Obraz blikajícího kurzoru na prázdné stránce podkresluje typický zvuk ťukání do klávesnice. Dvě tři napsaná a vzápětí smazaná slova nahrazují jiná. Tento jednoduchý, do úvodní titulkové sekvence vynalézavě zakomponovaný motiv napovídá, o čem nejnovější snímek španělského scenáristy, režiséra a producenta Pedra Almodóvara Hořké svátky bude: o psaní a inspiraci, o úskalích i potěšení, která z nich mohou vyplývat, o tvůrčí krizi a etice. Současně dokládá Almodóvarův smysl pro detail a důmyslnost vyprávění i formy, skrze něž nás tentokrát nechává zažít rozličné fáze tvůrčího procesu.

V rámci festivalu imerzivního divadla Jižní svéráz letos uvedlo Divadlo Continuo svoji brilantní performanci s názvem Hotel Fatigue.

Debutové album Dominika Nováka Tu, kde žijem, žiješ, žijeme, které vydal v rámci svého sólového projektu Katov Syn(th), je záznamem pozorování a registrování otisků času na měnícím se bratislavském prostředí a Dominikovo každodenním bezprostředním okolí. Ptal jsem se Dominika, zda může být pro posluchačstvo toto album vlastním místem. Co pro něj znamená ambientní hudba, v čem podle něj spočívá její duše a zda díky ní můžeme být skutečně vnímavější ke svému zvukovému prostředí.

Každé setkání s obrazem je vlastně setkáním se způsobem myšlení jeho autora. Nejdříve vidíme barvu, tvar nebo motiv. Teprve později začínáme tušit, že pod viditelnou vrstvou existuje další svět – svět významů, asociací, vzpomínek a otázek.

Je jedním z nejběžnějších předmětů našich interiérů, současně však patří k nejstarším formám, které člověk stále znovu vytváří.

Simona Pospíšilová (* 2001) se narodila v Kroměříži, aktuálně žije a tvoří v Bašce u Frýdku-Místku. Absolvovala v Ateliéru Malba I na Fakultě umění Ostravské univerzity pod vedením Daniela Balabána a Václava Rodka.

Dlouholetý projekt básníka Karla Škrabala, Nedělní chvilka poezie.cz, expanduje na papír. Nově vzniklé nakladatelství si přitom zvolilo netradiční první publikaci. Nejde o zavedené básnické jméno, ani nadějného debutanta – je to anonymní básnířka Jana Středa a její sbírka Exorcismus.

Galerie Benedikta Rejta v Lounech představuje výstavní projekt propojující dvě výstavy – TROMMEL: František Kyncl a ZVUKOVÉ PROJEKTY: Martin Janíček. Projekt navazuje na trilogii výstav Krása – Hra – Duše, která poukazovala na ozdravný potenciál umění, a otevírá téma vnímání současného umění prostřednictvím zvuku.

Prostor pro zastavení a odstup od reality, v obrazném i doslovném smyslu, nabízí výstava Sny o krajině. Citlivě koncipovaná expozice přináší nový pohled na významná díla středoevropské krajinomalby počátku 20. století.

Zastavím se pohledem na květech přede mnou. Mou pozornost upoutá změť barevných odlesků a struktur. Co je to? Kdybych neměla úctu ke křehkosti materiálu, zvítězilo by nutkání přejet po povrchu prsty. Místo toho se nakloním, abych se podívala mírně ze strany. Přeju si zjistit z čeho tyto magické plody vyrostly.

Neprovdané a bezdětné ženy svou volbou představují pro společnost i své okolí odklon od tradic a tím i odlišný přístup k životu. Zůstávají však především nepochopené. Přitom se stále zapomíná ptát se samotných žen na jejich rozhodnutí.

Tak zní téma 21. ročníku Festivalu Obnaženi, jehož hlavní program se uskuteční od 27. do 30. srpna v Chomutově. Letošní dramaturgie se zaměřuje na vztahy mezi generacemi – sdílenou zkušenost, rodinnou paměť, stárnutí, péči i otázku, jak spolu dnes dokážeme mluvit a naslouchat si.

Své komiksy kreslí i sedm let a namísto digitální dokonalosti sází na autentickou lidskou chybu. Výtvarník Branko Jelinek v rozhovoru popisuje, proč do osobních projektů nepustí umělou inteligenci a z jakého důvodu odmítá používat fotoreference. Jak nad pracovním stolem udržuje disciplínu pomocí grafů, jak vnímá svůj nedávný triumf na cenách Muriel a jak se v průběhu let proměnil jeho vztah k celoživotní postavě Oskara Eda?

Nejpopulárnější playlisty ambientní hudby na Spotify jsou zaplněné neinvenční skladovou hudbou, která je dnes již snadno generovaná pomocí umělé inteligence. Pro Spotify se jedná o levný obsah, který se hodí k pasivnímu poslechu, ale co to znamená pro samotný žánr ambientní hudby?

Další podstatná otázka ale neleží v minulosti. Co se stalo po roce 1989? Získali jsme svobodu tvorby, ale neztratili jsme současně odvahu zadávat umění veřejnému prostoru? Kde jsou nové mozaiky, reliéfy nebo plastiky, které nejsou pouhou marketingovou kulisou, ale přirozenou součástí architektury?