Hudebnice a producentka Sophie zemřela na konci ledna po tragickém pádu ze střechy. Hudební svět tak přišel o objevitelku nového elektronického zvuku a vizionářku určující směr, jakým se populární hudba může ubírat. Sophie spolupracovala s hvězdami jako jsou Madonna nebo Charli XCX. Sama vydala album Oil of Every Pearl‘s Un-Insides, které dodnes zní jako hudba budoucnosti.

Skotská umělkyně se na hudební scéně objevila v roce 2013 s prvními singly Nothing More to Say a Bipp. Především druhý zmíněný se setkal s pozitivními ohlasy pro svůj novátorský zvuk. Vysoký hyper-feminní hlas doprovází syntetizované beaty, které znějí jako vytvářené neidentifikovatelnými kovovými a gumovými objekty, jejichž srážky tušíme v neviděném akustickém prostoru. Zvukové efekty z reklam či sci-fi filmů jsou vyleštěny, rytmizovány a přetvořeny ve skvělou taneční hudbu. Bipp spolu s dalšími ranými singly vyšel v roce 2015 na kompilaci Product.

Největším Sophiiným úspěchem v této době ovšem byla producentská spolupráce s Madonnou na Bitch, It’ s Madonna a Charli XCX na Vroom Vroom. Oba songy charakterizuje specifický „nereálně objektový“ zvuk, který budil pozornost. Sophie ale zůstávala postavou ve stínu, neobjevovala se v médiích a nikdo o ní nic nevěděl.


To se změnilo v roce 2017 s vydáním prvního singlu It’ s Okay to Cry k chystanému albu Oil of Every Pearl’s Un-Insides. Sophie se v jeho videoklipu poprvé veřejně prezentuje jako trans žena. Její tělo, stejně nekonformní a tvárné jako zvuk její hudby, tančí ve snových oblacích, zve posluchače do zcela nového světa, zbaveného zatěžujících pravidel a společenských tlaků. Album i sama Sophie si proto rychle vysloužily titul legendy v queer komunitě, která tradičně hledá svou energii a sílu v elektronické taneční hudbě. V rozhovoru pro časopis Paper popisuje hudebnice osvobozující aspekt své tranzice: „Zmizí očekávání založená na těle, do kterého se narodíte, nebo jak by měl váš život probíhat a jak skončit. Tradiční rodinné modely a struktury kontroly zmizí.“

Tak jako dokáže znovu promýšlet a tvarovat syntetizovaný zvuk, promýšlí a tvoří i svou vlastní identitu a tělo. „I‘m real when I shop my face,“ zpívá v songu Faceshopping a poukazuje na syntetičnost a umělost našich těl i jejich obrazů, upravených ve Photoshopu. Nezáleží na tom, že grafický program přetváří realitu pouze virtuální. Ta je totiž pro Sophie tou hlavní a snaží se ji co nejvíc propsat i do světa reálného

Whole New World
Spolu s producentem A. G. Cookem a kolem něj vytvořeným londýnským kolektivem PC Music je Sophie představitelkou subžánru hyperpop. Jde o hudební odnož hyperreality, digitálně vytvořených reprezentací světa, které jsou skutečnější než skutečnost, krásnější a efektnější, než by reálný svět kdy mohl být. Nejběžnějším příkladem je užití CGI prostředí ve filmu, hyperrealistické tendence ale prostupují i příspěvky na sociálních sítích, hudební videoklipy i třeba módní průmysl, vytvářející čistě virtuální oděvy z materiálů, které by reálně nikdy nemohly existovat.

Hyperpop v pojetí Sophie funguje obdobně. Pomocí softwarových syntezátorů vytváří zvuky, které jsou jasně umělé, ale přitom znějící jako rezonance neexistujících hyperobjeků, neskutečně velkých strun, kovových sloupců či gumových povrchů. Syntetizovaný zvuk nezní anonymně, ale jako by ho způsobovaly nereálné objekty. Vše je přitom vytvořeno na počítači pomocí dokonalé kontroly nad všemi vlastnostmi zvukových vln.

Nemateriální digitální prostředí umožňuje Sophii vytvořit její vlastní svět, do kterého zve všechny další holky, kluky a všechny mezi tím. „Immaterial girls, immaterial boys (I could be anything I want),“ odkazuje k material girl Madonně refrén songu Immaterial. Digitální technologie Sophie slouží k emancipaci, jejich ovládnutí jí dává hlas, hudební i politický. Může být, čím chce, může se sama vytvářet a přetvářet, není omezována zátěží materiál­ního fyzického světa. Elektronická hudba od svého počátku sloužila jako prostor pro vyjádření menšin, pro které v širším (hudebním) světě nebylo místo. Věnovala se jí řada žen skladatelek, elektronická taneční hudba byla místem setkávání queer komunity.

Sophie v této tradici pokračovala a ukázala, že je stále kam směřovat. V hudebním světě posedlém retrem a návraty ukázala, že je stále možné přijít s úplně novým zvukem. Ukázala, že nežijeme v jediném možném světě, ale že je možné věci znovu promyslet a slyšet jinak. Ukázala možný směr do budoucnosti, které se bohužel už sama nedočká.