Ekologičtí aktivisté, kteří 6. listopadu kladívky rozbili ochranné sklo na obrazu Venuše z Rokeby v londýnské Národní galerii od španělského malíře Diega Velázqueze, se odvolávají svým činem na anglickou sufražetku Mary Richardsonovou, která v roce 1914 obraz rozřezala sekáčkem na maso. Právě paralela se sufražetkami ale ukazuje, že šokující formy protestů se aktivistům z Just Stop Oil mohou vymstít – čin Mary Richardsonové totiž tehdejší média svorně zavrhovala a považovala za vandalismus.

Cílem členů z hnutí Just Stop Oil je úplný zákaz fosilních paliv ve Velké Británii, čímž se snaží zmírnit dopady klimatické krize. Využívají různé strategie jako blokování dopravy, narušování kulturních akcí a veřejné protesty. Když v říjnu roku 2022 vychrstli na ochranné sklo obrazu Slunečnic od Van Gogha plechovku fazolí, tak do svého „portfolia aktivit“ přiradili i útoky na umělecká díla. Cílem aktérů z Just Stop Oil není naštěstí obrazy zničit, ale pouze šokovat veřejnost a tím přitáhnout pozornost k problematice životního prostředí.

Hanan Ameurová (22) a Harrison Donnelly (20), kteří na obraz Venuše z Rokeby zaútočili, byli předvoláni před soud kvůli vandalismu již dříve. Hanan Ameurová kvůli narušení představení Bídníků v Londýnském West Endu a Harrison Donnelly kvůli poničení Birminghamské univerzitní knihovny oranžovou barvou. Předčasné ukončení představení Bídníků znamenalo pro divadlo Sondheim ztrátu 80 000 liber.

Proč se hlásí k sufražetkám
Oba ekologičtí aktivisté při útoku na obraz Venuše z Rokeby skandovali: „Dost bylo slov, je čas na činy“, což byl slogan anglických sufražetek, které chápaly ničení veřejného majetku jako legitimní formu boje za volební práva žen. Hanan Ameurová se explicitně odvolávala na anglické sufražetky: „Ženy nezískaly právo hlasovat pouze díky svému hlasu. Je čas na činy, nikoli slova. Je čas zakázat ropu.“ A Donelly k tomu dodal: „Politici nás zklamali a selhali. Selhaly ženy v roce 1914. A selhávají, pokud milion lidí umře kvůli licencím na ropu a plyn.“ A oba prohlašují: „Pokud máme rádi historii, pokud máme rádi umění, pokud máme rádi své rodiny, tak musíme zakázat ropu.“

Venuše z Rokeby jako symbol patriotismu
Kdyby se však aktivisté z Just Stop Oil ponořili hlouběji do studia historie sufražetek, tak by zjistili, že čin Mary Richardsonové veřejný obraz sufražetek značně poškodil a to tak, že ve společnosti posílil antisufražetské postoje. Historik umění Philip McCouat dokonce tvrdí, že přijetí volebního práva pro ženy bylo kvůli sufražetkám opozděno. Proti činu Mary Richardsonové se začala vymezovat velká část společnosti, která jinak volební právo žen podporovala – jako např. „umírněnější“ sufražistky.

Nepleťte si sufražistky se sufražetkami. Sufražistky působily v Anglii od 60. letech 19. století a volebního práva chtěly dosáhnout dohodou. Od nich se v roce 1903 oddělily sufražetky pod vedením charismatické Emmeline Pankhurstové, které prosazovala militantní taktiky. Kolem roku 1912 sufražetky přitvrdily ve svých protestech: rozbíjely výlohy v londýnských obchodech, do poštovních schránek lily inkoust a zapalovaly budovy. V roce 1914 zaútočily celkem na 14 uměleckých děl – tuto lavinu spustil právě útok Mary Richardsonové na obraz Venuše z Rokeby. Richardsonová obraz poničila na protest proti uvěznění Emmeline Pankhurstové. Útok na nahou Venuši měl být paralelou k drastickému jednání státu s Parkhurstovou. (Sufražetky byly často vězněny a byly terči sexuálních útoků.) Slovy Richardsonové: „Obraz je nahraditelný, ale život paní Pankhurstové ne.“

Jenže veškeré noviny čin Richardsonové odsoudily. Dnes bychom řekli, že z hlediska tzv. public relations byl útok na obraz Venuše nepromyšlený krok. Venuše z Rokeby měla totiž pro Angličany patriotický význam. V roce 1906 byl obraz prodán Národní galerii za tehdy pěkně „tučnou“ částku 45 000 liber. Kvůli zakoupení obrazu byla vyhlášena celonárodní sbírka a podstatnou částku přispěl samotný král Edward VII. Veřejnost byla vandalismem Mary Richardsonové pobouřena – představte si, jak by asi reagovala česká společnost, kdyby ženy kvůli volebnímu právu zapálily Národní divadlo, na které se skládala také celá země.

Proč získaly ženy volební právo
Podle rétoriky Just Stop Oil získaly ženy volební právo v Británii v roce 1918 především kvůli činnosti sufražetek. Historie má samozřejmě mnoho výkladů, ale s jistotou lze říci, že pouhá militantní aktivita sufražetek ženám volební právo nezajistila. Nejvíce vyzdvihuje přínos sufražetek britská historička June Purvisová, která v roce 2017 lobbovala se spisovatelkou J. K. Rowlingovou za vytvoření pomníku sufražetce Emmeline Pankhurstové v Londýně. Podle mnoha historiků však získaly ženy volební právo především díky tomu, že se za první světové války zapojily do pracovního procesu namísto mužů, co narukovali do armády. Tento argument používali politici už v roce 1918 a po nich ho převzali historici Arthur Marwick a Constance Roverová. Ženy by nedosáhly volebního práva ani bez aktivit umírněných sufražistek, jak zdůrazňují historičky Sandra Stanley Holtonová, Julie Gottliebová a Jane Robinsonová. Podle Pauly Bartleyové byl důležitý i odchod antisufražetského premiéra Asquitha v roce 1916.

Vyzrálý pohled na situaci podává historička Fern Riddellová, která sympatizuje s cílem sufražetek, ale už ne s jejich metodami: „Falešné idoly, to je ten nejnebezpečnější dárek, který nám historie může dát. Hrdinové mohou být zkorumpovaní, lídři mohou činit příšerná rozhodnutí.“ A pokud se to podle Riddellové rozhodneme ignorovat, tak si vybíráme „život ve lži a ignoranci“.

Ani hrdinka, ani démonka
Sufražetky v Británii měli své světlé i stinné stránky – asi jako každé hnutí. Mezi ty stinné stránky patří sklon některých sufražetek k extrémnímu nacionalismu, fašismu, nacismu a eugenice (snaze o dosažení lepšího genofondu lidstva.) Samotná Emmeline Pankhurstová při svém pobytu v Kanadě ve 20. letech podpořila činnost eugenické skupiny sufražetek Famous Five, která prosadila v Albertě v roce 1928 zákon, podle kterého bylo možné sterilizovat lidi s IQ pod 70. Mary Richardsonová, na kterou se aktivisté z Just Stop Oil přímo odvolávají, se v roce 1932 přihlásila do Britské unie fašistů, kam vstoupily i sufražetky Norah Elamová a Mary Sophia Allenová. Richardsonová se stala po dvou letech ve fašistické straně vedoucí ženské sekce, ale dva roky na to stranu opustila kvůli přístupu strany k ženám. V roce 1936 si na přístup fašistů k ženám stěžovala v dopise pro feministickou skupinu Six Point Group.

Mary Richardsonovou nemusíme kvůli jejímu působení ve fašistické straně nutně zavrhnout. Podle historika Rogera Griffina, který se zaměřuje na fašismus, je ideologie vnímána jako „špatná“ až s dostatečným odstupem. Samotní fašisté prožívali svou ideologii jako správnou a zcela přiměřenou reakci na poválečnou situaci. A přesně tak vnímala fašismus Mary Richardsonová, když vstoupila do strany – jako „jedinou cestu k lepší Británii“. Bojovná rétorika fašistů jí připomínala osobní nasazení sufražetek. Mary Richardsonovou není třeba démonizovat, ale ani ji nemusíme heroizovat. Anglickým sufražetkám lze přičíst k dobru, že vypuknutím první světové války ukončily okamžitě svou militantní kampaň a začaly se zapojovat do pomoci vlasti.

Vandalismus nebo umělecký happening?
Demonstrace v galeriích mají v západním světě své místo a svou tradici – vždyť umění může mít i formu happeningu a demonstraci v galerii tak můžeme chápat i za formu uměleckého díla. Za angažovanou uměleckou performanci lze například považovat demonstrace americké fotografky Nan Goldin v prestižních světových galeriích, jejichž cílem bylo upozornit na nadužívání léku OxyContin, který produkovala firma PurduePharma vlastněná rodinou Saklerů. Bezbřehé předepisování tohoto léku, který by měl být indikován jen ve vybraných případech (např. u nádorové bolesti) způsobilo v USA opiátovou epidemii. Demonstrace Nan Goldin vedly k právní dohře se společností Purdue Pharma a také k odstranění jména rodiny Saklerů jako donátorů ze zdí prestižních muzeí. Ačkoli demonstrace Nan Goldin nebyly předem ohlášené a z tohoto pohledu byly ilegální, tak během nich nedošlo k poničení žádného vybavení na rozdíl od demonstrací hnutí Just Stop Oil. Problém je, že široká veřejnost může aktivity Just Stop Oil interpretovat spíše jako vandalismus, než jako sofistikovanou performanci a to právě kvůli potencionálnímu ohrožování uměleckých děl. Historici umění mohou aktivity Just Stop Oil interpretovat různě, ale pro ekologické hnutí jako celek je podstatné, jak na demonstrace tohoto typu reaguje veřejnost.

Účel světí prostředky?
Máme právo ničit veřejný majetek, když se domníváme, že je naše motivace správná? Aktivisté z Just Stop Oil se domnívají, že ano a odkazují na hnutí sufražetek. Tato paralela však ukazuje, že jejich činění může mít naprosto opačný efekt: veřejnost budou jejich aktivity popuzovat. Richardsonové se po jejím útoku na obraz začalo přezdívat „řeznice Mary“, nebo „rozparovačka Mary“ podle londýnského vraha Jacka Rozparovače. Všechna média její čin tehdy odsuzovala, jako kdyby pobodala skutečnou živou osobu. Společnost byla jejich konáním unavena – londýnská muzea musela být na několik týdnů uzavřena, čímž přišlo město o peníze z cestovního ruchu. Současní kritici hnutí Just Stop Oil také upozorňují na to, že aktivity hnutí stoji daňové poplatníky nemalé peníze.

Na světě existuje nespočet lidí, kteří se snaží najít nové ekologické technologie použitelné v praxi. Existuje mnoho ekologických aktivistů, kteří své názory prosazují demokratickou cestou. Jejich práce je teď ale zastíněna tím, že členové hnutí Just Stop Oil útočí v galeriích na obrazy. Aktivity Just Stop Oil před nás kladou odvěkou otázku: „Světí účel prostředky?“

text: Eliška Koryntová