V intelektuálních kruzích se o něm nemluví, film Tonda, Slávka a kouzelné světlo ale bude jeden z mezinárodně nejúspěšnějších českých titulů tohoto roku. Snímek pro dětské publikum vychází z národní tradice, srozumitelný je ale univerzálně. V kontextu současné české animace není osamocený.

Malá Slávka se přistěhovala do nového bytu. V nehostinném domě zpočátku tráví vánoční svátky hlavně se svou fantazií. Brzy ale potkává stejně starého Tondu, který má výjimečné nadání – jeho kůže oslnivě svítí, a rodiče ho proto úzkostlivě chrání. Čelem k jedné záhadě, která jejich domem prorůstá, ale Tonda a Slávka rodičovský dohled nepotřebují. Primární je kvalita díla, za mezinárodní úspěch může režisér Filip Pošivač ale děkovat také renomé české animované tvorby. Kde má tento věhlas své počátky?

Česká cesta
Často se nostalgicky vzpomíná na Jana Trnku, Břetislava Pojara, Jiřího Brdečku, Miloše Macourka a Václava Mergla. Když ale vezmeme v potaz porevoluční tvorbu, zjistíme, že zlatá éra české animace vlastně nikdy neskončila. Možná jde o jediné odvětví našeho filmu, které trvale regeneruje domácí kinematografii a dává tvůrcům pocit, že snaha za to stojí. I při komplikované adaptaci na tržní kapitalismus si animovaný film udržel úroveň – pohánělo ho jistě povědomí o kulturním dědictví a v případě krátkometrážní tvorby také menší finanční náročnost.

Společnost Krátký film sice kvůli katastrofálnímu hospodaření skoro zanikla, povstala ale studia nová a od roku 1991 byla na FAMU ustavena Katedra animované tvorby. Krátkometrážních děl v kinech výrazně ubylo, zahraniční zájem o českou animaci ale neustal, takže vznikají nadále. Největší světový festival animovaného filmu v Annecy takřka každý rok uvádí naše filmy. A nezapomínejme, že dvě české nominace na Oscara po roce 1989 mají na svědomí krátké animované filmy – Řeči, řeči, řeči… (1991) Michaely Pavlátové a Dcera (2019) Darii Kashcheevy.

Celovečerní animovaná tvorba ale entuziasmu moc nevzbuzovala. Fimfára Aurela Klimta a Vlasty Pospíšilové (2002, 2006 a 2011) byla z pochopitelných důvodů úspěšná převážně v Česku a na Slovensku. V mezinárodní konkurenci se lépe vedlo Janovi Balejovi (Jedné noci v jednom městě, 2007) a Jiřímu Bartovi (Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny?, 2009). Zájem zůstal o celovečerní tvorbu Jana Švankmajera, ačkoli i její dosah od nultých let poklesl.

V posledních letech ale dostaly české celovečerní „animáky“ potřebnou injekci. K podařenému duu Myši patří do nebe a Moje slunce Maad (obojí z roku 2021) se tímto přidává i Tonda, Slávka a kouzelné světlo. Myši jsou zvířecí odysea srovnatelná s emocionálními snímky studia Pixar, zatímco Maad je určeno dospělému publiku. Měření úspěchu je ošemetná věc, podstatné ale je, že se filmům dostalo poct doma i v zahraničí a že přispěly do diskuse o nové české animaci, která se díky nim vychýlila od krátkometrážních děl.

Žádné hnutí ale nevzniká – autoři těchto filmů přesahují školy a generace. Michaele Pavlátové, která natočila Maad, je 61 let. Režiséři Myší Jan Bubeníček a Denisa Grimmová jsou čtyřicátníci a současní šampioni krátkých snímků často ještě studují. Je to rozbíhavé pole. Pošivač na svůj celovečerní debut čekal do 36 let. Tonda, Slávka a kouzelné světlo stojí na pomezí několika domácích a mezinárodních tradic. Z tohoto pohledu je výrazněji „český“ než zmíněná díla Pavlátové, Bubeníčka a Grimmové.

Loutkářství a kouzelné dědictví

Krátkometrážní Pošivačova školní tvorba zřetelně vycházela z tradice pohádkových Večerníčků. Ve Cvrček a mravenci (2009) jsme třeba zavítali do barvité říše hmyzu s vysvětlujícím doprovodným komentářem. Podstatný je ale hlavně tříminutový snímek O Tondovi, který svítil (2011), jenž je drobnou ochutnávkou Pošivačova celovečerního díla. Zůstali ústřední dva hrdinové, lokalita temného domu i morální poučení. Večerníčkovská poetika se tak promítla i do aktuálního filmu.

Tonda, Slávka a kouzelné světlo vznikl technikou pookénkové animace s loutkami. Netřeba nastiňovat, jakou výraznou stopu zanechalo loutkářství v české kinematografii. Zatímco podoba figur v Myši patří do nebe byla ovlivněna zahraničními trendy (roztomilost a lidské prvky), v Pošivačově filmu se setkáváme s kouzelně nevzhlednými postavičkami, které známe z mnoha pohádek, ale i třeba z tvorby zmíněného Jana Baleje.

Nic z toho nebrání uvádění na mezinárodních festivalech – obrazová „jinakost“ je vítaná, obzvláště když je spojená s vypravěčskými finesami, mezi které patří zaměření na niterný prožitek, komplikované vztahy mezi postavami a obecná srozumitelnost. Ačkoli se témata a techniky liší, současní čeští tvůrci animovaných filmů vědí, jaká kombinatorika má ve světě ohlas. A třebaže je Tonda, Slávka a kouzelné světlo snímek určený dětem, dospělý na něj může nahlížet v těchto kontextech a naprosto neskrývaně se bavit po celou projekci.

Tonda, Slávka a kouzelné světlo
režie Filip Pošivač
Česko / Slovensko,2023