Jazz. Hudební velký třesk, který dal vzniknout nepřeberné paletě hudebních žánrů. Tam, kde by neuspělo deklarování přímé spojitosti, postačí pár retrospektivních kroků, které k němu vybraný hudební směr přivedou zpátky. Jazz se ovšem nestal pouhou uznávanou hudební fosilií v muzeu historických vlivů. V dnešním světě se pozornosti a životu těší jak staletá jména, tak i hojný počet jmen současných. A jejich nárůst optimisticky neustává.

Popularita jazzových klasiků přečkala boom rocku a metalu, i vlny elektroniky a hip hopu. Jejich hudba se hraje dodnes, jejich desky se stále prodávají a jejich plakáty zdobí hudební kluby. Žánr jazzu ovšem nepřežívá jen díky uctívání zachovalých tradic, ale i díky přívalům mladé krve. Renesance jazzu v posledních letech nebude jen zdánlivá.


Ačkoliv aktuálně tvořící umělce hlásící se k tomuto žánru najdeme ve všech koutech světa, může se zdát, že žezlo jazzové velmoci se ze Spojených států přestěhovalo do Anglie. Londýn, coby téměř učebnicové město multikulturalismu, se stal kolébkou moderního jazzu, který si ponechává tradiční kontury improvizace a organické spolupráce mezi jednotlivými umělci a zároveň přináší odvahu k fúzi s jinými styly a zkoušení inovativních hudebních postupů, podobně jak to ve 40. letech dělal bebop. Následující část se toto tvrzení pokusí dokázat na několika příkladech.

Britská scéna – vše do sebe zapadá
Odrazovým můstkem v této sérii bude Tom Misch, představující popovější stránku jazzu, či spíše jazzovější stránku popu. Tom je světoznámý kytarista s medově jemným hlasem. Ve své hudební produkci téměř bez výjimek a vkusně využívá jazzových akordů a originálních postupů, nejblíže k jazzu se ale dostal svým posledním albem What Kinda Music (2020), které nahrál v partnerské spolupráci s bubeníkem Yussefem Dayesem. Yussef má experimentálnější zázemí, jeho styl je mnohem divočejší, a na albu je to jasně znát. Společně dokázali v hudbě propojit své dva elementy, které zvlášť při živých vystoupeních působí jako bouře před klidem.

Yussef Dayes na bicí začal hrát už ve čtyřech letech. Brzké začátky nejsou u profesionálních muzikantů tak výjimečné, výjimečné je ale to, že Yussef ve svých deseti letech získal možnost rozvíjet své dovednosti pod vedení Billy Cobhama (bubeník Milese Davise). Velkou inspirací byla pro Yussefa hudba západní Afriky, kde i nějaký čas žil. Jeho styl je rychlý, plný a natolik specifický, že se stává jasně rozpoznatelným. Zasloužené pozornosti na jazzové scéně se mu dostalo díky projektu Yussef Kamaal, kde spojil síly s klávesistou Kamaalem Williamsem na albu Black Focus (2016).

Muzikant a producent Kamaal Williams, rodným jménem Henry Wu, začínal původně jako bubeník a perkusista. Ke klávesám, se kterými je dnes ve své tvorbě převážně spojován, se dostal až při vysokoškolském studiu hudební produkce. Ačkoliv je jeho hudba často nálepkována přímo jako jazz, Kamaal vůči tomuto označení aktivně vystupuje. Podle něj jazz jako takový končí začátkem 70. let minulého století, kdy dochází k jeho fúzi s novými technologiemi a přístupy v podobě elektronických kláves, syntezátorů, rocku i punku. Jazz mu nepříjemně evokuje elitářství a ve své hudbě vypichuje vlivy žánrů jako grime, drum‘n‘bass, funk a broken beat. Slučování různých žánrů je podle něj cestou, která hudbu posouvá do nových výšin.

S oběma předchozími jmény se pojí kytarista Mansur Brown, který hostoval na projektu Yussef Kamaal. Jeho první sólové album Shiroi (2018) produkoval Kamaalův label Black Focus Record a stejně jako jeho pozdější produkce se nese v duchu fúze jazzu s trapem a elektronikou. Díky svému virtuóznímu kytarovému přednesu a zálibě ve střídání akordů v dlouhých ozvěnových plochách začal být Mansur spojován s kytarou obdobně jako Robert Glasper s klávesami a Thundercat s baskytarou.

Mansur Brown, Yussef Dayes, Tom Misch. Všichni tři mají za sebou spolupráci s dalším muzikantem z výběru, s klávesistou Alfa Mist. Newhamský rodák nejdříve tvořil grimové a hiphopové beaty, které často používaly jazzové samply a které ho vtáhly do světa tohoto žánru. Aby mu lépe porozuměl, začal v sedmnácti hrát na klávesy a hluboký zájem, vytrvalost a nezpochybnitelný talent ho dostaly do až jádra britské jazzové scény. Jeho hudba je jemná, rozplývající se v atmosféře melancholie a zasněných melodiích, které v podobném duchu někdy doplňuje i vlastním rapem (o čemž se čtenář může přesvědčit 6. února v Paláci Akropolis).

Článkem spojujícím všechny zmíněné muzikanty je jejich vzájemná spolupráce. Každý z nich je individuálně známý, jejich nahrávky dosahují na YouTube i Spotify až milionových poslechů a stejně tak najdeme i záznamy jejich společných jamovacích sessions, kde ždímají svůj talent rozvinutý pečlivým cvičením a podtržený nezpochybnitelnou vášní. I z této hudební rodiny zůstalo stále mnoho jmen nevyřčených, například baskytarista Rocco Palladino (syn jde v otcových šlépějích), jenž vystupoval i nahrával se všemi výše zmíněnými. Výběr těchto muzikantů je možná mojí subjektivní selekcí, přesto může posloužit jako reprezentativní vzorek britské jazzové scény. Přinejmenším té jazzové scény, která se aktivně mísí s řadou jiných hudebních žánrů. Naznačuje tak, že jazz prochází vývojem a rozšiřuje se nevídanými hudebními květenstvími.

Galerie tohoto žánru nezůstává otevřená a navštěvovaná jen díky svým zakladatelům. Jejich díla mají svá čestná místa, jejichž roli nikdo nezpochybňuje a jež každý alespoň trochu uvědomělý návštěvník zná či poznat chce. Nad ně jsou však ochotně stavěna nová patra pro tvorbu mladých umělců. Díky jejich společné práci tak jazz nepřežívá, ale žije a ve svém růstu zůstává mladý. Buď vás baví, nebo nebaví. Buď mu nerozumíte, nebo ano, či máte alespoň zájem mu více rozumět. A čím lépe něčemu rozumíte, tím více to dokážete ocenit. Jazz je trendy, jazz je sexy. A i přes tyto nálepky se mu stále daří zachovávat si svou uměleckou auru.