Co je realita? A je realita jenom jedna? Nebo se nám nabízí možnost pohybovat se mezi různými verzemi a variacemi toho, co jinak považujeme za samozřejmé a popisujeme jako skutečnost?

Román Můj bratr mesiáš, jehož autorem je Martin Vopěnka, vyšel v roce 2017. Většina děje se odehrává kolem roku 2170 v řeckých horách, kam se vystěhovalo mnoho Čechů, protože v Čechách se vlivem neúspěšného technologického řešení klimatických potíží drasticky ochladilo a nedalo se zde žít.

Jak je možné, že dílo švédské umělkyně Hilmy af Klint (1862–1944) začíná opět tolik rezonovat? Jako průkopnice abstraktního umění je nyní představena v Londýně a současně také v olomoucké Rub Gallery, na vůbec její první samostatné výstavě v České republice. O hodnotách a kvalitách její tvorby jsem si povídala s kunsthistorikem a kurátorem výstavy Davidem Vodou a architektem výstavy Markem Therem.

Plynoucí čas vnímá většina lidí v běžném životě jako něco neměnného a samozřejmého, nad čím není třeba příliš přemýšlet. Mohou ale nastat situace, kdy se vnímání toku času změní na silně subjektivní – čas utíká, nebo naopak stojí, je využitý, ztracený, nebo vůbec není.

Nadcházející sezóna Komorní scény Aréna bude nejenom zdánlivě dramatická, ale především jubilejní, protože v ní oslavíme 30 let fungování divadla. Abychom ovšem neoslavovali pouze zažité strnulé pořádky, chceme si příští sezónu trochu revolučně okořenit. A protože revoluce je rodu ženského — stejně jako sama Aréna —, dostanou v ní hlavní slovo právě ženy! Co nás tedy čeká v Roce neklidných žen a poklidných revolucí?

Nemůže být lépe vybrán název aktuální retrospektivní výstavy Jitky Svobodové, než právě Za hranou viděného. A proč?

Pokaždé změní své místo a zasáhne vaši duši především pomocí jednoho ze smyslů. Prostor je definován zvukovým bodem vytvořený autory, kde lze naslouchat a soustředěně vnímat. Řeč je o nedávno otevřené Galerii 3 v Domě umění Ústí nad Labem, která vytváří specifické prostředí pro prezentaci umělců pracujících se zvukem a reflexí prostoru.

Galerie výtvarného umění v Ostravě (GVUO) připravila rozsáhlou retrospektivní výstavu nedávno zesnulého umělce a vysokoškolského pedagoga Eduarda Ovčáčka (1933–2022).

Vlastně ani nechci vědět, kolik rukopisů týdně přichází do nakladatelství Host, které mi minulý rok vydalo první román. Pokaždé mě napadne, jestli má někdo čas ty maily otvírat a rukopisy začínajících spisovatelů číst. Napsat knihu je jedna věc, ale vydat ji – to je ještě vyšší level. A překlady daných textů? Na to snad nelze ani pomyslet.

Všechno je všech. Tak zní název výstavy současného umění, která v květnu otevře letošní ročník mezinárodního festivalu 4 + 4 dny v pohybu, který proběhne už 11. května.

Do 14. května je možné v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou navštívit výstavy tří zvučných autorů české výtvarné scény – Karímy Al-Mukhtarové, Jakuba Matušky aka Maskera a Moniky Žákové. Umělci představují svou autentičnost jak v instalaci, v architektuře i v použitých uměleckých technikách, tak i ve způsobu uvažování.

Člověk přijímá svůj tvar, a i když se roztéká před vlastníma očima, nemůže připustit svoji ztrátu. Prodírá se stébly trávy, které mu malují rýhy do slizce vypadající pokožky. Derma tvoří naši integritu, pojímání světa v do blán zabalených předmětností nikdy nebylo jednodušší.

Představení současného performance designu jako nezávislé umělecké formy, která působí na lidskou představivost prostřednictvím všech smyslů – zraku, čichu, sluchu, hmatu a chuti – to přináší Pražské Quadriennale každý čtvrtý rok od roku 1967. A jinak tomu nebude ani v červnu, kdy se odehraje jeho další ročník. Co letos nabídne nám prozradí přímo tři osobnosti, které se na jeho podobě podílí.

Jakoby dveře, které vedou do umělcova ateliéru, byly zároveň i dveřmi do neprobádaných fantaskních světů. Napětí, co za nimi čeká, zprostředkovává rok co rok platforma Open Studios, která takové dveře nechává otevírat v mnoha ateliérech dvou měst. Dobrodružství zákulisí vizuálního umění začalo v Ostravě a jak to letos proběhne v Brně, prozradil Václav Kočí.

Každý má v sobě dva vlky je nová inscenace Divadla Archa, která se zabývá životem vietnamské komunity v České republice, a to očima mladé generace. Jak se hledá společný jazyk a který to je? Jde o vietnamštinu, češtinu nebo nějakou alternativní verzi? Kde vůbec vznikl nápad se touto problematikou zabývat? Na to nám odpověděla režisérka Hana Kokšalová.