Opojení. Existuje jistě mnoho druhů opojení. Opájíme se dobrým vínem, krásou, slávou, úspěchem, láskou i vlastními schopnostmi. Opojení z vlastního génia však nutně vede k sebezničení. Při příležitosti nového vydání filozofického spisu Genealogie morálky německého filozofa Friedricha Nietzscheho, si dovoluji malé zhodnocení jeho díla, jež kdyby bývalo zůstalo zapomenuto, 20. století by se možná odehrálo zcela jinak.

Friedrich Nietzsche byl pro mnoho svých čtenářů opojný. Ve svých spisech se věnoval hluboce zakořeněným modlám, zcela axiomaticky přijímaným a uctívaným mýtům, jimiž byla společnost udržována v chodu, v samopohybu. Pokoušel se ony mýty problematizovat a dekonstruovat. Vzděláním byl klasický filolog a svými perfektně stylizovanými texty, velmi často ve formě aforismů, promyšlenou argumentací a obrazností jazyka veskrze básnického, dokázal přímo uchvátit. Uchvátil mnohé a sám byl nakonec uchvácen. Uchvácen k smrti.

Nietzsche svoji filozofii postavil na tvrdé kritice výdobytků moderní civilizace, jež však podle něj člověka odcizuje od jeho podstaty, degraduje jej, deformuje, devalvuje jeho hodnotu a jedinečnost, bere mu jeho přirozenou sílu tím, že jej zařazuje do společnosti a pomalu tak generaci za generací obrušuje jeho specifické vlastnosti, kterými se odlišuje jeden od druhého. Člověk se zcela dobrovolně nechal svázat do kazajky morálně-etických pravidel vycházejících z židovsko-křesťanské náboženské tradice, které podle Nietzscheho jdou proti samé podstatě lidského bytí.

Ve svých textech je zapřisáhlým odpůrcem soucitu, přílišné tolerance a rovnosti lidí. Vyzdvihoval naopak individualitu, která se má na úkor druhých vždy a všude prosadit. Člověk se nemá ohlížet vlevo či vpravo, má bezohledně a sobecky stoupat vzhůru a odrážet se od stále ještě dýchajících těl svých soupeřů. Pojem, se kterým operuje jako s ústředním pro svůj pohled na svět a na lidské chování obecně, je vůle k moci. Každý člověk ji má, ale každý s ní také nakládá jiným způsobem. V tomto slova smyslu lze hovořit o pozitivní vůli, jež je silně přítomná a uvědomovaná, tedy individuum ji používá k dosažení vlastních cílů a na úkor ostatních. Člověk se silnou vůlí se prosazuje účelově, je dominantní a svoji dominanci dává rád na odiv. Opakem je negativní vůle, vůle k moci je zde spíše nevůlí, je možností, neuchopenou příležitostí, která však zůstává potlačena. A právě na úkor těch jedinců s nevůlí se mají ti „uvědomělí“ se silnou vůlí prosadit.

Ze současného úhlu pohledu Nietzsche svým životem příliš nedokazoval „pravdy“, kterým pomohl spatřit světlo světa. Daleko spíš se mu podařilo stvořit nové mýty, paralelní s původními mýty židovsko-křesťanskými, jejichž velká část se však obrátila proti jednotlivci, za kterého Nietzsche bojoval. Přesvědčen o správnosti vlastních tezí je v šíleném tempu zprostředkovával světu. Ve svých 28 letech vydal první filozofický spis Zrození tragédie z ducha hudby, do svých 45. narozenin vydal ještě 14 knih. Za života však zůstal nevyslyšen, nazval se posledním filozofem a opájel se svými myšlenkovými experimenty až do roku 1889, kdy se nervově zhroutil a stal se pouhým stínem vlastní osobnosti. Dlouhých 11 let pak přežíval ve stavu napůl bdělém, napůl šíleném. Opojil sám sebe až do zbláznění.

Jeho myšlenky byly téměř zapomenuty. Objevili jej však jiní a nechali se jimi opojit podobně jako jejich autor. A co víc…Uvěřili jim beze zbytku a přidali krutost, jejímž výsledkem byla rasová a náboženská nenávist. Přetavili teorii v činy, zhmotnili Nietzscheho představy o uspořádání a přeuspořádání společnosti ve skutky a pokusili se radikálně změnit svět, vymazat morálku postavenou na soucitu. V tom však ovšem bylo znovu jenom opojení sebou samým. Vůle k pocitu nadřazenosti nad okolím vedla k přesvědčení o vlastní dějinné roli a pocitu vyvolenosti, jejíž další stanicí je už jenom šílenost. Společně sdílené morální zásady, pravidla a tradice jsou výsledkem tisíců let vývoje, shodla se na nich velká část obyvatel planety Země, pomáhají udržet člověka ve vztahu vzájemného respektu, stanovují hranice a mantinely našeho chování. Nietzsche se stal radikálním prorokem myšlenek, které vedly k potlačení těchto zásad a v rukou ukřivděných, egoistických a mocichtivých dělníků, politiků i filozofů svedly celý jeden kulturní národ na scestí. Co by se stalo a jak by vypadala společnost, která by se neřídila jasně stanovenými a vymahatelnými pravidly, nám ukázala totální dekonstrukce jednoho mýtu a jeho nahrazení jiným.

Friedrich Nietzsche: Genealogie morálky
Oikoymenh
Praha, 2019, 160 stran



text: Vít Ondrák