Na úkor technického provedení často sází na výraz a šarm. Postávají na ulici a hrají. Na pódiu se za nikoho neschovají. Nebo se snaží zaujmout publikum v klubu nebo v hospodě. Narozdíl od mnoha svých vrstevníků, kteří své hudební pokusy předvádějí maximálně kamarádům, se rozhodnou „dát všanc publiku“.

Když se řekne „písničkář“, většině lidí se vybaví tábornické drnkání na kytaru. Kotlík, buřty nad ohněm a nyvé oči mladých holek obdivujících svého romantického idola.
Písničkářství je ale fenomén mnohem širší. Je to způsob života. Ve snaze nahlédnout pod pokličku tohoto fenoménu jsem oslovila tři mladé začínající písničkáře. V Praze žijící a působící dva hudebníky Ondřeje Vratislava Vyšehradského a Jakuba Alexu a mezi Prahou a severní Moravou pendlujícího Jakuba Tichého.

„Je to poznat, že někdo s nástrojem žije. Třeba Glen Hansard z Frames hraje na ulici od svých 13 let a na jeho muzice je to znát. Je prožitá,“ říká Jakub Alexa. Jak hrát na ulici pro lidi a vědět, že když se nebude produkce líbit, člověk nebude mít ani na chleba, by mohla vyprávět i písničkářka Radůza. Ovšem, kdo si v dnešní nejisté době troufne na takový skok do neznáma?

Jde o to být opravdový
O písničkářství a akustickou hudbu se v poslední době zvedl zájem. Velké kapely ohromují monstrózními show, ale za chvíli vám připadne, že mezi tvůrcem a posluchačem zeje propast velikosti Mariánského příkopu. Továrny na pop hvězdičky a strategie vymývání mozků přihlouplými texty také ledaskoho otráví. Nemálo posluchačů touží po zprostředkování autentického prožitku a třeba si i vyslechnout, jak s problémy, které sami máme nakládají jiní. „Je to pořád dokola. Chvíli lidi baví velká show a velké mejdany, chvíli zase akustické věci,“ říká Jakub Alexa. „Vždyť v současné době i velké kapely hrají třeba na festivalech akustické sety.“

A tak když Xindl X alias Ondřej Ládek zpívá o tom, jak dnešní člověk pije „večer morgany, ráno redbully“ posluchač pokýve hlavou. Jo, žijeme zbrkle a konzumně, ale nedá se svítit. Své postřehy a pocity někdo balí do cynických úsměšků, někdo jde doslova s kůží a city na trh. Ondřej Vratislav Vyšehradský alias Emozpěv – ač jeho přezdívka vznikla z recese – právě emoce a náladu pokládá za stěžejní stavební kámen. „V první řadě jde o výpověď,“ říká. Podobnými slovy popisují svou tvorbu i ostatní oslovení písničkáři. Jakub Tichý dodává: „Hraní, nahrávání a koncerty jsou zdrojem silných zážitků. A zážitek nemusí být pozitivní, ale silný. Co by ostatně člověk jinak dělal, že jo?“

Začátky a tréma
Každý písničkář nějak začíná. Někdo na ulici, někdo sedí zavřený doma a jednoho dne se rozhodne, že s tvorbou vyjde na světlo světa. Nastává problém první: tréma. Tu znají všichni. „Hlavně zpočátku to bylo příšerné. Ač to tak možná na koncertech nevypadá, jsem spíš introvert, takže je dost těžké. Teď už to ale docela jde, člověk si zvykne na všechno. Kromě toho před koncertem obvykle dost piju,“ odpovídá Jakub Tichý.

Jak vzniká píseň?
„Hraju hlavně pro sebe. Kdybych si nebyl jistý, tak to nedělám,“ říká Emozpěv a dodává, že se publiku často líbí věci, které on sám za nejsilnější nepovažuje – a naopak. „Aby byla píseň zajímavá, musí obsahovat nějakou informaci. Otevření dalších dveří. Ať už v textu, ve sdělení, nebo v technice,“ odpovídá pak Jakub Alexa na otázku, co vlastně způsobuje/způsobí, že píseň je odlišná od průměru.

Každé sdělení si žádá adekvátní formu. Jakub Alexa zpívá anglicky, Jakub Tichý své textové obraty skládá jako básně – pesimistické, temné, i jazykově hravé. Ovšem to hlavní, co písním dodává vnitřní život je přednes. Způsob hraní a způsob frázování. To je něco, kde každý musí nalézt svůj styl.

Cesta písničkáře
Ani jeden ze tří mnou zpovídaných písničkářů tuto činnost neprovádí „na plný úvazek“. Emozpěv studuje a vypomáhá v rodinné firmě, Jakub Alexa pracuje jako moderátor v rádiu, Jakub Tichý je studentem výtvarného ateliéru. Vesměs jsou to samoukové.

„Člověk hudbou musí žít,“ říká Jakub Alexa. „Nejlepší je vydat se někam na cestu, jít do neznáma, nevycházet jen z jednoho bodu.“ Ovšem dobrovolně opustit nějakou vybudovanou jistotu je těžké. Stejně rozporuplný pohled na tvůrce má podle mého i společnost. Na jedné straně od písničkářů, „našich bardů“, čekáme pseudoromantickou rozevlátost; ovšem i romantik zahleděný k obloze musí z něčeho platit složenky…

„Každej má svý problémy,“ zpívá Filip Topol v písni Marylin Monroe. Písničkáři své problémy i společenské otázky přetavují do podoby, kterou je člověk – homo sapiens sapiens – zvyklý vnímat od samého úsvitu věků. Skrze gesto, dramatický projev a magii slov. Možná proto nás hudební projev, který tvoří „jeden nástroj a jeden hlas“ nepřestává bavit a fascinovat.

Jedním z míst, kde lze začínající písničkáře slyšet, je třeba festival Beseda u Bigbítu, kde každoročně probíhá písničkářská soutěž. V Praze pak najdeme kluby typu smíchovského Sluníčka, které bylo odjakživa jedním z míst, kde kvetl underground, známá je i rocková Modrá Vopice a prostor začínajícím písničkářů dávají také kavárna Potrvá, klub Rybanaruby nebo Rock Café. Míst je spousta a talentovaných lidí, kteří touží něco sdělit, taktéž.