od mainstreamu a s tím spojená stylistická excentričnost je k nalezení v celovečerním režijním debutu Šimona Holého Zrcadla ve tmě. Film vznikl za mimořádně skromných podmínek a očividně mu to bylo k dobru, neboť se k realizačním překážkám staví úplně jinak, než je česká kinematografie zvyklá. Osobní krize tanečnice Marie (Alena Doláková) má za příležitost k experimentování se základními filmařskými prostředky. I přes epizodický charakter narace si události snadno spojíme do soudržného tvaru, skrytý význam celé zvláštní konstrukce si ale musíme najít všichni sami. A Zrcadla ve tmě nenavádí, zůstávají relativně otevřená.

Jisté filmy se ale vymykají i představě uměleckého festivalového filmu. Díla režiséra Václava Kadrnky jsou lékem na moderní/postmoderní myšlení. Nejvyšší hodnoty dle něj nacházíme v ryzích základech naší existence. Do filmového stylu tato přesvědčení překládá za pomocí askeze, kterou ve Zprávě o záchraně mrtvého dovádí do prozatím nejextrémnější podoby. Snímek demonstruje, jak nejasnou roli má intuice také u filmových tvůrců. Vzniklo toto dílo spirituální kinematografie z nadnesené mysli nebo za pečlivého plánování, o kterém svědčí přesné kamerové kompozice? Odmítavé reakce publika přitom ukazují, jak nesnadno své intuitivní představy upravujeme, když se setkáváme s nekompromisním dílem.

Laboratoř se uzavřela, nyní je načase vpustit filmy do distribuce. Atlas ptáků vstupuje do kin 2. září 2021. Marťanské lodě mají premiéru o dva týdny později a Zrcadla ve tmě poslední den měsíce. Na Zprávu o záchraně mrtvého si počkáme do března příštího roku.