Při vyhodnocování kvality a relevance uměleckého díla hraje roli mnoho faktorů, z nichž ty v neposlední řadě jsou i nahodilost a načasování – tedy faktory, které lze jen těžko na cestě za úspěchem díla (i autora) vymodelovat. Což je dobře, protože kdyby bylo dobré dílo zcela vypočitatelné na základě jednotlivých rysů, kam by pak zmizela ta hra s okolnostmi, která překvapuje – ať pozitivně či negativně – a přináší údiv.

Právě díla, která byla vybrána do akvizic světových výstavních institucí, jsou představena na aktuálně probíhající výstavě Strategies of Success v ústeckém Domě umění. Tu připravil Juraj Čarný (* 1974), historik a kurátor, jehož jméno je v kontextu i českých výstavních institucí etablováno nejednou. V souvislosti s ústeckým Domem umění už se věnoval tvorbě Tomáše Rafy (* 1979) ve výstavě Blokáda extremismu, která byla uvedena na sklonku roku 2019. Čarný tak představil problematiku etnických menšin a navazoval na představený projekt Výběrové řízení na česko-romskou vlajku z roku 2013 uvedený v Galerii ArtWall kurátorkou Lenkou Kukurovou. Přestože kontext je důležitý, nezabíhejme již dále do minulosti, ale napněme pozornost právě k Domu umění v Klíšské ulici – místu, ve kterém se návštěvníkům ve své zrekonstruované podobě otevřely výstavy teprve nedávno, na přelomu roku 2021.


Čarný do výstavního projektu Strategies of Success zařadil jedenáct autorů pocházejících ze Slovenska a to těch, jejichž kvality a přínos kulturnímu kontextu jsou nesporné – již jmenovaný Rafa, u kterého tentokrát představil dokumentární video Boj ukrajinskej armády o Slovyansk z roku 2014, tematikou zcela aktuální, či Maria Bartuszová (1936–1996), jedna z nejvíce zásadních slovenských autorek, jejíž dílo je aktuálně představeno také na benátském Bienále, jsou pomyslnou vlajkovou lodí celého výstavního konceptu, do kterého nastupují další jména. Zcela nepřehlédnutelná Polyfunkčná žena (1996), tedy participativní zvukový objekt Ilony Némethové (* 1963) v podobě sametové červené pohovky, na který si návštěvník či návštěvnice může lehnout a skrze otvory uslyšet zvukové projevy od sexuálního ženského sténání, smíchu, pláče nebo zpívání dětské ukolébavky, představuje podobu feministického umění 90. let a svou nadčasovostí a sofistikovaností předčí kdejaké feministické dílo vytvořené blíže dnešním dnům. Přelomový myšlenkový koncept Josepha Kosutha z roku 1965 Jedna a tři židle, ve kterém Kosuth v reakci na modernu uplatňuje touhu nikoli po vizuálně dokonalém díle, ale jeho vyprofilování obsahovém a koncepčním, zpracovává a apropriuje také Ján Mančuška (1972–2011) v díle 800 spôsobov, ako popísať stoličku (2004). V Mančuškově pojetí je dílo vytvořené střelbou ze vzduchovky a jeho vznik i zánik ohraničuje trvání dané výstavy. Odkazem k dílu zakladatele konceptualismu potvrzuje, jak zásadní byl – a je – tento myšlenkový koncept, na jehož princip dodnes reagují umělci v nejrůznějších médiích, včetně japonského umělce Tetse Ohnariho, jehož uchopení díla Chairs (2014) pracuje s konceptem zase v jiném estetickém zpracování, než předčasně zesnulého Bezhlavého jezdce. Oltář Tri grácie II. vznikající v letech 1967–1992 je představením participativního umění, které skrze toho dílo podnítil Alex Mlynárčik (* 1934). Skrze inspiraci gotickými oltáři nastolil prostor po zaznamenávání myšlenek a vzkazů, které do díla mohli vpisovat návštěvníci třetího pražského bienále v roce 2007 či na EXPO v Miláně v roce 2015. Kromě Polyfunkčné ženy v dominující červené barvě zacílí návštěvníkovo oko další objekt této barvy a to Ženský prsník (1966) Stana Filka (1937–2015), který do výstavního konceptu přináší nikoli pomyslnou, ale evidentní až hmatatelnou feministickou linii. Zvlášť tato dvě díla, která na výstavě vytváří její výrazné pilíře dokládají, že otázky feminismu lze zpracovat s ohledem na estetiku citlivě, s nadsázkou i humorem a přesto s nechybějící závažností. Takové přístupy v dílech vytvořených blíže současnosti jsou nahrazovány spíše plytkou exhibicí a radikalitou, které mnoho let vytvářený feministický diskurz v důsledku akorát devalvují.

Díla dalších zastoupených autorů, kterými jsou mimo výše zmíněné také Július Koller, Miloš Laky, Stano Masár, Roman Ondak nebo Ján Zavarský rozšiřují škálu témat, která byla Slovenskými autory zpracovávána v několika dekádách v ta nejvýraznější díla a pomyslnou náhodou a v mnoha kvalitativních měřítkách přesáhla díla jiná. Unikátnost výstavy tkví v selekci jednotlivých děl, která jsou zapůjčena ze světových výstavních institucí a reprezentují kvalitu jak v estetických přístupech, tak v těch obsahových. Výstava tak přináší vhled do uměleckého prostoru, který by pro tuzemského diváka nemusel být natolik atraktivní už jen z toho důvodu, že to blízké a uchopitelné častokrát nevábí kouzlem a překvapením, jako to vzdálené či nedosažitelné.

Strategies of Success: Slovenské umění ve sbírkách zahraničních muzeí a galerií
Dům umění Ústí nad Labem (Klíšská 129a, Ústí n L.)
12. 5. — 2. 7.