Film Michala Nohejhla Okupace z roku 2021 patří beze sporu mezi nejoceňovanější a také nejpovedenější díla tuzemské kinematografie z posledních let, která velmi neotřele reflektují hledání české národní identity během normalizace. Zároveň je výjimečný tím, že se odehrává především v prostoru divadla, čímž kombinuje výrazové prostředky obou médií. Možná díky jeho popularitě, možná pro jeho téma se ho rozhodlo na své jeviště adaptovat Divadlo Bez zábradlí.

Režisér Adam Skala a dramaturg Kryštof Pavelka vycházejí z podobné dějové zápletky jako předloha postavená na principu „divadlo na divadle“, ve které pouze na místo představení se ocitáme na noční zkoušce souboru oblastního divadla, a v níž se připravuje inscenace čerpající z Fučíkových Reportáží na oprátce narážející i na ideály hrdinství. Právě to se totiž stane tím zásadním tématem nejen ve smyslu uměleckém, ale také lidském. Děj se odehrává v 70.  letech, tedy v období tvrdé normalizace. Mezi jednotlivci to vře, každý má na hru vlastní názor, ale i na jevišti si herci mezi sebou vyřizují účty. Kdo je tady vlastně hrdina, a kdo zbabělec? Kdo se nebojí vzepřít systému, a kdo naopak raději mlčí? Na tyto otázky pomůže odpovědět právě příchozí opilý ruský důstojník s kanystrem benzínu, který všechny z dané problematiky vyzkouší.

Avšak na rozdíl od filmové předlohy akcentují Skala s Pavelkou osobní rozpory mezi jednotlivými postavami především komickým způsobem a nesnaží se za každou cenu být vážní. V jejich podání normalizace představuje terč jízlivých narážek na českou povahu, zatímco ve filmu se jedná o hotovou tragédii tlumočenou černým humorem. Velmi vtipně fungují originální vsuvky kulisáka, který aktérům vždy zapůjčí nějaké rekvizity a pak se dožaduje o jejich navrácení. Naprostou katastrofu pro něj například představuje rozbití čtyř skleniček, které byly určeny pro inscenaci Višňový sad. Je to opravdu náhoda, že se tvůrci právě tady odkazují na Čechova? Nemyslím si. Přece jen, kdo trefně pojal ve svých dramatech lidskou neschopnost žít přítomností a putovat minulostí či budoucností?

Zatímco film má k dispozici mnohem více prostředků k pohybování se mezi prostory, divadelní Okupace je o tuto možnost ochuzena, ale i přes to pracuje s dvojím plánem. Jeviště se skládá ze tří pódií dekorovaných fašistickými symboly a uprostřed je pouze stůl se dvěma židlemi. Pokud se má děj odehrávat mimo toto prostředí, stačí zatáhnout oponu a už vzniká nový prostor, ve kterém například dochází ke střetu ruského důstojníka s rebelujícím provokatérem –
hercem Petrem, který ho přesvědčí, že se právě ocitá ve druhé světové válce. Nakonec totiž právě tento nepřítel / okupant se stává obětí krutých hrátek zdánlivě slušných českých občanů.

Naprostým triumfem inscenace je však herectví, a to především Karla Heřmánka ml. v roli herce Petra coby hlavního hybatele děje. Heřmánek, stejně jako jeho filmový předchůdce (Pavel Neškudla), používá šklebivou mimiku, hýří pohyby i slovy, dění glosuje, a především je ve svém projevu spontánní. V kombinaci s Kryštofem Bartošem v roli Antonína se jedná o velmi výraznou komickou dvojici, protože právě tyto postavy vzhledem ke svému studentskému backgroundu spolu soupeří. Zatímco pro Bartoše je rovněž charakteristická spontaneita, zároveň do svého herectví přidává i špetku patosu, čímž vyniká souboj rebelanta a udavače. Oba napomáhají udržet děj konzistentní a držet se právě otázky, kdo je národní hrdina. Fučík? Petr, nebo Antonín? Anebo nikdo?

Abyste si na poslední otázku odpověděli, budete muset zřejmě navštívit představení sami a v ideálním případě se zároveň podívat i na film. Mám totiž pocit, že tvůrci Divadla Bez zábradlí počítali s tím, že půjde o trefu do černého, kterou však ničím novým příliš neobohatili. Nelze však popřít, že vzhledem k politickému a společenskému dění inscenace pracuje s velkým aktuálním tématem, kterému je třeba věnovat pozornost.

Okupace
Divadlo Bez zábradlí
(Jungmannova 31, Praha 1)
premiéra 28. 11.  2022
nejbližší repríza pá 24. 2.