Slovem tatran se v hebrejštině označuje ten, kdo nemá čich. To jsem se pod vrcholem Olympu dozvěděl od dvou izraelských cestovatelů, kterých jsem se na rozcestí ptal, jaká cesta mě k sídlu řeckých bohů zavede. Když jsme se pak vydali každý svou cestou, oni dolů a já vzhůru, namátkou jsem na ně ještě zavolal, jestli náhodou neznají izraelskou kapelu TATRAN. Vesele přisvědčili a rovnou přidali vysvětlení, co to slovo znamená. Na vrchol Olympu jsem se tenkrát nakonec nepodíval, protože mi poradili špatně, ale zato jsem po rozpáleném horském hřebeni kráčel obohacen novou znalostí výjimečné hudební skupiny.

S kapelou TATRAN jsem se prvně setkal v roce 2016, když mě kamarádi zatáhli do Cross clubu. Byla listopadová středa, vstup zdarma a mě na akci lákal převážně psytrance, který hrál o patro níž. O TATRAN jsem předem nevěděl vůbec nic. Na pódium v malém sálu, kde už postávaly hloučky lidí, konečně nastoupila kapela. Kudrnatý bubeník, vysoký basák a dredatý kytarista, jehož relativně vysoko pověšený nástroj napovídal, že nepůjde o žádnou jednoduchou kytarovku. Podobným indikátorem byly i tucty efektových pedálů a krabiček, které pod basákem a kytaristou nedočkavě čekaly. Byl jsem připraven houpat se do rytmu hudby, ale když začali hrát, moje reakce byla obdobná, jako když ve 40. letech minulého století lidé poprvé uslyšeli hrát Davise a Coltranea bebop. Zůstal jsem nehnutě stát, ústa pootevřená a pohledem těkal z jednoho muzikanta na druhého. Tak jako člověk v autě zeslabuje rádio, když se potřebuje lépe soustředit na cestu, většinu kapacity vnímání si na úkor mých motorických funkcí přivlastnil sluch.

TATRAN je instrumentální power trio muzikantů žijících v Tel Avivu. Baskytarista Offir Benjaminov, kytarista Tamuz Dekel a bubeník Dan Mayo (Best Drummer in the World, MusicRadar, 2017) spolu hrají od roku 2011. Jejich experimentální hudba je fúzi moderního jazzu, psychedelie, rocku, avantgardy, klasiky i elektroniky. Přestože první dva zmínění muzikanti Offir a Tamuz nevlastní světový titul jako bubeník Dan, stačí jedno živé vystoupení a přesvědčí vás, že by jím disponovat rozhodně mohli. Čistá improvizace je jedním ze základních kamenů jejich tvorby i koncertů, TATRAN ale zároveň fascinuje virtuózním přednesem složitých hudebních aranží, ve kterých střídá sofistikovanost harmonických melodií se zdánlivě chaotickou hudební krajinou, která je ovšem precizně a do nejmenších detailů sestavována až telepatickým propojením všech muzikantů na pódiu.

Když jsem se připravoval na psaní toho článku, k mému překvapení jsem o TATRAN v digitálních archivech internetu našel jen náhodné útržky povětšinou standardizovaných informací. Zkusil jsem tedy štěstí, našel kontakt a poslal jim neformální e­‑mail s pár otázkami na témata, která mě zajímala. Nedlouho na to přišla od manažera kapely vřelá odpověď, že otázky postoupí jejím členům, ale nemůže potvrdit, kdy se k nim dostanou. Hned druhý den jsem měl v mailu odpovědi. Jejich autentičnost a výřečnost mě ovšem odradila od původního záměru použít je jen jako zdroj informací do článku. Nabízím tedy přímo rozhovor, ve kterém TATRAN odhaluje proces své hudební tvorby.

Četl jsem, že TATRAN začínal neplánovanými undergroundovými vystoupeními. Jak jste se dali dohromady?
Hudební scéna v Izraeli je jako malý rybník. Offir a Dan byli ponořeni do jazzové scény, zatímco Tamuz a Offir spolu hráli reggae. Jednoho dne Offir zavolal Tamuzovi, že si pořídil nový šílený efektový pedál a že bychom se měli dát dohromady s Danem, abychom zjistili, jak spolu budeme znít. Už první tón z našeho hraní vyvolával až magické napětí. Začali jsme spolu hrát často a hodně, skládali jsme hudbu a hledali svůj zvuk jako skupina i jako jednotlivci. Připadali jsme si jako doma, v bezpečném místě, kde se můžeme rozvíjet jako lidé a umělci, kde můžeme být upřímní, odhalení, divní a extrémní, bez kompromisů a s plným zápalem. Po několika měsících zkoušek v tomto inkubátoru vývoje jsme začali hrát po celé zemi v malých barech a klubech, které lidé pomalu zaplňovali a na ulicích se tvořily zástupy. Nic jsme neinzerovali, vše se šířilo jen ústně. Lidi, kteří nás doprovázeli těmito začátky dnes stále vídáme na našich koncertech. Jde o dlouhodobý vztah.

Jak u vás vypadá proces skládání hudby? Je založen na sdílení nápadů, improvizaci, či někdo přijde s dokončeným trackem a ostatní jej doplní?
Děje se to všelijak. Někdo z nás může přijít s kompletní skladbou, ostatní ji doplní, možná si pohrají se strukturou. Nebo někdo přinese nápad na sloku, pak někdo jiný vymyslí refrén či jinou melodií. Spoustu času improvizujeme, narazíme na něco, co se nám líbí, to si vezmeme domů a dál rozvíjíme. Například písně jako Space Out, Filtered Thoughts, Lemon, Shvat a White Lies vycházely z improvizace – poslední tři byly vytvořeny během živého vystoupení.

Některé z vašich skladeb jsou snadno stravitelné i nenáročným publikem (zejména z alb Shvat, Foresee), jiné můžou vyžadovat otevřenější poslech a ochotu zúčastnit se neznámé hudební výpravy (například skladby z Border View). Odkud se bere tento přístup k hudební rozmanitosti?
Náš vkus pokrývá velmi širokou škálu hudby, a nemáme ho ani moc rozdílný. Můžeme skutečně milovat cokoli, od popové písničky po avantgardu. Nevidíme v nich takový rozdíl. Popová píseň může být stejně zvláštní a surrealistická jako free jazz, někdy dokonce více, a avantgarda může být stejně zábavná a komunikativní jako například rocková píseň. Srdce může být v čemkoli, a na tom nakonec záleží. Energie, kterou v naší hudbě potřebujeme vyjádřit, chce jednou žít ve stručné struktuře, prostřednictvím jednoduché harmonie s jasnou melodií, a někdy energie vyplyne chaotičtěji, komplexněji a spontánněji. Vydáme se každou cestou, ve které je život a nadšení.

Vaše živá vystoupení působí neuvěřitelně nacvičeně. Mnoho vašich nových nahrávek zároveň vzniklo čistou improvizací. Plánujete se držet tohoto konceptu?
Obecně máme dva typy koncertů a alb. Napsané a improvizované. I v napsané tvorbě je vždy určitý stupeň volné improvizace, ale improvizované koncerty a alba jsou vždy zcela volné, bez hudebního plánování. Oba typy jsou pro nás velmi důležité. Každý přístup nám umožňuje zkoumat a rozvíjet různé aspekty naší kreativity a komunikace a tyto přístupy se navzájem vyživují. Improvizace, kromě toho, že je osvobozujícím bytí čiré přítomnosti v daném okamžiku, nám umožňuje komunikovat přímo mezi sebou a s publikem a vdechnout muzikálnosti novou představivost. Když nemáte možnost nic plánovat či vymýšlet, zejména před publikem nebo při nahrávání ve studiu, musíte být v přítomnosti naprosto ponoření a odevzdaní. Takže než aby se v tu chvíli daná situace uzavírala, rozšíří se přes své hranice a dostane vás hudebně a duševně na místa, která jste si ani nepředstavovali. Místa, která mohou být vzdálená, mohou být velmi jednoduchá i přízemní, ale doposud ještě nebyla ve vašem spektru vnímání. Stáváte se příjemci těchto nových a nečekaných darů a energií.

Za poslední rok jsme vydali čtyři improvizovaná alba (Merchants House, On Hold, Two Days a Border View). Cítili jsme totiž, že hudba byla v té době tím naším nejskutečnějším vyjádřením. Nyní nadšeně pracujeme na novém psaném albu, které bude doposud naší nejprodukovanější a „nejstudiovější“ nahrávkou. Pravděpodobně budeme ale pokračovat v obou přístupech.

Živíte se pouze hudbou?
Ano. Kromě kapely, se kterou vystupujeme, nahráváme a produkujeme pro jiné umělce, skládáme soundtracky, sample packy a někdy i hudbu vyučujeme.

Jak vzpomínáte na své hraní v České republice?
V Česku nás baví hrát vždy. Atmosféra je zvláštně známá a v mentalitě lidí nám připomíná Izrael. Pokaždé, když jsme u vás hráli, byla atmosféra uvolněná, autentická a syrová a v hudbě se otevřelo něco nového – přesně tak, jak se nám to líbí.