Časopis Sight and Sound po deseti letech opět publikoval žebříček nejlepších filmů historie. Anketa, které se účastnilo přes dva tisíce osob spjatých s kinematografií, se dočkala výrazné medializace. Mnohé vedla k uvědomění, že ani vážené instituce nejsou plně odolné vůči neviditelným korporátním tlakům. Proč to doposud nebylo tak zřejmé?

Filmové žebříčky přicházejí v mnoha obměnách. Ve variantě korporátních slouhů, v níž bohužel dominují, spíše nevhodně zužují pohled. Ve formě kurátorské, která je znalá dějin média, mohou skvěle rozšiřovat obzory. Příkladem jsou například ocenění od sdružení International Cinephile Society. Podobná uskupení jsou vzácná a jejich hlasování bývají málo medializovaná.

Žebříček časopisu Sight and Sound, který publikuje Britský filmový institut, má dlouhou tradici. Poprvé byl zveřejněn v roce 1952 a od té doby se objevuje každých deset let. Kondenzovaně přibližuje názory světových kritiků, historiků, archivářů a žurnalistů. Vzniká i žebříček filmových režisérů, který stvrzuje mnohé volby „teoretiků“. Sight and Sound takto přispěl ke kanonizaci Občana Kanea (1941), který byl na vrcholu ankety po dobu padesáti let. Díky účasti vážených kritiků a legend světové kinematografie získala anketa v průběhu let velkou váhu.

Tradiční plamenná pohoršení
Na konci letošního listopadu vedla publikace nového žebříčku k zevrubnému srovnávání s výsledky z roku 2012. Z hlediska kontinuity došlo k několika nečekaným změnám, které poukazují na změny, kterými aktuálně prochází „západní“ kultura a společnost. Alespoň to tvrdí někteří hlasující, kteří se k anketě okamžitě vyjádřili (třeba vynikající režisér, scenárista a žijící mem Paul Schrader). Je třeba říct, že v době psaní tohoto textu máme k dispozici pouze rovných sto filmů ve dvou variantách (tedy jeden od „teoretiků“ a druhý od režisérů). Filmy, nad jejichž ztrátou mnozí pláčou, mohou stát přímo před branami toho či onoho žebříčku.

Vliv na menší zemětřesení měl nábor nových hlasujících. V anketě teoretiků se jejich počet zdvojnásobil. Jak poznamenal videoesejista a kritik Kevin B. Lee, filmy, pro které před deseti lety největším dílem hlasovali muži, ze stovky vymizely. Filmy, ke kterým se v roce 2012 hlásily nejvíce ženy, se posunuly výše. Současná anketa tedy byla s největší pravděpodobností genderově vyváženější, než tomu bývalo v přechozích letech. Výrazné ztráty zaznamenaly filmy z 60. let. Ingmar Bergman, Federico Fellini, Kendži Mizoguči a Michelangelo Antonioni ztratili dosud neotřesitelnou pozici otců umělecké kinematografie. Hutný a společensky uvědomělý modernismus možná opravdu vychází z módy. Naopak některé klasiky, u kterých se předpokládala znatelná ztráta (Casablanca [1942] nebo Stopaři [1956]), ze svých pozic ustoupily jen mírně nebo naopak ještě vystoupaly.

Svět v žebříčku poprvé uzřel experimentální krátký film. Odpolední osidla (1943) Mayi Derenové, opravdu významné dílo alternativní kinematografie, poskočila oproti roku 2012 o 86 míst. Jaké jsou obecné implikace? Bylo by naivní domnívat se, že zvýšený zájem o alternativní formy nebo historii undergroundu nemá komerční aspekt. Osidla se v posledním desetiletí stávala více a více dostupnějšími. Vrchol nastal v únoru roku 2020, kdy vyšla blu-ray kolekce kompletní tvorby Mayi Derenové. Zdá se, že je to právě míra dostupnosti, která žebříček Sight and Sound hodně formovala. To se týká i snímku, který se tentokrát umístil v čele: Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel (1975).

Vymazané filmy
Tímto se dostáváme k nejdiskutovanějšímu problému. Není totiž náhoda, že je 62 sním­ků ze stovky Sight and Sound dostupných díky distributorovi The Criterion Collection. Padesát z nich můžete zhlédnout online prostřednictvím jeho streamovací služby Criterion Channel. Pečlivá kurátorská práce a precizní promo učinily Criterion značkou aspirujících cinefilů, a to zejména v posledním desetiletí. Je obdivuhodné, jaká díla se díky Criterionu stala dostupnými. Avšak kde se tvoří kánon, tam se i vynechává a zapomíná. Criterion živí prodeje relativně drahých nosičů. Dává tedy komerčně smysl, že se zaměřuje na celovečerní tvorbu a ready-made filmy, které se pyšní festivalovými úspěchy nebo kultovním statusem.

Pokud byli účastníci ankety opravdu natolik závislí na restaurovaných blu-ray kopiích jedné nebo dvou společností (distributor a partner Criterionu Janus Films prodává 48 titulů ze sta), má to nepříjemné důsledky. Korporátní rozhodnutí mohou být zaměněna za veřejné mínění. Týká se to i mínění o naší domácí filmové kultuře. V roce 2012 se za Československo nejvýše umístila Markéta Lazarová (1966) – na 154. pozici. O šest let později nicméně slavily Sedmikrásky (1966) Věry Chytilové vydání v edici společnosti Second Run. Nyní se Sedmikrásky staly v anketě Sight and Soundu 28. nejlepším filmem všech dob. Od 1. listopadu jsou dostupné i v novém vydání od Criterionu…

Kritici žebříčku by se neměli obávat, že vážená anketa ztrácí legitimitu. Spíše by je mělo znepokojovat, pokud ji mnozí stále budou brát jako etalon nejvyšší kvality. V názoru by je mohla utvrdit nová přítomnost populárních snímků z posledních let: Uteč (2017), Parazit (2019) nebo Portrét dívky v plamenech (2019). Na viděnou za deset let.