Narodil se v roce 1998. Potuluje se mezi rodnou Ostravou a Haagem, kde studuje sonologii. Mezi jeho zájmy patří hudba a poezie. Od malička se pohybuje v uměleckém prostředí možná proto, že jeho otec Petr Hruška je uznávaný básník, spisovatel a literární vědec. Už víte, o kom je řeč? Ano, o Františkovi Hruškovi, kterému v roce 2021 vyšel básnicky debut Převážná doba.

První Hruškova sbírka představuje směsici drásavých, ale i hravých básní, ve kterých panuje prázdnota i poutavost všedního dne. Slova, respektive verše jsou prožitkem, který spočívá v hledání místa, které se stane oázou klidu pro člověka znaveného rychlým tempem současnosti. Sbírka se dělí do šesti částí a to Tak zaprvé, Zadruhé, Zatřetí, Jen pokyny, Začtvrté a A zapáté, při čemž všechny oddíly spojuje téma domova, víry a koloběhu života. Velmi zvláštní jev představuje pojmenování básní, protože v některých případech se jimi stávají jejich první věty, jak tomu je například zde: Ledový vítr krade (str. 28): „Ledový vítr krade / rohlíky / z rukou/…// Ale ještě / před smrtí máme ty ruce“. Právě k tématu tajemství stáří a s ním spojenou smrtí Hruška často inklinuje, například v básni To je fajn. (str. 26) píše: „Nechceš žít z cizí smrti / ale přece ti možná pohřeb uleví / zatoužíš být ten starý člověk / který už zemřel / ale pořád se směje“.

Je téměř až patetickou zvyklostí srovnávat tvorbu potomků známých osobností s dílem jejich rodičů, a i v případě dua Petr a František Hruškovi se toto hledání jistě nabízí, avšak v jejich verších lze nalézt jak společnou řeč, tak odlišný jazyk. Oba jsou mistry pozorování každodennosti, kteří hojně naráží na otázku víry, ale rovněž hranic v mezilidských vztazích, které gradují v kulisách Ostravy a v případě Františka speciálně také v Haagu. To se děje i ve Františkových verších, které reagují na otcovu báseň Chlapče ze sbírky Darmata (2013, str. 11 – 13): „Lhal jsem ti po celý čas, / chlapče, / že se netahám s marností. /… // Lhal jsem. / Jen rajčata na betonu / jsou pravda.“. František mu v básni Karel Gott vydal všechny svoje myšlenky na CD odpovídá (str. 62): „Křičel jsi na mě / z obavy / něco jako / jestli mi padne moje helma /… // Lhal jsem ti / otče / ze strachu o tvůj strach / Lhal jsem ti, že mi helma není malá“. Právě empatie k lidem je rovněž pro oba tvůrce signifikantní a projevuje se i ve vztahu k ženám, v básni Lásko (str. 35) píše: „Lásko, / když se ohlížím / po jiných ženách, / není to důvod k žárlivosti. / Jen Bůh je vševidoucí, / tak mu dovoluji / svýma očima / dívat se po vší té kráse, / kterou stvořil“.

Oproti svému otci však František Hruška nešetří ostrými a mnohdy cynickými komentáři současného světa, které se opět často dotýkají lidské víry a naděje vůbec. V tomto ohledu velmi výrazně vyčnívá Vešel jsem do kostela (str. 25): „Vešel jsem do kostela / na mši / tam, kde se odehrává víra / a stejně byl Ježíš blíž / když jsem si zabouchl dveře / zaklel“. Stejně tak pracuje s kritickou perspektivou, když citlivě popisuje prostředí, ve kterém se pohybuje a v básni Almere (str. 48) líčí: „Almere, / osmé největší město Holandska, / umělé vystavěné v posledních čtyřiceti letech. /… // umělí lidé bez umění / prý tady nemají co dělat, / tak jsme sem byli povoláni / přinést kulturu, / zatímco oni dál / nebudou vědět, / co mají dělat.“.

„Někde musí být / mezi vlákny dřeva / dokonalý verš / Třeba jej protlačit / do té místní politiky“ píše František Hruška v básni Někde musí být (str. 64). Domnívám se, že tyto verše jsou skvělým shrnutím celé sbírky, která revoltuje proti bídě hranic ať slovních, místních, nebo vztahových. Po jejím přečtení se totiž domnívám, že v české krajině poezie se objevil nový v kmeni pevný strom, který se stále rozrůstá o další větve a jmenuje se František Hruška. Nezbývá než se těšit na jeho následující básnické počiny.

František Hruška: Převážná doba
Nakladatelství Větrné mlýny – Edice Mlat
Brno, 2021, 72 stran