Mýtus má ve společnosti svůj úkol. Jedním z těch hlavních je jeho naturalizace – vydávání nového významu za význam původní, přirozený. Výstava Dědictví mytologie, kterou představuje ústecký Dům umění, se pustila do konfrontace vizuálních mýtů, které fluidně vytváří jeden syntetický zpracovaný celek.

Přestože funkce mýtu nebyla klamat nebo oklamávat, ale naopak vysvětlit, odůvodnit a odpovědět, aniž by se i kdokoli tázal, transformace mýtu do současného kulturního kontextu vyústila v nejrůznější mediálně překroucené pravdy a fake news, které lze za novodobé mýty pokládat. V oblasti mediálních studií pak mýtus funguje podobně jako ideologie. A ideologie může ve své propracovanosti zásadně a fatálně ovlivňovat společnost.


Výstava Dědictví mytologie se vztahuje k hledání její podstaty – tedy co přesně (nebo alespoň přibližně) mytologii vytváří. Jedná se o konkrétní postavy nebo ideály? Náměty? Pakliže si dovolíme zjednodušit dalekosáhlý myšlenkový proces, lze v takovém odhodlání konstatovat, že se jedná o velmi komplexní systém, který má nalezitelné paralely v různých kulturách a přesto se od sebe v závislosti na nich odlišuje. Přes tento pochopitelný paradox je nutno přijmout, že mýty se staly vysvětlením pro mnohá kulturní zázemí a ve své době určitou strukturou, která zodpověděla mnohé otazníky. Co mytologie ztvárnila v prostorách galerie skrze umělce, zachováme-li její roli v aktivu?

Přestože je téma mýtů a mytologie s kulturou úzce spjaté a de facto ji vytváří a případně i rozporuje, reakce výstavním projektem je náročný úkol, který si kurátoři Jan Nový s Adélou Machovou uzmuli.

V první řadě je nutno podotknout, že se výstava jen nesnaží přilákat svým atraktivním názvem, který je pro diváka zahalen určitým očekáváním v odhalení tajemství. Vybraný námět provází rešerše nejednoho zdroje a je předložen jak v tradičním a slovesném chápání, tak i ve své aktualizaci. Stejně, jako není mýtus v myšlenkovém uchopení francouzského filozofa Rolanda Barthese příběhem či legendou bez autora, nejsou ani jednotlivá pojetí námětu výstavy ztvárněna anonymy. Výběr autorů, který byl kuratelou této dvojice proveden, vypovídá o záměru nalézt rozmanité tvůrčí přístupy v koncepčním vztahu k danému námětu. Přestože linie mezi myšlenkovou prací nad námětem a tvůrčí prací jednotlivých autorů je občas subtilní, nepřechází pouze do pomyslné podoby, ale v rozličných médiích – od videoartu až k site-specific instalaci, artikuluje pojetí námětu sugestivním a vtahujícím způsobem.

Nové pověsti
Tělesnost a její nejrůznější modifikace jsou četnou součástí uvažování mnoha zastoupených autorů výstavy – jednoznačně nepřehlédnutelná je site-specific práce Michaely Spružinové. Ta skrze instalaci Jungle Beat konfrontuje problematiku genderu a oscilaci mezi vítězem a poraženým. Vychází ze své zkušenosti, kdy zastupuje roli jak profesní, tak mateřskou. V rámci autorčina dlouhodobého kritického zájmu o tělo, konkrétně o ženské partie chápané v posuzování krásy jako ty klíčové, vytváří mytologii, ve které právě tyto partie akcentuje v extrémním pojetí a otevírá tak problematiku sexuální identity formované konzumní kulturou.

Marie Lukáčová také zůstává v problematice tělesnosti, kterou nekritizuje, ale skládá v autorský fantaskní svět. Oči, prsty i ženské pohlavní orgány, které jsou rozpoznatelné na jejích kresbách, jsou jednotlivými prvky, které vytváří nové bytosti, avšak podobné těm lidským. Série kreseb je instalována na site-specific malbě a instalace tak vytváří soudržný vizuální celek, který intenzitu prožitku z autorčina díla ještě umocňuje.

Materialita včelího vosku, kterou pro své objekty zvolil Gideon Horváth, odkazuje k určité tvárnosti, kterou připisuje právě jako schopnost undergroundové queer komunitě. V projektu inspirovaném filmem Paris’s Burning (1990) se věnuje současné reprezentaci mytologické postavy Fauna a jeho bakchanalianského světa.

Tělesnosti se opět věnuje Michal Heriban, který boří mýtus o zobrazování jeho detailu – právě nohy, které zobrazuje, byly často zobrazovány v souvislosti se sexualitou a určeny pohledu mužského příjemce. V autorově pojetí jsou zachycené v klidu, jako pracovní nástroj tanečníka.

Videoart Is Your Blue the Same as Mine? Valentýny Janů skrze specifickou estetiku minimalismu, deformaci barvy hlasu i spektakulární hrací pole vytvořené pro artikulaci mýtu o kapitilistické dívce diváka vtahuje do autorčina prostoru a nechává ho koncentrovaně rozjímat nad otázkou, jestli je tvoje mudra stejná jako moje a odkazuje tím na fakt, že realita nemá jednolitou podobu.

V médiu malby je na výstavě zastoupena výpověď Jakuba Ružinského v diptychu Androgyne (Anima, Animus), ve které představuje dva základní archetypy. Průzkum lidského povědomí a vlastní reflexe zkušenosti a prožitku ústí v tvorbu, která je určitým rituálem. Malby jsou vytvořeny automatickým a intuitivním přístupem.
Morálku, jež je pro mytologii stěžejní, zobrazuje skrze koláž v instalaci Opora morálky Silvie Milková. Panel černobílých obrazů představuje lascivní výjevy známých uměleckých děl, které propojuje s estetikou surrealistického erotična a odkazuje se tak k přírodním národům a animismu.

V triptychu velkoformátové fotografie předkládá otázku hranic svobody Lucie Hyšková, Petr Kubáč a Alexandra Naušová, kteří zpracovávají tetováž jako nositele tématu svobody a cesty za ní. Původní rituální důvod tetovat se se skrze epochy proměnil do podoby módního trendu nebo jisté pózy. Součástí instalace je možnost nanést si na kůži krátkodobé tetování, které je pro návštěvníka výstavy připraveno v nejrůznějších motivech.

Mýty o fyzické síle, odhodlání, disciplíně či sebezapření byly umělci zodpovězeny bez předchozího dotazování. Jaké legendy se budou tradovat o výstavě Dědictví mytologie je už na každém divákovi, který výstavu navštívil. Já vytvořím tu esteticky i prožitkově naplněnou a saturovanou.

Dědictví mytologie
Dům umění Ústí nad Labem (Masarykova 14, Ústí nad Labem)
30. 9.—3. 11.