Ačkoliv téma smrti, duše a pomíjivosti života rezonuje společností, pietní tradice i rituály vymírají. Všímám si rozdílu a opatrnosti, jak o smrti mluví mezi sebou nemocní, zdraví, malé děti, teenegeři, dospělí, staří lidé, lékaři nebo třeba umělci. Změnil se po covidovém období přístup k ní? Považujeme smrt stále za společenské tabu?

Opomíjené funerální umění znovu ožívá skrze originální díla na výstavě v pražském Umělecko-průmyslovém muzeu. Její název, Skleněná duše, je zároveň spojujícím téma pro dvanáct odlišných tvůrců. Komorní expozice představuje kolekci unikátních skleněných uren. Instalace pracuje s tlumeným světlem, které podtrhuje nejen specifické kouzlo materiálu, ale podporuje celkovou intimní atmosféru výstavy. V prostoru mezi výstavními sokly nechybí doprovodné texty ohledně projektu, přiblížení konkrétních sklářských technik ani medailonky jednotlivých autorů. Bližší anotaci k exponátům bohužel nenajdeme. Máme ale možnost shlédnout video, které zachycuje práci umělců ve spolupráci s řemeslníky. Kamera dokumentuje použité techniky, jednotlivé fáze, komplikace i překvapení v procesu tvorby. Pro návštěvníka výstavy je zde v několika minutách zmapován celý proces, od skicy až po finální úpravy.
V každém díle se autenticky snoubí řemeslo, umění, funkční design i duchovní poselství. Výstava je důkazem, že i smrt inspiruje. Bez výjimky. Ať už se jedná o malíře, šperkaře, designéry, fotografy, architekty, multimediální a streetartové umělce, muže nebo ženy. Vidět můžeme široké spektrum použitých motivů – např. reliéfní struktury, písmo, vesmír, abstrakci, geometrii, lidskou figuru, faunu i floru.

Do projektu skupiny Glaz Bridge se zapojili výrazné osobnosti z různých kreativních oborů, které běžně se sklem nepracují. Jmenovitě tuto výzvu přijali Jakub Janovský, Alžběta Jungrová, Michal Škapa, Tono Stano, Epos 257, Petr Písařík, Michal Cimala, Vladimir 518, Antonín Střížek, Marek Číhal, Filip Kůrka, Federico Díaz, Natálie Dufková, Zdeněk Fránek, Jiří Belda a Viktorie Beldová. Podporou při realizaci skleněných projektů (a zároveň jejich spolutvůrci) byli sklářští výtvarnici Matyas Pavlik a Vladěna Klumpar-Pavlik, designér Maxim Velčovský, technoložka Lucie Švitorková a majitel studia Zdeněk Lhotský nebo celosvětově uznávaný sklář Martin Janecký. Podpořili umělce nejen svými letitými „skleněnými“ zkušenostmi, ale i plně vybavenými dílnami. Společnými silami doslova přetavili odvážné nápady v unikátní skleněné objekty. Každá urna vznikla jako jedinečný originál a pojme cca 2,5l popela nebo může uchovávat např. dopisy zesnulého.
Sklo a lidské tělo mají překvapivě mnoho společného. Obojí lze vnímat jako schránku na duši. Křehké a zároveň pevné. Když projdou ohněm, přetaví se v něco nového. I dnes považuji stále za nutné si s pokorou připomínat: „Prach jsi a v prach se obrátíš.“ Memento mori.
Jak moc se vlastně vlastní smrtelností zabýváme za života? Jak o ní smýšlíme? Nahání nám strach nebo dává sílu žít? A co vy? Svěřili byste duši sklu? Nemusíte odpovídat hned. Zajděte nejprve na výstavu. Nevypusťte ale duši při výstupu až do posledního poschodí. Svá slova myslím smrtelně vážně!

text: Magdaléna Nešněrová

Skleněná duše / Pietas. Návrat funerální plastiky
Uměleckoprůmyslové museum v Praze (17. listopadu 2, Praha 1)
18. 5.–17. 9.