Jana Šárová (* 1988) se narodila v Nymburce, žije a pracuje v Praze. Absolvovala pražskou Akademii výtvarných umění v Ateliéru grafika II pod vedením Vladimíra Kokolii a Ateliér intermediální tvorby III Tomáše Vaňka. Šárová se věnuje malbě, ve které kombinuje historické epochy, prolíná kulturní kontexty a vytváří tak zcela nový vizuální diskurz. Náměty čerpá z osobních zkušeností, které ukládá v paměti a poté je syntezuje [...]
„Zas přicházíš o něco dřív, tmo, / všechny ty dny chceš mi krátit? / Ještě nemáš dost?“ píše v básni Tma (str. 70) své nové sbírky Nemocný měsíc Ewald Murrer (vl. jménem Michal Wernisch), nejen talentovaný básník, ale také prozaik a žurnalista. A právě tma se stala jejím leitmotivem, který čtenáře i autora provází v různých podobách a na různých místech.
„Všichni umíráme ve tmě,“ hlásá plakát vynikajícího hororu The Outwaters. Děsivé a vyzývavé dílo vzniklo v nuzných podmínkách jako opravdu nezávislá filmová produkce. Snímek, s kterým se množství diváků očividně nedokáže vůbec srovnat, pohlíží do propasti lidské psychy. Proč jsou jeho obrazy tak sugestivní a z jakých důvodů jsou The Outwaters internetovými komentátory tak odmítané?
Co je realita? A je realita jenom jedna? Nebo se nám nabízí možnost pohybovat se mezi různými verzemi a variacemi toho, co jinak považujeme za samozřejmé a popisujeme jako skutečnost?
Román Můj bratr mesiáš, jehož autorem je Martin Vopěnka, vyšel v roce 2017. Většina děje se odehrává kolem roku 2170 v řeckých horách, kam se vystěhovalo mnoho Čechů, protože v Čechách se vlivem neúspěšného technologického řešení klimatických potíží drasticky ochladilo a nedalo se zde žít.
Plynoucí čas vnímá většina lidí v běžném životě jako něco neměnného a samozřejmého, nad čím není třeba příliš přemýšlet. Mohou ale nastat situace, kdy se vnímání toku času změní na silně subjektivní – čas utíká, nebo naopak stojí, je využitý, ztracený, nebo vůbec není.
Nadcházející sezóna Komorní scény Aréna bude nejenom zdánlivě dramatická, ale především jubilejní, protože v ní oslavíme 30 let fungování divadla. Abychom ovšem neoslavovali pouze zažité strnulé pořádky, chceme si příští sezónu trochu revolučně okořenit. A protože revoluce je rodu ženského — stejně jako sama Aréna —, dostanou v ní hlavní slovo právě ženy! Co nás tedy čeká v Roce neklidných žen a poklidných revolucí?
Nemůže být lépe vybrán název aktuální retrospektivní výstavy Jitky Svobodové, než právě Za hranou viděného. A proč?
Pokaždé změní své místo a zasáhne vaši duši především pomocí jednoho ze smyslů. Prostor je definován zvukovým bodem vytvořený autory, kde lze naslouchat a soustředěně vnímat. Řeč je o nedávno otevřené Galerii 3 v Domě umění Ústí nad Labem, která vytváří specifické prostředí pro prezentaci umělců pracujících se zvukem a reflexí prostoru.
Galerie výtvarného umění v Ostravě (GVUO) připravila rozsáhlou retrospektivní výstavu nedávno zesnulého umělce a vysokoškolského pedagoga Eduarda Ovčáčka (1933–2022).
Vlastně ani nechci vědět, kolik rukopisů týdně přichází do nakladatelství Host, které mi minulý rok vydalo první román. Pokaždé mě napadne, jestli má někdo čas ty maily otvírat a rukopisy začínajících spisovatelů číst. Napsat knihu je jedna věc, ale vydat ji – to je ještě vyšší level. A překlady daných textů? Na to snad nelze ani pomyslet.
Všechno je všech. Tak zní název výstavy současného umění, která v květnu otevře letošní ročník mezinárodního festivalu 4 + 4 dny v pohybu, který proběhne už 11. května.
Do 14. května je možné v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou navštívit výstavy tří zvučných autorů české výtvarné scény – Karímy Al-Mukhtarové, Jakuba Matušky aka Maskera a Moniky Žákové. Umělci představují svou autentičnost jak v instalaci, v architektuře i v použitých uměleckých technikách, tak i ve způsobu uvažování.
Člověk přijímá svůj tvar, a i když se roztéká před vlastníma očima, nemůže připustit svoji ztrátu. Prodírá se stébly trávy, které mu malují rýhy do slizce vypadající pokožky. Derma tvoří naši integritu, pojímání světa v do blán zabalených předmětností nikdy nebylo jednodušší.
Představení současného performance designu jako nezávislé umělecké formy, která působí na lidskou představivost prostřednictvím všech smyslů – zraku, čichu, sluchu, hmatu a chuti – to přináší Pražské Quadriennale každý čtvrtý rok od roku 1967. A jinak tomu nebude ani v červnu, kdy se odehraje jeho další ročník. Co letos nabídne nám prozradí přímo tři osobnosti, které se na jeho podobě podílí.
Jakoby dveře, které vedou do umělcova ateliéru, byly zároveň i dveřmi do neprobádaných fantaskních světů. Napětí, co za nimi čeká, zprostředkovává rok co rok platforma Open Studios, která takové dveře nechává otevírat v mnoha ateliérech dvou měst. Dobrodružství zákulisí vizuálního umění začalo v Ostravě a jak to letos proběhne v Brně, prozradil Václav Kočí.