Muzea a galerie po celém světě již před nějakou dobou přišla s možností, kdy si z pohodlí domova můžeme projít část jejich expozic. V současné pandemické době se zájem o tento virtuální způsob návštěvy výrazně posílil. Není se čemu divit. Vzhledem k tomu, že je to pro mnohé jediná možnost kontaktu s uměním, které není zarámovaným obrazem Van Goghových Slunečnic v chodbě jejich bytu.

Vstup muzeí a galerií do virtuálního světa byl očekávatelným a do jisté míry nevyhnutelným krokem. Mělo by ale být jasné, že toto online nahlédnutí za oponu skutečné návštěvníky každé instituci spíše ubere, než přivede. Snaha přiblížit umění a tím o něj zvýšit zájem, je jedním ze základních úkolů, kterých by se instituce měly držet. Nemělo by se při tom zapomínat na to, že divák by pro to mohl a možná snad i měl udělat víc, než je to, že se v teplácích a s hrnkem kávy začne proklikávat jednotlivými odkazy.

Cestu, jakou se vydaly sbírkotvorné instituce popisuje Marcel Fišer ve svém příspěvku v knize Dějiny umění v české společnosti: otázky, problémy, výzvy. Věnuje se zde myšlence, že muzea/galerie jako budovy, jsou postaveny na privilegovaných místech, což je v protikladu k jejich nízké návštěvnosti. Dále se také zmiňuje o tom, že už dávno to nejsou jen instituce, do kterých chodíme za poznáním a rozšířování svých obzorů, ale také místa, kam chodíme na svou denní dávku kofeinu a oblíbený mrkvový cheesecake do kavárny nebo na přednášku, popřípadě filmové či divadelní představení. Co z toho vyplývá? Ve snaze udržet si svou základnu věrných a přilákání nových návštěvníků rozhodly tímto způsobem se zaprodat směrem k uspokojení choutek stále pohodlnějších kulturních konzumentů. Svou logiku to má. Krůček k poskytnutí online prohlídek a dalších možností internetové participace byl už v podstatě zcela minimální.

Lekníny 360°
Finanční a další prostředky vynaložené na tyto internetových platforem, určitě nebyly zanedbatelné. Vytvoření a zpřístupnění možnosti návštěvy instituce, která je ve vzdáleném městě nebo dokonce zemi, je skvělá. Nemůžu se ale zbavit hořké pachuti z tohoto dopadu globalizace, který svým způsobem ukrajuje nemalý díl z podstaty, že stojí za uměním cestovat. Dříve se kvůli Monetovým Leknínům muselo do Paříže. Dnes stačí nová záložka na Google Chrome a pár kliků na správný odkaz. Je to podstatně levnější a člověk nezatěžuje životní prostředí svou uhlíkovou stopou, protože jediný pohyb bude kurzorem myši. Připraví se ovšem o možnost ponořit se do tajů a hlubin neznáma, jež umělec ve svém díle zachytil.
V době vzniku tohoto textu již bylo oznámeno, že se muzea a galerie budou moci otevřít k 25. dubnu. Skvělá zpráva. Nejen pro instituce jako takové, ale také pro uměnímilovné jedince. Mnohé instituce ve víru nejasného vývoje situace ohlašovaly odložení nebo úplné zrušení některých svých výstavních projektů, aby se mohly zaměřit na palčivější problémy související s pandemií.
Ztráty způsobené zastavením veškerého kulturního života budou obrovské a v některých případech by mohly být dokonce likvidační. Jak drastické vlastně budou ale ukáže až čas. S jistou dávkou cynismu by se u mnoha malých muzeí a galerií dalo očekávat, že své dveře bez vnější pomoci už znovu neotevřou. O to větším překvapením proto byla prosba zakladatele a ředitele Centra současného umění DOX Leoše Války, který ve videu z prázdného výstavního sálu se slovy:“… Bojujeme o přežití.” žádal o pomoc ty, kteří jsou ochotni pomoci.

Polibek s fouskama
Odlišný přístup na podporu umění v době karantény zvolili kurátoři Övül Durmusoglu a Joanna Warsza v Berlíně. Přišli s myšlenkou projektu “Life, art, pandemic and proximity” – jakési galerie pod širým nebem, do kterého se jim podařilo zapojit okolo 50 umělců a umělkyň sídlících v německém hlavním městě. Vyzvali je k pop up výstavě na balkonech a fasádách jejich domů. Celá akce trvala 48 hodin. Myšlenkou bylo zpříjemnění období karantény obyvatelům města. Ti si mohli do svých mobilních telefonů stáhnout mapu a s její pomocí putovat ulicemi po vyznačených instalacích. V období Velikonoc tak místo čokoládových vajíček na zahradě hledali umění ve veřejném prostoru.
Muzea a galerie by mohla k současné situaci přistoupit jako k restartu. Vytěžit ze situace co možná nejvíce, aby ve svém přístupu k divákovi byla vynalézavější a svým zaměřením se na online aktivity zcela neztratila kontakt s reálným návštěvníkem a nepodřízla si tak příslovečnou větev. To by mohlo v krajním případě vést k transformaci galerie na pouhý sklad uměleckých předmětů s online katalogem a kancelářemi pro IT specialisty spravující webové stránky. Je sice zábavné na Twitteru sledovat kurátora Filippo Lorenzina z londýnského Victoria and Albert Museum, který se svou partnerkou v karanténě vytvořil pro své pískomily Pandoro a Tiramisu expozici obrazů v jejich druhové úpravě. Nemělo by ale dojít k tomu, že to bude pro kurátora či kunsthistorika jediná fyzická aktivita spojená s přípravou výstavy.

autor: Ondřej Mrázek