Jak převést na jeviště román, jehož dramatem je běžný život – plynutí hodin, opakování domácích úkonů, náhlé záblesky štěstí, stud, podráždění i myšlenky, které člověk obyčejně nevyslovuje?

Jako každé léto otevřel Pavilon skla Klatovy své výstavní prostory, zahradu a chodbu jezuitské koleje nejmladší generaci sklářských výtvarníků.

Alšova jihočeská galerie představuje mimořádný výstavní projekt o proměně české krajinomalby na přelomu 19. a 20. století.

Kulturní instituce jsou často prezentovány jako místa dialogu a sdílených hodnot. Ve skutečnosti jsou však také prostorem střetu různých perspektiv a interpretací. Šestý text série se zaměřuje na roli konfliktu v kulturních institucích a na to, proč se mu instituce nemohou jen snažit vyhnout, ale musí se naučit s ním pracovat.

Stav mezi bděním a spánkem je mystický a plodný ohledně uvědomování si věcí ve tvém životě, vztahů a tak. Intenzivní pocity ti nedají spát. Divíš se svému životu, ale ráno vstaneš a děláš, co máš.

Nejen na výstavách klauzurních prací uměleckých škol lze sledovat, že se hlína a práce s ní navrací do středu zájmu. Materiál, řemeslo a tělesná zkušenost tak zažívají v tvůrčích kruzích rehabilitaci a kromě výšivky, kterou se hojně zabývá velké množství (nejen) umělkyň, se vrací pozornost také keramice.

Výstava Hit by News v Centru současného umění DOX zkoumá fascinující vztah mezi uměním a tištěnými médii. Zobrazované umění zvané press art silně rezonuje aktuálním světem.

Nevím, jaké další site-specific instalace ještě letos uvidím, ale instalace v novém prostoru Stodola Klenová ve mně zanechala poznání, že se v ní stává otázkou právě samotné vidění.

Výstava Jan Solpera ROUNDED vychází z dlouhodobé dramaturgie Západočeské galerie v Plzni, jejíchž nedílnou součástí je i grafický design.

Po pěti letech od otevření představuje Kunsthalle Praha svou sbírku v dosud nejrozsáhlejším výstavním projektu. Memory of Touch rezignuje na chronologické řazení a místo něj hledá vztahy mezi díly napříč generacemi, médii i geografickými kontexty. O proměnlivosti sbírky, nových interpretačních rámcích i významu mezinárodního dialogu hovoří kurátorka Barbora Ropková.

Více než třicet pět let po sametové revoluci získává Praha to, co jí dosud chybělo: stálou uměleckou instalaci zahraničního autora světového formátu ve veřejném prostoru.

Mediální archivy, zvukové krajiny, obrazové manipulace či paměťové asambláže. Videoart si s formálně-obsahovými kategoriemi nikdy příliš nelámal hlavu a jeho přirozená heterogenita a mediální zpupnost často komplikovaly kurátorům vystavování. Brněnský Dům umění v letošním roce připravil dvě výstavy, které reflektují počátky tohoto média zejména v Československu, Polsku a Maďarsku a prostřednictvím tematizace databází a archivů poukazují na re-distribuci výstavních nároků videoartu.

Před třemi lety jsem psala do Artiklu na téma oslava článek o sukních pro všechny, o přípitku na nalakované nehty a perlové náhrdelníky, kterých si všímám na mužích. Dnes si kladu otázku: „Co se doopravdy změní, když se tyto atributy zbaví genderu?“ Danou problematiku dlužím rozebrat kritičtěji a z více stran: apropriace, kulturního kapitálu a třídy.