Anish Kapoor patří k autorům, jejichž dílo si lze vybavit i bez znalosti konkrétního názvu. Zrcadlo deformující prostor a diváka, absolutní čerň pohlcující světlo, rudý pigment, otvor vedoucí zdánlivě do nekonečna, monumentální hmota vzpírající se architektuře.

Co se stane s autorským rukopisem, když jej dobrovolně vydáme druhému?

Další potácivá myšlenka na slova, která se dala říct jinak, líp, ale nakonec by se prohnula v pase, aby kolem nich ten druhý jen proplul. Nebo by je nasucho přežvýkal ve svých ústech, zotíral je o svůj jazyk postavený z agresivně uhnětené znakovosti.

Josef Sudek není jen melancholický fotograf za oknem. Jeho dílo je mnohem vrstevnatější, než naznačuje zažitý mýtus. Kurátor Jan Mlčoch mluví o Sudkovi jako o člověku, který si dokázal hájit vlastní cestu. A právě v tom může být Sudek inspirativní i dnes: jako důkaz, že vlastní rukopis vzniká z trpělivosti, práce a odvahy jít po svém.

Obraz blikajícího kurzoru na prázdné stránce podkresluje typický zvuk ťukání do klávesnice. Dvě tři napsaná a vzápětí smazaná slova nahrazují jiná. Tento jednoduchý, do úvodní titulkové sekvence vynalézavě zakomponovaný motiv napovídá, o čem nejnovější snímek španělského scenáristy, režiséra a producenta Pedra Almodóvara Hořké svátky bude: o psaní a inspiraci, o úskalích i potěšení, která z nich mohou vyplývat, o tvůrčí krizi a etice. Současně dokládá Almodóvarův smysl pro detail a důmyslnost vyprávění i formy, skrze něž nás tentokrát nechává zažít rozličné fáze tvůrčího procesu.

V rámci festivalu imerzivního divadla Jižní svéráz letos uvedlo Divadlo Continuo svoji brilantní performanci s názvem Hotel Fatigue.

Debutové album Dominika Nováka Tu, kde žijem, žiješ, žijeme, které vydal v rámci svého sólového projektu Katov Syn(th), je záznamem pozorování a registrování otisků času na měnícím se bratislavském prostředí a Dominikovo každodenním bezprostředním okolí. Ptal jsem se Dominika, zda může být pro posluchačstvo toto album vlastním místem. Co pro něj znamená ambientní hudba, v čem podle něj spočívá její duše a zda díky ní můžeme být skutečně vnímavější ke svému zvukovému prostředí.

Každé setkání s obrazem je vlastně setkáním se způsobem myšlení jeho autora. Nejdříve vidíme barvu, tvar nebo motiv. Teprve později začínáme tušit, že pod viditelnou vrstvou existuje další svět – svět významů, asociací, vzpomínek a otázek.

Je jedním z nejběžnějších předmětů našich interiérů, současně však patří k nejstarším formám, které člověk stále znovu vytváří.

Simona Pospíšilová (* 2001) se narodila v Kroměříži, aktuálně žije a tvoří v Bašce u Frýdku-Místku. Absolvovala v Ateliéru Malba I na Fakultě umění Ostravské univerzity pod vedením Daniela Balabána a Václava Rodka.

Dlouholetý projekt básníka Karla Škrabala, Nedělní chvilka poezie.cz, expanduje na papír. Nově vzniklé nakladatelství si přitom zvolilo netradiční první publikaci. Nejde o zavedené básnické jméno, ani nadějného debutanta – je to anonymní básnířka Jana Středa a její sbírka Exorcismus.

Galerie Benedikta Rejta v Lounech představuje výstavní projekt propojující dvě výstavy – TROMMEL: František Kyncl a ZVUKOVÉ PROJEKTY: Martin Janíček. Projekt navazuje na trilogii výstav Krása – Hra – Duše, která poukazovala na ozdravný potenciál umění, a otevírá téma vnímání současného umění prostřednictvím zvuku.

Prostor pro zastavení a odstup od reality, v obrazném i doslovném smyslu, nabízí výstava Sny o krajině. Citlivě koncipovaná expozice přináší nový pohled na významná díla středoevropské krajinomalby počátku 20. století.

Zastavím se pohledem na květech přede mnou. Mou pozornost upoutá změť barevných odlesků a struktur. Co je to? Kdybych neměla úctu ke křehkosti materiálu, zvítězilo by nutkání přejet po povrchu prsty. Místo toho se nakloním, abych se podívala mírně ze strany. Přeju si zjistit z čeho tyto magické plody vyrostly.

Neprovdané a bezdětné ženy svou volbou představují pro společnost i své okolí odklon od tradic a tím i odlišný přístup k životu. Zůstávají však především nepochopené. Přitom se stále zapomíná ptát se samotných žen na jejich rozhodnutí.