Okupace na jevišti

Se scenáristou Kryštofem Pavelkou jsme se sešli U Zlatého slona, abychom si popovídali o mrazivé komedii Okupace, kterou právě adaptoval pro Divadlo Bez zábradlí.

Nový opus Divadla Bez zábradlí má už nějaké asociace na české kulturní scéně. V průběhu rozhovoru se tomu nevyhneme. Začneme tím?
Začal bych od začátku, takže klidně.

Zajímalo by mne, kde se vzal námět? Kromě toho, že je velmi aktuální, tak někde musel vzejít?
Okupace je český film, který měl premiéru v srpnu 2021 a Karel Heřmánek mladší, umělecký šéf Divadla Bez zábradlí, se zná s jeho autory, Vojtěchem Maškem a Michalem Nohejlem. Film získal na pražské umělecké scéně mnoho ohlasů, dostal třináct nominací na Českého lva, z toho jich tři proměnil. Dostal také čtyři Ceny české filmové kritiky. Film je nezávislý, a protože se do kin dostal zrovna v covidovém mezidobí, vidělo jej asi dva tisíce platících diváků, bohužel. Karel dostal nápad, že by se Okupace mohla adaptovat na jeviště, tak jsme se potkali s autory filmu, kteří byli velmi vstřícní, že nám literární scénář předali k dispozici a nechtěli vidět žádné verze.

Když film Okupace adaptuješ do divadelního formátu, rozhodl jsi se, že film nechceš záměrně vidět?
Je to přesně tak. Četl jsem literární scénář, který se samozřejmě může od výsledné podoby filmu výrazně lišit –, ale nevím jak, protože jsem ho neviděl a na ten film se podívám třeba den po premiéře divadelní adaptace. Podle toho, jak dopadne.

Proč je to dobrý nápad?
Literární předlohu jsme poměrně hodně upravili. Zůstala základní dramatická situace, ale text je hodně jiný, tak asi z 80 procent. Žánrově se pohybujeme v takové čím dál absurdnější a krutější grotesce. V nejmenovaném divadle, někde na oblasti, řekněme v Chebu – ale není to v Chebu, v roce 1973 třeba, zkraje normalizace se zkouší Reportáž psaná na oprátce od Julia Fučíka.

Četl jsi Fučíkovu oprátku?
Samozřejmě jsem ji četl a také s tím docela dost pracujeme, řekl bych, že i výrazně víc, než v tom filmu –, přestože si to jenom myslím, protože jsem ho neviděl. Ve filmu se vše odehrává po představení. Náš základní rozdíl je v tom, že to oni zkouší. Chtěli jsme –, což se vyloženě nabízí, dostat do naší adaptace to „divadlo na divadle“, které ve filmu vlastně být nemůže.

Ten námět možná i kvůli tomu víc sedí pro divadelní adaptaci?
Nemusí to tak být. Pracovalo se mi s tím námětem ale dobře. Scénář je skvělý, velmi kvalitní – má silné dramatické situace, dobře udělané.

Kolik postav ve hře hraje?
Naše adaptace má sedm postav. Ve filmu je snad o dvě více. My jsme to potřebovali zkrátit, scuknout čistě kvůli personálním důvodům a tak.

Jasně, rozpočet.
Rozpočet. Nemůžeme to hrát v patnácti lidech. Ale seškrtali nebo sloučili jsme asi tři postavy.

„Sloučili“ – to zní dobře. To bude trojosobnostní charakter v jedné postavě. A o čem tedy hra je, když už jsme se nedostali snad jen k jejímu rozpočtu…?
Herci zkouší Fričovu Reportáž psanou na oprátce. Je to noční zkouška, kterou vede bývalá vyhaslá hvězda z šedesátých let, kterou komunisti zlikvidovali – tak, jak to bývávalo. Hraje ho Pavel Batěk.

Tahle postava je reálná?
Může a nemusí být. V té době bylo mnoho velmi známých divadelních režisérů, které pak odstavili – typicky třeba Jan Grossman. Námět tedy vychází z reálií, ale nejedná se o konkrétní osoby do scénáře převedené. Na tu noční zkoušku, na které se trochu víc pije, trochu jim to nejde, trochu víc jsou naštvaní a hlavně už by všichni chtěli být doma – prostě klasické divadlo, jak to tak bývá… tak na tuhle zkoušku přijde zcela opilý ruský důstojník s kanystrem benzínu a chce těm lidem prodat levný benzín, což tehdy Rusové dělali, obchodovali s kradeným benzínem. To je základní dramatická situace té hry a pak se takzvaně začnou dít věci – což bych dále nerad prozrazoval, protože to by měli diváci vidět. Ale je to základní dramatická situace hry, která má metaforický rozměr a ještě navíc k současnému světovému dění je to velmi solidní paralela. Z těchto všech důvodů nám přišlo zajímavé nabídku Okupaci adaptovat.

Jak se vybíralo obsazení?
Divadlo Bez zábradlí má stálý okruh, se kterým pracuje, například Zdeněk Žák, který hraje ředitele toho divadla. Ale já a režisér Adam Skala pracujeme s trochu jinými lidmi, tak jsme si do inscenace pozvali i tyto lidi, se kterými se zná ještě ze školy, se kterými studoval, jako je například Kryštof Bartoš, známý například z nedávného seriálu Devadesátky, kde měl hlavní roli, nebo Vladimír Pokorný, taky Adamův spolužák, nebo Dan Kranich, což je herec i muzikant. Další z obsazených je Sara Sandeva, mladá herečka z konzervatoře, která hrála například v představení Marta. Je to mix herců, se kterými častěji spolupracuji já a Adam Skala. Hlavní roli představuje Pavel Batěk, donedávna významná opora Činohry Národního divadla, který se teď rozhodl pro volnou nohu a tohle je jeho první projekt po odchodu z Národního divadla.

Adaptoval jsi jednotlivé charaktery, role na míru finálně obsazeným hercům?
Trochu ano, ale charaktery postav byly dost dané. Někdy více a někdy méně dle literární předlohy. Tu jsme moc neměnili.

Co tě na tomhle dramatickém materiálu bavilo nejvíce?
Jak forma divadla v divadle, tak absurdní humor – všechno dohromady. Je to dobré z praktického divadelního hlediska – jsou tam groteskní, dobře gradované situace. Je to ale docela deprese. Krutá groteska je docela přesný popis.

Může to tedy být dost přímé zrcadlo dnešní společnosti.
Strašně jsme nechtěli, vzhledem k tomu, co se ve světě děje, aby to byla hra o tom, že Rusáci jsou kur*vy. To všichni víme. A nebojíme se to říct. Ale to je taková věc, se kterou se nedá přímo pracovat. Ta hra je mnohem více o české národní povaze, je to hra o něčem, čemu se tady říká hrdinství a co my si vyprávíme za příběhy o hrdinství. Jak je to celé zcuklé na to „divadlo na divadle“, tak to nabízí pěkné možnosti, jak to otáčet. Postavám se vlastně začíná velmi smývat rozdíl mezi tím, co je realita a co je nějaká inscenovaná fikce. To je základní rozměr té inscenace.

Dostáváme se ve výpravě i do nějakých dalších prostředí, nebo se pohybujeme celou dobu v té divadelní zkoušce?
V podstatě jsme stále na scéně, ale divadlo se proměňuje, ten prostor se postupně rozpadá. Začínáme docela standardně a záměrně v takové odporné sedmdesátkové divadelní výpravě, kterou výborně ztvárnil scénograf Hugo Čačko. Zcela nádherně odporný prostor, který se postupně rozpadá a stává se z něho takový revoluční štáb.

Revoluční štáb. Takže se postupně dostá­váme do fantazie, do obrazu představy?
Ano, děj se čím dál více posunuje, tak se to čím dál více „zabsurdňuje“ a ta realita se rozpadá.

Umře tam někdo?
Jo.

A nebudu se ptát, kdo. A je to tak správně?
No, to je otázka. Protože je otázka, jestli opravdu umře…

Režisér Adam Skala také film neviděl?
Neviděl. Také si stejně jako já přečetl literární scénář. Já jsem scénář zadaptoval přes léto. Pak jsme si udělali asi pět čtených zkoušek někdy v září a pak jsme si naschvál asi čtrnáct dní dali pauzu a nakonec jsme scénář po debatách i po připomínkách herců ještě jednou upravili. Vznikla pak ještě druhá verze scénáře, která se, minimálně v první půlce, ještě dost posunula.

Měli jste požadavek k hercům, aby dřívější filmové ztvárnění neviděli?
Ne. Ale myslím, že vzhledem k tomu, jak málo to vidělo lidí, tak snad Pavel Batěk si to pustil, ale většina ostatních to neviděla. Jedna taková slavná hra od Tonyho Kushnera Andělé v Americe, kterou pak HBO natočil jako seriál s Meryl Streepovou a Al Pacinem, se teď hraje v Městských divadlech pražských, hraje v ní i můj otec a hraje tu roli, kterou hrál ten Pacino. On se na ten seriál podíval a pak hrozně brblal, že už nic jiného nevymyslí, že to už všechno zahrál ten Al Pacino. A pak přišel velmi vítězoslavně a říkal – tak jsem to vymyslel, mám to lepší než Al.

Tak to je pak velký úspěch nad původní adaptací. Ale ještě mě zajímá, jak jste původní námět upravovali jazykově? Přibyl slang, anglicismy, zjednodušování?
Ne. Jazyk v původním znění je spíš běžný. Máme to dokonce asi dvě interní divadelní části, které jsou trochu anachronické. Máme tam trochu interního divadelního humoru.

Jaký je způsob tvé práce? Čekáš na večer, zapneš lampičku, čteš, píšeš?
Tohle je poprvé, kdy jsem pracoval na adaptaci, jinak píšu originální texty. Přístup se liší, je třeba respektovat původní materiál, bylo potřeba ho hlavně zdivadelnit, rozšířit, aby fungoval na jevišti. Film, ač se to nezdá a ač si všichni myslí, že film a divadlo jsou si velmi podobné – máš tam herce, režiséry, jsou si absolutně nepodobné. Jsou to zcela jiné umělecké formy s jinými výrazovými prostředky. Základní rozdíl mezi filmem a divadlem je ten, že film a televize jsou tzv. iluzivní umění – díváš se na hotovou věc, která už nikdy nebude jiná. V divadle stojí herec metr od tebe, nikdy to neřekne stejně, nikdy nebude stát na stejném místě a nikdo neví, jestli se tam náhodou neobjeví opilý divák, který nevleze na jeviště. V té umělecké formě je to diametrální rozdíl. Práce na této adaptaci byla docela rychlá – nemusel jsem nic moc vymýšlet i proto, že se zabývá věcmi, o které se sám dlouhodobě zajímám. Velmi rychle mi naskakovaly asociace, způsoby, jak to rozšířit, jak s původním materiálem pracovat dál. Většinou pracuji tak, že se potkám s Adamem někde v hospodě na Starém Městě nebo Vinohradech a probereme tam témata. Her jsme tak vymysleli asi přes dvě stě. Podobně jako hospodská společnost založí pět kapel ten večer, tak my vymýšlíme divadelní projekty a potom to nějak filtrujeme.

Co tě na této práci bavilo nejvíce?
Nejvíce mě na tom tématu bavilo, jakým způsobem si vyprávíme o určitých historických křivdách, takových věčných tématech, jako, jestli jsme se měli v roce 68 bránit. Tohle se tam hodně tematizuje. Zároveň se tam stane taková věc, což asi vůbec ve filmu nebylo, i když jsem ho neviděl, ale podle toho scénáře to tam nebylo, co oni zkouší na začátku, tu Reportáž psanou na oprátce, tak se vlastně pak začne trochu něco dít…

Takový Faust… Komu, že jste to předurčili, kdo že má tu hlavní roli…
V jeden moment na scéně pobíhají lidi v uniformách SS a do toho tam pobíhá Rus, reálný – roli Rusa hraje Jevgenij Libezňuk, který hraje v Prešově, ale původem je z Ukrajiny, a který v inscenaci mluví rusky. Hrál například v seriálu Bez vědomí na HBO.

Když na Okupaci přijde člověk v dnešním naladění, že všechno je špatně, budoucnost nemá dobré vyhlídky, dostane ho to do lepšího rozpoložení? Je to katarzní představení?
Myslím, že docela jo. Myslím, že se lidi hodně zasmějí, ale bude to takový smích, u kterého je trochu zima. Nepohladíme ty diváky po hlavičce. Je to taková mrazivá komedie velmi výrazných hereckých výkonů ve výrazné stylizaci. Legrace, ze které pak trochu zmrzne úsměv na rtech.

Jak prožíváš premiéry?
Mám to tak, že na nich nemůžu sedět. Během představení se zvedám a chodím tam a zpátky. Ta tréma je strašná. A to vůbec netuším, jakou pak mají herci.

Slovo na závěr?
Přijďte na to, je to taková hra o českém hrdinství a zbabělosti. Neděláme to tak, že Rusáci jsou ku*rvy, o tom to není. Ale – a tím bych chtěl skončit – Rusáci jsou ku*rvy a sláva Ukrajině.

Okupace
Divadlo Bez zábradlí (Jungmannova 31, Praha 1)
út 13. 12. 19:00